ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.796.2006.1
sp. zn. 33 Odo 796/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované K. I. & C. s.r.o. zastoupené advokátem, o zaplacení částky 684.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 148/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 30 Co 382/2005-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal vůči žalované zaplacení částky 684.150,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se o tuto částku na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Smlouva o podnájmu ze dne 1. 11. 1993, na základě které zaplatil žalované částku 1,074.150,- Kč, zanikla a při neexistenci jiného právního důvodu plnění je žalovaná povinna mu částku vrátit.
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. července 2001, č. j. 5C 148/97-152, žalobě vyhověl co do částky 510.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a v rozsahu částky 174.150,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č. j. 30 Co 212/2002-184, byl pro nepřezkoumatelnost rozsudek soudu prvního stupně a pro vady žaloby zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 5 C 148/97-209, soud prvního stupně žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. I tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 30 Co 353/2004-232, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla nesprávná skutková zjištění a na nich založený chybný závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem. Navíc bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku postrádá právní posouzení věci. Odvolací soud soudu prvního stupně proto uložil vyzvat žalovanou podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a k označení důkazů, na kterých staví svou procesní obranu vůči požadavku žalobce, pokud tvrdí, že existoval jiný právní důvod plnění, než smlouva o podnájmu ze dne 1. 11. 1993.
Okresní soud Praha – východ (dále opět jen „soud prvního stupně“) následně rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 5 C 148/97-253, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 684.150,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná pronajala žalobci na základě smlouvy o podnájmu ze dne 1. 11. 1993 část pozemku p. č. 84/12 v k. ú. S., na němž chtěl žalobce postavit halu. Na základě faktury uhradil žalobce žalované částku 1,074.150,- Kč. Projekt výstavby haly nebyl realizován a žalobce vyzval žalovanou k vrácení poskytnutého plnění podle §12 odst. VII. smlouvy o podnájmu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce poskytl žalovanou částku bez právního důvodu, jelikož tato částka nebyla plněním podnájemného ani plněním na likvidaci ekologických škod. Žalovaná neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že jí byla sporná částka žalobcem zaplacena na základě ústní dohody o jeho podílu na likvidaci ekologických škod na podnajaté části pozemku. Závazek k zaplacení takové částky nevyplývá ani z komisionářské smlouvy ze dne 1. 12. 1993 uzavřené mezi účastníky řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 30 Co 382/2005-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a s ohledem na poučení, kterého se žalované dostalo podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. se ztotožnil se závěrem, že ani smlouva o podnájmu ze dne 1. 11. 1993 ani smlouva komisionářská ze dne 1. 12. 1993 nejsou právním titulem, na jehož základě měl žalobce povinnost zaplatit spornou částku žalované, přičemž jiný platný právní důvod plnění žalovaná neprokázala. Žalovaná částka nepředstavovala smluvní plnění, nýbrž byla žalobcem poskytnuta bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., žalovaná (dále též „dovolatelka“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě rekapitulace skutkového stavu věci odvolacímu soudu vytýká, že neuvěřil jejímu tvrzení, že sporná částka byla zaplacena na odstranění ekologických škod a starých technologií na pozemku p. č. 84/12 v k. ú. S, popřípadě z titulu podnájemného za užívání téhož pozemku. Domáhá-li se žalobce vrácení sporné částky s tím, že podnájemní smlouva zanikla naplněním rozvazovací podmínky podle §12 odst. 7 smlouvy o podnájmu, staví žalovaná proti tomu své tvrzení, že smlouva nezanikla a není možné se domáhat vrácení zaplaceného podnájemného. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b) se nejedná, přestože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším - v pořadí druhém - rozsudku. Odvolací soud totiž v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudku a pro vady žaloby, aniž vyslovil závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil. Rovněž v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zcela zamítnuta, byl odvolacím soudem zrušen pouze proto, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, na kterých nemohl založit právní závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem, a nedospěl k žádnému právnímu posouzení věci. Nezávislost rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla.
Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právního závěru, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neuvěřil jejímu tvrzení, že sporná částka byla zaplacena na odstranění ekologických škod, popřípadě z titulu podnájemného nebo, že podnájemní smlouva nezanikla, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jí žalovaná zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1324). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací výhrady jsou založeny výlučně na tom, že žalovaná formuluje svá skutková zjištění, z nichž pak činí vlastní skutkové závěry a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce vzniku bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a uvěřil jejímu tvrzení, že sporná částka představovala smluvní plnění (a nikoliv plnění bez právního důvodu), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaná výhrady nevznáší.
Protože jiné námitky v dovolání nebyly žalovanou předneseny a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu