ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.55.2006.1
sp. zn. 33 Odo 55/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. s. s., a. s., proti žalovanému I. H., zastoupenému advokátem, o 37.441,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 23 C 265/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 12. července 2005, č. j. 17 Co 70/2005-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 12. července 2005, č. j. 17 Co 70/2005-90, se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 27. srpna 2004, č. j. 23 C 265/2003-57, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37.441,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 16. 11. 2001 do zaplacení, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném a po I. H., domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 50.893,70 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že jako zákonní zástupci tehdy nezletilé E. H., v jejíž prospěch žalovaný uzavřel smlouvu o stavebním spoření, postupovali při výpovědi této smlouvy v rozporu se svým prohlášením, takže došlo k situaci, že uspořenou částku 37.441,40 Kč plnila na vkladový účet žalovaného a posléze (na základě platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro P.) zaplatila 48.390,40 s příslušenstvím v té době již zletilé E. H.
Tím plnila za žalované, co po právu měli plnit podle §37a odst. 3 zákona o rodině sami.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 27. srpna 2004, č. j. 23 C 265/2003-57, zamítl žalobu, jíž bylo požadováno, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 50.893,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z celé dlužné částky od 16. 11. 2001 do zaplacení; proti žalované I. H. řízení zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný jako zákonný zástupce uzavřel dne 8. 11. 1996 ve prospěch své tehdy nezletilé dcery E. H. smlouvu o stavebním spoření s cílovou částkou 241.000,- Kč a s pravidelným měsíčním vkladem 1.500,- Kč. Dne 16. 8. 1999 tuto smlouvu písemně vypověděl. Dopisem ze dne 2. 9. 1999 adresovaným E. H. informovala žalobkyně, že výpověď smlouvy je třeba opatřit úředně ověřenými podpisy obou rodičů nezletilé, a jsou-li rodiče rozvedeni, je nutné doložit, komu byla nezletilá svěřena do výchovy a že není-li možné zajistit podpisy obou zákonných zástupců, vyžaduje se rozhodnutí opatrovnického soudu. Obvodní soud pro P. usnesením ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. P 67/98, zastavil řízení o udělení souhlasu se zrušením stavebního spoření zahájené k návrhu žalovaného, neboť matka nezletilé E. H. I. H. v průběhu řízení souhlas k vypovězení smlouvy udělila a podepsala příslušné tiskopisy. Oba zákonní zástupci nezletilé E. H. učinili prohlášení, že smlouvu vypověděli v zájmu zastoupené a jsou si vědomi toho, že k nakládání s majetkem zastoupené potřebují podle §28 obč. zák. souhlas opatrovnického soudu. Dopisem z 13. 12. 1999 žalovaný informoval matku nezletilé o zrušení smlouvy s tím, že žalobkyně vyplatila zůstatek uspořené částky ve výši 37.441,40 Kč na jeho dva účty. Po dosažení zletilosti se E. H. obrátila na žalobkyni se žádostí o výplatu stavebního spoření. Platebním rozkazem ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 34 C 223/2001, uložil Obvodní soud pro P. žalobkyni povinnost zaplatit E. H. 48.390,40 Kč s příslušenstvím. Dopisem ze dne 23. 10. 2001 vyzvala žalobkyně žalovaného, aby jí uhradil 50.893.70 Kč, což žalovaný odmítl s odůvodněním, že se při vypovězení smlouvy o stavebním spoření striktně řídil jejími pokyny. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný, který uzavřel smlouvu o stavebním spoření ve prospěch své tehdy nezletilé dcery, tuto smlouvu vypověděl v souladu s článkem IX. odst. 1 Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření a s písemnými pokyny žalobkyně. Zůstatek uspořené částky sice měl být vyplacen matce nezletilé, jíž byla svěřena do výchovy, a byl poukázán na účty žalovaného, nešlo však o bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně plnila svůj závazek ze smlouvy o stavebním spoření.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 12. července 2005, č. j. 17 Co 70/2005-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 13.452,30 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 16. 11. 2001 do zaplacení a ve zbytku jej změnil tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 37.441,40 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 16. 11. 2001 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil listinnými důkazy (kopiemi složenek, jimiž žalovaný prokazoval, jaké platby své dceři a její matce po výplatě zůstatku stavebního spoření poukázal). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď smlouvy o stavebním spoření byla učiněna v rozporu s §28 obč. zák. a šlo tudíž o neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák.; výpověď smlouvy o stavebním spoření není totiž běžnou záležitostí týkající se hospodaření s prostředky nezletilé a podléhala schválení opatrovnickým soudem. Bankovní účty žalovaného byly pouhým platebním místem, kam byla uspořená částka stavebního spoření (tj. peníze nezletilé) zaslána. Protože žalovaný v řízení neprokázal, že tyto finanční prostředky, které spravoval jako zákonný zástupce nezletilé, E. H. po dosažení její zletilosti předal, je nutné na platbu, kterou žalobkyně E. H. po dosažení zletilosti ze stavebního spoření vyplatila, pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu §454 obč. zák., neboť žalobkyně za žalovaného plnila to, co po právu měl své dceři plnit sám; při posouzení, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, či nikoli, je subjektivní stránka nerozhodná. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že došlo k promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Zůstatek stavebního spoření byl E. H. žalobkyní vyplacen 18. 10. 2001, přičemž žaloba byla podána 28. 11. 2002, tedy před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby. Částku představující rozdíl mezi zůstatkem účtu stavebního spoření ke dni vypovězení smlouvy o stavebním spoření a tím, co bylo tehdy nezletilé E. H. žalobkyní plněno na účty jejího zákonného zástupce, posoudil odvolací soud jako škodu, kterou nezletilé způsobili účastníci řízení jednáním v rozporu s §28 obč. zák. Tuto škodu (tj. „státní příspěvek a částku, kterou žalobkyně strhla za předčasné ukončení stavebního spoření“) E. H. uhradila žalobkyně, která podle §438 a 439 obč. zák. mohla požadovat „podíl na této náhradě škody podle účasti na způsobení vzniklé škody“. Žalovaný však jednal podle instrukcí žalobkyně, u níž oprávněně předpokládal právní znalosti a erudici v oboru. Škodu tudíž nezavinil a žaloba o zaplacení 13.452,30 Kč s příslušenstvím byla po právu zamítnuta; v této části proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně plnila dceři žalovaného to, co po právu měl plnit sám. Pokud odvolací soud shledal právní úkon žalovaného (tj. vypovězení smlouvy o stavebním spoření) neplatným, musel nutně dospět i k závěru, že právní vztahy ze smlouvy o stavebním spoření trvaly nadále a částka 37.441,40 Kč neměla být žalovanému vyplacena. Pakliže vyplacena byla, jednalo se o bezdůvodné obohacení žalovaného a nemůže obstát právní názor, že žalovaný byl povinen takové plnění z bezdůvodného obohacení vydat své dceři, jakmile dosáhla zletilosti. Za takové situace získal žalovaný bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně již dne 13. 12. 1999, kdy mu žalobkyně vyplatila finanční prostředky ze stavebního spoření, a došlo k promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně musela vědět, že se jedná o neplatný právní úkon (výpověď smlouvy nebyla doložena rozhodnutím soudu o jejím schválení). I kdyby bylo vypovězení smlouvy učiněno platně, nebylo by namístě považovat plnění, které žalobkyně poskytla E. H., za plnění toho, co po právu měl plnit sám žalovaný. K naplnění pojmu „plnění za jiného“ je třeba, aby si ten, kdo plnil, byl vědom, že plní za jiného. Žalobkyně však od počátku tvrdí, že vypovězení smlouvy bylo neplatné (proto také nebrojila proti platebnímu rozkazu, jímž jí bylo uloženo plnit zůstatek stavebního spoření E. H.). Musela se tudíž nutně domnívat, že spoření trvá i po výpovědi smlouvy (nebylo platně vypovězeno) a že je povinna ze smlouvy plnit, což také učinila. Žalovaný připomíná, že u něho žalobkyně nezjišťovala, zda vyplacený zůstatek své dceři předal či nikoli. Dále má žalovaný zato, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 50.893,70 Kč, resp. 37.441,40 Kč je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zdůrazňuje, že při vypovězení smlouvy o stavebním spoření postupoval důsledně podle pokynů žalobkyně. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný sice v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tomuto důvodu však nelze podřadit žádnou z jím uplatněných dovolacích námitek. Z obsahu spisu existence tzv. jiných vad řízení nevyplývá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalovaný správnost závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že za něho plnila to, co po právu měl plnit sám. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje názor, že vyplatila-li žalobkyně zůstatek stavebního spoření na jeho bankovní účet přesto, že výpověď smlouvy o stavebním spoření byla neplatná, šlo o plnění z neplatného právního úkonu, a bezdůvodné obohacení, které tímto vzniklo, nebylo namístě nezletilé vydávat. Naopak takové plnění mělo být vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno, tedy žalobkyni. Právo žalobkyně na jeho vydání je však promlčeno. Plnila-li žalobkyně E. H., plnila svůj závazek ze smlouvy o stavebním spoření.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Jde o případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje taková právní povinnost na straně toho, kdo plnil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost těchto zjištění není v dovolání napadána), že žalovaný jako zákonný zástupce nezletilé dcery E. H. uzavřel dne 8. 11. 1996 v její prospěch smlouvu o stavebním spoření, kterou dne 16. 8. 1999 písemně vypověděl. Podle pokynů a požadavku žalobkyně byla výpověď smlouvy opatřena úředně ověřenými podpisy obou rodičů nezletilé (rozhodnutí opatrovnického soudu bylo žalobkyní požadováno pouze při absenci podpisu jednoho ze zákonných zástupců). Zůstatek naspořené částky ve výši 37.441,40 Kč žalobkyně dne 13. 12. 1999 zaslala na bankovní účty žalovaného. Po dosažení zletilosti se E. H. obrátila na žalobkyni se žádostí o výplatu zůstatku stavebního spoření ve výši 48.390,40 Kč. Tuto částku jí žalobkyně uhradila na základě platebního rozkazu Obvodního soudu pro P. ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 34 C 223/2001.
Nelze než přisvědčit dovolateli, že odvolací soud pochybil, poměřoval-li vztah účastníků ustanovením §454 obč. zák.
Na daný případ nelze ustanovení 454 obč. zák. aplikovat již proto, že povinnost plnit E. H. byla žalobkyni stanovena soudním rozhodnutím, kterým bylo vyhověno žalobě, jíž E. H. jako účastnice stavebního spoření uplatnila vůči žalobkyni nárok na splnění závazku ze smlouvy o stavebním spoření. Nelze tudíž dovozovat, že žalobkyně neměla - na rozdíl od žalovaného - povinnost E. H. plnit a přesto jí plnění poskytla. Vypověděl-li žalovaný smlouvu o stavebním spoření neplatně (jak dovodil odvolací soud), nedošlo k zániku stavebního spoření, závazek žalobkyně vést účet stavebního spoření tehdy nezletilé E. H. (účastníka stavebního spoření) trval a bylo povinností žalobkyně po ukončení smlouvy zůstatek na účtu účastníku spoření vyplatit. Vyplatila-li žalobkyně zůstatek na účtu účastníka stavebního spoření v důsledku neplatné výpovědi smlouvy o stavebním spoření, nejednalo se o plnění z neplatného právního úkonu (jak dovozuje žalovaný), nýbrž o plnění bez právního důvodu; ten, jemuž bylo plněno, získal na úkor toho, kdo plnil, bezdůvodné obohacení, které mu byl povinen vydat. Protože žalobkyně sama tvrdí, že v důsledku neplatné výpovědi smlouvy o stavebním spoření vyplatila zůstatek účastníku stavebního spoření, tj. tehdy nezletilé E. H. a bankovní účet žalovaného byl pouhým platebním místem plnění, je logicky vzato vyloučeno, aby bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu získal na úkor žalobkyně žalovaný.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný uplatil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně. Měnící výrok napadeného rozhodnutí totiž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. S přihlédnutím k důvodům shora uvedeným se jeví nehospodárným vyjadřovat se k dovolací námitce, že přiznat žalobou uplatněný nárok by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu