ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.438.2006.1
sp. zn. 33 Odo 438/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému opatrovnicí MUDr. D. L., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 285.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Č. L. pod sp. zn. 9 C 293/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ú. n. L. – p. v L. ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 30 Co 310/2005-76, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ú. n. L. – p. v L. rozsudkem ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 30 Co 310/2005-76, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Č. L. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. dubna 2005, č. j. 9 C 293/2004-50, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 285.950,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 9. 10. 1997 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce bez právního důvodu předal žalovanému dne 8. 10. 1997 částku 285.950,- Kč. S odkazem na §107 obč. zák. nelze ovšem - v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení - právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení přiznat. Dozvěděl-li se žalobce do 31. 1. 1998, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je na jeho úkor získal, začala mu tímto dnem běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která uplynula marně dnem 31. 1. 2000 (žaloba byla podána až 24. 2. 2003). Konstatoval, že je nerozhodné, zda objektivní promlčecí doba, která v případě úmyslného získání bezdůvodného obohacení je desetiletá, ještě nedoběhla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky délky promlčecí doby u nároku na vydání plnění z bezdůvodné obohacení, jejíž posouzení odporuje hmotnému právu; žalovaný se na úkor žalobce obohatil úmyslným jednáním a jeho nárok nemůže být v důsledku uplynutí subjektivní promlčecí doby promlčen. Navíc má zato, že soud podle s §107 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nemůže přihlížet k námitce promlčení uplatněné žalovaným, neboť žalobce sám promlčení nemohl namítat. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že plnil žalovanému bez právního důvodu, neboť důvodem poskytnutí plnění bylo převzetí všech práv a povinností žalovaného ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Ing. Ž. a žalovaným. Žalobce není srozuměn se závěrem, že subjektivní a objektivní promlčecí doby začínají běžet a končí nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí přesto, že ještě běží jedna z nich. Blíže neodůvodněnou výhradou namítá, že „právní hodnocení věci odvolacím soudem, že opatrovník může využívat procesní i hmotněprávní ustanovení ve stejném rozsahu, jako by je mohl využívat účastník řízení sám, jest právním hodnocením věci jsoucím v rozporu s ustálenou judikaturou“.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popřípadě jako bezdůvodné zamítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle něj je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Již Vrchní soud v P. v rozsudku ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Námitka, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o převzetí všech práv a povinností, která byla důvodem poskytnutí plnění žalovanému, není námitkou proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti závěru odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tato výhrada tedy založit nemůže.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovoláním zpochybněná právní otázka důsledků uplynutí subjektivní nebo objektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a ani nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, a ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004); přípustnost dovolání z tohoto důvodu nemůže být proto založena.
Podle §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z pohledu tohoto ustanovení je dovolatelem formulovaná právní otázka, zda „opatrovník může využívat procesní i hmotněprávní ustanovení ve stejném rozsahu, jako by je mohl využívat účastník řízení sám“ natolik všeobecná, že pro její řešení nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam. Výtka, že řešení této otázky odvolacím soudem odporuje ustálené judikatuře, je nekonkrétní, jelikož není specifikována ve vztahu k určitému rozhodnutí odvolacího nebo dovolacího soudu.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišel žalobce s (novým) tvrzením, že k námitce promlčení nelze přihlížet, neboť dovolatel nemůže promlčení rovněž namítat. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť, jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl žalobce uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinil.
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §3 bod. 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč, paušální částku náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ) ve výši 75,- Kč a částku 1.439,25 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu