ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.23.2008.1
sp. zn. 4 Tz 23/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 15. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné P. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 5 To 739/2007, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. řádu a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 5 To 739/2007 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu v neprospěch obviněné P. D.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 5 T 131/2004, byla obviněná P. D. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, za což jí byl v sazbě §221 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byla obviněná podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazena do věznice s dozorem. Podle §57a odst. 1 tr. zákona byl obviněné uložen i trest zákazu pobytu v okrese D. na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 6. 2005 sp. zn. 4 T 121/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání, které obviněná proti rozsudku včas podala, vzala svým výslovným prohlášením učiněným dne 24. 8. 2006 u Krajského soudu v Ústí nad Labem před zahájením veřejného zasedání zpět, a odvolací soud toto zpětvzetí odvolání vzal podle §250 odst. 4 tr. řádu na vědomí.
Rozsudek soudu prvního stupně nabyl dle vyznačení provedeného trestní kanceláří Okresního soudu v Děčíně právní moci dne 29. 8. 2006, ač se tak stalo již dne 24. 8. 2006, neboť rozhodným pro nabytí právní moci je okamžik, kdy prohlášení o zpětvzetí odvolání dojde příslušnému soudu (srov. Bulletin Nejvyššího soudu 3/1998-34).
Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 5 T 131/2004, byla podle §151 odst. 3 tr. řádu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 1.160,30 Kč obhájkyni obviněné JUDr. V. K. Usnesení bylo obviněné P. D. doručeno dne 7. 9. 2006, která proti němu podala dne 12. 9. 2006 stížnost, a současně požádala o navrácení lhůty pro podání stížnosti. Řádnou třídenní lhůtu pro podání stížnosti zmeškala a tuto situaci odůvodnila nepříznivým zdravotním stavem.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem byl předmětný trestní spis se stížností obviněné předložen dne 22. 11. 2007. Tento soud rozhodl usnesením ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 5 To 739/2007, a výrokem ad I. podle §61 odst. 1 tr. řádu žádost obviněné o navrácení lhůty k podání stížnosti zamítl, a výrokem ad II. podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 5 T 131/2004, zamítl jako opožděně podanou.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal podle §266 odst. 1 tr. řádu ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné P. D. Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Ministr spravedlnosti především poukázal na existenci usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. 5 T 131/2004, jímž samosoudkyně tohoto soudu podle §61 odst. 1 tr. řádu rozhodla o navrácení lhůty obviněné k podání opravného prostředku proti usnesení ze dne 5. 9. 2006, a současně poučila obviněnou, že proti tomuto usnesení může podat stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Není pochyb o tom, že toto rozhodnutí učinil soud věcně nepříslušný a nadto obviněnou v rozporu s procesním předpisem poučil o existenci opravného prostředku, nicméně s tímto rozhodnutím se Krajský soud v Ústí nad Labem nikterak nevypořádal, byť nebylo vydáno v souladu se zákonem. Soud druhého stupně měl tedy dle názoru stěžovatele buď vyložit, z jakých důvodů k rozhodnutí soudu nalézacího nepřihlíží, nebo se měl stížností obviněné zabývat věcně a nikoli ji zamítnout bez přezkoumání jako opožděně podanou.
Ministr spravedlnosti v petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu v neprospěch obviněné P. D., dále aby toto usnesení podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §61 odst. 1 tr. řádu, zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty.
V posuzované věci je zřejmé, že žádost obviněné o navrácení lhůty spojená se stížností byla správně adresována Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jako orgánu oprávněnému rozhodnout o opravném prostředku, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně. V rozporu se zákonem však o navrácení lhůty rozhodla samosoudkyně Okresního soudu v Děčíně, ačkoli tento soud nebyl orgánem, jemuž příslušelo rozhodovat o opravném prostředku, a tedy ani nebyl v souladu s citovaným ustanovením §61 odst. 1 tr. řádu soudem věcně příslušným k vydání usnesení o navrácení lhůty k podání opravného prostředku.
Byť toto usnesení bylo mimo obviněné doručeno také osobám práva znalým, a to obhájci obviněné a státnímu zástupci, stížnost nebyla státním zástupcem podána, a zcela nezákonné rozhodnutí tak nabylo právní moci. Pro úplnost nutno konstatovat, že stav není možno napravit případně podanou stížností pro porušení zákona, neboť s ohledem na výsledek tohoto nezákonného rozhodnutí – navrácení lhůty obviněné – by podaný mimořádný opravný prostředek byl podán v neprospěch obviněné.
Jestliže posléze Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 5 To 739/2007, rozhodl o totožné žádosti obviněné o navrácení lhůty tak, že ji podle §61 odst. 1 tr. řádu zamítl, aniž se s předchozím opačným usnesením Okresního soudu v Děčíně jakkoli vypořádal, akceptoval tak nepřijatelný stav, kdy na jedné straně rozhodl kladně orgán nepříslušný k vydání takového rozhodnutí, na druhé straně negativně rozhodl orgán k tomuto rozhodnutí příslušný, takže paralelně vedle sebe existují v téže věci dvě protikladná rozhodnutí dvou orgánů, přičemž právní vadou způsobenou soudem prvního stupně se soud druhého stupně ani okrajově nezabýval. V situaci, kdy existuje pravomocné rozhodnutí okresního soudu o navrácení lhůty, byť vydané za výše popsaných procesních podmínek, nelze toto rozhodnutí označit za paakt, a stížnostní soud nemohl existenci tohoto rozhodnutí zcela ignorovat, když naopak byl povinen tento stav popsat a přinejmenším vysvětlit ve svém rozhodnutí své stanovisko k němu. Nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že touto částí rozhodovací a přezkumné činnosti Krajský soud v Ústí nad Labem zákon neporušil zákon v intencích podaného mimořádného opravného prostředku.
Podle §147 odst. 1 tr. řádu při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a
b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu nadřízený orgán zamítne stížnost mimo jiné tehdy, jde-li o stížnost podanou opožděně.
Uvedenými ustanoveními se Krajský soud v Ústí nad Labem v posuzované trestní věci důsledně neřídil.
Obviněná ve své stížnosti uvedla, že jí bylo dne 7. 9. 2006 doručeno do vlastních rukou usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 9. 2006 sp.zn. 5 T 131/2004. Byla rovněž poučena o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí stížnost do tří dnů ode dne jeho oznámení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Tuto stížnost obviněná podala až dne 12. 9. 2006, a to proto, že až do té doby se podrobovala v domácím prostředí léčbě svého onemocnění, pro které byla práce neschopná od 5. 9. 2006, což doložila potvrzením o pracovní neschopnosti, vydaným praktickou lékařkou MUDr. J. K. Teprve až tohoto dne se mohla z domu vzdálit, případně si zajistit obhájce, jehož ingerenci v této fázi řízení považovala za nutnou, a také podat stížnost proti citovanému rozhodnutí. K samotné charakteristice svého onemocnění uvedla, že bylo vážné – zánět průdušnice doprovázený vysokými teplotami a kašlem a hrozil jí těžký zápal plic. Případné podání (zřejmě jen blanketní) stížnosti nemohla v zákonné lhůtě zajistit ani její matka, s níž bydlí ve společné domácnosti, která sice zajišťovala potřebnou péči o domácnost, ale sama je rovněž vážně nemocná, když trpí rakovinou. Z uvedených důvodů požádala, aby ji byla povolena náhradní lhůta k podání opravného prostředku, neboť podání ve lhůtě zákonné zmeškala z důležitých důvodů.
V další části stížnosti brojila obviněná proti tomu, že má hradit náklady obhajoby, neboť obhájkyně dostala pouze ustanovení o obhajobě, a neučinila žádný právní úkon ve smyslu §10 a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž tyto úkony ani vykonat nemohla. Samotné doručení listiny nemůže zakládat právo obhájkyně k vyúčtování odměny, aniž sama aktivně pro obviněnou cokoli učinila, co by se dalo nazvat právní službou. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno, a návrh obhájkyně na zaplacení částky 1.160,30 Kč byl zamítnut.
Krajský soud v Ústí nad Labem se s návrhem obviněné na navrácení lhůty k podání stížnosti vypořádal argumentací, že na straně obviněné nebyly dány důležité důvody, které by jí bránily v podání stížnosti v zákonné lhůtě. Podle jeho názoru obviněná mohla podat stížnost aniž by musela navštívit advokáta, neboť stačilo, aby si sama stížnost sepsala, předala ji k přepravě do poštovní schránky či na poštu, a teprve dodatečně mohla advokáta vyhledat, aby stížnost odůvodnil. Odůvodnění stížnosti advokátem však dle názoru krajského soudu nebylo nutné a ani to obviněné nebylo uloženo v poučení napadeného usnesení. V sepsání stížnosti obviněné její zdravotní stav nebránil, neboť dle názoru stížnostního soudu nebyl natolik závažný, aby tyto úkony nebyla schopna sama absolvovat. K tomuto přesvědčení vedlo krajský soud zjištění, že lhůta včas podané stížnosti končila dnem 11. 9. 2006, a pokud již dne 12. 9. 2006 mohla obviněná zajít k lékaři a k advokátovi, pak těchto úkonů byla schopna i o den dříve.
S těmito závěry se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť v prvé řadě v obecné poloze zcela negují právo obviněné na obhajobu, zakotvené v ustanovení čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod a §33 odst. 1 tr. řádu. Je totiž zcela na vůli obviněné, zda, jak a kdy tohoto práva, jež zahrnuje mj. i právo zvolit si obhájce, využije, přičemž je oprávněna zvolit si obhájce v kterékoli fázi trestního řízení podle vlastní úvahy. V tomto ohledu není odkázána na poučovací formuli usnesení, zda je či není vhodné si stížnost nechat zpracovat obhájcem či k jejímu podání využít vlastních schopností, takže argumentace krajského soudu k této části uplatněných námitek obviněné byla zcela nevhodná a nezákonná.
Obdobně se nemohl Nejvyšší soud ztotožnit ani s dalším závěrem krajského soudu, že onemocnění obviněné nemohlo být překážkou pro včasné podání stížnosti. Především krajský soud nezjistil stanovisko obviněné k tomu, aby údaje o jejím zdravotním stavu mohl případně ověřit u ošetřující lékařky. Jedině tak by totiž mohl získat informace o charakteru a průběhu onemocnění obviněné, o jejích zdravotních možnostech a omezeních a teprve se znalostí těchto údajů by je mohl hodnotit a v jejich světle vyhodnotit relevantnost námitky obviněné co jí její zdravotní stav umožňoval a co nikoli. Za důkazní situace, kterou měl stížnostní soud k dispozici, pak jeho úvahy o vážnosti zdravotního stavu obviněné byly ryze spekulativního charakteru, aniž by měly oporu ve skutkových zjištěních, a tyto spekulace byly jednoznačně hodnoceny v neprospěch obviněné.
Existence těchto pochybení pak vedla krajský soud k rozhodnutí pod bodem I. napadeného usnesení, jímž byla žádost obviněné P. D. o navrácení lhůty podle §61 odst. 1 tr. řádu zamítnuta, aniž však stížnostní soud provedl řádné důkazy směřující k tomu, zda ke zmeškání lhůty došlo či nedošlo z „důležitých důvodů“.
Vzhledem k tomu, že objasnění okolností, které by vedly přesvědčivému závěru, že „důležité důvody“ dány nebyly, jsou conditio sine dua non dalšího výroku pod bodem II. napadeného usnesení, pak i úvaha o nutnosti zamítnout stížnost obviněné jako opožděně podanou podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu je z tohoto pohledu zcela předčasná, a ani tento výrok nemůže obstát.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 5 To 739/2007, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu v neprospěch obviněné P. D.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Věc podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ústí nad Labem v nově provedeném stížnostním řízení bude postupovat v intencích tohoto rozsudku, a ve věci nově rozhodne jednak o žádosti obviněné o navrácení lhůty, a poté - adekvátně ke znění výroku pod bodem I. – také o stížnosti obviněné proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 5 T 131/2004.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á