ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1469.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1469/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ak. arch. J. H., zastoupeného prof. JUDr. Z. K., DrSc., advokátem, proti žalovanému B. d. P. n., zastoupenému JUDr. E. K., advokátkou, o zaplacení 569.782,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 260/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 62 Co 98/2005-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 62 Co 98/2005-186, kterým byl ve věci samé potvrzen v pořadí sice druhý, nicméně výsledkem shodný (tj. žalobu zamítající) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. července 2004, č. j. 4 C 260/95-141, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam pouze tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Přípustnost dovolání tak může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec a dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006 a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07). Bez významu jsou proto námitky, které žalobce uplatnil proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vycházely (tj. výhrady proti zjištění, že nebyla uzavřena jiná dohoda o financování stavebních prací, než dohoda z roku 1977, která byla konvalidována dohodou z roku 1990, a že stavební práce byly ukončeny nejpozději v době vydání kolaudačního rozhodnutí).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky žalobce, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají v tom, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, tedy především „důkaz k odbornému posouzení nákladů, které vynaložil“, důkaz spisem sp. zn. 11 C 203/79 Obvodního soudu pro Prahu 1 (spokojily se s pouhou kopií rozhodnutí), a nevyslechly svědka K. Š. Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci; pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§125 o. s. ř.). Soud určuje rovněž pořadí provedení navržených důkazů, přihlížeje k účelnosti a hospodárnosti řízení. V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že žalobce zhodnotil jeho nemovitost (tj. na svůj náklad zrekonstruoval ateliér v podkroví domu, zřídil zde rýsovnu, komory a příslušenství ateliéru a vybudoval sušárnu), nezjišťoval, případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil. Uzavřel, že v řízení zjištěné skutečnosti umožňují vyústit v závěr, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu. Neprovedl pouze důkazy, jimiž žalobce mínil prokázat výši bezdůvodného obohacení. Uzavřel totiž, že výši nákladů, které žalobce vynaložil na stavební práce, není třeba zjišťovat, neboť žalovaný uplatnil v řízení námitku promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, která byla shledána důvodnou. Protože soudy v dané věci postupovaly v intencích §120 o. s. ř., nemůže aplikace tohoto ustanovení činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Žalobcem namítané nesprávné hodnocení provedených důkazů pak mezi vady řízení nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem – jak již bylo výše vyloženo – nelze v dané věci použít.
S odkazem na dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že jeho právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno. Ačkoli argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolacích námitek plyne, že výtky směřující proti tomuto právnímu závěru jsou založeny pouze na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Zatímco totiž odvolací soud dovodil, že objektivní promlčecí doba započala běžet 1. 4. 1992, neboť žalovaný se smluvně zavázal, že náklady na stavební úpravy žalobci uhradí po dni kolaudace, dovolatel prosazuje názor, že tato doba započala běžet teprve po uplynutí čtyř měsíců od kolaudace, neboť náklady na stavební úpravy se podle dohody stran měly stát součástí jeho členského podílu v družstvu, přičemž žalovaný se zavázal toto členství mu zajistit nejpozději do 4 měsíců po kolaudaci. Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu dovolání ve skutečnosti neobsahuje. Pokud žalobce vděč; dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něj správného) skutkového závěru ohledně dohody o úhradě nákladů na rekonstrukci podkroví domu čp. 494 v Bubenči, musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že k promlčení jeho práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nedošlo. Již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu §241 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (nyní §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu