ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1140.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1140/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. m. D., se sídlem, zastoupeného JUDr. F. Z., advokátem se sídlem v , proti žalovaným 1) JUDr. L. Š., nar., a 2) E. Š., nar., oběma bytem v , zastoupeným JUDr. S. K., advokátem se sídlem v , o zaplacení 116.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 2476/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 9 Co 723/2003-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 2. 2. 1994. Dále požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 16.000,- Kč.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7. května 2003 pod sp. zn. 8 C 2476/94-71, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně z této částky za dobu od 8. 4. 1994 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% ročně za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení. Řízení o zaplacení 16.000,- Kč zastavil a zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 11. 1997, č. j. 8 C 2476/94-21, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2000, č. j. 12 Co 304/98-37, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1994 uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanými a manžely Kamenářovými jako kupujícími nabyli žalovaní do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů ideální polovinu domu čp. a ideální polovinu stavební parcely č. kat. v katastrálním území D. Kupní cena ve výši 535.920,- Kč (z níž na žalované připadalo 267.960,- Kč) měla být podle smluvního ujednání kupujícími uhrazena ve dvou platbách; částka 35.920,- Kč do 10 dnů od podpisu kupní smlouvy a částka 500.000,- Kč do 30 dnů poté, kdy kupujícím budou doručeny stejnopisy kupní smlouvy s vyznačením provedení vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí; stejnopis smlouvy s vyznačeným vkladem vlastnického práva byl žalovaným doručen dne 8. 3. 1994. Pro případ, že kupní cena nebude zaplacena včas, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 16% z dlužné částky splatná do 10 dnů od zaplacení dlužné částky. Žalovaní zaplatili na kupní cenu dne 8. 2. 1994 částku 17.960,- Kč a dne 13. 4. 1994 částku 150.000,- Kč; zbytek kupní ceny, který na ně připadl, neuhradili. Dopisem ze dne 19. 5. 1994 vyzval žalobce žalované k úhradě nedoplatku kupní ceny ve výši 100.000,- Kč a dne 30. 6. 1994 od nich obdržel dopis, ve kterém ho upozorňují na existenci vad nemovitostí a současně uplatňují slevu z kupní ceny ve výši 100.000,- Kč. Dopisem ze dne 22. 9. 1994 žalobce žalovaným sdělil, že trvá na doplacení kupní ceny, neboť žalovanými vytýkané vady jsou vadami zjevnými, za které neodpovídá. V řízení bylo dále zjištěno, že vady domu, které žalovaní žalobci vytkli, existovaly již v době koupě a jejich příčinou byl předchozí způsob užívání a nedostatečná údržba. Tyto vady byly znalcem zohledněny při stanovení výše kupní ceny; procentuální vyjádření opotřebení domu se blíží hodnotě povolené cenovým předpisem. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaní nesplnili svou povinnost plynoucí jim z platné kupní smlouvy, tj. povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu. Jejich obranu spočívající v námitce započtení částky 100.000,- Kč, jíž vyčíslili svůj nárok na slevu z kupní ceny z titulu odpovědnosti žalobce za vady prodané věci, poměřoval ustanoveními §596 a násl. obč. zák. Dospěl k závěru, že převáděný dům měl v době prodeje sice vady, které posléze žalovaní žalobci vytkli, jednalo se však o vady zřejmé, které vznikly nedostatečnou předchozí údržbou a byly zohledněny znalcem při stanovení kupní ceny. Za vytčené vady žalobce tudíž neodpovídá. Žalovaným nevnikl nárok na slevu z kupní ceny a nelze ho tudíž - logicky vzato - na nedoplatek kupní ceny započíst.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 9 Co 723/2003-97, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (tj. ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a v akcesorických výrocích) potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, se ztotožnil i s jeho právními závěry. Nepřisvědčil ani výtce uplatněné žalovanými teprve v odvolání, že pokud soud prvního stupně neshledal důvodnou jejich námitku započtení částky 100.000,- Kč z titulu slevy z kupní ceny, měl posoudit jejich obranu z hlediska nároku na náhradu škody. Žalobce totiž porušil právní povinnost podle §588 obč. zák., neboť jim prodané nemovitosti nepředal. Odvolací soud zdůraznil, že nároků vyplývajících ze závazků z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu náhrady škody a v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1612/2004. Rovněž neuznal námitku žalovaných, že přiznání úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V prvé řadě namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, soudy akceptovaly znalecký posudek, v němž znalec nepřípustně prováděl právní hodnocení případu. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřují v tom, že při rozhodování nebyl aplikován §600 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že žalobce jim odpovídá za majetkovou újmu, která spočívá ve snížení užitných vlastností prodané věci, neboť nesplnil právní povinnost prodávajícího předat kupujícímu předmět koupě. Mají zato, že nesplnil-li žalobce tuto povinnost, vznikl jim nárok na náhradu škody, který lze též na kupní cenu započítat. Zdůrazňují přitom, že odevzdání předmětu koupě znamená faktické, tedy fyzické předání předmětných nemovitostí a „předání písemností právního charakteru, zejména písemnosti o stavebně technickém stavu nemovitosti, znalecký posudek z hlediska statiky, revizní zprávy týkající se rozvodů, zkoušek komínů, výtahů a podobně“. Konstatují, že předmětné nemovitosti vykazovaly závažné vady (havarijní stav plynoinstalace, krovní konstrukce, kanalizační a vodovodní přípojky), jejich reklamace byla důvodná a „důvodný byl tudíž i jejich protinávrh ohledně slevy“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, avšak výsledkem shodný (tedy žalobě vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Přípustnost dovolání tak může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž námitky dovolatelů, že nebylo náležitě zohledněno, že v době prodeje domu byla v havarijním stavu plynoinstalace, krov, kanalizační přípojky či vodovodní rozvod a že jim nebyly předány „písemnosti právního charakteru“. Jedná se o výhrady skutkového charakteru, které lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. V této souvislosti navíc nelze nepřipomenout, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že převáděný dům vykazoval nedostatky, jejichž příčinou byl předchozí způsob užívání a nedostatečná údržba, a že vady, které žalovaní žalobci v zákonné lhůtě (tj. dopisem z 28. 6. 1994) vytkli (tj. značné narušení komínového zdiva, porušení střešní krytiny, narušení krovové konstrukce hnilobou, popraskané schodiště, značné narušení sklepních prostor zemní vlhkostí, vlhké zdivo u paty objektu v průčelí, zkorodovaný vodovodní rozvod, havarijní stav plynovodní přípojky a kanalizační přípojky) jsou zjevné a byly zohledněny při stanovení výše kupní ceny znaleckým posudkem, který kupující měli před koupí domu k dispozici a mohli se s ním seznámit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že soudy vycházely ze znaleckého posudku, který je nejednoznačný a v němž znalec nepřípustně „provádí právní hodnocení případu“. Podstatou této námitky je výtka týkající se vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Namítané nesprávné hodnocení důkazů mezi vady řízení nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaní s poukazem na dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. sice brojí proti právnímu závěru, že jim vůči žalobci nevznikl nárok z odpovědnosti za vady a nelze jej tudíž ani započíst na nedoplatek kupní ceny, z obsahového vylíčení dovolacích námitek však plyne, že jejich výtky jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tento právní závěr dovodil. Oproti odvolacímu soudu, který stejně jako soud prvního stupně dovodil, že zjištěné nedostatky domu byly způsobeny stářím a zanedbáním jeho běžné údržby a nelze je považovat za vady nemovitosti, prosazují názor, že předmět koupě byl vadný. Výhrady, že předmět koupě má vady, však nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými, jimiž žalovaní polemizují se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Žalovaní tak shora uvedenými námitkami ve skutečnosti uplatnili opět dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jejich dovolací argumentace je založena na tom, že formulují vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce odpovědnosti žalobce za vady prodané věci. Navíc je přitom ignorován závěr soudů, že pokud vytčené nedostatky byly vadami, šlo by o vady zjevné, které nelze uplatnit, ledaže prodávající kupujícího výslovně ujistil, že věc je bez vad, což se v daném případě nestalo.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní dále odvolacímu soudu vytýkají, že jejich námitku započtení nepoměřoval ustanovením §588 obč. zák., přestože žalobce prokazatelně porušil povinnost, kterou mu toto zákonné ustanovení ukládá. Tato výtka nemůže být důvodná již proto, že žalovaní v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdili, že jim žalobce porušením právní povinnosti způsobil škodu, příp. v jaké výši. Je přitom na účastníku řízení, aby uváděl takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok. Vylíčením rozhodujících skutečností plní svoji povinnost tvrzení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Žalovaní teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítli, že neshledal-li soud prvního stupně jejich námitku započtení důvodnou z titulu nároku na slevu z kupní ceny, byl povinen posoudit tuto jejich obranu z hlediska nároku na náhradu škody, neboť žalobce porušil svou povinnost podle §588 obč. zák. tím, že jim nemovitosti fakticky nepředal, resp. nepředal jim „všechny písemnosti právního charakteru“. Skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, mohou být uplatněny v řízení před odvolacím soudem toliko za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže procesní obranu žalovaných nepoměřoval ustanoveními upravujícími náhradu škody. Jestliže odvolací soud žádný závěr v tomto směru neučinil, nemůže být logicky vzato ani podroben dovolacímu přezkumu.
Závěr odvolacího soudu dovozující, že nároků vyplývajících ze závazku z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu náhrady škody, je správný a koresponduje se závěry, které dovodil Nejvyšší soud ČR již ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1612/2004.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu