ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.768.2006.1
sp. zn. 33 Odo 768/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) E. S., b) H. S. a c) E. S., zastoupených advokátem, proti žalované V. S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 13/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005, č. j. 28 Co 446/2005-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.336,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhaly po žalované zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedly, že jsou spolu s žalovanou podílovými spoluvlastnicemi rodinného domu č. p. 158, pozemku č. 1075 o výměře 124 m2 a pozemku č. 1076 o výměře 81 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. město P. na listu vlastnictví č. 231 pro katastrální území M. Za dobu nejméně od roku 1950 rodinný dům (dále jen „nemovitost“) podstatně zhodnotily, a proto požadují po žalované poměrnou částku vynaložených nákladů ve výši 110.000,- Kč odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 8 C 13/2000-107, žalobu zcela zamítl.
Usnesením ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 Co 426, 427/2004-126, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byly vady žaloby a z nich vyplývající nepřezkoumatelnost rozsudku, jeho nedostatečné odůvodnění a neúplná skutková zjištění.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 8 C 13/2000-145, žalobu opět zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdci účastnic řízení – V. a M. S. – se stali podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti na základě dědického rozhodnutí ze dne 17. 4. 1968. Po smrti V. S. v roce 1978 v domě začaly bydlet výlučně žalobkyně, které zajišťovaly jeho údržbu. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou, soudem ustanovený znalec Ing. M. stanovil výši investic jen za dobu od 25. 5. 1998 do 1. 3. 2001 částkou 64.188,50 Kč (k tomu připočtenou DPH ve výši 3.210,- Kč), ze které na žalovanou připadá 11.233,- Kč. S odkazem na §98 o. s. ř. a §580 obč. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že proti této pohledávce je potřeba započítat pohledávku žalované ve výši 192.000,- Kč odpovídající hodnotě „nadužívání“ spoluvlastnického podílu žalobkyněmi (tj. měsíčně 6.400,- Kč) za dobu od 25. 5. 1998 do 1. 3. 2001.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2005, č. j. 28 Co 446/2005-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně zopakoval, že přechodem spoluvlastnického podílu ke sporné nemovitosti smrtí manžela M. S. (ke dni 25. 5. 1998) nezískala žalovaná žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyň. Přestože žalobkyně v řízení uplatňovaly požadavek na „úhradu nákladů na investice, opravu, údržbu a správu“ za období od 25. 5. 1998 do 1. 3. 2001 vyčíslený částkou 86.145,- Kč, požadovaly přiznání částky 110.000,- Kč. Jelikož netvrdily a ani neprokázaly, že za trvání spoluvlastnického vztahu předestřely žalované záměr vynaložit náklady na společnou věc, vznikla žalované povinnost vydat jim bezdůvodné obohacení jen v souvislosti s náklady na nutnou opravu a údržbu za období od 25. 5. 1998 do 1. 3. 2001. Tato pohledávka ovšem zanikla započtením podle §580 obč. zák., neboť žalovaná prokázala svou započitatelnou pohledávku vůči žalobkyním; jako menšinové spoluvlastnici ji svědčí právo na náhradu za to, že žalobkyně nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užívají nemovitost výlučně samy.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobkyně (dále též „dovolatelky“) namítají, že řízení bylo zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřují předně v tom, že se soudy nezabývaly základní otázkou sporu, tedy tím, že v rámci dědického řízení po zůstaviteli M. S. se účastnice řízení nedohodly o náhradě investic do předmětného rodinného domu. Ačkoliv předmětem nalézacího řízení bylo zhodnocení této nemovitosti, k němuž došlo před smrtí zůstavitele, soudy obou stupňů se zabývaly až obdobím po jeho úmrtí přesto, že žalobkyně prokazovaly existenci investic před tímto datem. Neprovedení navržených důkazů vedlo k neúplnému a neobjektivnímu zjištění skutkového stavu věci a následnému nesprávnému právnímu posouzení věci. Za další vady řízení považují dovolatelky okolnost, že nebyla vyřešena jejich dědická neshoda a soud nepřipustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o investice za období od 1. 3. 2001 do 31. 12. 2003. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelky zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu o důvodnosti vznesené námitky promlčení. S tímto zdůvodněním dovolatelky navrhly zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání.
Žalovaná, na základě obsáhlé polemiky s právními i skutkovými námitkami dovolatelek, navrhla zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť přestože předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. února 2004 č. j. 8 C 13/2000-107, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 Co 426,427/2004-126, zrušen, rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 8 C 13/2000-145, shodně jako v původním rozsudku, tj. žalobu zamítl.
Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelek, že odvolací soud nevzal v úvahu, že se dědici nedohodli o úhradě investic, nepřihlédl k nákladům vynaloženým před 25. 5. 1998 a neprovedl jimi navržené důkazy vztahující se k tomuto období. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci; ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že soud prvního stupně opakovaně nepřipustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o investice do nemovitosti v období od 1. 3. 2001 do 31. 12. 2003. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); nelze přehlédnout, že posouzení otázky, zda měl soud prvního stupně v konkrétní věci připustit změnu žaloby, postrádá i potřebný judikatorní přesah.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Takovou otázkou nemůže být výhrada dovolatelek k nesprávnému závěru o důvodnosti vznesené námitky promlčení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky není založeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani hmotnému právu (§137 odst. 1, §139 odst. 2 věta prvé a §580 a násl. obč. zák.) ani dosavadní rozhodovací praxi a přípustnost dovolání z tohoto důvodu nemůže být rovněž založena (k otázce hospodaření se společnou věcí srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, k otázce bezdůvodného obohacení užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, a ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005).
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyním, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které ji vznikly v souvislosti s podáním vyjádření. Tyto náklady představuje odměna advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006 (viz čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.), částkou 5.250,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč (čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celková částka 5.325,- Kč byla následně zvýšena o sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. o částku 1.011,75 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu