ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.512.2006.1
sp. zn. 32 Odo 512/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce L. K., zast. JUDr. Z. Š., advokátem, proti žalovanému G. M. A., a. s., zast. JUDr. M. N., advokátem, o zaplacení 124.810,- Kč s přísl. a povinnosti žalovaného převzít od žalobce předmět leasingu oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému předmět leasingu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 217/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č. j. 17 Co 409/2005-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 13.905,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. M. N.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem e dne 7. 3. 2005, č. j. 48 C 217/2003-77 zamítl žalobu jíž se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 124.810,- Kč s přísl. a aby žalovanému uložil povinnost převzít od žalobce vozidlo P.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č. j. 17 Co 409/2005-96 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé s tím, že ve výroku uvedl v čem byla žaloba zamítnuta (žalobní petit); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení částek přijatých podle smlouvy o leasingu, od níž žalobce odstoupil, když důvodem pro odstoupení od leasingové smlouvy byla skutečnost, že v době uzavření této smlouvy byl v dobré víře, že morové vozidlo (P.), jenž bylo předmětem smlouvy, bylo vyrobeno v roce 1997 a nikoli v roce 1994, jak se po uzavření smlouvy dozvěděl.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku dovodil, že leasingová smlouvy byla uzavřena jako smlouva nepojmenovaná (inominátní), řídící se režimem obchodního zákoníku, a to na základě dohody smluvních stran (§262 odst. 1 obch. zák.). Pro případnou ochranu smluvní strany – nepodnikatele pak slouží ust. §262 odst. 4 obch. zák., podle něhož se pro tuto stranu použijí vyjmenovaná ustanovení občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele, je-li to v její prospěch.
Odvolací soud dále konstatoval, že předmět leasingu byl popsán určitě, nezaměnitelně individualizoval konkrétní automobil, jehož se předmětná smlouva týká a proto nelze pokládat leasingovou smlouvu za neplatnou. Chyba v údaji o roku výroby nečiní leasingovou smlouvu neplatnou. Neplatná z tohoto důvodu není ani kupní smlouva, jíž leasingová společnost nabyla předmět leasingu.
Podle odvolacího soudu u leasingové smlouvy je třeba vycházet z obecné odpovědnosti za vady podle ust. §499 a násl. obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, článek T. Pelikána: leasingy, podstata, druhy, principy smlouvy, ASPI, Lit 22601). Ujednání čl. XII Všeobecných obchodních podmínek (VOP) umožňující předčasné ukončení leasingové smlouvy jen ze strany leasingové společnosti je podle odvolacího soudu v rozporu s ust. §55 odst. 1 obč. zák. a diskriminuje nepodnikatelskou smluvní stranu. Zrušení smlouvy se lze domáhat za podmínek dle ust. §507 obč. zák. Vytknout vady bylo možné podle §504 obč. zák. nejpozději do 6 měsíců, nestanoví-li zákon něco jiného, jinak práva zaniknou. K uzavření předmětné leasingové smlouvy došlo dne 20. 6. 2002, k odstoupení došlo dopisem ze dne 25. 2. 2003, doručeným dne 28. 2. 2003, právo z odpovědnosti za vady zaniklo, protože nebylo uplatněno v zákonné prekluzivní lhůtě. Odvolací soud se proto dále nezabýval otázkou, zda byly splněny podmínky dle §507 obč. zák., aby žalobce byl oprávněn domáhat se zrušení leasingové smlouvy.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že odstoupit od leasingové smlouvy lze podle §344 obch. zák. v případech, kdy to stanoví smlouva nebo zákon. Zákon možnost odstoupení od smlouvy upravuje v ust. §345 odst. 1 obch. zák. v případě prodlení druhé smluvní strany, jsou-li tím podstatně porušeny smluvní povinnosti (§345 odst. 2 obch. zák.). V daném případě podle odvolacího soudu žalobce neprokázal takový charakter vady předmětu leasingu, aby tato vada zakládala možnost odstoupit od smlouvy podle ust. §345 odst. 1 obch. zák., neboť netvrdil a ani neprokázal, že neměl zájem o jiné než nejpozději v roce 1997 vyrobené vozidlo a že takový požadavek projevil při výběru vozidla, resp. při uzavírání smlouvy. Rozdíl mezi údajem o roku výroby uvedeným v listinách týkajících se předmětu leasingu a skutečným rokem výroby (1994) neměl za následek, že by vozidlo nebylo předáno ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému či obvyklému užívání a proto nebyl prokázán ani zákonný důvod k odstoupení od smlouvy předpokládaný v ust §679 odst. 1 obč. zák., jehož se žalobce dovolává.
Odvolací soud s ohledem na uvedené proto rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že upřesnil, který žalobní požadavek byl zamítnut.
Dovoláním ze dne 2. 1. 2006 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soud v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že v roce 2002 měl s ohledem na své majetkové poměry zájem koupit motorové vozidlo vyrobené v roce 1998, maximálně o rok starší, vyrobené v roce 1997 a tato pohnutka byla uváděna od počátku sporu a věděl o ní i žalovaný z dopisu ze dne 25. 2. 2005, v níž žalobce odstoupil od leasingové smlouvy ze dne 20. 6. 2002, č. 90507705. Žalobce dále uvedl, že se jednalo o vnitřní pohnutku, k níž nenavrhoval žádné důkazy a která se projevila v uzavření leasingové smlouvy. Při uzavření leasingové smlouvy a kupní smlouvy měl žalobce za to, že kupuje vozidlo vyrobené v roce 1997, neboť tento údaj byl uveden v kupní smlouvě z 20. 6. 2003, č. 53, v předávacím protokolu z 20. 6. 2002 k leasingové smlouvě a i ve velkém technickém průkazu.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že po vyjádření společnosti P. ze dne 7. 2. 2003 a z upřesnění zjistil, že předmětné vozidlo bylo vyrobeno 15. 2. 1994. Nesprávnost uvedení roku výroby ve shora uvedených dokladech považuje dovolatel za tak závažnou, že jejím důsledkem je absolutní neplatnost právního úkonu. Dovolatel dopisem z 25. 2. 2003 proto odstoupil od předmětné leasingové smlouvy, avšak nepřestal platit leasingové splátky. Leasingový vztah byl ukončen ke dni 20. 6. 2005 a dovolateli bylo vozidlo prodáno za 1.000,- Kč a podle žalovaného přešlo do vlastnictví dovolatele.
S ohledem na uvedené je dovolatel toho názoru, že vozidlo do jeho vlastnictví nepřešlo, neboť absolutní neplatnost právního úkonu (tj. chybné označení předmětu koupě-leasingu) nemůže být zhojena ani následným odprodejem vozidla do vlastnictví dovolatele. Zaplacené leasingové splátky proto požaduje dovolatel vrátit, a to od okamžiku, kdy projevil vůli, aby mu žalovaný tuto splátky vrátil oproti vydání vozidla, neboť poté placené leasingové splátky byly placeny bez právního důvodu.
Podle dovolatel bylo v řízení prokázáno, že předmět leasingu byl vyroben v roce 1994, v kupní smlouvě a ve smlouvě leasingové je uváděn rok výroby 1997 a pokud by v této době znal skutečný rok výroby předmětu leasingu, tuto smlouvu by neuzavřel. Neplatnost kupní smlouvy tak spočívá v chybném označení předmětu koupě, což žalovanému vytknul v odstoupení od smlouvy. Od kupní smlouvy uzavřené s prodávající K. K., zastoupenou Š. G., A., mohl podle čl. 4.4 leasingové smlouvy odstoupit pouze žalovaný, což žalovaný neučinil a požadavky žalobce odmítl.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že oba soudy posuzovaly z hlediska platné právní úpravy leasingovou smlouvu. Z ust. §262 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že v daném případě měla být aplikována ustanovení občanského zákoníku, popř. zvláštních předpisů, chránících spotřebitele; soudy podle dovolatele nepřihlédly též ke směrnici Rady ES č. 93/10/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud podle dovolatele vycházel z toho, že dovolatel měl u prodávající – K. K. – uplatnit vady spočívající v tom, že předmět leasingu byl vyroben o 3 roky dříve, s čímž dovolatel nesouhlasí a je toho názoru, že ujednání mezi žalobcem a žalovaným nemůže založit právo dovolatele, aby namísto žalovaného uplatňoval u prodávající právní vady předmětu koupě a tato práva nemohou být též postoupena na leasingového nájemce dle §524 a násl. obč. zák. Podle čl. IV leasingové smlouvy měl právo z odpovědnosti za vady s výjimkou odstoupení od kupní smlouvy uplatňovat u dodavatele (prodávající) vlastním jménem a na svůj účet uživatel (dovolatel). Dovolatel tedy nebyl oprávněn odstoupit od kupní smlouvy; od kupní smlouvy pro nesprávné označení předmětu leasingu mohl odstoupit žalovaný, který tak neučinil.
Dovolatel dále poukázal na ust. §56 odst. 3 písm. d) obč. zák. a §55 odst. 3 obč. zák. a s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže převést více vlastnictví, než má on sám a pro předmětný případ z toho dovodil, že z důvodu chybného označení předmětu leasingu (roku výroby) nedošlo k převodu automobilu (předmět leasingu) z prodávající na žalovaného. Podle dovolatele je na „leasing“ nutné aplikovat ust. §499 a násl. obč. zák. o odpovědnosti za vady a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmět leasingu byl popsán určitě, nezaměnitelně individualizoval, kterého automobilu se týká a chyba v označení roku výroby nezakládá neplatnost leasingové smlouvy a soudu vytýká, že uvedený názor neopřel o žádné argumenty. Dovolatel je též názoru, že absolutní neplatnost kupní a leasingové smlouvy nelze vázat na lhůtu směřující k uplatnění nároku z odpovědnosti za vady; v odůvodnění rozsudku odvolací soud připustil, že vadu bylo možné vytknout do 6 měsíců od uzavření smlouvy (§504 obč. zák.) a v téže lhůtě bylo možné učinit úkon směřující k odstoupení od smlouvy a pokud se tak nestalo, toto právo zaniklo.
Dovolatel odvolacímu soudu také vytýká, že dospěl k závěru, že neprokázal takový charakter vady předmětu leasingu aby tato vada zakládala možnost odstoupit od smlouvy, podle §345 odst. 1 obch. zák., což je nesprávný skutkový závěr.
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přiznal mu náklady řízení
Žalovaný, jak to vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na čl. II bod 3 zák. č. 59/2005 Sb., a proto, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. po 1. 4. 2005) avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1960 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v dané věci dovolání přípustné. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proto může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s . ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací osud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně, který tak nemohl být při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na nějž dovolatel v dovolání též odkázal, je dovolání přípustné mj. proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tedy spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní a proto lze rozhodnutí přezkoumat jen z hlediska otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě pouze nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] a není jím např. důvod, jímž jsou vytýkány nesprávnosti skutkových zjištění [§241a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolací soud je – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem (jeho obsahovým vymezením), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní pouze otázky (z těch, na který rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolací soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že v rozhodnutí byly řešeny otázky dovolacím soudem neřešené a proto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V posuzovaném případě je dovolání nejprve založeno na námitce, že leasingová smlouva je absolutně neplatná, a neplatnost smlouvy dovolatel spatřuje v tom, že v technickém průkazu, kupní smlouvě a předávacím protokole je nesprávně uveden rok výroby předmětu leasingu – automobilu P. – a to rok 1997 namísto roku 1994, tj. předmět leasingu byl označen jinak, než byla skutečnost.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dospěl mj. k závěru, že chyba v údaji o roku výroby nečiní leasingovou smlouvu neplatnou a nezakládá se tím ani neplatnost této smlouvy z toho důvodu, že jejím předmětem by bylo něco co leasingová společnost nevlastní.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce uzavřel se žalovaným podle §262 odst. 1 a §269 odst. 2 obch. zák. leasingovou smlouvu č. 90507705 a to dne 20. 6. 2002. Předmětem leasingové smlouvy byl osobní automobil značky P. diesel v ceně 165.000,- Kč bez DPH. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu žalovaného verze 01/2002 (dále jen „VOP“). Ve VOP bylo sjednáno, že předmět leasingu a jeho dodavatele vybírá uživatel (žalobce) a dále že plně odpovídá za výběr, vlastnosti a způsobilost předmětu leasingu k předpokládanému užívání (čl. II. odst. 1 a 2 VOP). Dále bylo v čl. X. odst. 1 VOP sjednáno, že na uživatele přechází právo uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady a ze záruky, kromě práva odstoupit od kupní smlouvy; v leasingové smlouvě, čl. 4 bod 4.4, bylo uvedeno, že práva z odpovědnosti za vady předmětu leasingu uplatňuje u dodavatele uživatel vlastním jménem. Kupní smlouvu č. 53 ze dne 20. 6. 2002 o koupi předmětu leasingu uzavřel v souladu s čl. III. odst. 1 VOP za žalovaného s prodávající K. K., zastoupenou obstaravatelem Š. G., A. O., žalobce. V kupní smlouvě byl uveden rok výroby předmětu leasingu 1997, tentýž rok výroby byl uveden i v technickém průkazu a předávacím protokolu ze dne 20. 6. 2002. V kupní smlouvě, popř. ve smlouvě leasingové nebylo výslovně vymíněno, že předmět leasingu musí být vyroben v určitém roce. Z potvrzení společnosti P. Č.r., s. r. o., P. z 30. 7. 2004 vyplývá že předmět leasingu byl vyroben 15. 2. 1994.
Dále ze skutkových zjištění a tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce podáním ze dne 25. 2. 2003 odstoupil od předmětné leasingové smlouvy (nikoliv od smlouvy kupní) a toto podání bylo žalovanému doručeno dne 25. 2. 2003. Důvodem odstoupení od leasingové smlouvy bylo, že žalobci byla pronajatá věc předána ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému nebo obvyklému užívání proto, že v kupní smlouvě a technickém průkazu vozidla byl uveden rok výroby 1997 ačkoliv bylo vyrobeno v roce 1994, tím byl uveden v omyl a žalobce od leasingové smlouvy odstoupil podle §597 odst. 1 a §679 odst. 1 obč. zák. Žalobce i nadále platil leasingové splátky, žalobce v souladu s čl. VII. odst. 1 VOP zaplatil ke dni 20. 6. 2005 cenu za odprodej předmětu leasingu – 1.000,- Kč – a měl se tak stát vlastníkem předmětu leasingu.
V leasingové smlouvy, včetně VOP, bylo v čl. XII bodě 5 sjednáno, že uživatel není oprávněn leasingovou smlouvu vzhledem k jejímu charakteru předčasně vypovědět ani od ní odstoupit.
Dovolatel v dovolání nejprve namítal, jak již bylo uvedeno, že leasingová smlouva je absolutně neplatná proto, že v kupní smlouvy, technickém průkaze a předávacím protokolu vozidla je uveden nesprávný rok výroby předmětu leasingu a že si pro sebe stanovil, že koupí vozidlo vyrobené v roce 1998, event. v roce 1997.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že skutečně byl v předmětných listinách, nikoliv však v leasingové smlouvě, uveden nesprávný rok výroby předmětu leasingu, a to rok 1997 namísto správného roku 1994.
Podle §49a obč. zák. je mj. právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečností, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
V posuzovaném případě je zřejmé, je-li namítána neplatnost leasingové smlouvy, že za dané situace, kdy žalobce jako leasingový nájemce v zastoupení žalovaného (leasingové společnosti) uzavíral kupní smlouvu na koupi předmětu leasingu, leasingová společnost tento omyl nevyvolala uvedením nepravdivého roku výroby předmětu leasingu, popř. ani o této skutečnosti nevěděla a ani nemohla vědět z tehdy dostupných dokladů, zejména z technického průkazu vozidla. Z leasingové smlouvy taktéž nevyplývá, že by v ní žalobce projevil vůli, že za podstatnou vlastnost předmětu leasingu pokládá určitý rok výroby. Vzhledem k tomu nemůže mít pohnutka žalobce, že si prostřednictvím leasingu najme vozidlo s rokem výroby 1998 či 1997, právní význam , popř. se nemůže jednat o podstatný omyl ve sjednané vlastnosti předmětu leasingu.
K této námitce dovolatele je třeba ještě uvést, že neplatnost právního úkonu učiněného v omylu je neplatností relativní (§40a obč. zák.) nikoliv absolutní.
Dovolací soud se dále s ohledem na námitky dovolatele zabýval tím, zda žalobce platně odstoupil od předmětné leasingové smlouvy.
Podle §344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo obchodní zákoník. V ust. §345 a 346 obch. zák. je upravena možnost odstoupení od smlouvy v případě prodlení dlužníka (nebo věřitele) s plněním jeho povinnosti.
V posuzovaném případě je zřejmé, že si účastníci předmětného smluvního vztahu v leasingové smlouvě neujednali žádný případ, který by žalobce opravňoval odstoupit od této smlouvy.
Dovolatel v dovolání výslovně nenapadl platnost ujednání obsažené v čl. XII. bodě 5 smlouvy, podle něhož není uživatel oprávněn mj. od leasingové smlouvy odstoupit. Protože byla napadena platnost odstoupení od leasingové smlouvy, je nutné se touto otázkou zabývat.
Ujednání leasingové smlouvy odnímající uživateli právo od ní odstoupit je v rozporu s ust. §55 odst. 1 obč. zák. a proto je neplatné. Tímto ujednáním se uživatel vdával práva, které mu zákon poskytuje a tím došlo k nepřípustnému zhoršení jeho postavení jako spotřebitele. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku správně uvedl, že ujednání obsažené v čl. XII. leasingové smlouvy je diskriminující a v rozporu s uvedeným ust. §55 odst. 1 obč. zák. a proto neplatné.
Pokud dovolatel jako důvod pro odstoupení od leasingové smlouvy uvedl, že mu nebyl předán předmět leasingu ve stavu způsobilém k užívání proto, že v kupní smlouvě a v technickém průkazu byl uveden nesprávný rok výroby vozidla, a to rok 1997 namísto správného roku výroby 1994, je zřejmé, že se nejedná o takový zákonem předvídaný důvod, který by byl způsobilý vyvolat zánik předmětné smlouvy, neboť žalovaný předal žalobci předmět leasingu ve stavu způsobilém k užívání, který jej také převzal a užíval. Nesprávnost v uvedení data výroby v kupní smlouvě a technickému průkazu, nikoli v leasingové smlouvě, není důvodem, pro nějž by předmět leasingu byl nezpůsobilý ke smluvnímu či obvyklému užívání. V takovém případě se může event. jednat o to, že by předmět leasingu, neměl sjednanou vlastnost (byla-li by taková vlastnost ve smlouvě dohodnuta).
Dovolatel dále v dovolání namítal, že soudy nepoužili ustanovení určená k ochraně spotřebitele, včetně Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tuto námitku obsahově vymezil tak, že pokládá za neplatné jednání čl. IV. leasingové smlouvy, podle něhož práva z odpovědnosti za vady předmětu leasingu, s výjimkou odstoupení od smlouvy (kupní) uplatňuje u dodavatele předmětu leasingu vlastním jménem a na svůj účet uživatel (žalobce), tj. aby tato práva byla postoupena na uživatele (leasingového nájemce).
Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS byla převzata do právního řádu České republiky zák. č. 367/2000 Sb., jímž byla do občanského zákoníku doplněna ust. §52 až 65 o spotřebitelských smlouvách.
Obecně lze uvést, že předmětné ujednání, s výjimkou ustanovení o tom, že uživatel bude uplatňovat práva z odpovědnosti za vady u dodavatele předmětu leasingu vlastním jménem, není v rozporu zejména s ust. §55 popř. §56 obč. zák., neboť takovéto ujednání nezhoršuje postavení spotřebitele a nikterak nevylučuje ani neomezuje odpovědnost dodavatele za vady. Je však zřejmé, že v daném případě, uzavíral-li uživatel (žalobce) kupní smlouvu o koupi předmětu leasingu v zastoupení za leasingovou společnost, nemůže vůči prodávajícímu (dodavateli) uplatňovat práva z odpovědnosti za vady předmětu leasingu vlastním jménem, ale pouze jménem vlastníka (kupujícího), tj. leasingové společnosti a v tomto je uvedené ujednání nesprávné.
V posuzovaném případě je třeba mít na paměti, že předmětem řízení je vrácení zaplacených finančních prostředků po odstoupení žalobce od leasingové smlouvy, nikoliv otázka uplatňování práva z odpovědnosti za vady vůči prodávajícímu předmětu leasingu, spočívající v nesprávně uvedeném datu výroby vozidla, včetně případného odstoupení od kupní smlouvy, jíž se nabyl předmět leasingu.
Dovolatel dále namítal, že předmětná leasingová smlouva je absolutně neplatná z důvodu chybného označení předmětu leasingu a toto chybné označení spatřoval v tom, že v kupní smlouvě byl nesprávně uveden rok výroby vozidla. Odvolací soud dospěl k závěru, že mj. leasingová smlouva není z tohoto důvodu neplatná, neboť předmětem leasingu byl ve smlouvě dostatečně identifikován a dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje. Nesprávný údaj o roku výroby předmětného vozidla lze event. pokládat za vadu plnění, tj. nedostatek vlastností předmětu plnění, a to ve vztahu mezi kupujícím a prodávajícím, kdy bylo možné takovouto vadu uplatnit v rámci práv z odpovědnosti za vady. Z toho též vyplývá, že s ohledem na tento nedostatek není bez dalšího neplatná ani kupní smlouva, jíž leasingová společnost nabyla do vlastnictví předmět leasingu a tudíž předmětem leasingové smlouvy není věc, kterou by leasingová společnost nevlastnila. Podle ust. §324 odst. 2 obch. zák. totiž platí, že poskytne-li dlužník vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením. K možnosti odstoupení od leasingové smlouvy viz uvedené shora.
Dovolací soud s ohledem na předmět řízení, kdy je požadováno vrácení finančních prostředků zaplacených do odstoupení žalobce od leasingové smlouvy, a na shora uvedené je nucen konstatovat, že odvolací soud posoudil právní otázky napadené v dovolání správně.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na výsledek řízení tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 13.905,- Kč (§3 §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu