ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.208.2006.1
sp. zn. 33 Odo 208/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 63.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání motocyklu, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 7 C 30/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 19. října 2005, č. j. 18 Co 107/2005-258, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 7 C 30/2003-239, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil částku 63.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 5. 1998 do zaplacení oproti vydání motocyklu Y. 600 v téže lhůtě, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Stalo se tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 4. 2000, č. j. 7 C 136/98-62, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2000, č. j. 7 C 136/98-67, jímž bylo žalobě vyhověno, Krajský soud v P. usnesením ze dne 4. 4. 2001, č. j. 18 Co 509/2000-92, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následující rozsudek soudu prvního stupně (žalobu zamítající) ze dne 26. 9. 2001, č. j. 7 C 136/98-127, odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č. j. 18 Co 696/2001-152, potvrdil; k dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č. j. 33 Odo 823/2002-169, tyto rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Další rozsudky soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2003, č .j. 7 C 30/2003-182, a ze dne 21. 1. 2004, č. j. 7 C 30/2003-209, jimiž bylo žalobě vyhověno, odvolací soud zrušil usneseními ze dne 8. 9. 2003, č. j. 18 Co 288/2003-196, a ze dne 9. 6. 2004, č. j. 18 Co 200/2004-221, a věc vždy vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 18 Co 107/2005-258, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. září 2004, č. j. 7 C 30/2003-239, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 3. 4. 1998 se žalovaným, podnikajícím na základě živnostenského oprávnění pod obchodní firmou K. K., K-M. s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, kupní smlouvu o prodeji motocyklu Y. 600 za kupní cenu 63.000,- Kč. Bezprostředně poté se u motocyklu projevila závada zadního kola spočívající v absenci rozpěrné trubky mezi ložisky. Žalobce tuto vadu vytkl žalovanému dopisem ze dne 7. 4. 1998, v němž zároveň uplatnil nárok na bezplatnou opravu motocyklu. Žalovaný převzal motocykl do opravy dne 10. 4. 1998 a po opravě jej žalobci odevzdal dne 26. 4. 1998. Žalobce následně zjistil u motocyklu další závady. Telefonicky o tom informoval žalovaného, který se s ním odmítl bavit. Týž den 4. 5. 1998 sepsal se svým zástupcem odstoupení od kupní smlouvy, které zaslal žalovanému. Žalovaný tuto zásilku nepřijal. Nutné náklady na odstranění reklamované závady zadního kola motocyklu představují částku 8.024,- Kč. Žalobci se nepodařilo prokázat, že před odstoupením od kupní smlouvy po provedené opravě reklamoval u žalovaného opětovně tutéž vadu zadního kola motocyklu a že opětovně žádal o její bezplatnou opravu. Tato skutečnost nevyplynula z žádného z provedených důkazů. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně především konstatoval, že v posuzovaném případě, kdy jde o prodej zboží v obchodě, se právo z odpovědnosti za vady prodané věci řídí speciální úpravou podle §619 až §627 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v rozhodné době, kdy byla kupní smlouva uzavřena a bylo uplatněno právo z odpovědnosti za vady (dále jen „obč. zák.“). Jelikož reklamovaná závada byla vadou odstranitelnou, vznikl žalobci nárok na její bezplatné odstranění ve smyslu §622 věty první obč. zák. Vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo prokázat, že tatáž vada, jež byla žalovaným v záruční době již nejméně dvakrát odstraňována, se opětovně vyskytla, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci právo na odstoupení od kupní smlouvy z titulu odpovědnosti za vady ve smyslu §623 odst. 1 obč. zák. nevzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro odstoupení od smlouvy z důvodu opětovného výskytu vady po opravě věci podle §623 odst. 1 obč. zák. Po rekapitulaci geneze případu vyjadřuje přesvědčení, že soudy měly dostatek důkazů, z nichž vyplývá, že se snažil po opravě motocyklu opětovné závady reklamovat, byť neúspěšně, neboť žalovaný nebral telefon a nepřebíral poštu. Teprve když tyto reklamace nebyly úspěšné, nezbylo mu jiné řešení, než odstoupit od smlouvy. Připomněl, že dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal odstoupení od kupní smlouvy oprávněným. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a ani z obsahu spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce po obsahové stránce vylíčil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce sice proklamuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak veškerá jeho obsahová argumentace je založena na kritice skutkových závěrů, na nichž odvolací soud právní posouzení věci založil. Žalobce totiž nenamítá, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo že aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě - sporu o nároku z odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě - je pro právní posouzení věci stěžejní zjištění, zda výše specifikovaná vada zadního kola motocyklu se po opravě vyskytla opětovně (§623 odst. 1 obč. zák.). O opětovné vyskytnutí vady po opravě jde zpravidla tehdy, jestliže stejná vada, která byla v záruční době již nejméně dvakrát opravována, se opětovně vyskytne (srovnej Zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 22/1983).
Skutkový závěr dovozující, že žalobce neprokázal opětovný výskyt téže vady po opravě věci, byl učiněn z výsledků dokazování, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, které popisuje, jak byly vyhodnoceny z hlediska věrohodnosti, resp. pravdivosti účastnické výpovědi, výpovědi svědků M. S., J. S. staršího, K. K. staršího a Ing. P. V. Skutková zjištění ohledně vytknutí vady a uplatnění práva z odpovědnosti za vady žalobcem byla čerpána z jeho dopisů ze dne 7. 4. 1998 a 4. 5. 1998. Odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) nelze vytknout žádné pochybení při hodnocení těchto důkazů.
Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Správně zjištěný skutkový stav věci odvolací soud poměřoval přiléhavě ustanovením §623 odst. 1 obč. zák., které vyložil v souladu s ustálenou soudní judikaturou (srovnej již zmíněné R 22/1983). K poukazu žalobce na rozsudek dovolacího soudu ze dne 22. 1. 2003, č. j. 33 Odo 823/2002-169, se sluší uvést, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud vyslovil k otázce existence reklamované vady v době převzetí věci, nikoli k opětovnému výskytu vady po opravě, s nímž je spojeno právo odstoupit od smlouvy ve smyslu §623 odst. 1 obč. zák.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšnému žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. března 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu