ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.272.2006.1
sp. zn. 32 Odo 272/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. C. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované C. P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 416 508 Kč, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 7 Cm 324/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 4. listopadu 2004 č. j. 12 Cmo 259/2003-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 4. listopadu 2004 č. j. 12 Cmo 259/2003-115 a rozsudek Městského soudu v P. ze dne 10. června 2003 č. j. 7 Cm 324/99-90 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 10. června 2003 č. j. 7 Cm 324/99-90 zamítl žalobu na zaplacení částky 416 508 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady škody, která jí vznikla v souvislosti s obstaráním přepravy zásilky whisky od jejího zahraničního dodavatele se sídlem ve S. Soud prvního stupně zjistil, že přepravu zboží zajišťovala pro žalobkyni žalovaná, zboží bylo naloženo dopravcem Č. O. u zahraničního dodavatele za dodacích podmínek „ex works“ na vozidlo žalované, avšak poté došlo k vyloupení části zásilky, jehož hodnotu žalovaná žalobkyni zaplatila. Předmětem řízení byla další škoda, která žalobkyni vznikla úhradou vícenákladů jejímu zahraničnímu dodavateli, představovaných spotřební daní ve výši 7 413,82 GBP uhrazenou z důvodu, že ukradené zboží se dostalo z režimu tranzitu do volného oběhu. Žalobkyně tyto vícenáklady přeúčtovala žalované fakturou č. 99700219 na částku 416 508 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva podle §601 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Vyšel přitom z objednávky žalobkyně ze dne 19. 3. 1999, v níž uvedla údaje o přepravovaném zboží, sazbu do 40 000 Kč, požadavek na tranzitní a celní odbavení v zahraničí (vyjádřenou zkratkou „TCP“), s požadavkem na údaj o datu nakládky, SPZ vozu, hraničním přechodu a spedici. Žalovaná požadované údaje sdělila dopisem ze dne 30. 3. 1999 s cenou pro zahraniční úsek ve výši 36 200 Kč. Soud prvního stupně dále vyšel z faktury žalované, kterou vyúčtovala zajištění přepravy z G. do Z., z předmětu činnosti žalované (neprovádí přepravu) a z nákladního listu, v němž nebyla žalovaná uvedena ani jako odesílatel nebo příjemce zboží či jako dopravce. Z výpovědi jednatele žalované S. S., který projednával zajišťování přepravy pro žalobkyni s jejím vedením, soud prvního stupně zjistil, že v rámci zajištění přepravy provádí žalovaná i tzv. tranzitní celní odbavení v zahraničí, což je vyjádřeno zkratkou na objednávce – TCP – tranzitní celní prohlášení. Uvedená sazba do 40 000 Kč vč. TCP vyjadřuje, že se jedná o sazbu, která zahrnuje dopravné dopravce, odměnu zasílatele a náklady tranzitního celního odbavení. Žalobkyni bylo známo, jaká je skladba celkové odměny za provedení přepravy, když žalovaná při jednání se zástupci žalobkyně ohledně zajišťování přepravy sdělila žalobkyni sazby spediční odměny a částky za vyhotovení celních dokumentů a na základě své nabídky byla žalovaná žalobkyní vybrána jako zasílatelka. Skutečnost, že žalovaná prováděla zasílatelství, vyplývá též z dalších případů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost zasílatele podle §603 odst. 2 ObchZ je vyloučena, protože žalovaná předmětnou zásilku nepřevzala. Žalobkyně přitom neprokázala naplnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu ani podle §373 a násl. ObchZ, event. podle §757 ObchZ. I kdyby mezi účastníky vznikla přepravní smlouva, byla by odpovědnost dopravce vyloučena s ohledem na ustanovení čl. 23 odst. 4 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle kterého je placení spotřební daně, která byla žalobkyní vymáhána, vyloučeno při úplné nebo částečné ztrátě zásilky a odpovědnost podle tohoto ustanovení stíhá dopravce, nikoliv zasílatele. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by žalovaná odpovídala podle ustanovení §373 a násl., resp. dle ustanovení §757 ObchZ. Žalobkyně též neprokázala, že by žalovaná ve smyslu ustanovení §605 odst. 1 ObchZ provedla přepravu sama.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004 č. j. 12 Cmo 259/2003-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dovodil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobou je uplatněn nárok vyplývající z porušení zasílatelské smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou podle §601 a násl. ObchZ. Žalobkyně zaslala žalované, která působí jako zasílatelka, „objednávku na dopravu“, aniž by uvedla, zda požaduje provedení přepravy nebo zajištění přepravy, musela být proto srozuměna s tím, že žalovaná je oprávněna provádět přepravu sama nebo obstarat její provedení uzavřením příslušné smlouvy o přepravě s dopravcem, jak se poté stalo. Podstatnými částmi zasílatelské smlouvy podle §601 ObchZ je závazek zasílatele obstarat příkazci přepravu vlastním jménem na účet příkazce, vymezení věcí, které mají být přepraveny, určení místa odeslání a místa určení a závazek příkazce zaplatit za obstarání přepravy zasílateli úplatu. Všem těmto náležitostem vyhovuje objednávka žalobkyně z 19. 3. 1999, zasílatelský příkaz a úkony žalované v této věci, tj. obstarání přepravy uzavřením přepravní smlouvy s dopravcem a oznámení požadovaných údajů podle objednávky. Podpůrně vzal odvolací soud rovněž v úvahu, že žalovaná nemá v předmětu činnosti provádění dopravy, nýbrž pouze mezinárodní zasílatelství a spediční činnost. Rovněž žalobkyně sama v žalobních tvrzeních vycházela z toho, že mezi ní a žalovanou byla uzavřena zasílatelská smlouva a tuto skutečnost opakovaně ve svých podáních tvrdila. Odvolací soud potvrdil také správnost závěrů soudu prvního stupně o nedostatku odpovědnosti žalované za škodu podle §603 odst. 2 ObchZ, neboť nebyly naplněny dvě podmínky vzniku odpovědnosti zasílatele, a sice, že musí jít o škodu na převzaté zásilce a škoda musí vzniknout při obstarávání přepravy. V této věci převzal zásilku k přepravě dopravce (Č. O. a.s.) a tvrzená škoda nevznikla při obstarávání přepravy, nýbrž při provádění samotné přepravy. Odvolací soud se ztotožnil i s dalším závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu podle §373 a násl., popř. podle §757 ObchZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné právní posouzení věci a skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení shledává žalobkyně v tom, že nebyla soudem prvního stupně poučena v souladu s §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nebyla vyzvána k doplnění svých tvrzení a poučena, o co má svá tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy a nebyla také vyzvána k označení příslušných důkazů k prokázání svých tvrzení. Tuto vadu řízení neodstranil ani soud odvolací, ačkoli je k tomu ze zákona povinen. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně nehodnotil žalobkyní navržené listinné důkazy a neprovedl navrhovaný výslech svědkyně K., která vyřizovala za žalovanou ztrátu předmětné zásilky, a také to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími důvody. Nesprávné právní posouzení věci pak žalobkyně spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly tvrzením žalobkyně, že žalovaná porušila své povinnosti ze zasílatelské smlouvy tím, že k provedení dopravy obstarala společnost, u níž neprověřila, zda je pojištěna takovým způsobem, aby bylo možno na základě pojistné smlouvy nahradit škodu, pokud by zásilka byla odcizena. Poukázala také na skutečnost, že žalovaná byla jako dopravce označena v objednávce H. D., v oznámení o uložení zásilky ve skladu atd., takže žalobkyně neměla důvod domnívat se, že dopravu provádí jiná společnost, a nebylo by to stejně právně relevantní, neboť žalovaná jako dopravce vůči žalobkyni vystupovala, takže za svého „subdodavatele“ odpovídala sama. Podle názoru žalobkyně převzala žalovaná na sebe odpovědnost dopravce zboží, včetně jeho odpovědnosti za škodu na zásilce, jež vznikla po jejím převzetí dopravcem až do jejího vydání příjemci, tím, že do částky fakturované žalobkyni za přepravní služby zahrnula i samotnou dopravu použitím sjednané fixní částky - tzv. přejímací sazby. Jako dopravce zboží by odpovídala za škodu na zásilce i v případě provedení dopravy za pomoci třetí osoby. Stejný názor zastávají podle žalobkyně také autoři publikace Doprava a zasilatelství – P., N., Z., S. a K. Tito autoři sami označují uvedenou právní otázku za dosud nejudikovanou, a proto má podle žalované napadené rozhodnutí zásadní právní význam. Tento význam má napadené rozhodnutí také s ohledem na řešení další právní otázky, a sice zda je odpovědnost žalované jako eventuálního dopravce za škodu s ohledem na článek 23 odst. 4 Úmluvy, podle něhož je placení spotřební daně vyloučeno z náhrad při úplné nebo částečné ztrátě zásilky, či nikoliv. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dovodil, že v dané věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Žalobkyně namítá, že tím, že zasílatelka fakturovala služby spojené s obstaráním dopravy zboží (přičemž ve fakturované částce byla zahrnuta i samotná doprava, a to bez jakékoliv odlišení) jednou sjednanou fixní částkou – tzv. přejímací sazbou, odpovídá jako dopravce tohoto zboží.
Tato námitka sama o sobě opodstatněná není.
Zasílatelská smlouva je upravena v obchodním zákoníku v ustanoveních §601 až 609, přičemž podle ustanovení §609 ObchZ se na zasílatelskou smlouvu použijí podpůrně ustanovení o smlouvě komisionářské. Z žádného ustanovení upravujícího zasílatelskou smlouvu nevyplývá, že by zasílatel v případě, že fakturuje služby spojené s obstaráním dopravy zboží tzv. přejímací sazbou, vstupoval do postavení dopravce. Tato skutečnost by mohla pouze sloužit jako důkaz při zjišťování charakteru smlouvy uzavřené mezi účastníky, resp. mohla by být pomůckou při výkladu uzavřené smlouvy. V daném případě je však tato námitka žalobkyně (a bylo tomu tak i v průběhu celého řízení) spojena s námitkou, že žalovaná vystupovala vůči žalobkyni jako dopravce a že žalobkyně neměla důvod domnívat se, že přepravu provádí jiná společnost (viz č. l. 29, 41, 44, 64, 65, 73, 74, 100). V řízení před soudem prvního stupně žalobkyně namítala že žalovaná jí nikdy nesdělila, u kterého dopravce přepravu zajistila (viz č. l. 29, 44, 64)). Z této námitky žalobkyně se však naznačuje, že žalovaná nepodala žalobkyni zprávu o tom, se kterým dopravcem uzavřela přepravní smlouvu. Za této situace by však žalobkyně byla oprávněna vymáhat nároky z přepravní smlouvy vůči žalované v důsledku nesplnění povinnosti žalované jako zasílatelky podat žalobkyni zprávu o zajištění obstarání přepravy ve smyslu §607 odst. 3 ObchZ. Podle tohoto ustanovení je příkazce povinen zaplatit zasílateli úplatu a vzniklé náklady bez zbytečného odkladu poté, kdy zasílatel zajistil obstarání přepravy uzavřením potřebných smluv s dopravci, popřípadě mezi zasílateli a podal o tom zprávu příkazci. Obchodní zákoník v tomto ustanovení podpůrně upravuje vznik nároku na zaplacení úplaty zasílateli a její splatnost. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník v ustanovení §607 odst. 3 ObchZ neupravuje obsah této zprávy a důsledky jejího nepodání (kromě otázky vzniku práva na úplatu zasílatele a její splatnosti), použije se podpůrně ustanovení §584 odst. 2 ObchZ, podle kterého ve zprávě komisionář (v dané věci žalovaná jako zasílatelka) označí osobu, s kterou smlouvu uzavřel. Jestliže tak neučiní, je komitent oprávněn vymáhat vůči komisionáři nárok na plnění závazku z této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007 sp. zn. 32 Odo 1254/2005). V takovém případě tedy zasílatel vstupuje do postavení dopravce. Žalobkyně by tudíž byla oprávněna vymáhat nároky z přepravní smlouvy vůči žalované. Z tohoto podhledu však odvolací soud věc neposuzoval a jeho rozhodnutí je tudíž neúplné. Tuto otázku měl posoudit a součastně účastníky poučit podle §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Stejně tak pochybil i soud prvního stupně.
Pokud se týká námitky žalobkyně, že žalovaná na provedení dopravy obstarala dopravce, aniž by ověřila, zda je tento dopravce pojištěn pro případ odcizení zásilky, tudíž obstarala přepravu zásilky, aniž postupovala s potřebnou odbornou péčí, je nutno přisvědčit žalobkyni, že soud prvního stupně se s touto její námitkou nevypořádal a jeho pochybení nenapravil ani odvolací soud. Řízení tak trpí vadou. Tato vada však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť podle §603 odst. 7 ObchZ platí, že zasílatel je povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pojištění zásilky není obecně součástí odborné péče při obstarání přepravy. Ze skutkového zjištění soudů obou stupňů přitom nevyplývá, že by žalovaná takový závazek smluvně převzala.
Poslední námitka dovolatelky se týká řešení otázky odpovědnosti žalované jako eventuálního dopravce za vzniklou škodu s ohledem na článek 23 odst. 4 Úmluvy. Tato otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu a nemůže být ani řešena v dovolacím řízení, protože z tohoto pohledu odvolací soud věc neposuzoval, neboť dospěl k závěru, že odpovědnost žalované je dána pouze z titulu postavení zasílatelky.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Za této situace se již nebylo třeba zabývat namítanými vadami řízení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu