ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1605.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1605/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o částku 680.842,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 11 C 193/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 228/2005-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 31. října 2003, č. j. 11 C 193/2003-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 680.842,20 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2002 do 25. 4. 2002, s 5,5 % úrokem z prodlení od 26. 4. 2002 do 25. 7. 2002, se 4 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2002 do 31. 10. 2002 a s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v P. rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 228/2005-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše úroků z prodlení za období od 13. 12. 2002 do zaplacení činí 3,5 % a že se zamítá žaloba o zaplacení úroků z prodlení za období od 1. 2. 2002 do 12. 12. 2002; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 1. 10. 1998 smlouvu o postoupení pohledávky, jíž žalobce postoupil žalovanému svou pohledávku z termínovaného vkladu, kterou měl vůči P., a. s. (dále též „banka“) ke dni 30. 9. 1998 v nominální hodnotě 1,530.874,20 Kč, a to za cenu 850.000,- Kč. Téhož dne účastnici uzavřeli smlouvu označenou jako „Smlouva o smlouvě budoucí“ (dále též „smlouva“), v níž se dohodli, že žalobce se stane vůči žalovanému věřitelem a žalovaný vůči žalobci dlužníkem částky 686.986,20 Kč představující rozdíl mezi nominální hodnotou postoupené pohledávky a cenou, kterou za postoupení pohledávky žalovaný žalobci zaplatil, mimo jiné v případě, že vklady klientů banky bude vyplácet třetí osoba (např. stát) v plné výši nebo v takové výši, která je vyšší nebo rovna postupované částce uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky. Žalovaný žalobci zaplatil za postoupení pohledávky částku 850.000,- Kč. Po přijetí zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, v tehdy platném znění a poté, co stát vyplatil pohledávky klientů za bankou v plné výši, žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalované částky, na kterou žalovaný reagoval negativně. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ujednání účastníků obsažená ve smlouvě o postoupení pohledávky a ve „smlouvě o smlouvě budoucí“ vyložil v jejich vzájemných souvislostech za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Vyslovil závěr, že účastníci v článku II. smlouvy projevili shodnou vůli změnit vzájemná práva a povinnosti ohledně výše ceny za postoupenou pohledávku sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávky s tím, že dojde k jejímu navýšení o rozdíl mezi nominální hodnotou postoupené pohledávky a cenou zaplacenou žalovaným za její postoupení v případě, že nastane některá z podmínek ve smlouvě uvedených. Jednou z nich je případ, kdy vklady klientů banky bude vyplácet třetí osoba (např. stát). Při splnění této podmínky dojde k navýšení původně sjednané ceny z 850.000,- Kč o dalších 686.986,20 Kč.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalobce smlouvou uzavřenou dne 1. 10. 1998 v souladu s §524 obč. zák. žalovanému postoupil za peněžitou úhradu svou pohledávku za bankou. Smlouva uzavřená účastníky téhož dne a nazvaná jako „Smlouva o budoucí smlouvě“ je dohodou o narovnání podle §516 odst. 1 a 2 obč. zák., jíž účastníci změnili smluvní ujednání o ceně za postoupení pohledávky s odkládací podmínkou ve smyslu §36 odst. 1 a 2 obč. zák. Účinnost této dohody o navýšení ceny tak byla vázána na odkládací podmínku. Jelikož odkládací podmínka nastala (stát začal klientům banky vyplácet jejich vklady v plné výši), dohoda nabyla účinnosti a žalobci vzniklo právo na zaplacení další částky za postoupení pohledávky ve výši rozdílu mezi částkou zaplacenou mu žalovaným za postoupenou pohledávku a částkou odpovídající její nominální hodnotě; žalovanému vznikla tomu odpovídající povinnost žalobci tuto další částku zaplatit. Současně odvolací soud dovodil, že uvedená smlouva není smlouvou o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 obč. zák., neboť nemá její zákonné náležitosti; postrádá konkrétní ujednání, které by mělo tvořit obsah zamýšlené smlouvy, a nelze ji za takovou považovat ani s možností výhrady podle §50b obč. zák. (její obsah není dostatečně určitý, aby v případě nesplnění povinnosti z ní vyplývající mohl soud nahradit projev vůle smluvního partnera). Ostatně nesměřuje ani k uzavření smlouvy, neboť podle svého obsahu předpokládá vznik dluhu, dojde-li ke splnění některé z podmínek v ní uvedených, určuje výši tohoto dluhu a žalovaný deklaruje, že jej v budoucnu uzná. Odvolací soud současně konstatoval, že uznání dluhu není smlouvou, nýbrž jednostranným právním úkonem. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce měl žalovat na splnění povinnosti podle smlouvy o smlouvě budoucí, a uzavřel, že listinu nelze považovat ani za uznání dluhu, neboť takový konkrétní a určitý projev vůle dlužníka neobsahuje. Jelikož si účastníci ve smlouvě nesjednali, kdy je dluh v případě vzniku splatný, mohl se stát splatným nejdříve v souvislosti s doručením žaloby žalovanému dne 11. 12. 2003, a tudíž teprve dnem 13. 12. 2003 se mohl žalovaný dostat do prodlení (§563 a §517 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy (jeho výslech jako účastníka řízení, výslech svědka J. Z. a potvrzení tohoto svědka ze dne 10. 12. 1998), z nichž mohly být zjištěny pro věc rozhodné skutečnosti. I nadále tvrdí, že není zřejmý právní důvod jeho závazku a že smlouva není ve smyslu §50b obč. zák. dosud závaznou, neboť, ač se v ní předpokládá, že bude dohodnut splátkový kalendář, nestalo se tak, a z ujednání nevyplývá, že smlouva bude platit i bez této dohody. I kdyby jeho závazek měl právní důvod a platně vznikl ve smyslu §50a obč. zák., zanikl by posléze pro podstatnou změnu okolností, z nichž účastníci při vzniku závazku vycházeli (§50a odst. 3 obč. zák.), a které podrobně rozvádí. I pokud by závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí nezanikl, musela by být nejprve uzavřena dohoda o splátkách a učiněno uznání dluhu. Jestliže k tomu nedošlo pro jeho nesouhlas, mělo být žalováno na nahrazení projevu vůle dlužníka a nikoli na plnění dluhu. Protože plnění ve prospěch žalobce mělo být dohodnuto ve splátkách, považuje za vyloučené aplikovat §563 obč. zák. Ujednání týkající se dohody o splátkách je třeba interpretovat jako smlouvu uzavřenou ve smyslu §50b obč. zák., jejíž obsah má být teprve v určité lhůtě doplněn. Jelikož ze smlouvy nevyplývá, že má platit, i kdyby k dohodě o splátkovém kalendáři a uznání dluhu nedošlo, považuje její závaznost za pochybnou. S přihlédnutím k politickým souvislostem přijetí zákona č. 319/2001 Sb. není správný pro rozpor s dobrými mravy závěr odvolacího soudu, že ujednání ve smlouvě je podmíněnou korekcí dohody o výši ceny za postoupení pohledávky. Jeho vůlí rozhodně nebylo poskytnout žalobci stoprocentní garanci vrácení jeho prostředků. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, svazku 1 pod č. C 23, a usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému nemůže být z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitka žalovaného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, významná, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Navíc, pokud by dovolací soud tuto námitku zvažoval, dovodil by, že soud prvního stupně a ani soud odvolací neporušily postup podle §120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §132 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. Namítaná vada proto není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ani výtky, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah smluvního ujednání účastníků, nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, uvedl Nejvyšší soud ČR, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky sjednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Oba tyto závěry pak navazují na rozhodnutí Vrchního soudu v P. ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, v němž byl vysloven závěr, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (nyní §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení. Žalovaný svými námitkami brojí proti zjištěním ohledně obsahu smlouvy upravující jeho závazek zaplatit za postoupení pohledávky žalobci další částku v případě, že nastane některá ze smluvených podmínek, a proti výkladu vůle účastníků. Z pohledu zmíněné judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchylovat ani v tomto případě, se ovšem jeví tyto výhrady žalovaného nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak bylo výše vyloženo, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. založit nemůže. Pokud žalovaný argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalovaného správného) skutkového závěru, a to, že smlouva neobsahuje projev vůle účastníků změnit výši ceny za postoupení pohledávky (sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávky) jejím navýšením o konkrétně specifikovanou částku v případě, že nastane některá z vyjmenovaných podmínek, resp. že účastníci se dohodli, že obsah smlouvy bude v budoucnu doplněn a že nedali najevo, že smlouva má platit, i kdyby k doplnění nedošlo, musel by návazně dospět k jinému (správnému) právnímu posouzení věci, podle kterého mu nevznikl závazek ve smyslu §516 odst. 1, 2 a §36 odst. 1, 2 obč. zák. zaplatit žalobci za postoupení pohledávku vyšší cenu, resp. že uvedený závazek zanikl. Navíc nelze přehlížet, že jde o výklad konkrétního právního úkonu (konkrétní dohody mezi žalobcem a žalovaným ze dne 1. 10. 1998) mající význam právě a jen pro projednávanou věc. I kdyby tedy dovolací námitky žalovaného nesměřovaly proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, přezkum napadeného závěru by postrádal potřebný zobecňující přesah, tedy podmínku přípustného dovolání.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce v této fázi řízení účelně nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. února 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu