ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.349.2006.1
sp. zn. 32 Odo 349/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E. spol. s r.o., proti žalované M. – o. s.r.o., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 150 066 Kč a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 522/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005 č. j. 25 Co 279/2005-189, takto:
Odůvodnění:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005 č. j. 25 Co 279/2005-189 v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 150 066 Kč a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
0 d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. srpna 2004 č. j. 9 C 522/98-147 (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2002 č. j. 12 Co 528/2001-95 zrušil jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 4. srpna 2000 č. j. 9 C 522/98-78 a se závazným právním názorem na otázku nutnosti předchozího souhlasu obecního úřadu k uzavření předmětné nájemní smlouvy mu věc vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu žalobkyně A.O.L., spol. s r.o., o zaplacení částky 150 066 Kč a smluvní pokuty 0,05 % denně z částky 75 033 Kč od 16. 3. 1996 do 15. 4. 1996 a 0,05 % denně z částky 10 066 Kč od 16. 4. 1996 do 17. 11. 1998 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že původní žalobce P. P., s.p., uzavřel jako pronajímatel dne 3. 1. 1994 s T. L., J. B., T. F. a S. K. jako nájemci nájemní smlouvu o nájmu obchodního domu, včetně zabudovaného a dalšího obchodního zařízení. Dodatkem ze dne 31. 10. 1994 se tito účastníci smlouvy dohodli, že dnem 1. 5. 1995 vstupuje do práv a povinností nájemců žalovaná. Sjednané měsíční nájemné činilo 75 033 Kč, předmětem řízení bylo nájemné za březen a duben 1996 a sjednaná smluvní pokuta za prodlení s úhradou nájemného. Procesním nástupcem původního žalobce se na základě vydražení předmětného obchodního domu a související pohledávky stala A.O.L., spol. s r.o. Vázán závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předcházejícím zrušujícím usnesení dospěl soud prvního stupně k závěru, že původní nájemní smlouva byla absolutně neplatná vzhledem k tomu, že nebyl k jejímu uzavření dán předchozí souhlas obvodního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999. Na tom nic nemění skutečnost, že právní režim nájmu celé nemovitosti se neřídil zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Žalované proto vzniklo v důsledku užívání předmětné nemovitosti bezdůvodné obohacení spočívající v plnění z neplatného právního úkonu, které je podle §451 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) povinna vydat. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal soud prvního stupně jako důvodnou. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se podle §107 odst. 1 ObčZ promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil. Původní žalobce věděl, kdo nemovitost užíval podle neplatné smlouvy a kdy došlo k bezdůvodného obohacení již v době, kdy vzniklo, tedy v měsících březnu a dubnu 1996, svoje právo tedy uplatnil po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005 č. j. 25 Co 279/2005-189 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 150 066 Kč potvrdil a co do části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 75 033 Kč od 16. 3. 1996 do 15. 4. 1996 a 0,05 % denně z částky 150 066 Kč od 16. 4. 1996 do 17. 11. 1998, odvolací řízení zastavil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitkám žalované týkající se použití příslušných ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) při posuzování námitky promlčení uvedl, že rozhodující je, zda se jednalo o tzv. relativní obchod (§261 odst. 1 a 2 ObchZ), případně o tzv. absolutní obchod (§261 odst. 3 ObchZ), nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva (§262 ObchZ). I když P. P., s.p., byl v rozhodné době podnikatelem, při uzavírání nájemní smlouvy nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti (v neplatné nájemní smlouvě se označil jako pronajímatel objektu a v rozhodném období od 17. 10. 1993 měl v obchodním rejstříku zapsán jako předmět činnosti pouze činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej mimo zboží uvedeného v příloze zákona č. 455/1991 Sb.), nýbrž realizoval své vlastnické právo. Na daný vztah proto nelze aplikovat úpravu obchodního zákoníku, nýbrž je nutno jej posuzovat podle příslušných ustanovení zákoníku občanského. Tento závěr podle odvolacího soudu vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu České republiky, na kterou odkázal. V rozsahu, ve kterém bylo odvolací řízení zastaveno, vzala žalobkyně své odvolání zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou části výroku, v níž bylo odvolací řízení zčásti zastaveno) podala žalobkyně dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení shledává v posouzení právního vztahu účastníků odvolacím soudem jako občanskoprávního v návaznosti na vznesenou námitku promlčení. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že P. P., s.p., vystupoval při uzavírání nájemní smlouvy pouze jako realizátor svého vlastnického práva, čemuž nesvědčí okolnosti uzavření smlouvy, kdy právní předchůdce žalobkyně zajišťoval opravy provozního vybavení, zajišťoval odvoz tuhého odpadu a zároveň i pronajímání i věci movitých za větší částku než samotnou nemovitost. Stejně tak přenechání obchodního domu do nájmu společnosti, která prodává potraviny, nelze podle názoru žalobkyně považovat za vztah občanskoprávní, povaha právního vztahu účastníků vzniklá plněním z právního důvodu, který odpadl, byla obchodněprávní i s ohledem na to, že P. P., s.p., v likvidaci pronajímal nemovitosti, kterých bylo více, za účelem dosažení zisku. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 341/2004 je podle žalobkyně zavádějící, neboť v citovaném rozhodnutí dovolací soud řešil vztah podnikatele a samosprávné územní jednotky. V dané věci však šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, proto i když se smlouva měla řídit zákoníkem občanským, není tato skutečnost důvodem použití občanského zákoníku také při posuzování promlčení a promlčecí doby. Žalobkyně naopak odkázala na právní názor vyslovený Ústavním soudem ČR v jeho nálezu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 140/99, podle kterého není při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující skutečnost, zda je účastník držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval. Tento názor Nejvyšší soud České republiky akceptoval ve svém rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 619/2002 a v řadě dalších rozhodnutí, která žalobkyně v dovolání cituje. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že vztah účastníků je nutno posuzovat jako vztah občanskoprávní. Tomu svědčí podle jejího názoru mj. i to, že v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že se uzavření nájemní smlouvy týkalo podnikatelské činnosti pronajímatele, kterým byl P. P., s.p. K uzavření této smlouvy došlo za situace, kdy byla připravována privatizace pronajímatele, který objekty, v nichž nadále podnikat nehodlal a které následně nepřešly na F. n. m., pronajímal pouze jako vlastník (tzv. „zbytkový státní podnik“), aby následně byly prodány v dražbách. Konečně vstup pronajímatele do likvidace ostatně ani podnikání neumožňoval, což také vyplývá i z oprávnění likvidátora vyplývajících z §73 ObchZ, kterým se řídila i likvidace státních podniku. I bez ohledu na okolnosti uzavření předmětné nájemní smlouvy je podstatné i to, že žalovaná tuto smlouvu neuzavřela, a pokud byla shledána neplatnou, práva a povinnosti z této nájemní smlouvy na ni nikdy nepřešla, když dodatek k nájemní smlouvě z 31. 10. 1994 nepodepsal nájemce dosavadní (tj. čtyři fyzické osoby), nýbrž pouze jedna z nich. Žalovaná proto předmětný objekt užívala bez právního důvodu, a proto založení působnosti obchodního zákoníku na vztah žalované a „pronajímatele“, v té době již v likvidaci, v daném případě vůbec nepřipadá v úvahu. Žalovaná poukázala také na text ustanovení §397 ObchZ, podle něhož nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Jiným zákonem ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení obsažená v §107 odst. 1 a odst. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nepřípustného či nedůvodného.
Po podání dovolání žalobkyně A.O.L. spol. s r.o. zanikla s procesní nástupkyní. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30. ledna 2008 č. j. 32 Odo 349/2006-216 rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračováno se společností E. spol. s r.o., právní nástupkyní společnosti A.O.L. spol. s r.o.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Dále pak uzavřel, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho §107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 ObchZ v poměru k ustanovení §107 ObčZ, použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném sporu rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, promlčecí doba čtyřletá (§397 ObchZ). Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 ObčZ) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 a §262 ObchZ.
Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních §387 až §408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.
Stejný dílčí závěr učinil i odvolací soud. Dovodil však, že v daném případě o obchodní závazkový vztah nešlo, neboť právní předchůdce žalobkyně P. P., s.p. vystupoval v daném vztahu nikoliv jako podnikatel, nýbrž jako vlastník nemovitosti, který realizoval své vlastnické právo. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že P. P., s.p. měl v obchodním rejstříku jako předmět činnosti zapsanou činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, mimo zboží uvedeného v příloze zákona č. 455/1991 Sb. a zboží tímto zákonem vyloučeného.
Tento závěr je však nesprávný. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu lze dovodit, že na straně právního předchůdce dovolatelky došlo k přenechání jeho obchodního majetku (movitého i nemovitého) do užívání jiného subjektu (subjektů). Za této situace je třeba vyjít z toho, že se vztah vyplývající z užívání tohoto majetku týkal podnikatelské činnosti právního předchůdce žalobkyně, přičemž je nerozhodné, že právní předchůdce dovolatelky měl v obchodním rejstříku zapsán předmět činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej. Na straně žalobkyně jsou tedy splněny předpoklady pro to, aby se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v důsledku užívání obchodního majetku právního předchůdce žalobkyně (ať již šlo o bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy, či o bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu) řídil obchodním zákoníkem.
Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004 č. j. 33 Odo 341/2004 je v této souvislosti nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se promlčení neřídí obchodním zákoníkem, neboť předmětný závazkový vztah nemá charakter relativního obchodu podle ustanovení §261 odst. 2 ObchZ, protože se netýká zabezpečování veřejných potřeb.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Zdeněk Des,v. r.
předseda senátu