ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.973.2006.1
sp. zn. 32 Odo 973/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně H. S. Ch., a.s., proti žalované V., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 173 411,20 Kč, vedené u Krajského soudu v O. pod sp. zn. 2 Cm 132/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 2. března 2006, č.j. 5 Cmo 231/2005-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v O. ze dne 2. března 2006, č. j. 5 Cmo 231/2005-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v O. rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. října 2004, č.j. 2 Cm 132/99-98, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 173 411,20 Kč a náklady řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v O. usnesením ze dne 26. února 2004, č.j. 5 Cmo 232/2002-79, zrušil jeho předchozí (v pořadí první) rozsudek ze dne 11. dubna 2002, č.j. 2 Cm 132/99-47, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení s tím, aby nejprve rozhodl o návrhu žalobkyně na změnu žaloby. Tuto změnu žaloby připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 5. srpna 2004, č.j. 2 Cm 132/99-92, které nabylo právní moci dnem 13. srpna 2004.
Podle obsahu spisu se žalobkyně (po připuštění změny žaloby) domáhala v řízení po žalované zaplacení částky 173 411,20 Kč jako úroků z prodlení podle vyúčtování č. 26923 ze dne 26. června 1995 za pozdní úhradu faktur, jimiž žalované vyúčtovala kupní cenu dodaného zboží. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla na dodávku zboží uzavřena smlouva, kterou právně kvalifikoval jako kupní smlouvu podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Dále vzal za prokázanou skutečnost, že předmětné faktury za dodané zboží byly zaplaceny po jejich splatnosti tak, jak tvrdila žalobkyně. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení, kterou k podstatné části žalobního nároku vznesla žalovaná, jelikož podle jeho názoru k promlčení žalobního nároku nedošlo. Dovodil totiž, že oběma účastníky podepsanou listinou „Protokol č. 753/0FPC/95 o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků ze dne 19. prosince 1995“, v níž je uveden i závazek k faktuře č. 26923 (část penále) ve výši 3 496,- Kč z částky 272 443,- Kč s tím, že rozdíl v hodnotě 268 947,- Kč u faktury č. 26923 doplatí žalovaná žalobkyni na uvedený účet, došlo ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. k částečnému plnění dlužníka (žalované) ve výši 3 496,- Kč započtením, a proto má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu ve výši 268 947,- Kč. S tímto uznáním dluhu se pak pojí ten důsledek, že jednak od tohoto uznání běžela nová čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. a jednak nastala vyvratitelná právní domněnka, že závazek žalované v uznaném rozsahu v době uznání trval. Došlo-li proto k podání žaloby dne 15. února 1999, stalo se tak včas a k promlčení předmětné pohledávky žalobkyně nedošlo. Pakliže žalovaná, na niž v důsledku uznání závazku přešlo důkazní břemeno ze žalobkyně, v řízení neprokázala, že nedošlo k nedodání, nepřevzetí zboží a k prodlení s úhradou faktur za dodané zboží, které byly předmětem vyúčtování žalobkyně ze dne 26. června 1995, soud shledal žalobu důvodnou a žalobkyni požadované úroky z prodlení za pozdní úhradu faktur podle §369 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném k 31. prosinci 2000 přiznal.
K odvolání žalované Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 2. března 2006, č.j. 5 Cmo 231/2005-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. října 2004 tak, že žalobu o zaplacení částky 173 411,20 Kč zamítl a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně z listiny ze dne 19. prosince 1995 uznání dluhu žalovanou nedovodil. Toto odlišné posouzení založil na úvaze, že aby došlo k uznání závazku, musí být závazek, k němuž se uznání vztahuje, skutkově vylíčen tak, aby bylo jasné, o jaký závazek jde, přičemž ze skutkových žalobních tvrzení musí rovněž vyplývat důvodnost požadovaného nároku. Podle zjištění soudu je v listině ze dne 19. prosince 1995 jako závazek žalované vůči žalobkyni uvedena faktura č. 26923 splatná 10. července 1995 jako část penále 3 496,- Kč z částky 272 443,- Kč. Pakliže faktura č. 26923 ve výši 272 443,- Kč byla vystavena i na další pozdně uhrazené faktury, které nejsou předmětem řízení, není tak podle odvolacího soudu zřejmé, k jakému dluhu se částka 3 496,- Kč vztahuje. Přitom z dalšího obsahu listiny ze dne 19. prosince 1995 výslovné uznání dluhu, který je předmětem řízení, dovodit nelze.
Podle názoru odvolacího soudu nebylo rovněž v řízení vůbec osvědčeno, že k prodlení žalované došlo a kdy nastal jeho počátek, neboť nemá za prokázané, že předmětné faktury za dodané zboží byly žalované včas a řádně doručeny v dostatečném časovém předstihu tak, aby je mohla žalovaná zaplatit v termínech splatnosti stanovených v jednotlivých fakturách. Kromě toho je však podle odvolacího soudu otázkou, zda byly faktury ve stanovených termínech splatnosti vůbec splatné, jelikož v řízení nemá ve většině případů žalobkyní za prokázané dodání zboží žalované. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaná vůbec do prodlení dostala.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž sice zjistil tytéž skutečnosti, avšak na základě jejich hodnocení došel ke zcela opačným právním závěrům.
Dovolatelka se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že na základě listiny ze dne 19. prosince 1995 došlo ze strany žalované postupem podle §407 odst. 3 obch. zák. k uznání dluhu, na což navazuje i z toho vyplývající správný závěr, že k promlčení žalobního nároku nedošlo. Odvolací soud podle dovolatelky při hodnocení uvedené listiny pochybil a dopustil se nesprávnosti, uvedl-li, že uvedená listina byla soudem prvního stupně hodnocena jako uznání dluhu.
Dovolatelka dále oponuje odvolacímu soudu, neměl-li v řízení, na rozdíl od soudu prvního stupně, za prokázaný počátek prodlení žalované. Podle jejího názoru je třeba vyjít v posuzované věci z listiny ze 19. prosince 1995, na základě níž došlo k uznání závazku, v důsledku kterého se důkazní břemeno ohledně dodání zboží i doby prodlení přesunulo na žalovanou. Se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno datum doručení faktur žalované, nesouhlasí, neboť tuto skutečnost má podpůrně prokázánu výpisem z knihy pošty, kde datum odeslání doporučené pošty vždy přibližně o 14 dní předchází splatnosti odeslaných faktur.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právní posouzením věci odvolacího soudu zcela ztotožnila. Na rozdíl od dovolatelky se domnívá, že odvolací soud listinu ze dne 19. prosince 1995 správně posoudil a vyhodnotil z ní i správné právní závěry. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, resp. ho zamítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i opodstatněné, byť z jiného než dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval tvrzeným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka staví kritiku právního posouzení věci na tvrzeném pochybení odvolacího soudu při hodnocení listiny označené jako protokol č. 753/0FPC/95 ze dne 19. prosince 1995, který oproti soudu prvního stupně z této listiny uznání dluhu žalovanou nedovodil. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatelka při snášení argumentů na podporu jeho oprávněnosti přehlédla, že odvolací soud založil svůj závěr o tom, že z této listiny nelze uznání dluhu žalovanou dovodit, též na tom, že není zřejmé, k jakému dluhu se započítávaná částka ve výši 3 496,- Kč vztahuje, neboť faktura (vyúčtování úroků z prodlení) č. 26923 ve výši 272 443,- Kč byla vystavena na větší počet pozdě uhrazených faktur. Dovolatelka ale ve svém dovolání toto posouzení neurčitosti právního úkonu odvolacím soudem nenapadá, nýbrž pouze trvá na tom, že k uznání dluhu došlo postupem podle §407 odst. 3 obch. zák., jak dovodil soud prvního stupně.
Nelze-li určit, jakou část úroků z prodlení vyúčtovaných fakturou č. č. 26923 v celkové výši 272 443,- Kč započítávaná částka 3 496,- Kč představuje a kterého peněžitého závazku se týká, nelze ani vymezit zbývající rozsah nároků na úroky z prodlení, jež měly být dle názoru dovolatelky žalovanou uznány. Protože požadavek určitosti právního úkonu (srov. §37 odst. 1 občanského zákoníku) nebyl naplněn, nemohl být dluh platně uznán ani postupem podle §407 odst. 3 obch. zák., jak tvrdí dovolatelka.
Dovolací soud proto, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení, uzavřel, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (včetně toho, jak jej dovolatelka svými námitkami vymezila) nepodařilo uvedený právní závěr odvolacího soudu (tj. že k uznání dluhu žalovanou nedošlo) zpochybnit.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady v dovolání namítány nejsou a dovolací soud ani žádné vady, jež by činily řízení zmatečným, neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací soud takovou vadou řízení zatížil.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje) dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, případně která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v prvním stupni. Nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení přitom zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že “změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní”.
Odvolací soud však v posuzované věci v souladu se shora uvedenými zásadami nepostupoval. Zatímco soud prvního stupně, vycházeje z vyvratitelné právní domněnky o trvání dluhu v době uznání a z přesunu důkazního břemene ze žalobkyně na žalovanou, se nezabýval zjištěním skutečností rozhodných pro prokázání žalobního nároku, tak odvolací soud, veden odlišným právní názorem, založil své rozhodnutí též na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o prokázání podmínek nároků na požadované úroky z prodlení. Z tohoto pohledu však soud prvního stupně věc neposuzoval a skutečnostmi, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, se pro jiný právní názor nezabýval. Za této situace proto nebyly podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl podle §221 odst. 1 o. s. ř. tento rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k této vadě odvolacího řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z důvodu shora popsané vady řízení správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu