ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.110.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 110/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 To 95/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 9/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 To 95/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 54 T 9/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 54 T 9/2005, byl obviněný Ing. L. K. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., za který byl odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a v zákazu soukromého podnikání s předmětem správa a údržba nemovitostí na dobu tří roků. Současně byl obviněný Ing. L. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku popsaného v obžalobě pod bodem I./2, jímž měl spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 To 95/2007, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Ing. L. K. jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. L. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný tak napadl rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž směřovalo jak proti výroku o vině tak proti výroku o trestu.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zopakoval argumentaci uplatněnou již v odvolání, což sám výslovně naznačil uvozením svých námitek slovy: „Pokud jsem proti uvedenému rozsudku krajského soudu podával odvolání, namítal jsem následující…“. Pochybení odvolacího soudu potom obviněný spatřoval ve stručném, povrchním, popř. chybějícím vyjádření k jím vzneseným námitkám. Zásadní a opakující se výtky směřované proti právnímu hodnocení skutku provedeného soudy nižších stupňů, s nímž důrazně nesouhlasil, se týkaly ustanovení z Příkazní smlouvy o obstarávání správy domu. Článek VII. této smlouvy obsahoval podmínky, za nichž mohla společnost L., a. s., od smlouvy odstoupit (povinnost L., a. s., zaplatit odstupné ve výši 3.000.000,- Kč, jinak je odstoupení neplatné) nebo ji vypovědět (při vypovězení smlouvy L., a. s., povinna zaplatit škodu vzniklou z výpovědní smlouvy ve výši 1.500.000,- Kč). Podle obviněného tato ustanovení nemohla být podkladem pro výrok o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., neboť ujednání o výpovědi smlouvy bylo od počátku neplatné a ujednání o odstupném by se stalo neplatným okamžikem odstoupení od smlouvy, poněvadž odstoupením od smlouvy smlouva jako celek od počátku zaniká. Domníval se tedy, že účinky uvedených ustanovení smlouvy nemohly vůbec nastat, a proto byla podle jeho názoru vyloučena i protiprávnost jeho jednání. Dovolatel rovněž vznesl námitky proti naplnění materiální stránky trestného činu. Uvedl, že ani soudy nezpochybnily jeho zásluhy, kterými přispěl k ekonomické stabilitě společnosti L., a. s. (vybudoval kotelnu na vytápění domů, hradil mzdy zaměstnancům společnosti). V této souvislosti popřel, že by předmětnou smlouvu uzavíral s úmyslem opatřit sobě výhodu, když evidentně konal ve prospěch společnosti L., a. s., a na svůj úkor, nikoli tedy v neprospěch obchodní společnosti. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil tomuto soudu v k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten, co se týče důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyslovil přesvědčení, že i pokud by smlouva či její části byly uznány neplatnými, trestní odpovědnost obviněného by tím nezanikla. Za účinek protiprávního jednání dovolatele označil zajištění si trvalého „odbytu“ pro správcovskou činnost, již obviněný jako fyzická osoba provozoval. Ani námitku nízkého stupně nebezpečnosti činu pro společnost neshledal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství opodstatněnou, jelikož kroky obviněného ve prospěch společnosti L., a. s., nesnižovaly intenzitu materiální stránky pod nižší stupeň než nepatrný, neboť byly vedeny především zájmem samotného obviněného. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že k němu nelze přihlížet, neboť nebyly dány předpoklady pro jeho uplatnění. S ohledem na výše uvedené státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, kterou obviněný výslovně použil, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž cílí na situace, kdy soud druhého stupně rozsudek odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, přičemž procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Zamítavé usnesení v posuzované věci však bylo vydáno podle §256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Za této situace mohl obviněný Ing. L. K. úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Skutku kvalifikovaného jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. se podle výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě obviněný Ing. L. K. dopustil v podstatě tím, že jako předseda představenstva společnosti L., a. s., jejímž předmětem činnosti byla mj. činnost účetních poradců, vedení účetnictví, správa a údržba nemovitostí a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a jako podnikatel – fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem Ing. L. K. – S., jehož předmětem činnosti byla mj. činnost účetních poradců, vedení účetnictví, správa a údržba nemovitostí a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřel dne 3. 10. 2000 ve S. M. p. S. v úmyslu zvýhodnění podnikatelských aktivit své fyzické osoby na úkor společnosti L., a. s., mezi uvedenými subjekty písemnou smlouvu označenou jako „Příkazní smlouva o obstarávání správy domu“ (dále jen Smlouva), jejímž předmětem byla úplatná správa v příloze smlouvy specifikovaných nemovitostí, smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž s cílem znemožnit ukončení tohoto smluvního vztahu ze strany společnosti L., a. s., byly obsahem článku VII. pro společnost L., a. s., nápadně nevýhodně formulované podmínky postupu v případě porušení povinností správce (v případě řádného neplnění povinností správcem se použijí ustanovení občanského zákoníku o slevě z úhrady za plnění), odstoupení od smlouvy (odstoupí-li vlastník od smlouvy, je povinen zaplatit správci odstupné ve výši 3.000.000,- Kč, a pokud tak neučiní, smluvní vztah zůstává v platnosti) nebo její výpovědi (v případě výpovědi smlouvy vlastníkem byla tomuto stanovena povinnost zaplatit správci škodu vzniklou výpovědí smlouvy ve výši 1.500.000,- Kč), kdy v důsledku takto formulovaných sankčních povinností společnosti L., a. s., byly zcela eliminovány standardní prvky k ukončení dvoustranné smlouvy a vznikla tak faktická nemožnost společnosti L., a. s., vyvázat se z tohoto smluvního vztahu.
Námitky dovolání subsumované pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které vytýkají vadné hmotně právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, posoudil Nejvyšší soud jako důvodné. Jedná se jak o způsobení úkoru společnosti L., a. s., spočívajícího v uvedených sankčních povinnostech této společnosti v článku VII. předmětné smlouvy, tak o otázku naplnění materiální stránky trestného činu.
Úvodem je nutné zdůraznit, že v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. v rozsahu a z důvodů uplatněných dovolatelem se Nejvyšší soud nezabýval otázkou platnosti Smlouvy jako celku ani té její části, jejíž uzavření je obviněnému kladeno za vinu. Jak bylo již judikováno (viz rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.), není trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná. Z tohoto důvodu není tvrzení obviněného o jednoznačné neplatnosti článku VII. Smlouvy uvedené v jeho dovolání směrodatné pro posouzení jeho trestní odpovědnosti.
Ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. je určeno k ochraně podniků či organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, jejíž obsah by jednu nebo více z nich znevýhodnil. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů učinily jednoznačný závěr o shodě v předmětu činnosti obchodní společnosti L., a. s., a obviněného podnikajícího jako fyzická osoba pod jménem Ing. L. K. – S. tento znak skutkové podstaty nebyl ani obviněným zpochybňován.
Stěžejní význam z hlediska správnosti právního posouzení trestní odpovědnosti obviněného v předmětné věci má existence „úkoru“ jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. a úmyslu pachatele jej způsobit, tedy subjektivní stránky jako dalšího znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obě tyto podmínky trestnosti dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem zpochybnil.
Úkorem způsobeným jednomu nebo více podnikatelským subjektům smlouvou uzavřenou přímo pachatelem nebo na jeho popud se rozumí jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého subjektu na trhu, jímž je snižována jeho konkurenční schopnost, event. ztížena jeho účast v hospodářské soutěži. Může být např. naplněn i v podobě ušlého zisku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1428/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 765. sešit 12. Nakladatelství C. H. Beck. Praha). Dosavadní soudní praxe tedy posuzuje znak úkoru jako určité znevýhodnění konkurenčního postavení organizace či podniku na volném trhu, které nemusí být zhmotněno peněžním ekvivalentem, navíc způsobení škody takovému subjektu není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu a to ani v jeho kvalifikovaných skutkových podstatách podle §128 odst. 3, 4 tr. zák. Pachatel trestného činu pak využívá svých znalostí podnikání ve dvou či více organizacích, jež získal právě díky své účasti (ať již jako zaměstnanec, statutární orgán, společník nebo účastník na podnikání) na jejich provozu. Pachatel tohoto trestného činu zneužitím svého postavení ve dvou nebo více podnikatelských subjektech se stejným či podobným předmětem činnosti dá popud či sám uzavře smlouvu na úkor jednoho nebo více z těchto subjektů a to v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Zákon tedy mj. vyžaduje existenci příčinné souvislosti mezi újmou jednoho nebo několika podnikatelských subjektů, v nichž působí pachatel, a uzavřenou smlouvou. Výhody z takto uzavřené smlouvy mohou mít i nemateriální povahu, přestože ve většině případů je bude představovat právě výhoda hospodářského charakteru. Za prospěch je pak považováno všechno to, o co se reálně zvýšil majetek organizace či podniku získaný na podkladě uzavřené smlouvy a to na úkor jiného podnikatelského subjektu.
Ze znění tzv. skutkové věty odsuzující části výroku o vině a příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá (především str. 12 rozsudku), že způsobení úkoru společnosti L., a. s., a na druhé straně výhody (byť soud nesprávně použil i znak prospěchu) obviněného jako fyzické osoby podnikajícího pod jménem Ing. L. K. – S., měla být podle názoru soudu prvního stupně ta část Smlouvy, v níž jsou obsaženy sankční ustanovení pro obě smluvní strany, které jsou nastaveny jednoznačně v neprospěch společnosti L., a. s. Vzhledem k tomu, že obviněný díky svému postavení v této obchodní společnosti znal její ekonomickou situaci, vyhodnotil krajský soud předmětný článek VII. Smlouvy pro obchodní subjekt L., a. s, jako nesplnitelný pro nedostatek majetku. Dovodil proto, že důvodem k uzavření této Smlouvy byla snaha obviněného znemožnit ukončení smluvního vztahu jednou z jejích stran. V této souvislosti soud především odkázal na výpověď správkyně konkursní podstaty úpadce – společnosti L., a. s., Ing. H. K., která uvedla, že právě z obavy před povinností úpadce plnit sankce uvedené ve Smlouvě, nepřistoupila do doby konání hlavního líčení v této věci k jejímu vypovězení. Na druhé straně Krajský soud v Ostravě současně vyloučil snahu obviněného získat pro sebe finanční prospěch naplněním sankčních ustanovení Smlouvy, neboť tak mohl učinit ihned po uzavření Smlouvy (v době výkonu funkce předsedy představenstva akciové společnosti L.), případně později, kdy měl zplnomocnění od nově ustanoveného statutárního zástupce této společnosti, svědka J. P. Soud prvního stupně tedy vyhodnotil úmysl obviněného začlenit sankční ustanovení do Smlouvy tak, že jeho cílem byl zájem vykonávat správu nemovitostí v majetku společnosti L., a. s., jím jako fyzickou osobou a to prakticky po neomezenou dobu. Z tohoto hodnocení provedených důkazů pak soud dovodil naplnění formálních znaků trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. – způsobení úkoru jednomu z podnikatelských subjektů, v nichž působil obviněný a získání výhody pro druhý takový subjekt, jejichž předmět činnosti se částečně shodoval.
S tímto právním posouzením skutku se zcela ztotožnil i odvolací soud (str. 5, 6 napadeného usnesení) s tím, že rovněž souhlasil s tím, že obviněný uzavřením Smlouvy nesledoval dosažení konkrétního finančního zisku. V otázce nevýhodnosti článku VII. Smlouvy pro společnost L., a. s. , nepřijal obhajobu obviněného, spočívající v tom, že tímto postupem chtěl vyloučit riziko ukončení smluvního vztahu, od něhož se odvozovaly jeho další podnikatelské záměry. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem uzavřel, že v důsledku jednání obviněného, zřejmě měl na mysli uzavření Smlouvy včetně jejího článku VII., získal obviněný jako fyzická osoba významnou výhodu nemajetkové povahy na úkor druhé ze smluvních stran, společnosti L., a. s. Pokud jde o námitku neplatnosti Smlouvy právě s ohledem na její článek VII., kterou obviněný uplatnil již ve svém odvolání, Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že tato otázka případné neplatnosti Smlouvy není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného relevantní. Neuvěřil proto obviněnému o jeho vědomí nicotnosti předmětné smlouvy, pokud tvrdil, že sankční opatření měla být jakýmsi pouhým morálním apelem ke splnění závazků společnosti L., a. s., které obviněný jako fyzická osoba převzal, a dokonce přispěl k rozšíření majetku akciové společnosti. Odvolací soud jeho obhajobu vyhodnotil opačně, tedy, že muselo být v eminentním zájmu obviněného, aby Smlouva byla platná a dlouhodobě zajišťující jeho podnikatelskou činnost. Pokud jde o nedostatek materiální stránky, který obviněný shodně s dovoláním uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, lze uvést, že jeho existenci odvolací soud v podstatě pouze konstatoval, aniž by se podrobněji zabýval všemi okolnostmi, které tuto zákonnou podmínku trestnosti činu charakterizují.
Opatření výhody jako jednoho ze znaků trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. tedy soudy nižších stupňů spatřovaly ve faktické nevypověditelnosti Smlouvy, jíž si obviněný jako fyzická osoba zajistil výkon své podnikatelské činnosti jako fyzické osoby, která spočívala ve výkonu správy nemovitostí, jejichž vlastníkem byla druhá ze smluvních stran – společnost L., a. s. Obsah článku VII. Smlouvy, v němž obviněný formuloval povinnost uhradit sobě jako fyzické osobě finanční sankce v takové výši, kterou nebyla druhá smluvní strana schopna splnit, soudy považovaly za stěžejní resp. jedinou součást smluvního ujednání, která znamenala úkor pro společnost L., a. s., a výhodu pro podnikající osobu obviněného. Přestože otázka platnosti či neplatnosti smlouvy jako znaku skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. není z hlediska trestnosti tohoto činu rozhodující, jak je uvedeno výše, je podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci nutné zabývat se tím, jaký měl obviněný důvod učinit součástí Smlouvy právě její článek VII. Zároveň je třeba zkoumat, zda obviněný jako fyzická osoba fakticky vykonával povinnosti, k nimž se Smlouvou zavázal, zda skutečně lze předmětné smluvní ujednání charakterizovat jako jednoznačně způsobilé dosáhnout úkoru jedné ze smluvních stran a současně neoprávněné výhody pro druhého účastníka Smlouvy. V tomto smyslu nepovažuje Nejvyšší soud citované úvahy soudů nižších stupňů za správné, naopak je třeba je označit za zčásti neodpovídající obsahu provedených důkazů, zčásti i za rozporné.
Ani jeden z rozhodujících soudů se totiž nezabýval tím, že se společnosti L., a. s., dostalo plnění, k němuž se obviněný uzavřenou Smlouvou zavázal, a to v kvalitě i kvantitě odpovídající smluvnímu ujednání. Obviněný podrobně ve svých vyjádřeních v průběhu trestního řízení popisoval situaci podnikání akciové společnosti L., která dospěla do ekonomického stavu, kdy nebyla schopna plnit své finanční závazky ani vůči svým zaměstnancům (dlužné mzdy). Vysvětloval okolnosti, které jej vedly k převzetí části nesplněných závazků (viz Dohoda ze dne 1. 11. 2000 na č. l. 154 – 159 trestního spisu) a k uzavření Smlouvy ze dne 3. 10. 2000 (č. l. 145 – 148 trestního spisu). Obviněný jako fyzická osoba tak v podstatě převzal část předmětu činnosti, již původně vykonávala společnost L., a. s., spočívající ve správě nemovitostí včetně bytových jednotek. Zaměstnancům, kteří tuto činnost původně vykonávali pro akciovou společnost, nabídl úhradu jejich pohledávek vůči svému zaměstnavateli s tím, že budou pokračovat ve stejné práci v rámci jeho podniku jako fyzické osoby. Ve věci slyšení svědci shodně potvrdili, že nabídku obviněného přijali s tím, že obviněný jim skutečně uhradil dluhy, které vůči nim měla akciová společnost L. Výsledky provedeného dokazování rovněž potvrzují obhajobu obviněného, že z vlastních prostředků investoval další finanční částky do majetku společnosti L., a. s. Byť v trestním spise nejsou založeny dokumenty, z nichž by bylo možné jednoznačně ověřit zbudování kotelny pro vytápění části spravovaných nemovitostí obviněným, resp. výši této investice vynaložené obviněným ve prospěch akciové společnosti, je evidentní (např. z Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby stavebníka Ing. L. K. – S. na č. l. 597a – 597e trestního spisu), že ani v této části nebyla obhajoba obviněného vyvrácena. Veškeré tyto kroky obviněného směřovaly k tomu, aby byl majetek společnosti L., a. s., spravován řádně a to v souladu s uzavřenou Smlouvou. Zdůvodnění obviněného o začlenění sankčních ustanovení do Smlouvy se proto jeví jako logická snaha o zajištění možnosti navrácení investovaných prostředků ve prospěch akciové společnosti L., byť způsob, který obviněný zvolil, nelze považovat za šťastný a z pohledu eventuelního vymáhání plnění této části Smlouvy dokonce za málo pravděpodobný. Lze totiž důvodně očekávat, že v rámci případného soudního řízení by obviněný svého požadavku na úhradu finanční sankce při jakémkoli ze způsobů ukončení smluvního vztahu (ve smyslu ustanovení §33b odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) druhým účastníkem Smlouvy nedosáhl. Pokud totiž svůj nárok na uplatnění sankce vázal např. na výpověď Smlouvy, nutno připomenout, že výpověď jako jedna z možností zániku příkazní smlouvy je dovoleným jednáním, které je upraveno zákonem. Pro upřesnění lze uvést, že předmětná smlouva má charakter smlouvy příkazní upravené v §724 a násl. občanského zákoníku. Zánik právního vztahu vzniklého touto smlouvou se řídí ustanovením o zániku plné moci (§33b občanského zákoníku) a dochází k němu mimo jiné odvoláním příkazce (z tohoto důvodu je formulace článku VII. předmětné Smlouvy nepřesná) a výpovědí příkazníka. Těmito dvěma jednostrannými právními úkony závislými na vůli smluvních účastníků lze tedy ukončit jejich vzájemný smluvní vztah. S ohledem na jasnou právní úpravu způsobů zániku příkazní smlouvy je zřejmé, že není možné jej smluvně vyloučit a není přípustné uplatnění tohoto zákonného práva jednou ze smluvních stran sankcionovat.
Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu je v dané věci nutné zkoumat smysl sankčních ustanovení, přičemž Nejvyšší soud považuje zdůvodnění obviněného za logické. Nelze sice souhlasit se způsobem, který obviněný jako zpracovatel Smlouvy zvolil, nicméně z hlediska zjištění jeho úmyslu způsobit úkor druhé ze smluvních stran je tato část jeho obhajoby způsobilá zpochybnit naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu. Formulace článku VII. Smlouvy, i pokud jde o odkaz na vznik škody, je rovněž zjevně nesprávná. Vzájemné vztahy obou smluvních stran měly být z pohledu zajištění návratnosti investic obviněného do majetku společnosti L., a. s., upraveny jinak, ale pokud obviněný jako příkazník v podstatě zahrnul do smluvního ujednání své pohledávky vůči akciové společnosti, učinil tak evidentně z důvodu jejich ochrany a zajištění návratnosti toho, co ve prospěch druhého smluvního partnera investoval, resp. uhradil. Tvrzení obviněného o vynaložení poměrně značné finanční částky do majetku akciové společnosti nezpochybnil ani znalec Ing. A. B., který vypracoval ve věci znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, dodavatelsko-odběratelské vztahy, investice, mzdy a správa národního majetku k posouzení ekonomické situace společnosti L., a. s., do doby prohlášení konkursu. Na č. l. 44 p. v. Přílohy trestního spisu (strana 88 znaleckého posudku) znalec konstatoval, že obviněný jako fyzická osoba podnikající pod názvem ing. L. K. – S. převzal za společnost L., a. s., závazky v celkové hodnotě 668 659,65 Kč. Tato částka zahrnuje dlužné mzdy akciové společnosti vůči jejím zaměstnancům a závazky vůči nájemníkům domů, jejichž byla majitelem. Z dalších částí znaleckého posudku je rovněž evidentní, že uvedená výše pohledávek obviněného neobsahuje náklady na pořízení, resp. opravu kotelny na vytápění bytových domů, jež prokazatelně obviněný ve prospěch akciové společnosti rovněž vynaložil (srov. již citované Rozhodnutí odboru výstavby a životního prostřední Městského úřadu v Hanušovicích na č. l. 597a – 597e trestního spisu).
Z důkazů, jež byly dosud ve věci provedeny tedy vyplývá, že výše částek stanovených obviněným v článku VII. Smlouvy jako sankce pro příkazce (L., a. s.) v případě jednostranného ukončení smluvního vztahu, může odpovídat finančnímu vyjádření investic, které obviněný jako příkazník vynaložil ve prospěch druhého účastníka smlouvy. Byť lze považovat formulaci tohoto článku za přinejmenším diskutabilní, přičemž nelze vyloučit ani jeho neplatnost z hlediska norem občanského práva, je nutné ji vykládat ve prospěch obviněného tak, že jeho snahou bylo právě zajištění návratnosti vynaložených nákladů, nikoli způsobení úkoru akciové společnosti L. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že výhoda, k jejímuž opatření směřuje úmysl pachatele trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., musí být neoprávněná, získaná v důsledku porušení zákazu konkurence. O takový případ se však v posuzované trestní věci zřejmě nejednalo. Obviněnému totiž nelze upřít právo na navrácení toho, co vložil do majetku smluvního partnera, byť se tak nemělo stát způsobem, který obviněný zvolil. V případném soudním sporu, jež by musel vyvolat obviněný k přiznání plnění sankčního ustanovení Smlouvy, lze očekávat, že by soud nevyhověl žalobě v celém rozsahu, ale obviněný by současně mohl uplatňovat nárok na vrácení např. bezdůvodného obohacení společnosti L., a. s. Veškeré tyto aspekty je nezbytné při posuzování trestní odpovědnosti obviněného, zejména subjektivní stránky zahrnout do právních úvah o existenci formálních znaků daného trestného činu.
Soudům obou stupňů lze proto důvodně vytknout, že se dostatečným způsobem nevypořádaly se všemi důležitými okolnostmi charakterizujícími uvedené znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., zejména způsobení úkoru a na druhé straně dosažení neoprávněné výhody obviněným a jeho úmyslem, který musí zahrnovat oba tyto znaky. Rozhodnutí napadená dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tudíž zatížena vadou vytčenou obviněným, proto po přezkoumání Nejvyšším soudem podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. nemohla obstát. Opodstatněnou shledal dovolací soud nejen námitku existence subjektivní stránky trestného činu, nýbrž i dalších znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., jak jsou uvedeny shora.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil do stadia řízení u soudu prvního stupně, aby ji tento v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém řízení bude nutné zvážit veškeré skutečnosti, jež jsou zásadní z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán vinným. V rámci posuzování podstatných okolností případu bude nutné se zabývat i objektem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., tedy zda obviněný mohl uzavřením Smlouvy včetně jejího článku VII. ohrozit zájem na ochraně zneužívání postavení ve dvou podnicích v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Dosavadní skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu neodpovídají zákonnému vymezení předmětu ochrany těchto situací v trestním zákoně. I v případě kladného vyřešení otázky naplnění formálních znaků posuzovaného trestného činu obviněným bude třeba se důkladně zabývat materiální podmínkou trestnosti, kterou soudy ve věci rozhodující zcela pominuly. Nejvyšší soud považuje za nutné ještě doplnit uvedené závěry ve smyslu zásady trestní represe jako krajního právního prostředku ochrany práv a právních zájmů jednotlivců v oblasti soukromoprávních vztahů (ultima ratio). Uvedený případ Nejvyšší soud na základě obsahu trestního spisu hodnotí spíše jako případ typický pro řešení podle norem občanského či obchodního práva mezi podnikatelskými subjekty, v němž není nutné použít norem trestního práva, jež by tak neadekvátně okolnostem zasáhlo do vztahů soukromoprávní povahy. Navíc jak vyplývá z protokolu o výslechu správkyně konkursní podstaty Ing. H. K. ze dne 4. 11. 2004 (č. l. 68 trestního spisu), tato svědkyně již vyvolala spor o platnosti Smlouvy, přičemž soudy ve věci rozhodující se případným výsledkem tohoto řízení nezabývaly. Vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze obviněný, Nejvyšší soud připomíná, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová