ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.1511.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1511/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. K., bytem , zastoupené JUDr. P. K., advokátem se sídlem, proti žalovaným 1) Ing. L. M. a 2) Ing. V. M., oběma bytem, zastoupeným JUDr. P. J., advokátem se sídlem, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 135/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2006, č. j. 57 Co 366/2005-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 6.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. K., advokáta se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poštovní 2.
Odůvodnění:
Původní žalobce Z. K. a žalobkyně se domáhali po žalovaných zaplacení 90.000,- Kč představujících nedoplatek kupní ceny sjednané účastníky v kupní smlouvě uzavřené dne 26. 2. 1997.
Žalovaní se žalobě bránili tvrzením, že jim žalobci způsobili škodu tím, že je nepravdivě ujistili o tom, že na převáděných nemovitostech neváznou dluhy, věcná břemena a jiné právní vady. Dodatečně vyšlo najevo, že do pozemku parc. č. zasahuje asfaltová silnice a je na něm umístěn sloup elektrického nízkého napětí, což snižuje jeho komerční využitelnost. V souvislosti s tím pak museli zaplatit smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč realitní kanceláři, která jim poskytla půjčku na úhradu části kupní ceny za podmínky, že nemovitosti nejsou mimo jiné zatíženy právními vadami. V rámci procesní obrany (§98 o. s. ř.) žalovaní započetli svou pohledávku z titulu náhrady škody v rozsahu 90.000,- Kč na žalovaný nedoplatek kupní ceny a nárok na zbývající část pohledávky v rozsahu 60.000,- Kč se smluvní pokutou 0,5 % denně z této částky uplatnili vůči žalobcům vzájemným návrhem (§97 o. s. ř.).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 36 C 135/98-221, ve spojení s usnesením ze dne 13. dubna 2005, č. j. 36 C 135/98-252, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 90.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 35.000,- Kč za dobu od 11. 11. 1997 do zaplacení, s 26 % úrokem z prodlení z částky 55.000,- Kč za dobu od 11. 2. 1998 do zaplacení, a to k ruce společné a nerozdílné (výrok I.), protinávrh žalovaných, aby žalobci byli povinni zaplatit jim společně a nerozdílně částku 60.000,- Kč se smluvní pokutou 0,5 % denně z částky 60.000,- Kč od 12. 11. 1998 do zaplacení, a to k ruce společné a nerozdílné, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí (též žalobě vyhovující a protinávrh zamítající) rozsudek ze dne 29. října 1999, č. j. 36 C 135/98-67, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 42 Co 595/2000-94, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce Z. K. a žalobkyně uzavřeli jako prodávající se žalovanými jako kupujícími dne 26. 2. 1997 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. -zahrady o výměře 2.263 m2, rekreační chaty o výměře 26 m2, pozemku parc. č., zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území M., obec O. (dále jen „nemovitosti“) za kupní cenu 280.000,- Kč. Převáděné nemovitosti byly popsány ve znaleckém posudku znalce J. B. dne 11. 2. 1997. V bodě III. kupní smlouvy prodávající prohlásili, že na předmětných nemovitostech neváznou žádné dluhy, věcná břemena a že nemají ani jiné právní vady. V opačném případě se zavázali do jednoho měsíce uhradit kupujícím vzniklé škody a pro případ prodlení s tímto plněním byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Kupující prohlásili, že si předmětné nemovitosti prohlédli, seznámili se s jejich stavem a s obsahem znaleckého posudku. Žalovaní uzavřeli dne 5. 2. 1997 (správně 20. 2. 1997) smlouvu o půjčce s realitní kanceláří A., na základě které jim tato realitní kancelář poskytla půjčku 140.000,- Kč určenou k zaplacení části kupní ceny s podmínkou, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy žádnými právy třetích osob. V březnu 1997 předali žalobci žalovaným klíče od nemovitostí. Dne 31. 7. 1997 vytkli žalovaní žalobcům vady nemovitostí spočívající v přerušení dodávky vody v důsledku dluhu žalobců, v zaplavování sklepa, narušení statiky, výskytu hub a plísní na kuchyňské stěně, prorezavělém plotu a zanedbaných, přestárlých a prorostlých stromech. Vyzvali je k vrácení zaplacené zálohy a k podání návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujících do katastru nemovitostí. Následně účastníci v dodatku ke kupní smlouvě sjednali dne 10. 10. 1997 snížení kupní ceny z 280.000,- Kč na 250.000,- Kč, jejíž splatnost byla domluvena ve třech splátkách; záloha ve výši 140.000,- Kč byla zaplacena již při podpisu kupní smlouvy, první ze dvou splátek po 55.000,- Kč měla být zaplacena ke dni zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a druhá do tří měsíců poté. Zápis vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem byl v katastru nemovitostí proveden dne 10. 11. 1997, právní účinky vkladu vznikly dnem 10. 3. 1997. Žalovaní kromě zálohy 140.000,- Kč zaplatili žalobcům na kupní cenu jen 20.000,- Kč v lednu 1998. Dne 17. 11. 1997 po přeměření pozemku parc. č. zástupci realitní kanceláře sdělili žalovaným, že zaplocená je jen část zakoupeného pozemku, že nejméně v rozsahu 150 m2 do něj zasahuje v celé délce jeho jihovýchodní strany asfaltová komunikace a že sloup elektrického nízkého napětí za plotem je umístěn na předmětném pozemku. V reakci na toto zjištění realitní kancelář požadovala po žalovaných vrácení půjčené částky s tím, že bude účtovat smluvní pokutu. Dopisem ze dne 6. 1. 1998 žalovaní vytkli žalobcům vady nemovitostí spočívající v tom, že zaplocená část pozemku neodpovídá výměře prodaného pozemku, že 150 m2 v celé jihovýchodní délce pozemku je pokryto asfaltovou silnicí, a že na pozemku stojí sloup elektrického vedení. Sdělili žalobcům, že od kupní smlouvy odstupují pro porušení jejího bodu III. a požadují vrácení 140.000,- Kč zaplacených na kupní cenu. V dubnu 1998 žalovaní vrátili realitní kanceláři A. půjčených 140.000,- Kč se smluveným úrokem a na smluvní pokutě zaplatili 150.000,- Kč. Dne 5. 8. 1998 uzavřeli s M. G. a L. G. kupní smlouvu, jíž jim prodali za kupní cenu 75.000,- Kč pozemek parc. č. o výměře 991 m2, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. V době, kdy byla účastníky uzavřena kupní smlouva, nebyli žalobci evidováni jako odběratelé vody. Tu si brali po dohodě od sousedky M. F., které řádně platili sjednanou částku. Dluh na vodném vznikl M. F., která jej uhradila. V době prodeje se na předmětných nemovitostech nevyskytovaly žádné vady, které by bránily jejich řádnému užívání a výkonu vlastnických práv. Pozemek parc. č., který byl podle územního plánu města O. určen pro individuální bytovou výstavbu, nebyl oplocen ve svých hranicích. Část jeho výměry se nacházela i za plotem, kde celou jihovýchodní délkou sousedil s pozemkem parc. č. -ostatní plocha (ostatní komunikace) zapsaným na listu vlastnictví č. pro k. ú. M., obec O. Jako jeho vlastník je zapsáno Statutární město O.. Uvedený pozemek je místní obslužnou komunikací s povrchem zpevněným živičným kobercem, která slouží jako přístupová komunikace k nemovitostem (ulice P.), zasahuje do předmětného pozemku v celé jeho délce a zabírá jeho 15 m2. Tato skutečnost neučinila pozemek neupotřebitelným, nenarušila jeho užívání a výkonu vlastnického práva se nijak nedotkla. Existence místní komunikace nesnížila cenu nemovitostí záporně, naopak ji zvýšila. Na pozemku za plotem přibližně uprostřed u jeho jihovýchodní hranice stál v době uzavření kupní smlouvy sloup veřejného osvětlení se zavěšeným vedením nízkého napětí. Jeho existence neměla vliv na cenu převáděného pozemku, nikterak neomezila vlastníka pozemku v jeho užívání. Na umístění sloupu a vedení nízkého napětí se nevztahovalo ochranné pásmo. Účastníky sjednaná kupní cena stavebních pozemků byla výrazně nižší než cena v daném místě a čase obvyklá. Na převáděných nemovitostech v době jejich prodeje nevázla žádná věcná břemena a neměly právní vady. Skutečnost, že žalobci ujistili žalované, že nemovitosti netrpí žádnými vadami, nebyla prokázána.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci v souladu s §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), uzavřeli dne 26. 2. 1997 kupní smlouvu (ve spojení s jejím dodatkem ze dne 10. 10. 1997), z níž žalobcům vznikl závazek odevzdat předmětné nemovitosti žalovaným a žalovaným vznikl závazek zaplatit za ně žalobcům kupní cenu. Zatímco žalobci svůj závazek splnili, žalovaní dosud nesplnili závazek zaplatit kupní cenu; jsou proto povinni uhradit žalobcům její nedoplatek ve výši 90.000,- Kč. Soud prvního stupně se dále zabýval obranou žalovaných, kteří „vědomi si svého závazku vůči žalobcům ve výši 90.000,- Kč“, započetli na tuto částku část své pohledávky z titulu náhrady škody a zbývající její části ve výši 60.000,- Kč (se smluvní pokutou) se domáhali po žalobcích vzájemných návrhem. Konstatoval, že ve smyslu §510 obč. zák. podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody, která z vady vznikla, je zjištění vad. S poukazem na judikaturu dovodil, že nemá-li dojít k zániku práva z odpovědnosti za vady, je nezbytné nejen konkrétní vady vytknout, ale uvést, které právo z odpovědnosti za vady se v souvislosti s tím uplatňuje. Tuto podmínku nesplňuje dopis žalovaných ze dne 31. 7. 1997 doručený žalobcům, neboť neobsahuje určité označení uplatňovaného práva z odpovědnosti za vady; proto uvedené právo ve vztahu k vadám vytčeným v tomto dopise zaniklo. Ohledně dopisu ze dne 6. 1. 1998 uzavřel, že jím vytčené vady předmětných nemovitostí nejsou vadami, jež činí věc neupotřebitelnou ve smyslu §597 odst. 1 obč. zák. Protože nebylo prokázáno, že na převáděných nemovitostech vázly dluhy, věcná břemena či jiné právní vady, nesvědčí žalovaným právo na odstoupení od kupní smlouvy ani podle §597 odst. 2 obč. zák. Jelikož nebyla prokázána existence vad nemovitostí, nemohly nastat zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku vad. Navíc soud prvního stupně dovodil, že žalovaní uvedené vady vytkli po uplynutí prekluzivní šestiměsíční lhůty podle §599 odst. 1 obč. zák., neboť nemovitosti převzali v březnu 1997 a vady vytkli v lednu 1998. Jejich nárok z odpovědnosti za vady, s nímž spojili úkon odstoupení od kupní smlouvy, tedy zanikl uplynutím doby.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 57 Co 366/2005-291, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., II. a ve výrocích o nákladech řízení, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci Z. K., zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.); ve zbývající části výroku I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce Z. K. dne 10. 11. 2004 po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně zemřel. Protože řízení ve věci dědictví po zůstaviteli bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 99 D 3441/2004, zastaveno podle §175h odst. 2 o. s. ř., neboť zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl vydán jeho manželce E. K., odvolací soud podle §107 odst. 5 věty první o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v částech výroků, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci Z. K., zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Vzhledem k tomu, že žalobci uplatnili solidární pohledávku, která ve vztahu ke každému z nich byla pohledávkou samostatnou, dospěl odvolací soud k závěru, že po smrti žalobce je k uplatnění celé pohledávky oprávněna žalobkyně.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a poté, co zopakoval důkaz zápisem ze dne 18. 11. 1997 a doplnil dokazování dohodou ze dne 20. 2. 1997 a vyúčtováním smluvní pokuty ze dne 3. 5. 1998, vzal za prokázáno, že Realitní kancelář A. JUDr. J. B., a žalovaný uzavřeli dne 20. 2. 1997 dohodu, podle níž se realitní kancelář zavázala půjčit žalovanému 140.000,- Kč na úhradu zálohy na kupní cenu za předmětné nemovitosti ve sjednaném termínu. Žalovaný se zavázal zajistit vložení zástavního práva na tyto nemovitosti ve prospěch realitní kanceláře a prohlásil, že na nemovitostech neváznou žádné dluhy, věcná břemena a že nemají ani jiné právní vady, které by bránily vložení zástavního práva a že na nemovitostech nejsou umístěny žádné cizí předměty, stavby či překážky, které by bránily využití celé nemovitosti ke stavebním a komerčním účelům. Účastníci této smlouvy o půjčce dohodli datum splatnosti půjčky na 31. 12. 1999 a výši úroku a jeho splatnost. Pro případ, že žalovaný nezajistí vložení zástavního práva nebo že nemovitosti nebudou splňovat podmínky podle prohlášení žalovaného, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 % denně z půjčené částky. Dne 17. 11. 1997 se sešli JUDr. J. B. a žalovaný k posouzení, zda jsou splněny podmínky dohody ze dne 20. 2. 1997. Po přeměření pozemku parc. č. bylo zjištěno, že oplocená část pozemku neodpovídá výměře zakoupeného pozemku s tím, že nejméně 150 m2 pozemku v celé jihovýchodní délce mělo být součástí asfaltové komunikace. JUDr. B. konstatoval, že došlo k porušení dohody; v důsledku toho sdělil žalovanému, že požaduje vrátit 140.000,- Kč do 24. 11. 1997 a že mu bude účtovat smluvní pokutu. JUDr. B. vyúčtoval žalovanému smluvní pokutu 219.800,- Kč za období od 25. 11. 1997 do 30. 4. 1998. Žalovaný dne 10. 5. 1998 realitní kanceláři vrátil 140.000,- Kč, dále zaplatil 27.466,- Kč na úroku a 150.000,- Kč na smluvní pokutě. Odvolací soud dokazování dalšími důkazy (výslechem svědka M. G., doplněním znaleckého posudku znalce Ing. P., výslechy tohoto znalce a znalce J. B. a výpovědí žalobkyně), jež navrhli žalovaní před soudem prvního stupně, nedoplnil pro jejich nadbytečnost. Důkazy navržené žalovaným až v odvolacím řízení neprovedl pro jejich nepřípustnost v systému neúplné apelace (§205a odst. 1 o. s. ř.). Nepřisvědčil námitce žalovaných, že jim byla nesprávným postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem, neboť svou neúčast u tohoto jednání omluvili s tím, že se ho zúčastní jejich zástupce. Vyslovil názor, že soud prvního stupně nepochybil, projednal-li věc v jejich nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř.), jestliže se k jednání advokát žalovaných, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení. Na základě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci dne 26. 2. 1997 uzavřeli kupní smlouvu podle §588 a násl. obč. zák., která z hlediska vymezení jejího předmětu splňovala požadavek určitosti ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Převáděné nemovitosti byly v kupní smlouvě individualizovány v souladu s §20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění platném k datu uzavření kupní smlouvy. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v tom, že žalovaní dopisem ze dne 31. 7. 1997 sice vytkli žalobcům konkrétní vady, avšak řádně v něm neuplatnili právo z odpovědnosti za vady, neboť z jeho obsahu není zřejmé, jaké právo z odpovědnosti za vady uplatňují. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že dopisem ze dne 6. 1. 1998 vytkli žalovaní vady nemovitostí včas před uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty podle §599 odst. 1 obč. zák., která běží od převzetí věci kupujícím (tj. v případě nemovitostí od zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí). Současně však vyslovil právní názor, že ke zrušení kupní smlouvy v důsledku odstoupení nedošlo. Existence asfaltové silnice na části pozemku a umístění sloupu veřejného osvětlení se zavěšeným vedením nízkého napětí nečiní předmětné nemovitosti neupotřebitelnými, tzn. že mohou být užívány způsobem odpovídajícím jejich povaze a účelu. Tvrzení žalovaných, že na nemovitostech vázly dluhy, věcná břemena a jiné vady právní, se jim nepodařilo prokázat (§597 odst. 1 a 2 obč. zák.). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že požadavek žalovaných na náhradu škody a na smluvní pokutu není opodstatněný. Žalovaní totiž neprokázali (a ani netvrdili) splnění jedné ze čtyř podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., a to příčinnou souvislost mezi porušením povinností žalobkyní a jejím manželem jako prodávajícími a vznikem škody (tedy že zaplacení smluvní pokuty žalovanými bylo následkem konkrétního jednání žalobců).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uvádějí, že se z jednání před soudem prvního stupně konaného dne 1. 7. 2004 omluvili z důvodu plánované dovolené a že je bude zastupovat jejich právní zástupce Dr. R., který se však z neznámých důvodů k jednání nedostavil. Mají zato, že soud měl jednání odročit a umožnit jim osobní účast u jednání, aby mohli prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalobců. Namítají, že soud prvního stupně nejprve dne 22. 2. 2001 odročil jednání za účelem výslechu svědků a účastníků, které však stejně jako další jimi navržené důkazy neprovedl, nevzal v úvahu jejich námitky ke znaleckému posudku znalce Ing. P., nezabýval se tím, zda vady vytčené v dopise ze dne 31. 7. 1997 existovaly, ani zda je žalobci ubezpečili, že nemovitosti jsou bez jakýchkoli vad. Rozhodl tudíž na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Žalovaní dále vytýkají soudu prvního stupně, že se řádně nezabýval otázkou platnosti kupní smlouvy, neboť mají zato, že předmět koupě nebyl označen určitě. Zdůrazňují, že škoda představující smluvní pokutu, kterou zaplatili realitní kanceláři, jim vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalobců, kteří jim zamlčeli, že na předmětném pozemku je sloup nízkého napětí a zasahuje do něj silnice, o čemž museli vědět. Soudy podle nich pochybily, když nevzaly v úvahu, že žalobkyně svá práva uplatňuje v rozporu s dobrými mravy, neboť je nepravdivě ujistili, že převáděné nemovitosti nemají žádné vady. V doplňku dovolání žalovaní vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že odstoupení od kupní smlouvy dopisem ze dne 6. 1. 1998 nebylo věcně důvodné. Nejsou srozuměni s názorem, že předmětný pozemek není zatížen právními vadami. Jsou přesvědčeni o tom, že umístění sloupu elektrického osvětlení na pozemku a okolnost, že do pozemku zasahuje místní komunikace, jsou vadami právními. V této souvislosti poukazují na §11 odst. 2 tehdy platného silničního zákona, z něhož vyplývají pro vlastníka pozemku omezení jeho vlastnického práva formou ochranného pásma. Jelikož prodávající ujistili kupující, že nemovitosti jsou bez právních vad a toto ujištění se ukázalo nepravdivým, posoudil odvolací soud obsah kupní smlouvy a obsah dopisu ze dne 6. 1. 1998 v rozporu s hmotným právem. Žalovaní polemizují rovněž se závěrem odvolacího soudu, že existence sloupu elektrického osvětlení a pozemní komunikace nečiní předmětný pozemek neupotřebitelným. Konečně vytýkají odvolacímu soudu, že zjištěný skutkový stav nepoměřoval §49a obč. zák., neboť bylo zjištěno, že žalobci jim při prohlídce nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy sdělili, že zahrada je oplocena; tím na jejich straně vyvolali omyl, že veškerá výměra předmětných pozemků se nachází uvnitř oplocení. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit a v tomto rozsahu mu věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předcházejícím (zrušeném) rozsudku, tj. žalobě vyhověl a vzájemný návrh žalovaných zamítl. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které byly pro rozhodnutí ve věci určující a měly zároveň obecný přesah, tj. byly relevantní i pro posouzení jiných, obdobných poměrů, a mohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 23/1 a C 71/1). Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Výhrada, že soud prvního stupně neodročil jednání, k němuž se nemohli dostavit a k němuž se nedostavil ani jejich zástupce, věc projednal a v jejich nepřítomnosti rozhodl, čímž jim znemožnil prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalobci, je z obsahového hlediska uplatněním zmatečnosti ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní tím namítají, že jim soud prvního stupně nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem, neboli že jim znemožnil realizaci procesních práv, která jim občanský soudní řád dává, a odvolací soud svým rozhodnutím nezjednal nápravu tohoto pochybení. Výtkou, že nebyly provedeny jimi navržené důkazy, které byly způsobilé prokázat oprávněnost jejich požadavku na náhradu škody, žalovaní uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. však může dovolací soud přihlížet k zmatečnostem a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze tehdy je-li dovolání přípustné. Navíc i kdyby tvrzené vady řízení byly opodstatněné, na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka vad proto nemůže splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Kromě toho, pokud by dovolací soud námitku existence jiné vady řízení zvažoval, dovodil by, že soudy neporušily zásady zakotvené v §120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §132 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. K posouzení důvodnosti uplatněné zmatečnostní vady pak slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003). Z hlediska založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tudíž uvedené námitky nemají žádnou relevanci.
Bez významu je rovněž námitka žalovaných, že odvolací soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jestliže nevzal v úvahu jejich námitky ke znaleckému posudku znalce Ing. P., nezabýval se tím, zda vady vytčené v dopise ze dne 31. 7. 1997 existovaly a zda je žalobci ubezpečili, že nemovitosti jsou bez jakýchkoli vad, a pakliže nedovodil, že škoda představující jimi zaplacenou smluvní pokutu vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalobců, kteří jim zamlčeli, že na předmětném pozemku je sloup veřejného osvětlení a že do něj zasahuje silnice, ač o tom věděli, a že existence tohoto sloupu a pozemní komunikace činí předmětný pozemek neupotřebitelným. Těmito námitkami totiž žalovaní uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost (resp. neúplnost) skutkového zjištění, popř. nesprávného hodnocení provedených důkazů. Jak již však bylo výše vysvětleno, použití uvedeného dovolacího důvodu nepřipadá v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v úvahu.
Ani námitka nesprávnosti závěru, že předmětný pozemek není zatížen právními vadami, který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost dovolání v posuzované věci založit. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1324/19). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně právní posouzení věci založil na závěru, že žalovaným nevzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy podle §597 odst. 1 a 2 obč. zák. K tomuto právnímu závěru došel na základě skutkových zjištění, že v době uzavření kupní smlouvy neměly nemovitosti právní vady, že faktické vady, na které žalobci žalované při uzavírání kupní smlouvy neupozornili, neučinily pozemek neupotřebitelným, nenarušily jeho užívání a výkonu vlastnického práva se nijak nedotkly (a to ani formou ochranného pásma) a že kupní smlouva neobsahovala ujištění, že převáděné nemovitosti jsou bez jakýchkoli vad. Z těchto zjištění pak učinil skutkový závěr, že převáděná nemovitost nebyla zatížena právní vadou, na jejíž existenci závisel právní závěr, zda žalovaným vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit. Pokud žalovaní argumentují v dovolání nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejich dovolacích námitek plyne, že jejich výhrady k závěru odvolacího soudu, že jim nesvědčí právo od kupní smlouvy odstoupit, jsou založeny právě na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr vybudoval. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činil-li odvolací soud závěr, že převáděná věc není zatížena vadou (byť právní), popř. že vada nečiní věc neupotřebitelnou či byli-li kupující ujištěni o tom, že věc nemá vady, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve vyvozoval-li, jaká práva a povinnosti z těchto skutkových závěrů pro účastníky vyplývají, formuloval závěry právní. Jestliže žalovaní polemiku s právním názorem odvolacího soudu, že nemají právo na odstoupení od kupní smlouvy, spojili s argumentací, že převáděná nemovitost byla zatížena právní vadou spočívající v umístění sloupu veřejného osvětlení na pozemku a v zasahování místní komunikace do pozemku v rozsahu 15 m2, napadli tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnili tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní napadli právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva je pro neurčitost vymezení jejího předmětu absolutně neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák. Tato k dovolacímu přezkumu předložená právní otázka však napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce nečiní. Nejde totiž o otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, a jejíž řešení se v rozhodovací praxi vyšších soudů neustálilo. Otázkou určitosti označení nemovitostí, které jsou předmětem kupní smlouvy, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/1991, ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1900/96, uveřejněné v Soudních rozhledech č. 7/1998, a ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, uveřejněné v Souboru pod C 837/12), odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil a zpochybňovaný právní názor je proto v souladu s hmotným právem.
Ani pro řešení právní otázky, zda žalobkyně právo na doplacení kupní ceny uplatňuje v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), pro který lze výjimečně výkon práva odepřít, není možno přiznat dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolací soud sice výslovně tuto otázku nezmiňuje, avšak z okolnosti, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni nedoplatek kupní ceny, je zjevné, že výkon práva žalobkyně na úhradu nedoplatku kupní ceny v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. neshledal. Ostatně řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze tohoto konkrétního případu. Otázku, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěr o tom, zda uplatnění práva v jednotlivém případě je či není v rozporu s dobrými mravy, tak není možno zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být tudíž dán ani řešením této k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky.
Výtku žalovaných, že soudy měly posoudit kupní smlouvu z hlediska §49a obč. zák., dovolací soud považuje za nepřípadnou a nezpůsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní v průběhu řízení netvrdili (natož prokázali), že uplatnili námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl (§40a obč. zák.). Kromě toho skutečnost, že prodávající uvedl kupujícího v omyl o vlastnostech věci, nezakládá relativní neplatnost smlouvy, nýbrž odpovědnost za vady prodané věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1279/18). Nelze proto přisvědčit žalovaným, že soudy pochybily, jestliže zjištěný skutkový stav nepoměřovaly §49a obč. zák.
Mimo rámec dovolacího přezkumu považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že diskutabilní se jeví otázka vážnosti projevu vůle žalovaných směřující k odstoupení od kupní smlouvy vzhledem k okolnostem, za nichž k tomuto projevu vůle došlo, a k následnému chování žalovaných, které nasvědčuje tomu, že uvedený úkon neučinili vážně. Nelze přehlížet, žalovaní bezprostředně poté, co v dopise ze dne 6. 1. 1998 vytkli vady nemovitostí a sdělili, že odstupují od smlouvy, zaplatili žalobcům na kupní cenu dalších 20.000,- Kč a následně pozemek parc. č., který vznikl geometrickým oddělením od pozemku parc. č., prodali manželům G. V průběhu řízení na pohledávku žalobců z kupní smlouvy (nedoplatek kupní ceny) započetli část své pohledávky z náhrady škody.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 6.750,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 200ž) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. listopadu 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu