ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1136.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1136/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. Ing. M. F., proti žalovanému V. N., zastoupenému JUDr. J. P., advokátem, o zaplacení částky 82.646,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 116/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 17 Co 302, 303/2005-220, takto:
I. Dovolání proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 17 Co 302, 303/2005-220, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni Ing. O. F., se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 17 Co 302, 303/2005-220, se ve výroku, jímž byl ve vztahu k žalobci potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. října 2004, č. j. 23 C 116/98-209, ve spojení s usnesením ze dne 7. března 2005, č. j. 23 C 116/98-212, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. října 2004, č. j. 23 C 116/98-209, ve spojení s usnesením ze dne 7. března 2005, č. j. 23 C 116/98-212, se ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba žalobce a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a ve vztahu mezi žalobcem a státem, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci JUDr. Ing. M. F. a Ing. O. F. se žalobou podanou u soudu dne 27. 4. 1998 domáhali po žalovaném zaplacení 165.092,- Kč s odůvodněním, že dne 30. 7. 1993 prodali své nemovitosti společnosti O. T. s. r. o., která je, aniž zaplatila kupní cenu, prodala dne 12. 8. 1993 žalovanému. Soudním rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 21. 5. 1996, byla určena neplatnost kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1993 a usnesením soudu ze dne 4. 12. 1996 byl schválen smír, kterým bylo obnoveno jejich spoluvlastnictví k nemovitostem. Žalovaný, který nemovitosti užíval od srpna 1993 do prosince 1996, se plněním z neplatného právního úkonu na jejich úkor bezdůvodně obohatil, a to inkasováním nájemného za dvě reklamní plochy od 1. 1. 1994 do 30. 9. 1996 (44.000,- Kč), nájemného za byt I. M. od 1. 9. 1993 do 31. 12. 1996 (12.880,- Kč), nájemného za byt E. Š. od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1996 (7.272,- Kč) a užíváním ateliéru od 1. 9. 1993 do 31. 12. 1996 (100.940,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. listopadu 1999, č. j. 23 C 116/98-35, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 34.079,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 11. 12. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení 131.013,- Kč a zbylého příslušenství zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Částka, která byla žalobcům přiznána, sestávala z 6.443,- Kč (nepromlčené nájemné od nájemce M.), 3.636,- Kč (nepromlčené nájemné od nájemkyně Š.) a z 24.000,- Kč (nepromlčené nájemné za reklamní plochy). Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. října 2000, č. j. 29 Co 314/2000-74, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a v nákladovém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 27. dubna 2001, č. j. 23 C 116/98-91, ve spojení s rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, č. j. 23 C 116/98-106, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 48.366,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení 82.646,50 Kč s příslušenstvím, úroku z prodlení z částky 48.366,50 Kč od 5. 9. 1993 do 31. 7. 1997, úroku ve výši 5 % od 27. 5. 1997 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 34.079,- Kč od 1. 9. 1993 do 10. 12. 1998 a úroku ve výši 5 % od 11. 12. 1998 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Částku 48.366,- Kč přiznal soud prvního stupně z titulu ušlého zisku za užívání ateliéru žalovaným v době od 27. 4. 1995 do 31. 12. 1996, který se nepromlčel. Odvolací soud usnesením ze dne 28. června 2002, č. j. 21 Co 167,168/2002-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 82.646,50 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby zkoumal, kdy byly jednotlivé platby zaplaceny, a aby posoudil, kdy začaly běžet promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že i v případě užívání ateliéru jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy.
Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování, rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 23 C 116/98-209, ve spojení s usnesením ze dne 7. března 2005, č. j. 23 C 116/98-212, zamítl žalobu o zaplacení částky 82.646,50 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 21 % úrok z prodlení z částky 34.079,- Kč od 1. 1. 1997 do 11. 12. 1998 a 21 % úrok z prodlení z částky 48.366,50 Kč od 1. 1. 1997 do 1. 2. 1997 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 17 Co 302, 303/2005-220, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (vyhovující výroky ve věci samé nebyly odvoláním dotčeny).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci dne 30. 7. 1993 uzavřeli kupní smlouvu se společností O. T. spol. s r. o. (dále jen „společnost O.“), jejímž předmětem byl převod jejich spoluvlastnického práva k domu čp. a stavebnímu pozemku č. zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro h. m. P. na LV č. pro katastrální území V. (dále jen „nemovitosti“), za kupní cenu 5,067.000,- Kč. Společnost O., aniž zaplatila žalobcům kupní cenu, uzavřela se žalovaným dne 12. 8. 1993 kupní smlouvu, kterou mu prodala předmětné nemovitosti za kupní cenu 1,500.000,- Kč. Jednatelé společnosti O. J. Š. a M. H. byli pravomocně odsouzeni pro trestný čin podvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 3. 1993, sp. zn. 14 C 190/93 (který nabyl právní moci dne 21. 5. 1996), bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a společností O. dne 30. 7. 1993 ohledně předmětných nemovitostí je neplatná. Usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 11 C 58/96 (které nabylo právní moci 10. 12. 1996), byl schválen smír uzavřený žalobci a žalovaným, podle něhož bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Žalovaný vybíral nájemné za byt od I. M. a E. Š., nájemné za dvě reklamní plochy od firmy E.-W. M., a. s. a sám v předmětném domě užíval ateliér. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), neboť vybíral nájemné od nájemců M. a Š. (pokračoval v nájemních vztazích uzavřených žalobci), čímž přijal plnění z neplatného právního úkonu (kupní smlouvy), a podle §458 odst. 1 obč. zák. je povinen je žalobcům vydat. Obdobně se obohatil, jestliže přijímal nájemné za reklamní plochu od firmy E.-W. M., a. s. (kde také pokračoval v nájemní smlouvě uzavřené žalobcem). Současně vyslovil názor, že žalovaný se bezdůvodně obohatil plněním z neplatné smlouvy i tím, že užíval atelier a ničeho za to neplatil; je proto povinen vydat peněžitou náhradu odpovídající prospěchu, který bezplatným užíváním získal. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v posouzení oprávněnosti námitky promlčení. Jelikož subjektivní dvouletá promlčecí doba začala plynout 4. 12. 1996, kdy se žalobcům obnovilo spoluvlastnické právo k nemovitostem, a žaloba byla podána 27. 4. 1998, k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení marným uplynutím této promlčecí doby nedošlo (§107 odst. 1 obč. zák.). Protože se žalobcům nepodařilo prokázat, že se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatil úmyslným jednáním, uvažoval odvolací soud s objektivní promlčecí dobou tří let a nikoli deseti let (§107 odst. 2 obč. zák.). Neuznal argumentaci žalobců, že objektivní promlčecí doba začala plynout až v okamžiku, kdy se dozvěděli, že plnění má charakter bezdůvodného plnění, a za rozhodující okamžik z hlediska běhu objektivní promlčecí doby považoval den, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tj. den, kdy žalovaný plnění přijal. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se proto promlčelo u nájemného za byt I. M., které žalovaný inkasoval od 8. 10. 1993 do 4. 4. 1995, u nájemného za byt E. Š., které žalovaný inkasoval od 10. 5. 1994 do 20. 3. 1995, u nájemného za reklamní plochy, které žalovaný inkasoval od 1. 6. 1994 do 25. 4. 1995, a v případě užívání atelieru žalovaným od 5. 9. 1993 do 27. 4. 1995.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl nesprávné stanovení počátku objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák. Nesouhlasí s vysloveným závěrem, že jejím počátkem je den, kdy bylo přijato plnění, nezávisle na vědomosti toho, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, že byl poškozen. I nadále (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 968/99) tvrdí, že přijaté plnění nebylo původně bezdůvodným obohacením, neboť v době, kdy bylo přijato, existoval k plnění právní důvod, který dodatečně odpadl. Obohacení se stalo bezdůvodným až 10. 12. 1996, kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 1996 o schválení smíru, tedy kdy bylo obnoveno spoluvlastnické právo žalobců k nemovitostem. Protože předtím bezdůvodné obohacení neexistovalo, nemohla začít běžet objektivní promlčecí doba. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. zákona obsahující přechodná ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.).
Nutno předeslat, že žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu nejen v tom rozsahu, v jakém se ho bezprostředně dotýká, nýbrž i ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně. Proto se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda na straně žalobců jde o nerozlučné či samostatné procesní společenství podle §91 o. s. ř., a zda v důsledku dovolání žalobce je otevřena dovolacímu přezkumu i ta část rozsudku, která se dotýká žalobkyně.
Procesní společenství účastníků je upraveno v §91 o. s. ř. Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.); jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2 věta první o. s. ř.); takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi.
V posuzovaném případě byl předmětem řízení závazek žalovaného vůči žalobcům, kteří jsou ze zákona oprávněni společně a nerozdílně (§145 odst. 2 obč. zák.), přičemž hmotné právo (§513 obč. zák.) umožňuje, aby každý z těchto věřitelů po dlužníkovi požadoval splnění celého dluhu, tedy každý z nich má samostatné právo k uplatnění pohledávky, včetně uplatnění pohledávky žalobou u soudu. I když věřitelé podají žalobu proti dlužníku společně, mají z hlediska charakteru jejich procesního společenství postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.) a každý z nich je oprávněn podat dovolání pouze za svou osobu. Nehledě k právě řečenému žalobci se ani ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. nedomáhali žalovaného plnění k jejich ruce společné a nerozdílné. Dovolání žalobce proto nemůže mít žádné právní účinky ve vztahu k žalobkyni (§91, §242 odst. 2 písm. c/ a §243c o. s. ř.) a v části, jíž se žalobce domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu i ve vztahu k ní, je dovolací soud odmítl jako podané k tomu neoprávněnou osobou (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání bylo žalobcem podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. a/ a odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno sice v pořadí třetí ve věci vydané rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak jeho předchozími rozhodnutími, pokud jde o částku 82.646,50 Kč s příslušenstvím, nebylo rozhodnuto jinak. Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se dovolací přezkum otvírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. mířícího proti skutkovým zjištěním je zcela vyloučeno, a proto dovolací soud musí vyjít ze skutkového stavu, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
V posuzovaném případě žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že jeho právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se v rozsahu částky 82.646,50 Kč promlčelo marným uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák., konkrétně namítl nesprávnost stanovení počátku objektivní promlčecí doby. Jelikož odvolací soud, jak bude dále vysvětleno, vyřešil nastolenou právní otázku v rozporu s hmotným právem, shledal dovolací soud dovolání žalobce k posouzení této otázky přípustným.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 obč. zák.).
U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (je-li vznesena námitka promlčení). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo; jinak řečeno, aby bylo možno uvažovat o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout. Okamžikem, od kterého se počátek běhu objektivní promlčecí doby odvíjí, je tedy okamžik vzniku odpovědnostního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli. Z uvedeného logicky plyne, že předpokladem stanovení počátku objektivní promlčecí doby je v prvé řadě kladná odpověď na otázku, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, a na ni navazující závěr, kdy se tak stalo.
Odvolací soud převzal právní závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil plněním z neplatné smlouvy, jež spočívalo v inkasování nájemného od nájemců bytů a reklamních ploch, jakož i v bezplatném užívání atelieru žalovaným v nemovitosti, která byla předmětem (neplatné) kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností O.. Odvolací soud tudíž dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniklo, přičemž počátek běhu objektivní promlčecí doby ztotožnil s okamžikem, kdy se žalovaný inkasováním jednotlivých plateb nájemného a užíváním atelieru postupně bezdůvodně obohacoval (jak bylo zjištěno soudem prvního stupně).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Mezi jednotlivými skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení, jež jsou definovány v §451 odst. 2 a v §454 obč. zák., je třeba rozlišovat. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli (tedy vzájemná restituční povinnosti smluvních stran), jak výslovně stanoví §457 obč. zák, který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu ke smlouvě zrušené či ke smlouvě neplatné. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v názoru, podle něhož, spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Kupní smlouva uzavřená dne 12. 8. 1993 mezi společností O. a žalovaným - coby neplatný právní úkon - s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalovanému coby kupujícímu tak přísluší podle §457 obč. zák. právo na vrácení kupní ceny vůči společnosti O. (jestliže jí toto plnění poskytl) a společnosti O. coby prodávajícímu právo na převod vlastnictví k nemovitostem. Není ovšem vyloučeno, tak jak učinil žalovaný v posuzovaném případě, že účastník neplatné kupní smlouvy vydá věc jejímu vlastníku (tj. osobě odlišné od osoby, od níž měl věc nabýt) přímo a nikoli svému smluvnímu partnerovi (zde společnosti O.). I tím totiž splní povinnost plynoucí mu z §457 obč. zák., a to za toho, kdo je bezprostředně povinen věc vydat jejímu vlastníku - zde žalobcům (srovnej např. Zhodnocení rozhodování soudů o odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch se zaměřením na postih majetku z nepoctivých zdrojů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého NS ČSR ze dne 29. 9. 1987, sp. zn. Cpj 41/87, publikované pod R 4/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ). Jelikož žalobci a žalovaný mezi sebou žádnou (neplatnou) kupní smlouvu neuzavřeli, nemohli si vzájemně poskytnout žádné plnění, jež by byli povinni si v režimu §457 obč. zák. vracet. Dovodil-li proto odvolací soud, že mezi účastníky vznikl odpovědnostní vztah z bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu a počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle §107 odst. 2 obč. zák. ztotožnil s okamžikem jeho vzniku, není jeho právní názor správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej v napadené části výroku, jíž byl potvrzen žalobu zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci, a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu (a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Na soudu prvního stupně dále bude, aby zvážil, zda lze posoudit uplatněný nárok na základě rozhodujících skutečností vylíčených v žalobě (tj. vymezeného skutku, který má být předmětem řízení) jako právo vycházející z jiné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, než je skutková podstata plnění z neplatné smlouvy, a aby se případně zabýval uplatněnou námitkou promlčení. K právní argumentaci žalobce, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl, dovolací soud nepřihlédl, neboť nemohl přezkoumávat právní závěr, který odvolací soud neučinil.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. prosince 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu