ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1229.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1229/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. O., zastoupené JUDr. J. B., advokátem proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. J.M., advokátem o zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 89/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 23 Co 110/2006-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.125,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že o uvedenou částku se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, když po rozvodu jejich manželství sám užívá rodinný dům se zahradou, náležející do dosud nevypořádaného společného jmění manželů (účastníků). Podle přiložené zprávy realitní kanceláře jsou obdobné domy se zahradou v místě pronajímány za 12.000,- Kč měsíčně, takže majetkový prospěch žalovaného za 24 měsíců užívání nemovitostí zpětně od podání žaloby činí celkem 144.000,- Kč.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 15 C 89/2005-21, žalobu o zaplacení částky 144.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 5. 2. 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel z nesporných tvrzení účastníků, že jejich manželství zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 18. ledna 2001. Řízení o vypořádání společného jmění manželů nebylo dosud skončeno. Součástí společného jmění je mimo jiné dům číslo popisné 584 na pozemku parcelní číslo 1049 a pozemky parcelních čísel 1049 a 374/76 v katastrálním území L. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně výlučným užíváním předmětných nemovitostí bezdůvodně neobohatil. Právní vztahy vzniklé v době mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním se totiž posoudí podle předpisů o společném jmění manželů. Každý z manželů má právo k celé věci ve společném jmění a nemůže mu tak jejím užíváním vznikat bezdůvodné obohacení; věc totiž neužívá bez právního důvodu, resp. nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Dojde-li ke sporu ohledně užívání společné věci, má každý z manželů právo obrátit se na soud, aby o užívání věci rozhodl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 23 Co 110/2006-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Z hlediska skutkového stavu věci dospěl ke shodným závěrům se soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně s ním uzavřel, že v posuzované věci nelze dovodit naplnění ani jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 a §454 obč. zák.). Jsou-li předmětné nemovitosti součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů, má každý z manželů právo užívat je celé. Dům obsahuje pouze jedinou bytovou jednotku a bez významu není ani skutečnost, že žalovaný sám hradí běžnou údržbu nemovitostí a náklady související s jejich užíváním. Poukaz žalobkyně na odlišný závěr Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 27 Co 180/2003, hodnotil odvolací soud jako nepřiléhavý s tím, že v každé věci je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu a uvedený právní závěr tak nelze zobecnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti připomíná existenci rozhodnutí, v němž odvolací soud obdobný případ posuzuje jako bezdůvodné obohacení. Dovolání podává výslovně z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejím tvrzením a neprovedl důkazy, jimiž mínila prokázat, že žalovaný v domě vyměnil zámky, znemožnil jí nemovitosti užívat a podílet se na užitcích zahrady, nevpustil ji do domu ani za účasti policie a pro řízení o vypořádání společného jmění neumožnil ohledání domu ani soudem ustanovenému znalci. Žalobkyně brojí proti závěru, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení a odvolává se přitom na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 27 Co 180/2003, v němž bylo dovozeno, že v okamžiku zániku manželství sice manželům vzniká nárok na vypořádání společného jmění, ale společné jmění jako takové zaniká a brání-li jeden z bývalých manželů v užívání společné nemovitosti, vzniká mu tím bezdůvodné obohacení odpovídající výši tržního nájemného. Žalobkyně má zato, že každý vlastník má právo věc užívat a brát z ní užitky a je-li mu v tom bráněno, je třeba toto právo vyrovnat jiným způsobem. Zdůrazňuje, že se nesnaží majetkový prospěch, který žalovaný získává na její úkor užíváním nemovitostí, nutně podřadit pod institut bezdůvodného obohacení, je pouze přesvědčena, že při rovnosti práv obou manželů nesmí být jeden z nich poškozován, a považuje za nespravedlivé, umožňuje-li několik let trvající spor o vypořádání společného jmění manželů jednomu z nich užívat celou věc. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný souhlasí se závěry odvolacího soudu. Uvádí, že nemovitosti jsou součástí dosud nevypořádaného společného jmění a on je neužívá bez právního důvodu, nýbrž z titulu bývalého manžela. Navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v tomto případě), je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno a dovolací soud proto musí při posuzování přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Bez významu jsou proto dovolací námitky, jimiž žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávně, resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci - konkrétně, že soudy dostatečně nepřihlédly k jejím tvrzením a neprovedly důkazy, jimiž mínila prokázat, že jí žalovaný v užívání nemovitostí brání. Navíc je namístě připomenout, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Protože odvolací soud dovodil, že zjištění, zda žalovaný žalobkyni brání v užívání nemovitostí, není pro právní posouzení věci významné, důvodně odmítl další důkazy směřující k prokázání tohoto tvrzení.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že užívá-li žalovaný (jako bývalý manžel žalobkyně) nemovitosti náležející do dosud nevypořádaného společného jmění manželů sám a v jejich užívání žalobkyni brání, nevzniká tím žalobkyni vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Na posouzení této otázky, tj. odpovědnosti bývalého manžela za vznik bezdůvodného obohacení výlučným užíváním věci patřící do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tuto otázku ve své rozhodovací praxi již blíže řešil a jde o otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobkyně je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 obč. zák kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žádná z uvedených skutkových podstat bezdůvodného obohacení na posuzovaný případ nedopadá. Práva, která zákon přiznává vlastníku věci, může mít k téže věci i více fyzických osob; tento stav je důsledkem uznávané plurality subjektů vlastnického práva. Zatímco podílové spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve zlomku, popřípadě procentem, a je hlavním kritériem míry účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech ze spoluvlastnického vztahu, u společného jmění manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem; tento vztah může být vyjádřen jen ke dni zániku společného jmění, a to vypořádáním. Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení. Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že skutková tvrzení žalobkyně neumožňovala soudům aplikovat na danou věc jinou právní normu a posoudit věc po právní stránce jinak (např. z titulu náhrady škody).
Nelze tedy než uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v daném případě nebyl naplněn a dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.050,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelé rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu