ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.3482.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3482/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. Š., b) M. Š., zastoupených JUDr. K. B., advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené J. H. advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 111/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2008, č. j. 5 Co 2860/2007-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. B., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2007, č. j. 2 C 111/2006-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 200.000,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od 10. 11. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 7. 2004 smlouvu o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na základě které žalobci půjčili žalované částku 200.000,- Kč. Žalovaná závazek vrátit půjčenou částku písemně uznala co do důvodu i výše dne 8. 3. 2006. Ke vznesené námitce započtení zdůvodněné tvrzením, že žalobci dosud žalované nezaplatili část kupní ceny v rozsahu částky 290.000,- Kč soud prvního stupně nepřihlédl, neboť vzal za prokázané, že žalobci jí tuto částku zaplatili 18. 3. 2004 prostřednictvím realitní kanceláře P. N. - N. H. N. R. Spor mezi žalovanou a touto realitní kanceláří o vyplacení částky 230.000,- Kč, představující rozdíl mezi vyinkasovanou částkou 290.000,- Kč a dohodnutou provizí ve výši 60.000,- Kč, byl ukončen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. května 2005, č. j. 2 C 26/2005-26, jímž bylo žalobě žalované vyhověno; rozsudek nabyl právní moci dne 13. 7. 2005. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou povinnost vrátit půjčené peníze. Listinu ze dne 8. 3. 2006 posoudil jako uznání dluhu žalovanou, přičemž oproti žalované ujednání v čl. II. posoudil jako dohodu o způsobu zaplacení, která nic nemění na již nastalé splatnosti půjčky. Nedošlo tedy ke změně v obsahu závazku podle §516 odst. 1 obč. zák. Neschopnost žalované získat úvěr, z něhož by dluh splnila, způsobuje neplatnost sjednaného ujednání o způsobu zániku závazku.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. března 2008, č. j. 5 Co 2860/2007-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že žalovaná nemá vůči žalobcům započitatelnou pohledávku, neboť část kupní ceny žalobci složili při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí v realitní kanceláři v souladu s uzavřenou dohodou.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaná (dále též „dovolatelka“) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku, která podle ní činí napadené rozhodnutí zásadně právně významným, spatřuje ve výkladu čl. II. uznání dluhu ze dne 8. 3. 2006, v návaznosti na závěr soudu prvního stupně o neplatnosti tohoto ujednání, který podle ní odporuje judikatuře dovolacího soudu. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že ujednání v čl. II. uznání dluhu není dohodou o změně splatnosti dluhu, nýbrž dohodou o způsobu, jakým bude dluh zaplacen; tento závěr podle dovolatelky odporuje hmotnému právu. Jestliže v okamžiku uzavření dohody o zaplacení dluhu bylo zřejmé, že se jí nepodaří získat finanční prostředky, stal se okamžik splatnosti závislým na vůli dlužníka (tj. na její vůli) a žalobci se mohli úspěšně domáhat pouze určení splatnosti podle §564 obč. zák. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ačkoli v řízení nebylo prokázáno oprávnění realitní kanceláře k inkasu kupní ceny v její prospěch, dospěl k závěru, že nemá (z titulu doplatku kupní ceny) započitatelnou pohledávku vůči žalobcům. Na tom pak v rozporu s hmotným právem založil posouzení uplatněné námitky započtení, jelikož chybně považoval kupní cenu za uhrazenou. Dovolávajíc se jazykového výkladu smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 3. 2004 a kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2004 žalovaná prosazuje názor, že plnění realitní kanceláři, která převzala do úschovy část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč, nepředstavovalo „dohodnuté místo plnění“. S tímto odůvodněním navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že se žalované nepodařilo prokázat existenci započitatelné pohledávky, je závěrem skutkovým a nejde o výsledek aplikace práva na zjištěný skutkový stav (tj. právní posouzení věci). V tomto směru totiž žalovaná nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel, resp. nesouhlasí se skutkovým závěrem, ke kterému odvolací soud ve vztahu k námitce započtení dospěl; argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru o existenci započitatelné pohledávky (tj. že jí žalobci dosud neuhradili zbytek kupní ceny), musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci o důvodnosti námitky započtení. Tato výhrada je tudíž svým obsahem uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití ovšem, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřipadá v úvahu.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. představuje rovněž výhrada dovolatelky, že ujednáním v čl. II. uznání dluhu ze dne 8. 3. 2006 došlo ke změně splatnosti jejího dluhu. V rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalované ke zjištění obsahu uznání dluhu ze dne 8. 3. 2006 nikoli jako námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatelka považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71). Dovoláním zpochybněná otázka platnosti ujednání čl. II uznání dluhu ze dne 8. 3. 2006, není otázkou na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno; pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo podstatné zjištění o splatnosti dluhu a nikoliv o nemožnosti získat úvěr, z něhož měla žalovaná půjčku vrátit.
Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani hmotnému právu. Vzaly-li soudy obou stupňů za prokázané, že splatnost půjčky nastala na základě dohody obsažené v písemném vyhotovení smlouvy o půjčce ze dne 1. 7. 2004 (čl. V.) poté, co žalovaná obdržela od žalobců zbývající část kupní ceny ve výši 460.000,- Kč za prodej bytové jednotky č. 398/3, přičemž z textu kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2004 vyplývá, že tato část kupní ceny již byla zaplacena (čl. III kupní smlouvy), neobstojí argumentace dovolatelky, že žaloba je předčasná, neboť mělo být podle §564 obč. zák. žalováno nejprve na určení doby plnění.
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod. 4, §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částkou 13.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 600,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu