ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.30.2008.1
sp. zn. 4 Tz 30/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 11. 1992 sp. zn. 1 Rtv 46/1992, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 11. 1992 sp. zn. 1 Rtv 46/1992, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněnéno J. B.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. řádu se obviněný J. B.,
z p r o š ť u j e
obžaloby pro skutek, že dne 9. října 1950 ve Z., při předávání zbraní nováčkům, odmítl převzít pušku a cvičit s ní s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení,
v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 2. 11. 1950 č.j. Vt 194/1950 ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 1. 2. 1951 sp. zn. Vto 91/1951, a rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1951 sp. zn. Pz 202/1951, byl J. B. uznán vinným pokusem trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §5, §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. v souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 3 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle rozsudku se trestných činů dopustil tím, že dne 9. 10. 1950 ve Z. při předávání zbraní nováčkům odmítl uposlechnout opakovaný mu rozkaz převzíti pušku, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Brno č.j. Vt 194/1950-I nabyl právní moci dne 1. 2. 1951, když bylo odvolání J. B. zamítnuto jako nedůvodné usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 1. 2. 1951 sp. zn. Vto 91/1951. Uložený trest odnětí svobody obviněný vykonal dne 9. 12. 1951.
Obviněný J. B. dne 22. 6. 1992 požádal o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 9. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 46/1992, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 2. 11. 1050 č.j. Vt 194/1950-I, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 1. 2. 1951 sp. zn. Vto 91/1951, a rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze de 28. 8. 1951 sp. zn. Pz 202/1951, podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o vině a trestu a podle §14 odst. 3 tr. zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na citovaná zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 9. 1992.
V neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 1992 poté bývalý Vojenský obvodový soud Brno vydal usnesení sp. zn. 1 Rtv 46/1992, jímž podle §231 odst. 1 tr. řádu a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl, že J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle článku 5 z důvodu části II. článku III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii zastavil trestní stíhání obviněného J. B. pro skutek, v němž byl spatřován pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §5, §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v souběhu s trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 3 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
Obviněný J. B. požádal o pokračování v trestním řízení. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno ve věci nařídil hlavní líčení a rozsudkem ze dne 26. 11. 1992 sp. zn. 1 Rtv 46/1992, obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., na skutkovém základě, že dne 9. 10. 1950 ve Z. při předávání zbraní nováčkům, odmítl převzít pušku a cvičit s ní s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení; podle §227 tr. řádu nebyl obviněnému uložen trest.
Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 11. 1992.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného J. B.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu v tehdy účinném znění, a to ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k §227 tr. řádu v tehdy účinném znění.
Podle ministra spravedlnosti v posuzovaném případě obviněný pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jež bylo zaručeno i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odst. 2 citovaného ustanovení, podle něhož m.j. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v článku 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost m.j. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Ministr spravedlnosti má za to, že s odkazem na výkladové teze, vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské základní služby v roce 1950 za trestný čin.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu tento rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 nebo §271 odst. 1 tr. řádu., tj. aby buďto věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání věci a jejímu rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku bývalý Vojenský obvodový soud Brno při koncipování výroku o vině vycházel z výsledků dokazování v původním řízení, které označil za správné a úplné, přičemž i závěry nalézacího soudu - bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – označil ve vztahu k výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 za adekvátní, a tento výrok o vině ve svém rozhodnutí opakoval.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval pokud rozsudkem ze dne 26. 11. 1992 uznal obviněného J. B. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 11. 1992 sp. zn. 1 Rtv 46/92, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb, jakož i v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. B.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 11. 1992 sp. zn. 1 Rtv 46/1992, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud sám ve věci meritorně rozhodl v intencích ustanovení §271 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že skutek, který byl právně kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. a jehož se obviněný J. B. měl dopustit tím, že dne 9. října 1950 ve Z. při předávání zbraní nováčkům, odmítl převzít pušku a cvičit s ní s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, není trestným činem, byl obviněný podle §226 písm. b) tr.řádu od obžaloby zproštěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á