ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.383.2006.1
sp. zn. 32 Odo 383/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. .H. spol. s r.o., , zastoupené JUDr. J. N., advokátkou, , proti žalované S.servis, spol. s r.o., , zastoupené JUDr. M.K., advokátkou, , o zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/4 Cm 89/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 482/2004-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 482/2004-78 se s výjimkou výroku pod bodem I zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání předmětu díla. Uvedla, že podle smlouvy o dílo ze dne 14. 9. 1999 poskytla žalované zálohu v celkové výši 900 000 Kč a žalovaná dodala žalobkyni předmět díla. Následně žalovaná žalobkyni sdělila, že smlouva o dílo je neplatná, protože byla podepsána jen jedním jednatelem žalované, ačkoliv měla být podepsána dvěma jednateli. Žalobkyně proto vyzvala žalovanou k vzájemnému vrácení poskytnutých plnění.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2004 č. j. 13/4 Cm 89/2001-47 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 900 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 11. 2000 do zaplacení proti vydání předmětu díla podle bodu 2.1. a 2.2. smlouvy ze dne 14. 9. 1999, tj. Prostředí intranetových technologií pro elektronické zpracování dat dle platných R. a Technologie B. C. pro přenos dat (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení 11% úroku z prodlení z částky 600 000 Kč od 29. 9. 1999 do 31. 10. 2000 (výrok pod bodem II), na zaplacení 11% úroku z prodlení z částky 300 000 Kč od 1. 10. 1999 do 31. 10. 2000 (výrok pod bodem III) a na zaplacení 1% úroku z prodlení z částky 900 000 Kč od 1. 11. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 14. 9. 1999 smlouvu, podle níž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni prostředí intranetových technologií pro elektronické zpracování dat dle platných R. a technologií B. C. pro přenos dat a provést montážní práce do 30. 11. 1999. Smlouva je podepsána za zhotovitelku, tj. žalovanou J. D.. Soud prvního stupně dále z výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že podepisování za žalovanou se děje tak, že k napsanému nebo natištěnému jménu společnosti připojí svůj podpis vždy dva jednatelé společnosti či jeden jednatel společnosti a ředitel. Na základě této smlouvy žalobkyně uhradila žalované dne 28. 9. 1999 zálohu ve výši 600 000 Kč a dne 30. 9. 1999 další zálohu ve výši 300 000 Kč. Dne 6. 4. 2000 dodala žalovaná žalobkyni technologickou dodávku zařízení pro provoz internetových a intranetových technologií, a chybějící komponenty H. se zavázala dodat do 14 dnů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci projevili vůli k uzavření písemné smlouvy (v jejím článku 4.1 sjednali termín jejího podpisu do 14. 9. 1999 a v jejím článku 4.3 možnost změn smlouvy pouze formou písemných dodatků), pokud však za žalovanou podepsal smlouvu pouze jeden jednatel, přestože podle výpisu z obchodního rejstříku se podepisování za společnost žalované děje tak, že k napsanému nebo natištěnému jménu společnosti připojí svůj podpis vždy dva jednatelé společnosti či jeden jednatel společnosti a ředitel, nebyla dodržena písemná forma smlouvy a smlouva je neplatná. Aplikoval ustanovení §457 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle kterého je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, v daném případě se na straně žalované jedná o částku 900 000 Kč a na straně žalobkyně o technologickou dodávku zařízení pro provoz internetových a intranetových technologií, jak je popsána v předávacím protokolu nebo ve smlouvě o dílo.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 482/2004-78 připustil změnu žaloby (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 900 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 11. 2000 do zaplacení proti vydání předmětu díla podle smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 14. 9. 1999 na dodávku prostředí intranetových technologií pro elektronické zpracování dat podle platných R., dodávku technologie B. C. pro přenos dat z řízení konektivity do páteřní sítě C. B., provedení montážních prací a oživení technologie, se zamítá (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výroky pod body III a IV). V odvolacím řízení žalobkyně změnila žalobu tak, že se domáhá zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím proti vydání předmětu díla podle smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 14. 9. 1999 na dodávku prostředí intranetových technologií B. C. pro přenos dat dle platných R., dodávku technologie pro přenos dat, zřízení konektivity do páteřní sítě, provedení montážních prací a oživení technologie. Odvolací soud po zopakování důkazů smlouvou o dílo a výpisem z obchodního rejstříku žalované dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Za žalovanou podepsal smlouvu o dílo J. D., který byl v době podpisu ve funkci ředitele společnosti žalované (současně podle výpisu z obchodního rejstříku vykonával funkci jednatele žalované) a smlouva byla uzavřena při výkonu podnikatelské činnosti žalované. Podle odvolacího soudu je ve smyslu §15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) obvyklé, aby osoba, která je pověřena činností ředitele, sjednávala za podnikatele obchodní smlouvy při běžném provozování podniku a tedy tyto smlouvy, pokud jsou v písemné formě, také podepisovala. Závěr soudu prvního stupně, že pouze ty běžné smlouvy, které podepsal za podnikatele jeho statutární orgán v souladu s úpravou podepisování za společnost, jsou pro ni závazné, by byl v rozporu s úpravou §15 ObchZ a fakticky by znamenal blokaci běžné obchodní činnosti velkých korporací. Odvolací soud zdůraznil, že je třeba odlišovat pojmy právní úkon, který učinila společnost osobou oprávněnou za ni jednat, a formu právního úkonu. Pokud za společnost učinila právní úkon osoba, která je oprávněna za ni jednat, a pro úkon je sjednána písemná forma, je podpis jen této osoby na písemném právním úkonu dostačující pro závěr, že jde o projev vůle právnické osoby ve sjednané formě. Proto podle odvolacího soudu postačí pro dodržení písemné formy podpis ředitele žalované J. D..
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně posouzení splnění podmínky písemné formy předmětné smlouvy o dílo. Z obsahu dovolání se podává, že dovolání nesměřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. Žalobkyně se ztotožnila s právním názorem soudu prvního stupně a poukázala na §133 odst. 1 ObchZ, podle něhož jestliže má společnost více jednatelů, je oprávněn jednat jejím jménem každý z nich, neurčuje-li společenská smlouva nebo stanovy něco jiného. V dané věci byl proto J. D. vzhledem k zápisu v obchodním rejstříku žalované v rozhodné době oprávněn podepisovat za žalovanou smlouvy pouze společně s dalším jednatelem. Žalobkyně poukázala na to, že i žalovaná považovala předmětnou smlouvu za neplatnou, což žalobkyni sdělila ve svém dopise z 25. 8. 2000, v němž také uvedla, že z důvodu neplatnosti smlouvy nebude po ní vymáhat doplacení ceny díla, což se také stalo a žalovaná zaplacení vystavených faktur nevymáhala. To, že obě smluvní strany při uzavírání nepochybně projevily vůli uzavřít předmětnou smlouvu písemně, bylo v řízení u soudu prvého stupně nesporně prokázáno. Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu, přičemž nedodržení písemné formy činí právní úkon neplatným. Jestliže za žalovanou podepsal smlouvu pouze jeden jednatel, ač ji měli podepsat jednatelé dva, pak nebyla dodržena písemná forma smlouvy a smlouva je z toho důvodu neplatná. Za této situace je podle §457 ObčZ každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní obdržel. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Odvolací soud správně vyšel z §15 odst. 1 ObchZ a dovodil, že je obvyklé, aby osoba, která byla pověřena činností ředitele, sjednávala za podnikatele obchodní smlouvy při běžném provozování podniku a tyto, pokud jsou v písemné formě, podepisovala. J. D., který smlouvu v dané věci za žalovanou jako zhotovitelku podepsal, byl v obchodním rejstříku veden jako jednatel a ředitel společnosti od 7. 5. 1997, a proto oprávněně smlouvu o dílo ze 14. 9. 1999 podepsal, tato smlouva je tudíž platná a oběma jejím účastníkům z ní platně vznikly závazky. Na tom nic nemění obsah dopisu žalované ze dne 14. 9. 1999 (v němž žalovaná sdělila žalobkyni, že smlouva je neplatná), ani okolnost, že žalovaná po žalobkyni nevymáhala úhradu faktur z roku 1999 a z roku 2000. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud dovodil, že J. D., který předmětnou smlouvu podepsal za žalovanou, byl oprávněn tak učinit, neboť jednal jako pověřená osoba podle ustanovení §15 ObchZ.
Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že odvolací soud při svém rozhodování pominul, že J. D. vykonával v době podpisu smlouvy funkci jednatele žalované a současně byl pověřen výkonem funkce ředitele této společnosti.
Nejvyšší soud však v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) ze dne 15. října 2008 č. j. 31 Odo 11/2006-209 dospěl k závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby. Velký senát svoje rozhodnutí zdůvodnil tím, že pouze z hlediska gramatického výkladu ustanovení §15 ObchZ by závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, může současně jednat jako pověřená osoba podle §15 ObchZ, nic nebránilo. Tomuto závěru však podle velkého senátu brání výsledek teleologického, logického a systematického výkladu.
Velký senát v této souvislosti argumentuje tím, rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby (popřípadě její společníci či členové tam, kde jim náleží rozhodování o způsobu jednání jménem právnické osoby) o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Takové pověření by totiž znamenalo, že člen statutárního orgánu může činit právní úkony právnické osoby samostatně, aniž by byl omezován nejvyšším orgánem (společníky či členy) uloženým pravidlem, že tak jako člen statutárního orgánu činit nemůže. Pokud by totiž nejvyšší orgán (společníci či členové) byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (společenské smlouvě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není.
Další argumentem, který podle velkého senátu lze u právnických osob upravených obchodním zákoníkem v této souvislosti uplatnit, je, že odpovědnost člena statutárního orgánu, který činí jménem právnické osoby právní úkony, je podle ustanovení §194 odst. 4 až 7 ObchZ a ustanovení §243 odst. 8 ObchZ zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností, a to zpravidla jak pokud jde o rozsah odpovědnosti, tak pokud jde o podmínky jejího vzniku a o nesení důkazního břemene při porušení povinnosti, jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. Nehledě na to, že člen statutárního orgánu za podmínek stanovených zákonem nejen odpovídá za škodu způsobenou obchodní společnosti či družstvu, ale i ručí za jejich závazky. Bylo by popřením právní úpravy odpovědnosti a ručení statutárních orgánů obchodních společností a družstev, dovozovat, že sám statutární orgán může své členy takové odpovědnosti zprostit tím, že je pověří činností, jež jim umožní činit uvedené právní úkony s omezenou odpovědností a zpravidla i s nulovým ručením. Přitom pokud by takové pověření zahrnovalo např. výkon funkce ředitele, mohl by takový ředitel jménem obchodní společnosti či družstva činit prakticky všechny právní úkony, aniž by přiměřeným způsobem odpovídal za škodu z nich vzniklou a aniž by ručil za závazky společnosti podle ustanovení §243 odst. 8, ve vazbě na ustanovení §194 odst. 4 až 7 ObchZ. Výkladem ustanovení §15 odst. 1 ObchZ umožňujícím, aby člen statutárního orgánu činil právní úkony obchodní společnosti či družstva nejen z titulu své funkce, ale (byl-li pověřen určitou činností) i jako její zákonný zástupce, by nepochybně došlo k podstatnému snížení ochrany třetích osob.
V této souvislosti je podle velkého senátu obecně třeba poukázat i na výslovné ustanovení §194 odst. 5 věty třetí ObchZ, podle kterého jsou smlouva mezi akciovou společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu neplatné. Takovou smlouvou by byla i smlouva zakládající právo člena statutárního orgánu činit právní úkony jako zákonný zástupce obchodní společnosti či družstva, a tedy omezující jeho odpovědnost jako člena statutárního orgánu. Uzavřením takové smlouvy mezi členem statutárního orgánu a obchodní společností či družstvem by došlo k nahrazení odpovědnosti člena statutárního orgánu podle obchodního zákoníku odpovědností zákonného zástupce (která zásadně nezahrnuje ručení za závazky společnosti, nesení důkazního břemene apod.). Taková smlouva by byla přinejmenším v části, která omezuje odpovědnost člena statutárního orgánu neplatná pro rozpor s ustanovením §194 odst. 5 ObchZ.
Závěry rozsudku velkého senátu ze dne 15. října 2008 č. j. 31 Odo 11/2006-209 je nutno aplikovat i na posuzovanou věc. Je tedy nutno i v dané věci dovodit, že závěr odvolacího soudu, že Jan Dašovský byl oprávněn danou smlouvu uzavřít jako pověřená osoba podle ustanovení §15 ObchZ, je nesprávný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku pod bodem I zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu