ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.728.2006.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. G., zastoupené JUDr. T. S., advokátem proti žalovanému m. Ž.R. zastoupenému JUDr. D. V., advokátem, o 3,000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 12,673.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 257/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2005, č. j. 13 Co 546/2005-321, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 108.325,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. T. S., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v K. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2004, č. j. 8 C 257/2001-232, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 3,000.000,- Kč (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 12,673.190,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne 20. 5. 1998 smlouvu o poskytnutí nenávratného příspěvku na výstavbu infrastruktury (dále jen „smlouva“) ve výši 3,000.000,- Kč, který se zavázala žalobkyně uhradit žalovanému oproti tomu, že žalovaný schválí změnu územního plánu tak, aby žalobkyni byla umožněna výstavba benzinové čerpací stanice na pozemku, stravovacího zařízení na pozemku a prodejního střediska na pozemku; uvedené pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně a vznikly oddělením z původní parcely. Pro případ takových úkonů žalovaného, které by znemožnily nebo podstatně ztížily investiční záměry žalobkyně, si smluvní strany sjednaly možnost odstoupení od smlouvy. Žalobkyně své povinnosti ze smlouvy splnila poskytnutím částky 3,000.000,- Kč. Rovněž žalovaný splnil svůj závazek, neboť došlo ke změně územního plánu v části týkající se pozemkové parcely. Jelikož žalovaný vlastními úkony zmařil následnou realizaci investičních záměrů žalobkyně, ta od smlouvy dopisem ze dne 9. 5. 2001 (doplněným podáním ze dne 6. 6. 2001) důvodně odstoupila. V důsledku toho jsou smluvní strany povinny si vzájemně vrátit plnění, která na základě smlouvy získaly, což znamená, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni zaplacený příspěvek ve výši 3,000.000,- Kč; zároveň je ale třeba zohlednit hodnotu plnění poskytnutého žalobkyni spočívající ve schválení změny územního plánu, neboť jím se zvýšila hodnota pozemků žalobkyně. Změnou územního plánu získala žalobkyně majetkový prospěch, který soud prvního stupně vyjádřil částkou 15,673.190,- Kč. Závazek žalovaného k určité činnosti (protislužbě) za poskytnutý příspěvek je totiž majetkové povahy a „plnění žalovaného dle smlouvy má ve svém konečném důsledku majetkovou podstatu“. Činností žalovaného (odpovídající jeho smluvním povinnostem) došlo ke zhodnocení nemovitého majetku žalobkyně, představujícího rozdíl mezi hodnotou jejího majetku před a po změně územního plánu. Po zúčtování vzájemných finančních plnění účastníků smlouvy (3,000.000,-Kč a 15,673.190,- Kč) uložil soud prvního stupně s odkazem na znění §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 12,673.190,- Kč.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 12,673.190,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III., IV. a V.). Po zopakování dokazování vzal za základ svého rozhodnutí skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Uzavřenou smlouvu (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil jako darovací smlouvu podle §628 obč. zák. Zdůraznil, že jedním z pojmových znaků darovací smlouvy je její bezplatnost, která ovšem nevylučuje, aby darování bylo vázáno na závazek obdarovaného k protislužbě, jenž nemá majetkovou hodnotu, nebo na splnění rozvazovací podmínky. V daném případě závazek žalobkyně byl vázán na splnění rozvazovací podmínky – zajištění změny územního plánu. Žalovaný svůj závazek změnou územního plánu města dotýkající se původního pozemku k.č. 52/18 a vydáním stavebního povolení na výstavbu čerpací stanice pohonných hmot (pro výstavbu ostatních objektů žalobkyně žádné kroky neučinila) splnil. Navíc ujednání pod bodem III. smlouvy (nesprávně v odůvodnění uveden článek II.) o možnosti žalobkyně odstoupit od smlouvy v případě, že by žalovaný „v budoucnu učinil jakékoliv úkony (zejména jako účastník územních a stavebních řízení vztahujících se k předmětným investičním záměrům), jež by ve svých důsledcích znemožnily nebo podstatně ztížily zmíněné investiční záměry realizovat“ posoudil jako neplatné pro neurčitost (§37 obč. zák. ) a pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.); žalovaný vystupující v rámci přenesené působnosti jako orgán veřejné správy se totiž nemohl zavázat k nečinnosti ve prospěch investičního záměru žalobkyně. Žalobkyně tak nemohla odstoupit od uzavřené smlouvy a je vyloučeno, aby se domáhala vrácení poskytnutého příspěvku ve výši 3,000.000,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil – a proto vzájemný návrh žalovaného zamítl - se závěrem soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté žalovaným (změna územního plánu) je plněním majetkové hodnoty a musí být vydáno podle zásad uvedených v §457 a §458 odst. 2 větě druhé obč. zák. Rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu v rámci přenesené působnosti obce, kterým se mění územní plán, nemůže být vázáno na finanční plnění, které by subjekty dotčené jeho změnou, „byly správnímu orgánu povinny uhradit“. Odvolací soud přisvědčil argumentu žalobkyně, že přijetím opačného závěru by ve všech případech, kdy vlivem správního rozhodnutí dojde ke zhodnocení věci občana, nastupovala jeho povinnost takové zhodnocení správnímu orgánu vydat. Nárok žalovaného na vydání plnění spočívající ve finančním zhodnocení pozemku, k němuž došlo v důsledku přijaté změny územního plánu, nemá oporu v zákoně. Odvolávaje se na obecný princip proporcionality uzavřel, že žalobkyně sice nebyla úspěšná s nárokem na vrácení částky 3,000.000,- Kč, avšak na druhé straně se jí dostalo výhod, kterými podmiňovala poskytnutí příspěvku; i z pohledu citované právní zásady by bylo neadekvátní zavázat žalovaného ke vrácení poskytnutého příspěvku.
Proti měnícímu výroku a proti výrokům o povinnosti k náhradě nákladů řízení podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměn se závěrem, že smlouva ze dne 20. 5. 1998 nezaložila synallagmatický právní vztah a že jde obsahově o smlouvu darovací. Jelikož odvolací soud „nedostatečně zhodnotil všechna specifika daného konkrétního případu“, přijal nesprávný závěr, že rozhodování obce o změně územního plánu postrádá charakter soukromoprávního plnění. Nelze totiž přehlížet provázanost jednání žalovaného (změnu územního plánu) s plněním žalobkyně (úhradou příspěvku), kdy smlouvou sjednaná odkládací podmínka účinnosti bez jakýchkoliv pochybností dokládá, že žalovanému nebude poskytnut dohodnutý příspěvek, pokud nezmění územní plán. Z tohoto důvodu přistoupil žalovaný ke změně územního plánu, motivován výlučně možností posílení obecního rozpočtu využitím výlučné působnosti garantované zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, ve spojení s příslušným ustanovením zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona. Není nic neobvyklého, že obce přistupují ke změnám územního plánu z podnětu soukromých investorů a požadují, aby tito investoři, jimž byla dána možnost realizovat v obci svou investici, zhodnotili obecní majetek, např. vybudováním technické infrastruktury (pozemní komunikace, chodníků apod.). Nelze proto předstírat, že rozhodování obcí o změnách územního plánu je bezezbytku rozhodováním veřejnoprávním, postrádajícím konkrétní soukromoprávní motivaci, a tedy vylučujícím soukromoprávní povahu plnění obce. Nejde o nepřípustné ovlivňování správního rozhodování, neboť požadavek na změnu územního plánu není docílen „uplácením“ konkrétních osob (obecních zastupitelů); změna je kompenzována prospěchem obce, což odpovídá požadavku, aby majetek obce coby veřejnoprávní korporace s vlastním majetkem, byl využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy. Smluvní základ plnění účastníků řízení má v případě zániku smlouvy v důsledku odstoupení žalobkyně za následek vzájemné vypořádání podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s výjimkou níže uvedených procesních vad), k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými dovolacími důvody.
Dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 12,673.190,- Kč s příslušenstvím zamítl, na závěru, že zhodnocení pozemku v důsledku přijaté změny územního plánu není bezdůvodným obohacením, které získala žalobkyně na úkor žalované a měla by je vydat.
Závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy ze dne 20. 5. 1998 nebyl dovolatelem zpochybněn a dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), jej nemohl podrobit dovolacímu přezkumu.
Dovoláním zpochybněný závěr, zda žalovaná poskytla ze svého majetku plnění k němuž nebyla povinna a zda zhodnocení majetku žalobkyně, naplňuje některou ze zákonných skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2, §454 a §457 obč. zák.) je rozhodující pro posouzení otázky aktivní legitimace žalovaného.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tzn. subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot.
Je nesporné, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční plnění s podmínkou, že bude schválena změna a doplnění územního plánu, umožňující jí vybudovat na svých pozemcích v katastrálním území žalovaného čerpací stanici pohonných hmot, stravovací zařízení a objekt prodejního střediska. Smlouvou ze dne 20. 5. 1998 nebyl založen synallagmatický vztah (jedno plnění oproti druhému - §560 obč. zák.), nýbrž vznikl právní vztah z darovací smlouvy uzavřené s podmínkou (§36 odst. 1 a 2 obč. zák.). Je-li smlouva platná, nelze uvažovat o tom, že by si smluvní strany měly podle §457 obč. zák. vzájemně vrátit plnění, která podle ní obdržely. Splnění smluvní podmínky spočívající ve vydání změny územního plánu v rámci správního řízení nelze ani považovat za „plnění“ (za pohledávku), jehož by se smluvní strana (žalobkyně) mohla domáhat soudně. Nedošlo-li výkonem státní správy ke zmenšení majetku žalovaného a k nedovolenému transferu majetkových hodnot do sféry žalobkyně, nedošlo k naplnění žádné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení zakládající povinnost žalobkyně bezdůvodné obohacení vydat. Přestože změnou územního plánu města došlo ke zvýšení hodnoty majetku žalobkyně, nelze rozdíl v ceně jejich pozemků před a po přijaté změně územního plánu považovat za majetkový prospěch, který žalobkyně získala na úkor žalovaného.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovým výrokům směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že žalovanému se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto jeho dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 bodu 7., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 90.955,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč, a 19 % DPH ve výši 17.295,70,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu