ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.852.2006.1
sp. zn. 32 Odo 852/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Š. T., s. r. o., zast. JUDr. D. V., advokátem, proti žalovanému I. G., a. s., zast. JUDr. P. Č., Ph.D., advokátem, o zaplacení 78.619,- USD s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 176/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 11 Cmo 195/2005-200, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 11 Cmo 195/2005-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, č. j. 25 Cm 176/2002-92, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2004, č. j. 25 Cm 176/2002-120 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 78.619,- USD se 7,5 % ročním úrokem z prodlení z částky 401.903,- USD od 20. 12. 2001 do 17. 4. 2002 a se 7,5 % ročním úrokem z prodlení z částky 40.322,- USD od 18. 4. 2002 do zaplacení a se 4 % ročním úrokem z prodlení z částky 38.297,- USD od 7. 9. 2002 do zaplacení, to vše do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu o zaplacení 7,5 % z ročního úroku z prodlení z částky 38.297,- USD od 20. 12. 2001 do 6. 9. 2002 – 3,5 % ročního úroku z prodlení z částky 38.297,- USD od 7. 9. 2002 do zaplacení zamítl (výrok II.) a výrok III. rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soudu odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 11 Cmo 195/2005-200 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích I. a III. a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soud, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v dané věci, zejména uvedl, že žalovaný uplatnil odvolací důvody uvedené v ust. §205 odst. 2 písm. a), d) a g) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Odvolací soud neshledal, že by soudce, jenž vydal rozhodnutí soudu prvního stupně byl z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu §14 odst. 1 a 4 o. s. ř. vyloučen. Taktéž podle odvolacího sudu neobstála námitka, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníků, popř. svědků k tomu, co měli účastníci na mysli ujednáním obsaženým v čl. 10.3 kupní smlouvy z 31. 3. 1999, neboť takové návrhy nebyly učiněny při jednání soudu dne 2. 8. 2004, jak to vyplývá z protokolu o jednání.
Za správná pokládal odvolací soud skutkové a právní závěry soudu prvního stupně pokud jde o čl. 10.3 kupní smlouvy a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pouze dodal, že žalovaný neužíval ve svých podáních pojmu „smluvní pokuta“, ale opakovaně hovořil o „likvidovaných škodách“ vzniklých prodlením žalobce s dodávkou sjednaného zboží. Čl. 10.3. smlouvy z 31. 3. 1999 bylo možné vyložit zejména pomocí gramatického výkladu, smlouva byla formulována advokáty, účastníci smlouvy jsou tuzemskými právnickými osobami a pokud měli na mysli smluvní pokutu, tak tuto skutečnost by v čl. 10.3 smlouvy vyjádřili, přesto však tento článek nadepsali „Likvidované škody“ a tento pojem převzali z kontraktu uzavřeného s městem P. Účastníci tedy měli na mysli paušalizovanou náhradu škody. Podle názoru odvolacího soudu není takové dohoda vzdáním se nároku na náhradu škody ve smyslu §386 odst. 1 obch. zák., a to v kontextu s ust. §379 obch. zák. Dohoda nemůže však náhradu škody vyloučit, ani neúměrně snížit, byla by neplatná srov. např. Komentář k obchodnímu zákoníku, 9. vydání C.H.B. 2004, str. 1054-55. I v případě neplatnosti ujednání obsaženém v čl. 10.3. smlouvy, by tato skutečnost neměla vliv na výsledek sporu a taktéž výslech účastníků by podle odvolacího soudu za situace, kdy probíhá mezi nimi úporný spor, nemohl přinést nic pozitivního, což projevilo ve znění §131 o. s. ř. (viz též nález Ústavního soudu PL. 37/2003).
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný vznik škody netvrdil ani neprokazoval, a to ani po poučení dle §118a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že nezaplacení části kupní ceny bylo prokázáno a obrana žalovaného spočívající v započtení tvrzeného nároku na smluvní pokutu dle čl. 10.3. smlouvy nebyla důvodná, odvolací soud shledal správným rozsudek soudu prvního stupně, jenž žalobě o zaplacení předmětné části kupní ceny vyhověl.
Dovoláním ze dne 28. 3. 2006, odeslaným faxovým podáním dne 28. 3. 2006 a doplněným předložením jeho originálu osobně soudu dne 29. 3. 2006, velmi obsáhlým a poněkud nepřehledným, napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V daném případě je podle dovolatele výklad pojmu „Likvidované škody“, obsažený v čl. 10. 3. kupní smlouvy ze dne 31. 3. 1999, č. 1/99/P. (dále též jen „smlouva“) v rozporu s hmotným právem a s ohledem na to je pak dovolání podle uvedeného ustanovení přípustné.
V dovolání dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V obsáhlém odůvodnění dovolání dovolatel zejména namítal, že soudy nebyly provedeny navržené důkazy výslechem svědků a účastníků řízení k tomu, co měli žalobce a žalovaný na mysli ujednáním čl. 10.3. smlouvy o „likvidovaných škodách“. Odvolací soud tento odvolací důvod neuznal z důvodu, že v protokolu o jednání z 12. 8. 2004 nebyly tyto důkazy navrženy, s čímž dovolatel nesouhlasí. Namítá, že předmětný protokol o jednání není veřejnou listinou, neboť zapisovatelka při přepisu z diktafonového záznamu neuvedla své křestní jméno a dále nebyla vyplněna rubrika „protokol vyhotovil podle zvukového záznamu“, ale byla vyplněna osoba zapisovatelky. Soud prvního stupně vyhotovil o jednání ze dne 12. 8. 2004 dva protokoly, druhý byl zřejmě vyhotoven po 22. 9. 2004 po podání námitek žalovaným proti znění protokolu. Dovolatel má za to, že protokol o jednání z 12. 8. 2004 není veřejnou listinou neboť neobsahuje stanovené náležitosti a podle §134 o. s. ř. tak nemůže potvrzovat pravdivost toho, co je v něm osvědčeno, není-li prokázán opak a proto soud nemůže při námitce, že navrhl důkaz výslechem svědků a účastníků využít tohoto ustanovení. Na základě námitek žalované proti protokolaci soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 1. 2005, č. j. 25 Cm 176/2002-128 protokol o jednání z 12. 8. 2004 opravil.
Dovolatel je bez ohledu na uvedené přesvědčen, že řádně označil důkazy k tomu, že žalobce rozuměl pojmu „likvidované škody“, a to tím, že v podání z 10. 8. 2004 navrhl, pro případ, že u sporného jednání bude žalobce trvat na jeho absolutní neplatnosti, aby se k jednání dostavily osoby, které byly u jednání o uzavření smlouvy a zjistit úmysl stran při tomto projevu vůle. Dále odkazoval na čl. 3.3 kupní smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a městem P., podle něhož platba likvidovaných škod není penále, nýbrž přiměřená prognóza skutečných škod, které by město P. utrpělo; toto ujednání není v předmětné smlouvy obsaženo Podle dovolatele je uvedené v rozporu se závěrem odvolacího soudu, že se žalobcem byla v čl. 10.3. smlouvy sjednána paušalizovaná náhrada škody. Dále dovolatel odkázal na dopis bývalého právního zástupce žalobce ze 14. 12. 2001 JUDr. P., v němž nebyl zpochybňován pojem „likvidované škody“, ale byla namítána pouze výše uplatněné škody.
Dovolatel dále namítal vady dokazování a znovu opakoval, že k vyjasnění ujednání o „likvidovaných škodách“ označil důkazy, odkazoval na ust. §120 odst 1 a §153 odst. 1 o. s. ř.; popř. §131 o. s. ř.
Pokud jde o právní posouzení věci odvolací soud posoudil žalobcem rozporovaný pojem „likvidované škody“ a provedl jeho výklad, s nímž dovolatel nesouhlasí. Podstatou námitky dovolatele pak bylo, že pojem „likvidované škody“, vyložený odvolacím soudem je v rozporu s výkladovými pravidly uvedenými v §35 odst. 2 obč. zák. a v §26 odst. 1 a 3 obch. zák. a že soud tento pojem vyložil jen gramatickým výkladem. Dovolatel znovu odkázal na čl. 3.3 smlouvy uzavřené s městem P., že platba likvidovaných škod není penále a podle jeho názoru porovnáním čl. 10.3. smlouvy s čl. 3.3 by nemohl dospět k závěru, že účastníci měli na mysli paušalizovanou náhradu škody. Pokud mezi účastníky nebylo jasné, zda pojem „likvidované škody“ představuje smluvní pokutu, je dovolatel toho názoru, že žalobce si musel být vědom toho, že v případě prodlení s dodávkou zboží bude povinen platit žalovanému majetkovou sankci. Proto by osoba, které byl takový projev vůle určen, tj. ujednání o likvidovaných škodách, spatřovala sjednání smluvní pokuty. Dále dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že předmětným ujednáním si účastníci sjednali paušalizovanou náhradu škody a nesouhlasí s tím, že netvrdili a neprokazovali vznik škody.
Dovolatel dále polemizoval s názorem, že si smluvní strany sjednaly způsob určení výše náhrady škody nikoli smluvní pokutu a tento názor pokládal za rozporný s ust. §379 obch. zák. Pro výpočet škody je určující doba prodlení žalobce s dodáním zboží a nikoliv jaká skutečná škoda žalovanému prodlením vznikla.
Závěrem dovolatel uvedl, že trvá na tom, že jeho pohledávka z titulu tzv. likvidovaných škod dle čl. 10.3. smlouvy je platná, byla způsobilá k započtení a poté co byla podáním ze dne 10. 6. 2003 ve výši 367.400,- USD započtena na žalobě uplatněnou pohledávku, žalobcova pohledávka zanikla, tím právní důvod sporu odpadl a řízení mělo být zastaveno.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zároveň zrušil i rozsudek soudu první stupně ve výrocích I. a III.
V podání ze dne 8. 6. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť nemá po právní stránce zásadní význam, vzhledem ke své obsáhlosti je nepřehledné a jeho snahou je zvrátit výsledek řízení, což je kromě neunesení důkazního břemene žalovaným, důsledkem podcenění vedení sporu o zaplacení 288.781,- USD, který vyústil ve vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný i přes mnohá poučení soudu na tyto výzvy adekvátně nereagoval a proto následovalo rozhodnutí v neprospěch žalovaného, který nyní hledá záminky pro zrušení vydaných rozhodnutí.
Žalobce nepovažuje argumentaci žalovaného z věcného hlediska za relevantní, neboť neustále trvá na výslechu účastníků, jejichž výslech nenavrhl, pomíjí ust. §131 o. s. ř., výslech svědků rovněž nenavrhl, přičemž těmito důkazy nemůže cokoliv změnit na obsahu uzavřené smlouvy. Předmětem sporu je právní výklad použité terminologie, a to pojmu „likvidované škody“ a na tom nemůže nic změnit výslech účastníků či svědků. V rámci smluvní volnosti účastníci sjednali institut v českém právu neobvyklý, který je kombinací smluvní pokuty a obecného principu náhrady škody. Výsledkem dohody je, že při vzniku škody je tato hrazena v předem stanovené paušální výši, nicméně vznik škody je nezbytným předpokladem závazku hradit škodu.
Žalobce dále ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný byl v průběhu jednání před soudem prvního stupně a zejména při jednání u odvolacího soudu dne 12. 8. 2004 poučen podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti odlišného posuzování věci po právní stránce (nikoliv jako smluvní pokuty ale způsobu náhrady škody) s tím, že je nutno prokázat alespoň vznik škody, žalovaný však nenavrhl žádný důkaz k prokázání vzniku škody a pouze se vyjádřil, že úroky z prodlení nebyly konečným zákazníkem účtovány. Dále byl žalovaný poučen podle §119a o. s. ř., aniž by žalovaný navrhl zejména výslech účastníků nebo svědků a při vyhlášení usnesení o skončení dokazování žalovaný nenamítal neprovedení jakéhokoliv navrženého důkazu a přednesl svůj závěrečný návrh.
Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl, popř. zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle procesních předpisů účinných do 31. 3. 2005 (čl. II., bod 2 zák. č. 59/2005 Sb.) posoudil dovolání též podle procesních předpisů účinných do 31. 3. 2005 (čl. II., bod 3 zák. č. 59/2005 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o.s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání mj. proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže bylo potvrzeno rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem, je-li posuzována přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, je tedy nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V daném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
V dovolání dovolatel za otázku zásadního právního významu označil výklad pojmu „Likvidované škody“ použitý v čl. 10.3. Kupní smlouvy ze dne 31. 3. 1999, č. 1/99/P., tj. nesprávnou aplikaci výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 a 3 obch. zák. a je toho názoru, že v předmětném ujednání by osoba, jíž by byl takovýto projev vůle určen zpravidla spatřovala sjednání smluvní pokuty.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 odst. 1 až 4 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Pokud nelze projev vůle takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle je nutné vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí. Projev vůle obsahující výraz připouštějící různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Podle §544 odst. 1 a2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost porušil, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že mezi žalobcem jako prodávajícím (subdodavatelem) a žalovaným jako kupujícím (dodavatelem tramvají městu Portland) byla dne 31. 3. 1999 uzavřena kupní smlouva č. 1/99/P. o dodávce nízkopodlažních tramvají (dále jen „smlouva“).
V čl. 10.3. smlouvy, nazvaném „Likvidované škody“ bylo sjednáno: „Podobně jako v kontraktu (rozuměj kontrakt žalovaného s městem P. dle kupní smlouvy č. 32210 z 31. 3. 1999 o dodávce nízkopodlažních tramvají) souhlasí a uznává subdodavatel to, že jeho nedodání vozů a dalších materiálů k datům nebo před daty povinnými k dodávce tak, jak jsou specifikovány v čl. 12, bude mít za následek dodatečné výlohy a hmotné a nehmotné škody pro smluvního dodavatele (žalovaného). S ohledem na potíže při určování skutečné ztráty pro smluvního dodavatele souhlasí strany s tím, že subdodavatel (žalobce) zaplatí smluvnímu dodavateli likvidované škody ve výši stanovené níže. Hodnoty jsou uvedeny jako „částka za den“ a likvidované škody budou zaplaceny za každý kalendářní den po datu určeném pro dodávku a až do té doby, než bude dodávka úplná a současně budou představovat jedinou a výlučnou nápravu pozdního dodání“.
Z předmětného ujednání jeho jazykového vyjádření, je zřejmé, že se jednalo o ujednání, jímž mělo být sankciováno nesplnění povinnosti dodat včas předmět plnění, resp. jeho samostatné části a zároveň bylo sjednáno, že z takto získaných prostředků budou reparovaný „dodatečné výlohy a hmotné a nehmotné škody“ vzniklé žalovanému (smluvnímu dodavateli) v důsledku prodlení se splněním dodávky. Tomuto závěru odpovídá i další text ujednání, v němž se mluví o „skutečných ztrátách“, jimiž jsou v daných souvislostech „dodatečné výlohy a hmotné a nehmotné škody“, které měl žalobce hradit ve stanovené výši, tj. určitými částkami za každý den prodlení.
Z hlediska ust. §544 odst. 1 obč. zák. tak z předmětného ujednání vyplývá povinnost, která by měla být při jejím nesplnění sankcionována sjednanými částkami. Z textu čl. 10.3. smlouvy a výkladem podle ust. §35 odst. 2 obč. zák., popř. §266 odst. 1 až 4 obch. zák. lze dovodit, že to byla povinnost splnit předmět dodávky ve sjednaném čase plnění. Získanými částkami, v případě prodlení, pak měly být event. hrazeny ztráty způsobené žalovanému tímto prodlením a tyto platby měly podle ujednání představovat „jedinou a výlučnou nápravu pozdního dodání“.(viz k tomu též §545 odst. 2 obch. zák.)
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, resp. jeho závěr a tím výklad čl. 10.3. smlouvy spočívající v tom, že v něm nebyla sjednána smluvní pokuta, je v rozporu s hmotným právem a tudíž tato námitka dovolatele založila přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání je zároveň důvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je třeba zrušit.
Pokud dovolatel v obsáhlém odůvodnění dovolání namítal též tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] spočívající v nesprávnostech protokolů a jednání, neprovedení označených a navržených důkazů a vad dokazování, dovolací soud se těmito námitkami vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, již nezabýval. Totéž platí i v případě námitky, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že dovolatel netvrdil a neprokazoval vznik škody ani po poučení soudu.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedeném rozhodl podle ust. §243b odst. 2. o. s. ř. tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O nákladech řízení bude rozhodnuto podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu