ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.392.2006.1
sp. zn. 33 Odo 392/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. I. Ď., advokátky jako správkyně konkurzní podstaty úpadkyně P.Dr. Ľ. H. – L. A. v konkurzu, proti žalovanému M. S., o zaplacení 12,000.000,- Sk s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 116/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 467/2005-24, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 467/2005-24, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. září 2005, č. j. 15 C 116/2005-16, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 12,000.000,- Sk s příslušenstvím. Uváděla, že úpadkyně podle smluv ze dne 3. 2. 1999 a 30. 2. 2000 půjčila žalovanému finanční částky 8,500.000,- Sk a 3,500.000,- Sk a žalovaný se zavázal půjčené peníze vrátit nejpozději do 31. 12. 2004. Svůj závazek nesplnil, ačkoli k tomu byl žalobkyní opětovně vyzýván.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 27. září 2005, č. j. 15 C 116/2005-16, poté, kdy zrušil své usnesení ze dne 9. srpna 2005, č. j. 15 C 116/2005-11, jímž byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, zastavil řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný od roku 2000 bydlí na adrese V. M. S. r., kde se zdržoval i v době podání žaloby. Dovodil, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky řízení (konkrétně není dána místní příslušnost Okresního soudu v Kladně), za nichž může ve věci samé rozhodnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 467/2005-24, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích (tj. ve výroku o zastavení řízení a v nákladovém výroku) potvrdil. S odkazem na §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána tehdy, je-li podle českých předpisů dána jejich příslušnost. Protože bylo zjištěno, že žalovaný od roku 1998 ve S., kde je přihlášen k trvalému pobytu, nebydlí a že v době podání žaloby se zdržoval v obci V. ve S. r., shledal správným postup soudu prvního stupně, který řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil s tím, že není-li soudem místně příslušným, není dána pravomoc soudů České republiky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považuje za nesporné, že žalovaný, který je občanem České republiky, v době podání žaloby měl a dosud má trvalé bydliště ve S.; tuto adresu svého trvalého bydliště uvedl opakovaně i ve smlouvách o půjčce. V současné době pobývá na různých adresách ve S. r.. Na adresu V., M. si podle vlastního vyjádření sice nechává zasílat poštu, momentálně zde ubytován není. Jeho obecným soudem jsou tudíž všechny okresní soudy, v jejichž obvodě bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale. Žalobkyně je přesvědčena, že za takové situace může podle §85 o. s. ř. vybrat některý z obecných soudů a Okresní soud v Kladně jako jeden z obecných soudů žalovaného nemohl vyslovit ve věci svou místní nepříslušnost. Ve prospěch názoru, že Okresní soud v Kladně je soudem místně příslušným pak hovoří i §86 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných do 1. 4. 2005 (viz článek II, bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínky stanovené v §241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a je podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky řízení, neboť Okresní soud v Kladně, u něhož byla žaloba podána, není soudem místně příslušným k projednání dané věci a není tudíž dána ani pravomoc soudů České republiky ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání je opodstatněné, byť z jiných, než v dovolání namítaných důvodů.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávající a nerozhodují o nich jiné orgány.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 o. s. ř. a je vykonávána civilními soudy. Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům, popř. k orgánům Evropského společenství. Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci českých soudů ve vztahu k cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům.
Dne 16. dubna 2003 byla podepsána členskými státy Evropské unie a (mimo jiné) Českou republikou smlouva, která byla referendem o přistoupení České republiky k Evropské unii konaným ve dnech 13. a 14. června 2003 schválena. Smlouva vstoupila v platnost na základě svého článku 2 odst. 2 dne 1. května 2004 i pro Českou republiku.
Protože v dané věci bylo řízení zahájeno podáním žaloby 15. 7. 2005, tedy poté, kdy se Česká republika stala členem Evropského společenství, bylo namístě zkoumat pravomoc soudů podle přímo použitelných předpisů práva Evropského společenství. Soud prvního stupně pochybil, neboť svou příslušnost ve věci z pohledu nařízení č. 44/2001 Rady (ES) ze dne 22. prosince 2000, o soudní příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (a to nejen jeho článků 2.1 a 3.1 kapitoly II, oddílu 1, ale rovněž článku 24 kapitoly II, oddílu 7, k jehož výkladu srov. článek autorů Pavla Simona a Petra Šuka, uveřejněný v právnickém měsíčníku „Právní fórum“ č. 11/ 2007), nezvažoval. Zmíněné nařízení přitom obsahuje úpravu, která směřuje k „podpoře slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů k řešení konfliktů pravomocí“ a je obecně závazným a přímo použitelným předpisem v každém členském státě Evropské unie. Odvolací soud nápravu tohoto pochybení nezjednal a rovněž on při posouzení pravomoci českého soudu nesprávně vycházel z §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.
Lze tak přisvědčit dovolatelce, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu