ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1058.2008.2
5 Tdo 1058/2008-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2008 o dovolání obviněného V. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 52 T 10/2004, odsouzen pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako člen představenstva obchodní společnosti J. d. z., a. s., se sídlem B., D. (dále „J.“), a současně majoritní společník a jednatel obchodní společnosti A. Š., s. r. o., se sídlem Š., Z., dal popud JUDr. Ing. K. H. z J. a Ing. J. P. ze společnosti A. Š., s. r. o., k uzavření smlouvy s údajným důvodem nákupu dřevní kulatiny, a to i přes tu skutečnost, že si byl vědom toho, že spol. A. Š., s. r. o., se prodejem a nákupem dřevěné kulatiny nezabývala a nezabývá a dodávku sjednané kulatiny tak není reálně schopna zajistit;
a takto dne 12. 2. 1997 na základě uvedení nepravdivých informací dosáhl uzavření smlouvy o dodávkách jehličnaté kulatiny pilařské smrkové v roce 1997, kdy smlouvu za spol. J. podepsali z popudu obviněného JUDr. Ing. K. H. a Ing. M. (správně M.) P. a za spol. A. Š., s. r. o., opětovně z pokynu obviněného – jako majoritního společníka – jednatel Ing. J. P., kdy spol. J. dle smlouvy vyplatila spol. A. Š., s. r. o., ve dnech 14. 2. a 17. 2. 1997 zálohu ve dvou splátkách vždy po 10 mil. Kč, celkem tedy ve výši 20 mil. Kč;
přičemž J. dle smlouvy neobdržela sjednanou jehličnatou kulatinu pilařskou smrkovou a ani ji nebyla ve sjednané lhůtě poskytnutá záloha vrácena, když toliko na náhradě škody byla J. ze strany spol. A. Š., s. r. o., dne 14. 1. 1998 zaplacena částka 4 mil. Kč, započítaná po dohodě stran na sjednanou smluvní pokutu a úroky z prodlení, čímž poškozené spol. J. vznikla v důsledku jednání obviněného škoda ve výši 20 mil. Kč.
Za tento trestný čin mu byl uložen podle §128 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný V. H. i Krajský státní zástupce v Brně odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 2 To 112/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Na straně 11 a 12 odůvodnění svého usnesení blíže rozvedl, že skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku nevyjadřují naplnění všech znaků soudem užité právní kvalifikace skutku jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Jednak podle odvolacího soudu nejsou ve výroku obsaženy skutečnosti naplňující znak „v úmyslu opatřit sobě prospěch“, jednak provedeným dokazováním též nebylo prokázáno, že by společnosti J. a A. Š. byly v postavení soutěžitelů na komoditním či jakémkoli jiném trhu. Obě společnosti mají sice jako jeden z mnoha dalších předmětů podnikání zapsán v obchodním rejstříku i „nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, avšak tento nemůže být považován za předmět jejich činnosti pro ně podstatný, což sám připustil i krajský soud, který zjistil, že společnost A. se nikdy nezabývala prodejem a nákupem dřevní kulatiny. Popis skutku nalézacím soudem dále obsahuje také to, že obviněný dosáhl uzavření smlouvy na základě uvedení nepravdivých informací, ačkoli Krajský soud sám dále v odůvodnění rozsudku ohledně fingování smlouvy vychází ze zjištění, že nereálnosti dodávky jehličnaté kulatiny si byly osoby, které vlastní smlouvy podepsaly, vědomy. Odvolací soud tedy konstatoval, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by obviněný jednal v úmyslu poškodit zájmy společnosti J. a opatřit prospěch společnosti A. či sobě, tedy ve specifickém úmyslu, který se pojí se souzeným trestným činem. Dále na straně 15 a 16 odvolací soud uvedl tři v úvahu přicházející právní kvalifikace, přičemž zdůraznil, že pokud bude učiněn závěr, že osoby zúčastněné JUDr. Ing. K. H. a Ing. M. P. jednaly s vědomím, že finanční prostředky budou společnosti J. navráceny, mohlo by nalézacím soudem být zvažováno, že jednání JUDr. Ing. K. H. a Ing. M. P. naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., přičemž jednání obviněného by mohlo být právně kvalifikováno jako účastenství v podobě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Jestliže by naopak na základě doplněného dokazování a zhodnocením veškerých provedených důkazů nalézací soud zjistil, že existují skutečnosti, z nichž lze učinit závěr, že JUDr. Ing. H. a Ing. P. jednali s vědomím, že finanční prostředky nebudou společnosti J. navráceny, pak by na jejich jednání mohlo být nahlíženo tak, že naplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., přičemž jednání obviněného by mohlo být kvalifikováno jako návod k takovému trestnému činu. Pokud však bude z provedeného dokazování nalézacím soudem zjištěno, že JUDr. Ing. H., popř. i Ing. P. nevěděli, že obviněný H. převzal od T. N. předmětnou finanční částku, popř. že by obviněný H. s T. N. užili tyto finanční prostředky na společný účel, pak by JUDr. Ing. H. a Ing. P. jednali v omylu, a proto by za této situace bylo možno uvažovat o tom, že obviněný V. H. naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Po provedení nového hlavního líčení Krajský soud v Brně ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 52 T 10/2004, tak, že se podle §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného V. H. pro skutek, jímž měl podle obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 7. 2003, sp. zn. 2 KZv 21/2003, spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., zastavuje, neboť je promlčeno, když nalézací soud dospěl k závěru, že skutek popsaný v obžalobě je třeba právně kvalifikovat jako návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. či spíše organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění do 31. 12. 1997). V odůvodnění tohoto svého usnesení Krajský soud v Brně na straně 5 k tomu uvedl, že i po doplnění dokazování v rámci intencí Vrchního soudu v Olomouci lze mít nesporně za to, že obviněný se svým jednáním nemohl dopustit žalovaného trestného činu podvodu, neboť jak JUDr. Ing. K. H., tak i ing. M. P. věděli, že obdobná smlouva bez toho, aby byla naplněna, byla uzavřena již v roce 1995 a nesporně alespoň JUDr. Ing. K. H. věděl, že jak smlouva z roku 1995, tak i smlouva z 12. 2. 1997 nesleduje pravý obsah, tedy zajištění kulatiny, ale v podstatě jde o bezúročnou půjčku pro potřeby obviněného či jeho společností. Na straně 6 pak nalézací soud uzavřel, že oba však při podpisu této smlouvy za J. jednali s vědomím a přesvědčením, že poskytnuté peníze ve výši 20 milionů Kč budou společnosti J. vráceny, a proto jednání obviněného (v rámci zodpovězení předběžné otázky) je namístě právně posuzovat v intencích Vrchního soudu v Olomouci jako návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. či podle názoru krajského soudu po doplnění dokazování spíše jako organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Dále pak Krajský soud v Brně uzavřel, že v době spáchání žalovaného skutku po vyřešení předběžné otázky právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, byl V. H. ohrožen trestem odnětí svobody až na 5 let. V případě, že za žalované jednání mu bylo sděleno obvinění až dne 29. 7. 2003, a obviněný se ho měl při tom podle obžaloby dopustit v době od 12. 2. do 1. 3. 1997, je nesporné, že trestnost tohoto jeho činu zanikla uplynutím promlčecí doby ke dni 1. 3. 2002, a trestní stíhání obviněného bylo z tohoto důvodu zastaveno.
Proti uvedenému v pořadí již druhému rozhodnutí nalézacího soudu podal Krajský státní zástupce v Brně stížnost, o níž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 2 To 7/2007, tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci jako důvody svého rozhodnutí na straně 8 a 9 uvedl zejména to, že nalézacímu soudu je nutno především vytknout, že v odůvodnění svého usnesení dostatečným způsobem nevyložil, jak ke svým skutkovým závěrům dospěl, a proto napadené usnesení nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení v §134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud měl především pochybnosti o závěrech nalézacího soudu ve vztahu k tomu, kdo byl skutečným příjemcem částky 20 milionů Kč. Stížnostní soud přisvědčil pouze skutkovému závěru nalézacího soudu týkajícímu se toho, že obviněný H. dal popud JUDr. Ing. K. H. z J. d. z., a. s., a J. P. ze společnosti A., s. r. o., k uzavření smlouvy dne 12. 2. 1997, jejímž předmětem jsou dodávky jehličnaté kulatiny pilařské smrkové v roce 1997, a to i přes tu skutečnost, že si byl vědom toho, že společnost A. Š., s. r. o., se prodejem a nákupem dřevěné kulatiny nezabývala a nezabývá a dodávku sjednané kulatiny tak není schopná zajistit. Skutkový závěr nalézacího osudu, že obviněný V. H. byl konečným příjemcem částky 20 mil. Kč, považoval odvolací soud za zpochybněný a uvedl konkrétní důkazy, ke kterým nalézací soud nepřihlédl a které potvrzovaly tyto pochybnosti odvolacího soudu (srov. str. 10 až 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vrchní soud vytkl nalézacímu soudu na straně 13 zejména to, že při hodnocení provedených důkazů postupoval značně povrchně a pouze opsal skutkové varianty, které ve věci naznačil ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud, aniž tyto skutkové varianty byly v usnesení stížnostního soudu vyčerpávající a aniž by se zaobíral jejich analýzou. Za této situace se jeví skutkové závěry nalézacího soudu předčasnými, když nebylo vzato do úvahy a náležitě vyhodnoceno to, co je uvedeno v předchozí pasáži tohoto usnesení.
V následujícím řízení pak byl obviněný V. H. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako člen představenstva obchodní společnosti J. d. z., a. s., se sídlem B., D., a současně majoritní společník a jednatel obchodní společnosti A. Š., s. r. o., se sídlem Š., Z., požádal JUDr. Ing. K. H. z J. d. z., a. s., a Ing. J. P. ze společnosti A. Š., s. r. o., o uzavření smlouvy s údajným důvodem nákupu dřevní kulatiny, a to i přes tu skutečnost, že si byl vědom toho, že spol. A. Š., s. r. o., se prodejem a nákupem dřevěné kulatiny nezabývala a pravým smyslem uvedené smlouvy bylo zastřít skutečný účel vyplacené zálohy, tedy poskytnout peníze z účtu J. d. z., a. s., ve prospěch obviněného tak, jak se obdobnou smlouvou mezi těmito stranami stalo již předtím v průběhu roku 1995;
takto dne 12. 2. 1997 dosáhl uzavření smlouvy o dodávkách jehličnaté kulatiny pilařské smrkové v roce 1997, kdy smlouvu za J. d. z., a. s., podepsali na žádost obviněného JUDr. Ing. K. H. a Ing. M. (správně M.) P. a za spol. A. Š., s. r. o., dle pokynu obviněného – jako jejího majoritního společníka – jednatel Ing. J. P., J. d. z., a. s., pak dle této smlouvy ve dnech 14. 2. a 17. 2. 1997 vyplatily spol. A. Š., s. r. o., zálohu ve dvou splátkách vždy po 10 mil. Kč, celkem tedy ve výši 20 mil. Kč;
tuto částku poté obviněný získal tak, že opětovně na jeho žádost jako majoritního společníka spol. A. Š., s. r. o., - její jednatel Ing. J. P. uzavřel dne 17. 2. 1997 smlouvu o půjčce s T. N., kterému dne 18. 2. 1997 spol. A. Š. jednak bezhotovostně na jeho účet, jednak v hotovosti převedla částku 2x 10 mil. Kč, které předtím získala shora označenou simulovanou smlouvou od J. d. z., a. s., a T. N. je následně dle předchozí dohody předal obviněnému v hotovosti dle smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1997, platné do 1. 3. 1998, avšak obžalovaný tyto peníze ve lhůtě splatnosti T. N. nevrátil;
J. d. z., a. s., tak dle smlouvy, jejíž uzavření inicioval obviněný, neobdržely sjednanou jehličnatou kulatinu pilařskou smrkovou a ani jim nebyla ve sjednané lhůtě poskytnutá záloha vrácena, když až později byla dne 14. 1. 1998 J. d. z., a. s., zaplacena částka 4 mil. Kč, která byla po dohodě stran započítána na sjednanou smluvní pokutu a úroky z prodlení, čímž J. d. z., a. s., vznikla v důsledku jednání obviněného škoda ve výši 20 mil. Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný V. H. odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů a prokury v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let.
Proti tomuto v pořadí již třetímu rozhodnutí nalézacího soudu opět podal obviněný V. H. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, podle §256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého usnesení především uvedl, že trestné jednání obviněného bylo prokázáno důkazy podrobně rozvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, přičemž obhajoba obviněného je nevěrohodná a byla bez důvodných pochybností vyvrácena. Poté zopakoval skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a uvedl, že je třeba přisvědčit závěru nalézacího soudu, že V. H. neuvedl v omyl předsedu představenstva J. JUDr. Ing. K. H., naopak s jeho vědomím získal od J. částku 20 mil. Kč pro společnost A. a později prostřednictvím T. N. pro sebe, když poskytnutím peněz tímto způsobem, který je v rozporu s předmětem podnikání J., odůvodnili sepsáním smlouvy ze dne 12. 2. 1997, kterou pouze simulovali obchodní vztah a zastírali tak pravý důvod finančních toků. Z těchto důvodů nalézací soud má za to, že obviněný H. se svým jednáním nemohl dopustit žalovaného trestného činu podvodu, neboť před uzavřením smlouvy ze dne 12. 2. 1997 jak JUDr. Ing. K. H., tak i Ing. M. P., věděli, že obdobná smlouva, bez toho aby byla naplněna, byla uzavřena již v roce 1995 a nesporně alespoň JUDr. Ing. H. věděl, že jak smlouva z roku 1995, tak i smlouva z 12. 2. 1997 nesleduje své naplnění, tedy zajištění kulatiny, ale v podstatě jde o bezúročnou půjčku pro potřeby obviněného či jeho společnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu ohledně nevěrohodnosti svědka JUDr. Ing. K. H., a to z důvodů uvedených v napadeném rozsudku, přičemž se ztotožnil i s dalším závěrem nalézacího soudu, že svědci JUDr. Ing. H. a Ing. P. jednali s vědomím, že finanční prostředky budou J. vráceny. Na podporu závěru nalézacího soudu, že konečným příjemcem 20 mil. Kč byl obviněný V. H. uvedl na straně 12 a 13 ve stručnosti jen to, že pro závěr o obviněném jako konečném příjemci částky 20 milionů Kč svědčí kromě toho, že předmětná transakce proběhla mezi zúčastněnými společnostmi již podruhé, a kromě postupu svědka T. N. i to, že obviněný byl v předmětném období statutárním zástupcem ve více obchodních společnostech, které s ohledem na své obchodní záměry měly vysokou potřebu zajištění finančními prostředky, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že tyto společnosti neprosperovaly a nebyly schopny splácet své dluhy. Odvolací soud pak přisvědčil skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu a zopakoval také jeho tezi, že je irelevantní, zda v době spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve shodném či obdobném předmětu činnosti dotčené subjekty skutečně podnikají a jsou ve skutečném konkurenčním vztahu na trhu. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě je i správná právní kvalifikace jednání obviněného, a to v podobě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Uvedené usnesení odvolacího soudu ze dne ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, napadl obviněný V. H. prostřednictvím obhájce Mgr. R. J. podáním dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž v souvislosti s ním podal také návrh na odklad výkonu rozhodnutí, neboť se domnívá, že kromě zdravotních důvodů je z napadených rozhodnutí zřejmé, že tato nemohou obstát, neboť dosavadní skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině nevyjadřují znaky soudem užité právní kvalifikace trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Dovolatel dále v podrobnostech nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči jeho osobě a posléze namítl, že napadenými rozhodnutími překročily oba soudy pravidla zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř., neboť skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, je odlišný od skutku, kterým byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně. V obžalobě je skutek vymezen zejména s důrazem na to, že obviněný měl uvést v omyl členy představenstva J., a. s., a dosáhnout tak uzavření smlouvy ze dne 12. 2. 1997 na částku 20 mil. Kč, a dalších smluv s T. N. Podle výroku o vině v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně však měl obviněný jako člen představenstva J., a. s., a současně jako jednatel a majoritní společník společnosti A. Š., s. r. o., požádat další členy představenstva společnosti J., a. s., o uzavření smlouvy s údajným důvodem nákupu dřevní kulatiny, přičemž obviněný si měl být vědom toho, že společnost A. se nákupem dřevní kulatiny nezabývala a pravým smyslem této transakce bylo zastřít skutečný účel, tedy poskytnout peníze z účtu J. ve prospěch obviněného. Dále dovolatel poukázal na ty pasáže skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku soudu první instance, kde soud uvedl, že na základě výše uvedeného jednání byly uzavřeny výše specifikované smlouvy a obviněnému byla na základě smlouvy o půjčce mezi ním a T. N. vyplacena částka 20 mil. Kč. Tyto peníze obviněný nevrátil, J. neobdržela sjednanou kulatinu, ani jí nebyla vrácena částka na nákup této dřevní hmoty určená, a tím vznikla této společnosti škoda 20 mil. Kč.
Poté dovolatel zaměřil svou pozornost na to, že podstatná část dokazování se týkala jednání, smluv a jiných právních skutečností, které se měly stát v roce 1995 a 1996, tudíž neměly žádnou souvislost se skutkem popsaným v obžalobě a ani se žádné z tohoto jednání nestalo předmětem obžaloby. Přitom však ve výroku napadeného rozsudku i v jeho odůvodnění se soud na tyto důkazy odvolává a vyvozuje z nich pro obviněného nepříznivé okolnosti, týkající se minimálně údajné pohnutky a motivu trestného činu.
Následně dovolatel popsal do detailu průběh celého dosavadního trestního řízení s důrazem na několikerá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a v návaznosti na ně i rozhodnutí Krajského soudu v Brně, poukázal také na důvody, které Vrchní soud v Olomouci vedly nejprve ke zrušení odvoláním napadeného původního rozhodnutí nalézacího soudu, a které nakonec tento soud pominul a v rámci posledního řízení o odvolání obviněného toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Také v této souvislosti poukázal na to, že ani společnost A. Š., s. r. o., ani společnost J., a. s., si navzájem nekonkurovaly a nebyly soutěžiteli na komoditním, ani na jiném trhu, čímž považuje za nesplněnou jednu z obligatorních podmínek trestní odpovědnosti podle §128 odst. 2 tr. zák.
Obviněný v další části svého dovolání zmínil, že je mu známa nemožnost zásahu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rámci jeho omezeného přezkumu do skutkových zjištění, nicméně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 711/2007, je zde pro takový zásah v případě jeho dovolání důvod, neboť zde existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Tímto došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K právnímu posouzení pak nebyly prováděny vůbec žádné důkazy, které by prokazovaly jakýkoli konkurenční vztah mezi společnostmi A. Š. a J. V této souvislosti a ve spojení s předchozím popisem průběhu trestního řízení dovolatel též poukázal na různé právní kvalifikace jeho jednání použité v minulosti a ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. zdůraznil rozpory v několikerých rozhodnutích odvolacího soudu v této věci, kdy si soud v odůvodnění protiřečil.
Následně dovolatel uvedl, že svou obhajobu zaměřil k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu, ačkoli později byl jeho skutek překvalifikován na trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, na což nebyl obviněný upozorněn v dostatečném předstihu, a došlo tak k porušení jeho práv na obhajobu, neboť nebyl schopen v této věci opětovně připravit a doplnit svou obhajobu. Také opětovně zdůraznil, že mezi prvním a třetím rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci nebyl v trestním řízení v jeho věci proveden ani jediný důkaz směřující k právní kvalifikaci jeho jednání podle §128 tr. zák., a zejména k údajnému konkurenčnímu vztahu mezi zúčastněnými společnostmi a ke vzniku případné škody v souvislosti s tímto konkurenčním vztahem. Dále též poukázal na zcela nesprávný a Krajským soudem v Brně zcela účelově podaný výklad usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005. Poté dovolatel tento judikát rozebral a poukázal na pasáže, které měl Krajský soud vyložit nesprávně, a v návaznosti na správné závěry vyplývající z tohoto citovaného rozhodnutí shrnul, že rozhodně nebyla ani u jedné ze zúčastněných společností prokázána žádná skutečnost, hovořící pro to, že by jednání obviněného negativně ovlivnilo alespoň částečně shodný předmět podnikání některého z více podnikatelských subjektů i bez takové přímé konkurence, a to pouze v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, což je ovšem nutné pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák.
Posléze dovolatel také namítl, že dalším z obligatorních znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. je skutečnost, že k uzavření určité smlouvy došlo na úkor jiného podnikatele, nemůže se tedy jednat o vznik škody, jak dovozují soudy v tomto konkrétním případě, nýbrž se musí jednat o nevýhodu, kterážto však nebyla soudem první instance jakkoliv prokázána, přičemž tímto směrem nebylo vedeno ani dokazování.
Dále se dovolatel zaměřil, s odkazem na již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 711/2007, na existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry z takového dokazování vyvozenými a rozvedl, že pochybnosti lze mít o výpovědi svědka N., ze které soud vychází ohledně určení obviněného jako konečného příjemce částky 20 mil. Kč, neboť svědci Ž., P. a V. nepotvrzovali výpověď svědka N., nýbrž slova tohoto svědka popřeli. Sám odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2007 v odůvodnění konstatoval, že v řízení byla provedena celá řada důkazů, které zpochybňují skutkový závěr nalézacího soudu, týkající se určení obviněného jako konečného příjemce předmětné částky. Dále dovolatel poukázal na to, že odvolací soud také věnoval pozornost dalším důkazům, především peněžnímu deníku svědka N. a smlouvám o půjčce, ze kterých vyplynulo, že tento svědek zaúčtoval příjem 2x 10 mil. Kč do pokladny, ale těchto 20 mil. Kč už z pokladny jednorázově nevydal, naopak jednotlivými smlouvami o půjčce v průběhu několika měsíců částku vyšší než 20 mil. Kč rozpůjčoval třetím osobám. Svědek P. viděl a slyšel, jak byl minimálně v jednom případě obviněný vyzván svědkem P. k podepsání prázdného papíru s tím, že text se doplní později. Také dovolatel předložil soudu svůj pas, kterým dokládal skutečnost, že v den, kdy měl přebrat oněch 20 mil. Kč, se vracel ze služební cesty v Anglii a fyzicky tedy nemohl být uvedené transakci přítomen. K přítomnosti obviněného u předmětných jednání pak tento navrhoval soudu slyšet i svědky Ing. K. a RNDr. K., nicméně soudy tyto návrhy zamítly. Po tomto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jak bylo výše specifikováno, pak nalézací soud již dále neprováděl žádné dokazování, ale v rozporu s názory odvolacího soudu rozsudkem ze dne 31. 8. 2007 opětovně rozhodl, že příjemcem částky 20 mil. Kč byl obviněný, přičemž Vrchní soud v následném řízení o odvolání obviněného zcela popřel své předchozí závěry a rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. V odůvodnění pak chybějící potřebné důkazy, popř. neúplné řetězce nepřímých důkazů doplnil odvolací soud pouze svými úvahami a domněnkami.
Závěrem pak dovolatel shrnul, že předmětné zúčastněné společnosti nebyly ve skutečném konkurenčním vztahu, a ve smyslu definice „nevýhody“ nebylo nikdy v průběhu trestního řízení prováděno jakékoliv dokazování k této věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 290/2006, pak obviněný zdůraznil, že zákonným znakem souzeného trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. je to, že smlouva musí být uzavřená na úkor jedné ze zúčastněných společností, ale v jeho konkrétním případě soudy vůbec nerozlišovaly mezi prospěchem, ke kterému má směřovat úmysl pachatele, a mezi vzniklou škodou, v níž byl nesprávně spatřován „úkor“. Ve vztahu k tomuto zákonnému znaku nebylo také prováděno jakékoli dokazování.
V závěru dovolání obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě výše uvedená napadená rozhodnutí:
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004,
- usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007,
a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V doplnění dovolání, které obviněný podal ve lhůtě prostřednictvím dalšího obhájce JUDr. J. N., upřesnil, že jeho dovolání směřuje pouze proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, č. j. 2 To 106/2007-1330, v celém rozsahu jeho výrokové části, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v §265b odst. 1 písm. l) věta druhá tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále rozvedl, že odvolací soud, který se ztotožnil s právním posouzením soudu nalézacího, čímž své rozhodnutí zatížil v podstatě totožnými vadami, neprovedl ve veřejném zasedání žádné doplnění dokazování, a přesto v některých bodech se pokusil v neprospěch obviněného upravovat určité skutkové závěry soudu nalézacího, zjevně bez jakéhokoli procesního podkladu, přičemž k takovým úpravám nelze bez dalšího přihlížet. Dále dovolatel v tomto doplnění opětovně poukázal na to, že skutková podstata souzeného trestného činu neobsahuje znak škody, jejíž způsobení je ovšem soudy obviněnému kladeno za vinu. Ke znakům patří výhradně okolnosti na straně zvýhodněné bez ohledu na vznik škody a úmysl k takové škodě směřující. Pokud soudy uzavřely, že obviněný svým jednáním měl jinému nebo sobě naplnit výhodu nebo prospěch, pak takové právní posouzení hrubě neodpovídá opatřeným skutkovým zjištěním. Z hlediska skutkové věty je také nezjistitelné, která třetí osoba má být ve smyslu citované skutkové podstaty považována za onoho jiného, k jehož prospěchu směřoval úmysl pachatele a jemuž pachatel nakonec i prospěch opatřil. Skutková věta tak neodpovídá větě právní, což samo o sobě je nutno považovat za zásadní vadu právního posouzení.
Za mnohem závažnější vadu pak považuje dovolatel vyhodnocení samotné podstaty následku způsobeného údajným trestným činem dovolatele, pokud se mělo jednat o tzv. okolnost zvláště přitěžující, podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 4 tr. zák. Naprostá neujasněnost toho, kdo, v jaké podobě a v jakém rozsahu získal trestným činem obviněného prospěch a zda vůbec někdo takový existoval, a vnitřní rozpornost jednotlivých skutkových zjištění v odůvodnění rozhodnutí totiž podle obviněného vyplývá právě z toho, že obviněnému je v rozporu se zákonem přičítáno způsobení škody, přičemž prospěchem se nikdo nezaobíral. Tyto skutečnosti jasně vyplývají již ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, a také je lze dovodit na základě odůvodnění na straně 34 jeho rozsudku, když škoda ke znakům souzené skutkové podstaty nepatří.
Skutková zjištění pak vůbec neumožňují spolehlivý právní závěr o naplnění znaku prospěchu či výhody ve smyslu ustanovení §128 odst. 2, 4 tr. zák., a to ať už v rovině subjektivní stránky či následku trestného činu.
V další části doplnění svého dovolání se dovolatel věnuje transakci předání částky 20 mil. Kč svědkem T. N. obviněnému V. H. a namítá, že pokud soudy dospěly k závěru, že konečným příjemcem uvedené částky byl obviněný, pak tento závěr není správný. Skutková věta odsuzujícího rozsudku zjevně ohledně tohoto závěru zůstala v zajetí podezření, které zde panovalo v počátku trestního stíhání. V jeho průběhu, zejména při hlavních líčeních, však došlo k zásadnímu obratu, neboť provedeným dokazováním bylo prakticky vyloučeno, že by prostředky ve výši 20 mil. Kč pocházející od J., a. s., mohl na konci celé akce obdržet obviněný. Soud tento výsledek nakonec i výslovně akceptoval, nedokázal jej však adekvátně promítnout do svých závěrů o vině a do právní kval ifikace a uchýlil se k těžko pochopitelné konstrukci náhradního řešení. Obviněný v této souvislosti opětovně zpochybnil svědeckou výpověď T. N., neboť všichni další slyšení svědkové tuto výpověď vyvrátili, a odkázal na stranu 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud výpověď svědka N. hodnotil nikoli kladně. Pokud soud nakonec uvedl, že šlo v případě obviněného o prostředky vycházející z jiných obchodních transakcí mezi ním a svědkem N., pak již opomněl opravit v tomto smyslu skutkovou větu, a proto závěr, že konečným příjemcem 20 mil. Kč získaných na základě výše zmiňovaných smluv mezi společnostmi A. Š., s. r. o., a J., a. s., je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním i s podrobnějšími skutkovými zjištěními prezentovanými na jiném místě téhož soudního rozhodnutí. K tomu také dále obviněný namítl, že pokud by za prospěch ve smyslu §128 odst. 2, 4 tr. zák. měla být považována částka 20 mil. Kč, kterou měl obviněný podle skutkových zjištění soudu obdržet z titulu blíže neurčených obchodních transakcí mezi ním a T. N., je dovolateli naprosto nejasné, jakou věcnou souvislost by taková platba měla mít se skutkem, pro který je trestně stíhán, a tedy i se smlouvami o dodávkách jehličnaté kulatiny. Z hlediska právního pak zde absentuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zcela neurčitě tvrzeným následkem.
Taktéž závěr soudu o tom, že obviněný získané prostředky použil právě ve prospěch obchodních společností, v nichž v předmětné době působil, není správný, neboť soud neměl tato svá tvrzení podložená žádnými důkazy a jednalo se o pouhou spekulaci bez logického či věcného podkladu, neboť soud ve skutečnosti nevěděl, jak obviněný s údajně obdrženou částkou naložil.
Dovolatel pak ke konci shrnul, že nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k opatření prospěchu a výhody sobě a jinému, následku trestného činu včetně pokrytí tohoto následku zaviněním obviněného ve vztahu k prospěchu velkého rozsahu, přičemž nelze v jednání dovolatele shledat příčinnou souvislost mezi oním jednáním a následkem, a také nedošlo k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., když způsobená škoda ve smyslu odůvodnění odsuzujícího rozsudku takovou okolností být nemůže. Poměrně obšírně se dovolatel zabývá jednotlivými pasážemi odůvodnění zejména rozhodnutí nalézacího soudu, napadá způsob, jakým soudy dospěly k tvrzení, že v roce 1998 měl obviněný z prostředků, které obdržel, vrátit částku 4.000.000,- Kč svědku N., který ji následně poukázal společnosti A. a J., což mělo vyvracet obhajobu obviněného, že žádné prostředky neobdržel. Cituje zde zejména ze stran 8 – 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a na to navazuje tím, že za situace, kdy nebyly k dispozici jakékoli důkazy o nějaké osobní vazbě obviněného na zjištěnou platbu 20 mil. Kč, soud opatřená zjištění pospojoval vlastní úvahou tak, aby mohl obviněného odsoudit, přičemž vazba měla u obviněného plynout z toho, že byl členem představenstva ve společnosti s ručením omezeným, když takový orgán o tohoto typu obchodní společnosti ani neexistuje, a navíc obviněný v této společnosti ani nijak nefiguroval.
Soudy obou stupňů při svém právním hodnocení zcela pominuly, že podstata skutku podle jejich vlastních zjištění spočívá v uzavření tří právních úkonů, které byly vyhodnoceny jako fiktivní či simulované. K tomu dovolatel citoval ohledně skutečného účelu těchto transakcí z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na straně 24, kde soud vyvodil jako skutečný smysl takového jednání půjčku předmětné částky obviněnému H. Pokud tedy sám soud dovodil, že půjčka byla skutečným, ač zastřeným smyslem jednání všech zúčastněných, pak tedy je vyloučeno, aby obviněný někoho z dalších zúčastněných osob uvedl v omyl. Dovolatel dále namítl, že pokud pomine to, že žádnou částku tímto způsobem neobdržel, pak základním zásadám trestního práva odpovídá, aby byl pachatel postižen za jednání a následky, k nimž reálně došlo, nikoli již za jednání a následky pouze předstírané. Soudy obou stupňů však pod znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu podřadily výhradně okolnosti předstírané všemi dotčenými osobami, nikoliv okolnosti reálné, čímž došlo ke zcela zásadnímu pochybení.
Vzhledem k výše uvedeným námitkám je podle dovolatele aplikovaná právní kvalifikace zcela nepřiléhavá, neodpovídá zjištěnému skutku a její jednotlivé znaky nebyly zjištěnými skutečnostmi naplněny. Jediný znak trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., který hypoteticky mohl být naplněn, byl v tom, že obviněný se účastnil na podnikání dvou ekonomických subjektů, které jsou citovanou skutkovou podstatou chráněny. Již jen na okraj dovolatel poznamenal, že druhý z dotčených „podniků“, společnost A. Š., s. r. o., nebyla skutkem žádným relevantním způsobem dotčena a její role v rámci skutkového děje je naprosto okrajová. Zjištěný skutek tak ani vzdáleně neodpovídá principům, na kterých je založeno ustanovení o trestním postihu tzv. selftradingu, poněvadž k jakémukoliv narušení rovnosti mezi J., a. s., a A. Š., s. r. o., prokazatelně nedošlo a je tedy vyloučeno naplnění znaku objektu trestného činu. Popis skutku naopak směřuje k tomu, že jediný zákonem chráněný zájem, který mohl být dotčen, je jednostranný zájem na ochraně majetku a řádného hospodaření J., a. s., který však není ustanovením §128 odst. 2 tr. zák. pokryt.
Dále se dovolatel věnuje znaku „na úkor“, který je konstantní judikaturou Nejvyššího soudu vykládán jako nevýhoda jednoho z podniků vůči podniku druhému, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 2/2000, z kterého vyplývá, že za nevýhodnou se smlouva považuje tehdy, jestliže jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci (podnik) vůči druhé, přičemž vyjádření tohoto znevýhodnění se nemusí vždy opírat jenom o finanční hledisko, i když právě ono bude zpravidla rozhodující. Z konstantní judikatury pak vyplývá, že pojem „úkoru“, resp. „nevýhodnosti“ smlouvy je vykládán nikoli jednostranně jako jakási škoda způsobená jednomu subjektu, nýbrž výhradně relativně, ve vztahu konkrétních dvou či více „podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti“, na jejichž podnikání se pachatel podílí. Jde o znevýhodnění jednoho podniku vůči druhému z nich a právě tento znak tohoto trestného činu nejvíce navazuje na jeho objekt. Přitom žádná skutková zjištění opatřená nalézacím soudem ani nenaznačují, že by jednáním obviněného mohl být dotčen vztah J., a. s., a A. Š., s. r. o., že by mohla být narušena jejich rovnováha na trhu, že by škoda, která byla u J., a. s., zjištěna, mohla představovat konkurenční nevýhodu ve smyslu konstantního výkladu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. Znak „úkoru“ ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. tak naplněn nebyl. Ostatně sám nalézací soud hovoří pouze o škodě jednostranně vzniklé u J., a. s. Přestože si je vědom širokého výkladu znaku „stejného předmětu činnosti“ v judikatuře, s kterým zásadně nesouhlasí, zdůrazňuje, že je naplnění tohoto znaku nezbytné posuzovat individuálně, přičemž v posuzovaném případě nebylo zjištěno nic, co by na úrovni „předmětu činnosti obě společnosti spojovalo, a také nic, co by naznačovalo, byť minimální, zasažení kteréhokoliv „předmětu činnosti“ u uvedených společností. Proto ani znak „stejného předmětu činnosti“ opatřená skutková zjištění nenaplňují.
Charakter skutku se pak projevuje i v oblasti subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., který je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat na narušení rovnosti společností J., a. s., a A. Š., s. r. o., na konkurenčním trhu, jakož i na „úkor“ J., a. s., a výhodu pro A. Š., s. r. o. Skutková zjištění však takové závěry přímo vyvracejí, pokud nalézací soud zjistil, že pravým úmyslem obviněného bylo opatřit si půjčku od J., a. s., ve svůj prospěch. Jeho úmysl tedy absolutně nezahrnoval uzavření jakékoliv smlouvy mezi J., a. s., a A. Š., s. r. o., natož pak smlouvy nevýhodné. Pouhé předstírání smlouvy jednoznačně není ustanovením §128 odst. 2, 4 tr. zák. postihováno. Proto je vyloučeno, aby zjištěný skutek naplňoval po subjektivní stránce znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Z těchto důvodů je použitá právní kvalifikace zjištěného skutku naprosto nepřiléhavá, neboť ze skutkových okolností vůbec nevyplývá, že by se mělo jednat o případ tzv. selftradingu. Nesprávné hmotně právní posouzení se pak projevilo i v nepřiměřeném trestu odnětí svobody v trvání 6 let, neboť nebylo vůbec přihlédnuto k délce trestního stíhání, když posuzovaný skutek se odehrál před více jak 11 lety. Podle obviněného bylo namístě alespoň zmírnění ukládaného trestu, zvláště když i odvolací soud uznával, že by časové aspekty věci měly být vzaty v úvahu.
V závěru odůvodnění doplnění dovolání obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, tak i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného V. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., především namítl, že pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit námitky týkající se údajného porušení totožnosti skutku a zásady obžalovací, když navíc ani tyto námitky nejsou důvodné, neboť jak vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině je jednání z velké části shodné (v obžalobě bylo navíc popsáno klamavé jednání obviněného vůči dalším členům představenstva) a shodným následkem je vznik škody ve výši 20 milionů Kč. Naproti tomu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky, podle nichž skutek popsaný ve výrokové části rozsudku není trestným činem podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., byť podatel v některých směrech uvádí obsáhlé teoretické výklady zákonných znaků trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., aniž by specifikoval, proč podle jeho názoru nebyly v předmětné věci naplněny. Zcela nepochybně byla předmětná smlouva uzavřena „na úkor“ obchodní společnosti J., a. s. Je skutečností, že v tzv. skutkové větě se ne zcela přiléhavě používá termínu „škoda“, když škoda není formálním znakem trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že z majetku uvedené společnosti byla bez jakéhokoli ekonomického důvodu vyvedena částka dvacet milionů korun a takovéto ekonomicky neodůvodněné zmenšení rozsahu disponibilních finančních prostředků jednoho z podnikatelských subjektů nepochybně je úkorem ve smyslu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. a má nepochybně negativní dopad i do ekonomické činnosti poškozeného subjektu. Pokud se týká zákonného znaku stejného nebo podobného předmětu činnosti podniků, ve kterých pachatel současně působí, je podle názoru státního zástupce nutno vycházet ze širšího vymezení tohoto pojmu obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, podle kterého se považuje za shodný nebo podobný předmět činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů zásadně každý předmět činnosti, v němž mají tyto subjekty oprávnění podnikat, přičemž je irelevantní, zda v době spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve shodném nebo podobném předmětu činnosti skutečně podnikají a zda jsou ve skutečném konkurenčním vztahu na trhu. V předmětné trestní věci přitom ze skutkových zjištění vyplývá, že obě společnosti měly v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Dovolateli lze do určité míry přisvědčit v tom, že takto vymezený předmět podnikání je značně široký, resp. obecný; v tomto směru však lze konstatovat, že i v citovaném judikatorním rozhodnutí byl společný předmět podnikání dotčených subjektů vymezen velmi široce jako „činnost organizačních a ekonomických poradců a nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej zboží.“ Z těchto důvodů považuje státní zástupce námitky obviněného za nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněný V. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného.
Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku obviněný V. H. v podrobném odůvodnění svého dovolání především namítl, že soudy obou stupňů při svém právním hodnocení zcela pominuly, že podstata skutku podle jejich vlastních zjištění spočívá v uzavření tří právních úkonů, které byly oběma soudy vyhodnoceny jako fiktivní či simulované, když skutečným smyslem bylo zajistit půjčku obviněnému V. H. Dovolatel dále namítl, že pokud pomine to, že žádnou částku tímto způsobem neobdržel, pak základním zásadám trestního práva odpovídá, aby byl pachatel postižen za jednání a následky, k nimž reálně došlo, nikoli již za jednání a následky pouze předstírané. Soudy obou stupňů však pod znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. podřadily výhradně okolnosti předstírané všemi dotčenými osobami, nikoliv okolnosti reálné, čímž došlo ke zcela zásadnímu pochybení. Navíc je vyloučeno, aby zjištěný skutek naplňoval po objektivní i subjektivní stránce znaky souzeného trestného činu, i proto, že předmětné zúčastněné společnosti nebyly ve skutečném konkurenčním vztahu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 290/2006, pak obviněný zdůraznil, že zákonným znakem souzeného trestného činu podle §128 tr. zák. je to, že smlouva musí být uzavřená na úkor jedné ze zúčastněných společností, ale v jeho konkrétním případě soudy vůbec nerozlišovaly mezi prospěchem, ke kterému má směřovat úmysl pachatele, a mezi vzniklou škodou, v níž byl nesprávně spatřován „úkor“. Ve vztahu k tomuto zákonnému znaku ve smyslu „nevýhody“ nebylo také prováděno jakékoli dokazování. Naprostá neujasněnost toho, kdo, v jaké podobě a v jakém rozsahu získal trestným činem obviněného prospěch a zda vůbec někdo takový existoval, a vnitřní rozpornost jednotlivých skutkových zjištění v odůvodnění rozhodnutí totiž podle obviněného vyplývá právě z toho, že obviněnému je v rozporu se zákonem přičítáno způsobení škody, přičemž prospěchem se nikdo nezaobíral. Tyto skutečnosti jasně vyplývají již ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodně nebyla ani u jedné ze zúčastněných společností prokázána žádná skutečnost, hovořící pro to, že by jednání obviněného negativně ovlivnilo alespoň částečně shodný předmět podnikání některého z více podnikatelských subjektů i bez takové přímé konkurence, a to pouze v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, což je ovšem nutné pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za nutné hned na počátku zdůraznit, že je třeba s dovoláním obviněného souhlasit v tom, že pokud soudy vyhodnotily svá skutková zjištění tak, že v případě obou smluv na dodávku dřevní kulatiny se jednalo o simulovaný právní úkon, neboť ve skutečnosti šlo o poskytnutí bezúročné půjčky přes několik zprostředkujících článků ve prospěch obviněného V. H., který je pak použil ve prospěch těch obchodních společností, ve kterých působil (str. 27 až 31 rozsudku nalézacího soudu a str. 9 až 14 usnesení odvolacího soudu), je třeba z hlediska právní kvalifikace vycházet z jednání obviněného a následků, k nimž reálně došlo, nikoli z jednání a následků pouze předstíraných, když v tomto konkrétním případě měly smlouvy uvedené ve výroku podle skutkových závěrů obou soudů pouze „zastřít skutečný účel vyplacené zálohy, tedy poskytnutí peněz z účtu J. d. z., a. s., ve prospěch obviněného“ a to celkem ve výši 20 milionů Kč (viz dikce výroku o vině na str. 1 rozsudku nalézacího soudu). Právní kvalifikace musí totiž přiléhavým způsobem navazovat na soudem zjištěný reálný skutkový děj a nikoli na úkony učiněné k jeho zastření, neboť jen tak dojde použitou právní kvalifikací k vystižení podstaty posuzovaného skutku.
Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, posoudil shora popsané jednání obviněného V. H. jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., který spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Podle odstavce 4 téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo získá takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Toto ustanovení především chrání zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Zákaz konkurence upravuje ustanovení §65 obchodního zákoníku, které pokud jde o osoby a rozsah, v jakém tyto osoby podléhají zákazu konkurenčního jednání, odkazuje na ustanovení o jednotlivých společnostech (§84, §99, §136, §196 a §249 ¬obchodního zákoníku). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži, nemá odkazovací ani blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (jedná se o popisnou skutkovou podstatu). Proto z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podle §128 odst. 2 tr. zák. nezáleží na tom, zda pro pachatele platil zákaz konkurence i podle obchodního zákoníku nebo jiného předpisu, resp. podle společenské smlouvy či stanov obchodní společnosti nebo družstva, a zda pachatel porušil i takový zákaz.
Pokud pak jde o porušení zákazu konkurence ve smyslu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. je však třeba z hlediska výše zmíněných dovolacích námitek obviněného V. H. zdůraznit další dvě významné okolnosti. Jednak je to označení tohoto trestného činu jako „zneužívání informací v obchodním styku“, z něhož vyplývá, že pachatel zde mimo jiné využívá k opatření výhody nebo prospěchu (sobě nebo jinému) takových informací, které má k dispozici právě v souvislosti s jeho určitým postavením ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejichž znalosti může učinit určité rozhodnutí (nebo k němu dát podnět) s jiným ekonomickým dopadem, než jaké by přicházelo v úvahu, kdyby nepůsobil ve dvou či více podnikatelských subjektech. To mu pak usnadňuje dosažení výhody nebo prospěchu určitého subjektu na straně jedné a nebrání ve znevýhodnění jiného subjektu na straně druhé. S uvedeným souvisí i druhá podstatná okolnost vyplývající z toho, že objektem trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. je zájem na zajištění rovnosti subjektů na trhu, resp. v hospodářské soutěži. Pachatel zde totiž neoprávněně využívá konkurenční výhody vyplývající z toho, že působí ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a že v důsledku toho může uzavřením určité smlouvy (nebo popudem k tomu) opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch na úkor některého z těchto subjektů, ačkoli v případě, kdyby nepůsobil ve dvou nebo více takových subjektech, by toho nemohl dosáhnout (srov. odůvodnění rozhodnutí pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Právě těmto právním závěrům vyplývajícím z dikce skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. však při právní kvalifikaci jednání obviněného V. H. oba soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost, pokud dospěly k závěru, že smyslem ve skutečnosti bylo poskytnutí bezúročné půjčky ze strany J. d. z., a. s., přes několik zprostředkujících článků ve prospěch uvedeného obviněného, který je pak použil ve prospěch těch obchodních společností, ve kterých působil, přičemž předmětné smlouvy byly simulovanými právními úkony, které sloužily jen k zakrytí tohoto skutečného smyslu jednání zúčastněných osob. Z toho vyplývá, že obviněný nevyužil v tomto konkrétním případě k opatření uvedené bezúročné půjčky takových informací, které měl k dispozici právě v souvislosti se svým postavením ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejichž znalosti mohl učinit určité rozhodnutí (nebo k němu dát podnět) s jiným ekonomickým dopadem, než jaké by přicházelo v úvahu, kdyby nepůsobil ve dvou či více podnikatelských subjektech, nýbrž zneužil pouze svého postavení člena představenstva společnosti J. d. z., a. s., se sídlem B., a to ve spolupráci s dalšími členy tohoto představenstva JUDr. Ing. K. H. (předsedou představenstva) a Ing. M. P. (místopředsedou představenstva), kteří podle závěrů obou soudů věděli, že uvedená finanční částka 20 mil. Kč je určena jako půjčka právě pro obviněného V. H. (viz str. 30 rozsudku nalézacího soudu a str. 10 až 11 usnesení odvolacího soudu, kde se však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně takto jednoznačně vyjadřuje jen u JUDr. Ing. K. H., aniž by své případné pochybnosti ohledně Ing. M. P. oproti závěru nalézacího soudu náležitě odůvodnil). Takové zneužití postavení v jediné společnosti nelze právně kvalifikovat jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., byť by jím byla způsobena škoda této společnosti ve výši 20 mil. Kč, která navíc není znakem tohoto trestného činu, a tato byla zakryta následnými fingovanými a simulovanými smlouvami, jako tomu bylo v posuzovaném případě, neboť takové jednání není využitím konkurenční výhody na straně obviněného ve shora uvedeném smyslu, ale pouhým odčerpáním finančních prostředků z majetkové podstaty společnosti J. d. z., a. s., ve prospěch obviněného V. H. Nakonec v zásadě k shodnému závěru, že se nemůže jednat za uvedeného skutkového zjištění u obviněného V. H. o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., byť poněkud z jiných důvodů, dospěl Vrchní soud v Olomouci již ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 2 To 112/2005, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. z podnětu podaných odvolání zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 52 T 10/2004, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí ve věci. V tomto usnesení také naznačil, že by se mohlo případně jednat mimo původního žalovaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., který však již nyní s ohledem na shora uvedené skutkové závěry nepřichází v úvahu, buď o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. nebo o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., a to u obviněného V. H. v podobě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k některému z těchto trestných činů. Správně v té souvislosti odvolací soud také zdůraznil, že je nezbytné, aby se nalézací soud zabýval tím, zda věcí v právním smyslu jsou i peníze na účtu (str. 15 až 16 předmětného usnesení odvolacího soudu). S těmito závěry ohledně možných právních kvalifikací jednání obviněného se v zásadě ztotožňuje i Nejvyšší soud, byť s ohledem na postavení obviněného V. H. ve společnosti J. d. z., a. s., bude třeba se vypořádat i s možností posouzení jeho jednání jako pachatele, resp. spolupachatele některého z těchto trestných činů.
Dále je třeba s ohledem na uvedené právní závěry Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 2 To 112/2005, a shora popsaný jeho následný způsob rozhodování, v rámci něhož se odchýlil v napadeném usnesení ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, od svého předchozího právního názoru vysloveného v prvním svém rozhodnutí, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil, vytknout Vrchnímu soudu v Olomouci nedodržení základní zásady právní jistoty, jejíž nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Předvídatelnost výsledku soudního rozhodování spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo, a proto pokud odvolací soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě v zásadě totožných skutkových zjištění vztahujících se k rozhodným posuzovaným otázkám diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, uveřejněn pod č. 145, ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srovnej nálezy pod sp. zn. II. ÚS 2070/07, sp. zn. IV. ÚS 690/01, jakož i usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. T 686 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 5/2004).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ani skutkový popis uvedený ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., když se ve skutkovém popisu uvádí škoda ve výši 20 mil. Kč, přičemž není zcela zřejmé, zda v této částce je spatřován „úkor“, a neuvádí se zde jednoznačně ani prospěch velkého rozsahu, byť by bylo možno zřejmě s přihlédnutím k odůvodnění dovodit, že jde o prospěch ve výši 20 mil. Kč, který měl spočívat v „zakryté bezúročné půjčce“ obviněnému V. H. Přestože tyto okolnosti nemají již v této věci zásadní význam, a to vzhledem k shora uvedenému právnímu názoru Nejvyššího soudu, že na podkladě dosud učiněného skutkového zjištění se nemůže jednat o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., je potřebné na tyto vady ve formulaci skutkové věty upozornit, neboť je nezbytné i do budoucna zajistit, aby skutkový popis obsažený ve skutkové větě výroku o vině odpovídal znakům příslušného trestného činu použitého při právní kvalifikaci jednání obviněného.
S přihlédnutím k těmto závěrům jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) §265b odst. 1 tr. ř., a to i přesto, že pokud jde o další právní námitky, týkající se výkladu znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., nebylo shledáno dovolání obviněného důvodným. V tomto směru Nejvyšší soud pouze odkazuje na právní názory obsažené již v ustálené judikatuře, podle které shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle §128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). To vyplývá z toho, že i když citované ustanovení, jak již bylo výše zmíněno, sankcionuje některé případy porušení zákazu konkurence, jeho formulace nepodmiňuje trestní odpovědnost tím, že v době spáchání trestného činu podniky nebo organizace, v nichž pachatel působí, skutečně vykonávají takovou aktivitu, která patří do alespoň částečně shodného předmětu činnosti těchto podniků nebo organizací a při které si na trhu přímo konkurují. Jednání pachatele totiž může negativně ovlivnit alespoň částečně shodný předmět činnosti některého z více podnikatelských subjektů i bez takové přímé konkurence, a to jen v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, pokud se tím např. znemožní znevýhodněnému subjektu, aby vůbec zahájil a rozvinul svou podnikatelskou aktivitu právě v té oblasti, kde má stejný nebo obdobný předmět činnosti jako zvýhodněný subjekt, anebo bude-li znevýhodněný subjekt naopak nucen utlumit či zcela ukončit dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se tohoto stejného nebo obdobného předmětu činnosti. Zároveň zvýhodněný subjekt může díky tomu a na úkor znevýhodněného subjektu rozvinout třeba i dosud nevyužívaný předmět činnosti, k jehož výkonu má oprávnění. Jinak řečeno, ke spáchání trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. postačí jen potencionální nebo nepřímé ohrožení výkonu činnosti některého z více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí, a potencionální nebo nepřímé zvýhodnění výkonu činnosti jiného z nich, jde-li o jejich stejný nebo podobný předmět činnosti, aniž by bylo třeba, aby si tyto podnikatelské subjekty skutečně na trhu již konkurovaly ve stejném nebo obdobném předmětu činnosti. To ostatně odpovídá i ekonomické realitě, protože určitá fyzická osoba se zpravidla účastní na podnikatelských aktivitách několika takových subjektů, které sice mají alespoň částečně shodný nebo podobný předmět činnosti, ale na trhu si přímo nekonkurují a spíše se ve svých aktivitách doplňují. Proto byl také v soudní praxi zaujat právní názor, od kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat a podle něhož není nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim společný (srov. rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení se Krajský soud v Brně především zaměří na otázku právní kvalifikace jednání obviněného z hlediska shora uvedených právních názorů. Pokud jde o skutková zjištění považuje Nejvyšší soud za nutné ještě uvést, že při hodnocení důkazů, které je jinak právem i povinností nalézacího soudu, bude třeba, aby se z hlediska konečného příjemce částky 20 mil. Kč podstatně podrobněji vypořádal s důkazy uvedenými na str. 10 až 12 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 2 To 7/2007, když tyto pokyny stížnostního soudu jsou pro něj ve smyslu §149 odst. 6 tr. ř. závazné. Navíc je třeba, aby se v tomto směru více zabýval obhajobou obviněného V. H., který opakovaně uvádí, že nebyla dosud věnována náležitá pozornost dalším důkazům, především peněžnímu deníku svědka T. N. a smlouvám o půjčce, ze kterých vyplynulo, že tento svědek zaúčtoval příjem 2x10 mil. Kč do pokladny, ale těchto 20 mil. Kč už z pokladny jednorázově nevydal, naopak jednotlivými smlouvami o půjčce v průběhu několika měsíců částku vyšší než 20 mil. Kč rozpůjčoval třetím osobám. Prověření této obhajoby a vypořádání se s ní je nutné i proto, že jak nalézací soud, tak i odvolací soud ve svých rozhodnutích shodně uvádějí, že výpověď svědka T. N., o kterou se zejména soud prvního stupně při svých závěrech ve značném rozsahu opírá, je nevěrohodná a v rozporu s některými dalšími důkazy (str. 23 posledního rozsudku nalézacího soudu), přičemž existuje celá řada důkazů, které zpochybňují převzetí částky 20 mil. Kč dne 1. 3. 1997 obviněným V. H. (viz str. 11 shora citovaného usnesení odvolacího soudu). Přitom je třeba, aby se zejména nalézací soud vyvaroval takových obecných úvah, jako např. že „otázka shodnosti, identity předávaných peněz … není pro rozhodnutí o obžalobě podstatnou“, … neboť „jejich obchodní transakce byly v milionových (Kč) objemech a nebyly tedy omezeny pouze jedinou – zde objasňovanou – částkou 20 mil. Kč.“ Je sice pravdou, že pro předání peněz obviněnému ze strany svědka T. N. není skutečně nutné, aby šlo o totožné peníze, které převzal od společnosti A., Š., s. r. o., ale musí být jednoznačně prokázáno, že tato částka navazující na shora uvedené úkony jako plnění na základě smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1997 mezi nimi (č. l. 245 spisu) byla obviněnému V. H. skutečně svědkem T. N. předána. Tento důkazní stav nelze nahradit jen zcela obecnou úvahou, že „jejich obchodní transakce byly v milionových (Kč) objemech a nebyly tedy omezeny pouze jedinou – zde objasňovanou – částkou 20 mil. Kč“ (str. 23 rozsudku nalézacího soudu a str. 13 napadeného usnesení odvolacího soudu). Podobně nemůže být podkladem odmítnutí důkazů navrhovaných obhajobou obecné tvrzení, že „vzhledem k četnosti obchodních aktivit a vzájemné nechuti obviněného a svědka N. objasnit toky finančních prostředků mezi nimi, není v silách soudu, aby bylo přesně zdokumentováno, kdy peníze k obviněnému H. došly a proč svědek nežaloval obviněného o částku 20 mil. Kč,“ a že odvolací soud má „ze své rozhodovací praxe zkušenosti, že v obdobných případech jsou již předem připravovány listinné důkazy, které jsou rozporné, rovněž tak svědci vypovídají rozporně, aby nebyly objasněny vzájemné machinace mezi zúčastněnými subjekty“ (str. 13 napadeného usnesení odvolacího soudu), zvláště když je nepochybné, že svědci Ing. M. K. a RNDr. J. K. mohou podle tvrzení obviněného vypovídat ke konkrétní situaci, která má bezprostřední souvislost s projednávaným případem a dokazovanými skutečnostmi, přičemž jejich výpovědi mohou také přispět k hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi T. N. K tomu ještě Nejvyšší soud dodává, že jistě není nutné prokázat, kdy přesně došlo k předání částky 20 mil. Kč obviněnému V. H., nicméně musí být jednoznačně bez důvodných pochybností prokázáno, že se tak v rozhodné době, která je vymezena ve výroku rozsudku či jiného rozhodnutí, skutečně stalo. K takovému závěru nestačí jen tvrzení, že „mezi nimi probíhaly milionové transakce“, neboť mezi těmito transakcemi nemusela proběhnout ta, která navazuje na předmětnou smlouvu o půjčce ze dne 1. 3. 1997, zvláště když se nedá z citovaných rozhodnutí zatím zjistit, z čeho oba soudy shodně vycházely, že k ní, byť v jiný den než 1. 3. 1997, a to třeba i přesně nezjištěný den, skutečně došlo. V tomto směru je třeba zdůraznit obecnou zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vyplývající z §2 odst. 2 tr. ř., kterou je třeba aplikovat na každou, třeba i dílčí skutkovou okolnost, ohledně níž zůstaly po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Brně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.