ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.44.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce MUDr. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. H., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 52.489,- Kč, vedené u Městského soudu v B. pod sp. zn. 33 C 102/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 25. srpna 2005, č. j. 38 Co 209/2004-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v B. rozsudkem ze dne 12. ledna 2004, č. j. 33 C 102/99-157, zastavil řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 1 % denně blíže specifikované (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 12.551,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu žalobce do částky 53.449,- Kč (výrok III.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku částku 27.500,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 11. 2000 do zaplacení (výrok IV.), zamítl protinávrh žalované do částky 44.500,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 10. 11. 2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1 % z částky 27.500,- Kč od 12. 11. 2000 do zaplacení (výrok V.); současně rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků řízení (výroky VI. a VII.).
K odvolání žalobce Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, č. j. 38 Co 209/2004-177, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení částky 52.489,- Kč, a ve výrocích IV., VI. a VII. potvrdil (výrok I.), v další části výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 960,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobc0e uzavřel s tehdejší S. n. m. B., s. p. dne 28. 5. 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě v B., v ulici C. (dále též „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) na dobu neurčitou. V případě podnájmu nebytových prostor jiné osobě se žalobce zavázal vyžádat si písemný souhlas pronajímatele. Žalobce, aniž si vyžádal souhlas pronajímatele, dne 1. 5. 1995 uzavřel se žalovanou smlouvu o podnájmu části předmětných nebytových prostor (dále jen „smlouva“) za účelem zřízení rehabilitační praxe žalované. Článek II smlouvy obsahoval ujednání o nájmu vybavení rehabilitačního zařízení a dalších movitých věcí, za nějž se žalovaná zavázala měsíčně platit nájemné 5.500,- Kč. Nedílnou součástí smlouvy měl být písemný seznam pronajímaného zařízení rehabilitačního pracoviště, který však nebyl žalobcem předložen. Za situace, kdy žalovaná existenci takového seznamu popírala a kdy soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobce, že jej žalovaná od něho podvodně vylákala, dospěl ke skutkovému závěru, že se žalobci existenci seznamu nepodařilo prokázat. Z listinných důkazů zjistil, které konkrétní věci žalobce (jednotlivě vyjmenované) žalovaná užívala v měsících květnu a říjnu 1996, lednu, dubnu a září 1997, březnu 1998 a lednu až červnu 1999. Podle znaleckého posudku nájemné za jejich užívání v uvedeném období představuje částku 12.551,- Kč. Žalovaná zaplatila žalobci v období od 18. 12. 1997 do 6. 1. 1999 na nájemném za movité věci celkem 72.000,- Kč.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dne 28. 5. 1993 mezi tehdejší S. n. m. B., s. p. a žalobcem je absolutně neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného správního orgánu ve smyslu §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999. Absolutně neplatnou je proto i smlouva o podnájmu části nebytových prostor uzavřená účastníky dne 1. 5. 1995. Platnost smlouvy o nájmu movitých věcí, která je obsažená ve smlouvě o podnájmu nebytových prostor, je však třeba posuzovat odděleně jako samostatný právní úkon; pro jeho platnost není vyžadován předchozí souhlas a ani písemná forma. Byla-li ovšem písemná forma stanovena dohodou účastníků ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák., jak tomu bylo v uvedeném případě, je i tato smlouva absolutně neplatná, neboť existence písemného seznamu movitých věcí, který měl být nedílnou součástí smlouvy, nebyla prokázána. Seznam movitých věcí, který žalobce dodatečně vyhotovil, nelze mít za písemnou dohodu účastníků. Požadavku žalobce na plnění ze smlouvy o nájmu movitých věcí nebylo možno vyhovět a byla mu přiznána pouze náhrada za užívání movitých věcí v jeho vlastnictví, které žalovaná prokazatelně užívala, v celkové částce 12.551,- Kč. Vzájemná žaloba žalované na zaplacení částky 72.000,- Kč (představující bezdůvodné obohacení získané na její úkor žalobcem přijetím plnění z neplatné smlouvy o nájmu movitých věcí) byla shledána opodstatněnou jen částečně. Žalobce totiž úspěšně uplatnil námitku promlčení a žalované bylo přiznáno vydání bezdůvodného obohacení za plnění poskytnutá v období od 6. 11. 1998 do 6. 1. 1999 ve výši 27.500,- Kč (§451 a §107 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud jen dodal, že „i když zákon nestanoví obligatorně písemnou formu smlouvy o pronájmu movité věci, nutno dovodit, že absence, byť ústně vyjádřeného shodného projevu vůle účastníků smlouvy ohledně identifikace movitých věcí, jichž se má pronájem týkat, způsobuje její neplatnost pro neurčitost takového úkonu“, a proto ji ve shodě se soudem prvního stupně posoudil jako absolutně neplatný právní úkon pro jeho neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák).
Žalobce napadl výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že smlouva o nájmu movitých věcí je absolutně neplatná pro neurčitost vymezení předmětu nájmu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1713/98 a 26 Cdo 2139/2000, podle nichž k pochopení obsahu vůle může sloužit v širším kontextu jednání účastníků, popřípadě i následné jednání, z něhož je možné na obsah vůle zpětně usuzovat. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že nepřihlédl ke skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů, a sice že žalovaná po dobu trvání nájmu nezpochybňovala, jaké věci užívá, bez výhrad platila nájemné sjednané za nájem movitých věcí. Odvolací soud přehlédl, že prokázal, jakým způsobem a jaké věci nabyl do vlastnictví, a že svědci potvrdili, které věci žalovaná měla v pronajatých prostorách a které užívala. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností k 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že podle obsahu dovolání žalobce napadl výlučně výrok I. napadeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v B. ze dne 12. 1. 2004, č. j. 33 C 102/99-157, v té části výroku III., jímž byla žaloba požadují po žalované zaplacení částky 52.489,- Kč zamítnuta, se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu napadeného v uvedeném rozsahu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je podle §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Při posuzování dovolacího důvodu, tj. při úvaze, jaký dovolací důvod byl uplatněn, není rozhodující, jak jej dovolatel označil, ale jak jej po obsahové stránce vylíčil (§41 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny
Žalobce s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že smlouva o nájmu movitých věcí je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatným právním úkonem (§37 odst. 1 obč. zák.). I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek plyne, že jeho výtky jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tento právní závěr dovodil. Žalobce netvrdí, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky žalobce, že žalovaná po dobu trvání nájmu nezpochybňovala, jaké věci užívá, že bez výhrad platila nájemné sjednané za nájem movitých věcí, že prokázal, jakým způsobem a jaké věci nabyl do vlastnictví a že svědci potvrdili, které věci žalovaná měla v pronajatých prostorách a které užívala, nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými, jež polemizují se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu. Žalobce tak ve skutečnosti uplatnil výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalobce formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce určitosti, resp. platnosti smlouvy o nájmu movitých věcí. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že smlouva o nájmu movitých věcí vyhovuje požadavku určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) a není proto absolutně neplatným právním úkonem.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. února 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu