ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.227.2006.1
sp. zn. 33 Odo 227/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. L. T. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. T. , zastoupeného advokátem, o zaplacení částky 117.794,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 4/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 30 Co 53/2005-188, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2005, č. j. 30 Co 53/2005-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 30 Co 53/2005-188, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2005, č. j. 30 Co 53/2005-199, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 5 C 4/2001-143, v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 117.794,25 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 149.021,25 Kč včetně příslušenství s odůvodněním, že na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo zhotovil pro žalovaného projektovou dokumentaci - návrh stavby rodinného domu. Na dohodnutou cenu vystavil žalobce fakturu nejprve na částku 52.080,- Kč, kterou žalovaný zaplatil, a následně fakturu na částku 149.021,25 Kč, splatnou dne 29. 12. 1997, kterou žalovaný dosud neuhradil.
Usnesením ze dne 29. října 2001, č. j. 30 Co 450/2001-40, Krajský soud v Praze zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – západ, ze dne 28. srpna 2001, č. j. 5 C 4/2001-30, jímž byla žaloba zcela zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výkladem §100 odst. 1, §101, §122 odst. 2 a 3 a §563 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení ceny díla není promlčen.
Okresní soud Praha – západ ( dále jen „soud prvního stupně“) r ozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 5 C 4/2001-143, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 117.794,25 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 až do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu částky 31.227,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle §631 obč. zák., jejímž předmětem bylo zhotovení projektové dokumentace ke stavbě rodinného domu za cenu „kolem 250.000,- Kč“. V průběhu stavebního řízení žalobce vystavil žalovanému dílčí fakturu, kterou žalovaný zaplatil. Po zjištění, že projektová dokumentace byla použita třetími osobami (manželi S.) v žádosti o vydání stavebního povolení, vystavil konečnou fakturu na částku 149.021,25 Kč. Soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce podpořenému svědeckou výpovědí Ing. I. R., že na první schůzce účastníků řízení a svědkyně se žalovaný s žalobcem dohodl na podstatných náležitostech smlouvy. I kdyby výše ceny nebyla určena, je třeba podle §634 obč. zák. poskytnout cenu přiměřenou. Ta podle závěrů znaleckého posudku Ing. V. Č. (za vyhotovení projektové dokumentace a s tím souvisejících inženýrských prací včetně 5 % DPH) představuje částku 169.874,25 Kč. Po odečtení již zaplacených 52.080,- Kč zbývá doplatit 117.794,25 Kč. Vázán závazným názorem odvolacího soudu nepovažoval nárok žalobce za promlčený.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 30 Co 53/2005-188, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2005, č. j. 30 Co 53/2005-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 117.794,25 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování listinami (plnou mocí ze dne 29. 4. 1996, stejnopisem žádostí o vydání stavebního povolení, rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 16. 9. 1996) dospěl k závěru, že žalovaný a jeho manželka Marie Tučková uzavřeli s žalobcem jako zhotovitelem ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo nejen zhotovení projektové dokumentace rodinného domku, ale i další činnosti směřující k vydání stavebního povolení, vyjmenované v plné moci ze dne 29. 4. 1996. Nepřisvědčil námitce neplatnosti smlouvy pro neurčitost, neboť se její účastníci prokazatelně dohodli na podstatných náležitostech, tj. na předmětu, rozsahu a úplatnosti smluvního vztahu. Přestože žalobce porušil zákonnou povinnost vydat objednatelům potvrzení podle §632 obč. zák., nemá toto porušení za následek neplatnost smlouvy, jelikož její obsah byl prokázán jiným způsobem. Výkladem §145 odst. 3 a 4 a §511 odst. 1 obč. zák. odmítl odvolací soud výhradu žalovaného o nedostatku pasivní legitimace, pokud nebyla žalována i jeho manželka M. T. Dovodil, že za solidární závazek odpovídají oba manželé a je jen na věřiteli, zda se bude domáhat plnění po obou nebo jen jednom z nich. Odvolací soud s poukazem na závěry svého usnesení ze dne 29. října 2001, č. j. 30 Co 450/2001-40, v otázce promlčení žalovaného nároku uzavřel, že prováděl-li ještě v lednu 1998 žalobce pro žalovaného v souvislosti se smlouvou o dílo určité úkony, nemůže námitka promlčení obstát. Tříletá promlčecí doba začala běžet až splatností faktury č. 97-068, tj. dnem 30. 12. 1997. Žalobce po zjištění, že žalovaný již od něho nebude požadovat další činnost, mu vyúčtoval cenu díla.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., žalovaný namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rozporu s §100 odst. 1, §101, §563 a §634 odst. 2 obč. zák. totiž odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce není promlčen. Běh promlčecí doby nezačal dnem následujícím pod dni splatnosti faktury č. 97-068 (30. 12. 1997), ale již okamžikem předání díla. Tímto dnem mohl žalobce požádat žalovaného o zaplacení zhotoveného díla a také své právo poprvé vykonat podáním žaloby u soudu. Vycházeje ze skutkového závěru odvolacího soudu, že předmětem díla byly podle plné moci ze dne 29. 4. 1996 kromě projektové dokumentace i úkony související s jejím vypracováním, vydáním územního rozhodnutí, stavebního povolení a jednání s katastrálním úřadem, pak zamítavým rozhodnutím Stavebního úřadu v R. ze dne 16. 9. 1996 stavební řízení, jehož účastníkem byl žalovaný, skončilo. Od tohoto momentu žalobce neučinil pro žalovaného již žádné úkony a dnem následujícím po právní moci citovaného rozhodnutí stavebního úřadu mohl žalobce žádat o zaplacení sporné části ceny díla. Výhradou proti právnímu posouzení věci je i námitka, že smlouva o dílo je pro neurčitost neplatná. Jelikož žalobce v rozporu s §632 obč. zák. nevydal žalovanému potvrzení o předmětu, rozsahu a ceně díla, nelze spolehlivě zjistit obsah jejich smluvních ujednání. Důvodnost této námitky potvrzují rozdílné závěry obou soudů, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem smlouvy bylo vypracování projektové dokumentace, avšak odvolací soud dovodil, že kromě zhotovení projektové dokumentace měl žalobce pro žalovaného zajistit i činnosti směřující k vydání stavebního povolení. Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, pakliže se nezabýval tím, zda tyto činnosti mohou být předmětem smlouvy o dílo nebo zda ohledně nich byla uzavřena samostatná smlouva, jak tomu napovídá udělená plná moc. Je nepochybné, že žalovaný byl v postavení spotřebitele podle §2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, a proto jej měl žalobce úplně informovat o ceně poskytovaných služeb; v důsledku porušení této povinnosti je smlouva o dílo neplatná podle §39 obč. zák. Dovolatel odvolacímu soudu po skutkové stránce vytýká, že nesprávně vzal za prokázané, že žalobce ještě v lednu 1998 podáním odvolání proti vydanému stavebnímu povolení jednal ve prospěch žalovaného a jeho manželky, kteří již ale účastníky dotčeného stavebního řízení nebyli; důvodem podání opravného prostředku bylo odmítnutí autorizace projektové dokumentace. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odvolání pro nepřípustnost odmítnout, eventuálně jako bezdůvodné zamítnout.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vylíčil.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalovaný otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o dílo.
Podle §631 obč. zák. smlouvou o dílo zavazuje se objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.
Podle §632 obč. zák. nedojde-li ke zhotovení díla na počkání, zhotovitel je povinen vydat objednateli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu díla, a dále jeho rozsah, jakost, cenu za provedení díla a dobu jeho zhotovení.
Podle §634 odst. 1 obč. zák. není-li výše ceny sjednána smlouvou nebo stanovena zvláštními předpisy, je třeba poskytnout cenu přiměřenou.
Podle §634 odst. 2 věty prvé obč. zák. není-li dohodnuto jinak, platí se cena až po skončení díla.
Smlouva o dílo je závazkový právní vztah, jehož účelem je poskytnout objednateli podle stanoveného zadání dílo za úplatu; pro její uzavření není předepsána zvláštní forma a smlouva může být uzavřena i ústně. Dílem (předmětem smlouvy) se přitom rozumí výsledek pracovní činnosti (fyzické nebo duševní) zhotovitele, který má povahu materiální (např. zhotovení věci, oprava věci, úprava nebo údržba věci) nebo povahu prací a výkonů (např. oholení, provedení účesu apod.). Podstatné náležitosti této smlouvy – jak správně konstatuje dovolatel - tvoří dohoda o předmětu smlouvy (o díle), o úplatnosti (o ceně) a o provedení díla na nebezpečí zhotovitele; výše ceny není podstatnou náležitostí smlouvy. Zákon ostatně předpokládá, že nebyla-li výše ceny sjednána nebo určena zvláštním předpisem, je třeba poskytnout cenu přiměřenou. Jelikož se účastníci dohodli na předmětu smlouvy (zhotovení projektové dokumentace na výstavbu rodinného domu v Nunčicích, na základě které bude vydáno stavební povolení, což nezbytně předpokládá její předběžné projednání s příslušnými správními úřady) a o úplatnosti smluvního vztahu (bez konkrétní dohody o výši ceny díla), došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo. Neplatnost smlouvy nepůsobí skutečnost, že žalobce nevydal žalovanému potvrzení o převzetí objednávky. Soudní praxe i odborná literatura je totiž zajedno v tom, že potvrzení není obligatorní náležitostí smlouvy o dílo a jeho nevydání neznamená, že by smlouva byla z tohoto důvodu neplatná (k tomu srovnej Jehlička, O., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, 836 a násl. s.). Je tedy zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Námitkou, že již po 16. 9. 1996 mohl žalobce žádat doplacení ceny díla, neboť v důsledku zamítnutí návrhu na vydání stavebního povolení je třeba považovat tento den za okamžik odevzdání díla, uplatňuje žalovaný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Pro vyřešení otázky promlčení bylo stěžejní zjištění, kdy nejdříve mohl žalobce uplatnit právo na plnění u soudu, jelikož toto právo (nárok) vzniká ze závazku až tím, že se pohledávka žalobce stane splatnou.
Odvolací soud skutkový závěr, že se pohledávka stala splatnou a promlčecí doba začala běžet dne 30. 12. 1997 (tj. až po splatnosti faktury č. 97-068), čerpal především z písemností (plné moci ze dne 29. 4. 1996, žádosti o vydání stavebního povolení ze dne 10. 6. 1996, rozhodnutí stavebního úřadu v R. ze dne 16. 9. 1996 a faktury č. 97-068). Pominul však účastnickou výpověď žalobce u jednání dne 4. 6. 2002, z níž vyplynulo, že do 16. 9. 1996 byla projektová dokumentace hotová a předaná a že po zamítnutí první žádosti o vydání stavebního povolení se účastníci rozešli a na dalším stavebním řízení se žalobce již nepodílel. Když se dozvěděl o událostech týkajících se stavební dokumentace, tj. o jejím využití třetí osobou, odepřel souhlas tomuto stavebníkovi s autorizací, v důsledku čehož nebylo v novém řízení stavební povolení vydáno. S touto výpovědí žalobce pak korespondují výpovědi žalovaného a svědka M. S., že k ukončení smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným došlo v září 1996 a že po zamítnutí první žádosti o vydání stavebního povolení žalobce již žádné úkony ve prospěch žalovaného nečinil (za takový úkon nelze považovat odvolání žalobce ze dne 28. ledna 1998 proti vydanému stavebnímu povolení v řízení, jehož účastníky byli již M. a L. S. a nikoliv žalovaný; nešlo o činnost v zájmu žalovaného, nýbrž v osobním zájmu žalobce).
Odvolací soud nepřihlédl ani k obsahu faktury č. 97-068, jíž žalobce vyúčtoval vypracovaní dokumentace nutné ke stavebnímu povolení a náklady projednání dokumentace na příslušných úřadech tak, aby mohlo být stavební povolení vydáno. Rovněž nehodnotil fakturu č. 112/96 ze dne 12. 7. 1996 znějící na částku 4.725,- Kč, jíž dodavatelská firma G. spol. s r. o. firmě žalobce vyúčtovala náklady geometrického zaměření pozemku v k. ú. N. a odborný posudek č. zak. 1355-96 ze dne 16. 5. 1996 společnosti R., v. o. s., zpracovaný pro žalobce za účelem zjištění radonového rizika plochy zástavby. Jde přitom o činnosti subdodavatelů žalobce, které musely být vykonány před podáním žádosti o vydání stavebního povolení a nemohly proto následovat po zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení ze dne 10. 6. 1996.
Žalobce tedy právo na plnění mohl uplatnit u soudu již po 16. 9. 1996, neboť do tohoto dne předal žalovanému projektovou dokumentaci a přestal vyvíjet činnosti směřující k vydání stavebního povolení (účel smlouvy byl tím vyčerpán). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalobce jednostranně určil splatnost doplatku ceny díla na den 29. 12. 1997; podle §634 odst. 2 obč. zák. nastala splatnost ceny díla jeho odevzdáním a převzetím.
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů na jedné straně pominul podstatné skutečnosti, které byly prokázány provedenými důkazy, a na druhé straně vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalovanému podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Protože zbývající výhrady dovolatele byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich podstatou se dovolací soud nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu