ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1734.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1734/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. R., zastoupeného Mgr. E. H., advokátkou proti žalované S. s. r. o. zastoupené JUDr. M. S., advokátem o zaplacení příslušenství z částky 615.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 75/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 35 Co 22/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. S., advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 12. července 2005, č. j. 21 C 75/2003-128, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení blíže specifikovaných úroků z prodlení za dobu od 1. 4. 2002 do 20. 8. 2003; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobce (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů nevyhodnotily řádně obsah smluv o nájmu. I když úroky za zpoždění plateb byly ve smlouvě nesprávně nazvány „úroky z prodlení“, obě smluvní strany měly od počátku na mysli smluvní úroky a nikoliv úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. Dotčeným ujednáním hodlali účastníci dohodnout úroky za opožděné platby nájmu, tj. za užívání jistiny a nikoliv úroky z prodlení podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Zejména soud prvního stupně chybně „rozhodl, aniž by zvážil, co ve skutečnosti měly obě strany původně na mysli při sepisu a podpisu smluv i později“. S tímto zdůvodněním dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Přestože žalobce v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnil pouze dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; podstatu jeho dovolacích námitek tvoří pouze výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobce ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vyložily obsah smluv o nájmu nebytových prostor a zjišťovaly tak, jaká práva a povinnosti si v ní účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Tvrzení, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání neobsahuje. Pokud dovolatel argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiných (podle něho správných) skutkových zjištění, že si účastníci dohodli výši úroku a nikoliv úroku z prodlení, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §242 odst. 4 věty první o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že vázanost dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřoval jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha C.H.Beck 2003, s. 1078; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23 pod č. C 1691). Z toho pak ovšem dále plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v původním (ve lhůtě podaném) dovolání. V takovém případě dovolání sice lze opravit či doplnit, ale toliko ve smyslu opravy a doplnění dovolacích důvodů, které už dříve byly uplatněny. Doplnit dovolání uplatněním důvodů, jež dosud v dovolání uvedeny nebyly, oproti tomu možné není; nelze-li dovolací důvody po lhůtě k dovolání měnit, nelze je logicky ani nově uplatnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 3 pod č. C 279).
Z uvedených důvodů dovolací soud nemohl přihlížet k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (k vadě řízení spočívající v nedostatku poučení žalobce podle §118a o. s. ř.) nově uplatněnému dovolatelem v podání ze dne 14. 9. 2006 nad rámec toho, který byl uplatněn v původním dovolání ze dne 7. 8. 2006.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které ji vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady představuje odměna advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006 (viz čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.), částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč (čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu