ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1198.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1198/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným Ing. R. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 To 383/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 124/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 To 383/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 3 T 124/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 3 T 124/2002, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. b) tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle §148 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené společnosti F., s. r. o., náhradu škody ve výši 325.011,- Kč s úrokem z prodlení ve výši deseti procent ročně z uvedené částky od 18. 4. 2000 do dne zaplacení. Se zbytkem svého nároku pak byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně okresní soud obviněného Ing. R. K. podle §226 písm. a) tr. zák. zprostil obžaloby ze skutku, jímž se měl dopustit trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 To 383/2007, zamítl odvolání obviněného a poškozené společnosti F., s. r. o., proti uvedenému rozsudku jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Ing. R. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., resp. stanovené podle §265h odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný Ing. R. K. uplatnil mimořádný opravný prostředek v rozsahu celého výroku o vině, přičemž ve vztahu ke všem bodům jako důvod dovolání uvedl nesprávné hmotně právní posouzení.
K trestnému činu zpronevěry [bod 1. a) – f) výroku o vině] namítl, že popis skutku je vadný. Pokud měl podle soudu páchat trestnou činnost od března do května roku 1998 jako jednatel a společník poškozené společnosti, nezakládalo se takové tvrzení na pravdě, neboť na funkci jednatele rezignoval dne 28. 4. 1998. Jako společník se pak skutků vůbec dopustit nemohl, protože jako společník neměl oprávnění jednat za společnost. Další námitka týkající se trestného činu zpronevěry svým obsahem zpochybňovala úmysl poškodit ostatní společníky a získat pro sebe nebo své příbuzné neoprávněný prospěch. Obviněný nepolemizoval s průběhem dílčích skutků pod písmeny a) – f) bodu 1. výroku o vině, avšak své jednání vysvětloval tím, že peněžní prostředky a věci fakticky započetl vůči své vlastní pohledávce, již měl za společností F., s. r. o. Důrazně se ohradil proti názoru soudů obou stupňů, že by finance, jež do společnosti vložil v roce 1996, byly vkladem do kapitálových fondů, neboť se podle něj ve skutečnosti jednalo o půjčku, na jejíž vrácení měl nárok.
Pod bodem 2. výroku o vině okresní soud uznal dovolatele vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací v té alternativě, že informace zničil. Obviněný ve svém jednání nespatřoval nic protiprávního. Uvedl, že skutek není trestným činem, neboť po uplynutí licence měl povinnost program smazat, jinak by se dopustil porušování autorských práv. Data navíc vytiskl a chtěl je předat společníkům za účasti svědků, což se sice neuskutečnilo, avšak policii účetnictví předal.
Ani skutek, jímž měl naplnit znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (bod 3. výroku o vině) v té variantě, že uvedl nepravdivé údaje, nepovažoval obviněný za trestný čin. Vytkl soudu neuvedení znaku úmyslu ve skutkové větě, také zpochybnil podobně jako u skutku pod bodem 1. časové vymezení protiprávního jednání, když v květnu 1998 již nebyl jednatelem společnosti F., s. r. o. Dále dovolatel napadl znění skutkové věty v té části, kde je uvedeno, že obviněný měl být ze společnosti vyloučen, on přitom odstoupil z funkce jednatele z vlastní vůle. Zásadní právní námitka se týká pochybení soudu prvního stupně, již nenapravil ani soud odvolací. Okresní soud totiž jak ve skutkové větě, tak v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, vyměření které daně měl obviněný svým jednáním ohrozit. Obviněný dále namítl, že nesprávný zápis jistiny nemůže mít za následek ohrožení řádného vyměření daně.
U posledního trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. (bod 4. výroku o vině), dovolatel popřel úmysl zkrátit daň z příjmu právnických osob. Podle jeho tvrzení podal příslušné daňové přiznání za rok 1996 za společnost F., s. r. o., v dobré víře, že údaje odpovídají skutečnosti, tedy včetně cestovného ve výši 476.311,- Kč, jež zanesl do nákladů na žádost Ing. P. J. Především se však domáhal zániku trestnosti tohoto činu z důvodu účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák., protože podal dodatečné daňové přiznání, čímž své pochybení napravil.
Svou poslední námitku dovolatel směřoval proti právnímu posouzení výše škody, odkázal přitom na svá předchozí podání a přednesy, aniž by v rámci svého mimořádného opravného prostředku specifikoval konkrétní argumenty. S ohledem na všechny shora uvedené důvody obviněný Ing. R. K. závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i řízení jemu předcházející. Další postup soudů v trestní věci již nekonkretizoval.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího přesvědčení nelze vyhovět námitkám obviněného ohledně trestných činů zpronevěry, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť námitky nebyly důvodné, resp. právně relevantní. V případě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění však shledala státní zástupkyně v postupu soudů nižších stupňů stejné pochybení, na něž upozornil dovolatel. Popis skutku pod bodem 3. výroku o vině podle ní postrádal souvislosti a zejména neobsahoval konstatování, jaké včasné a řádné vyměření příslušné daně mělo být ohroženo. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a okresnímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného Ing. R. K. se dále vyjádřila také poškozená společnost F., s. r. o. Ta se v podstatě neshodovala s tím, že by na její straně v důsledku jednání obviněného nevznikla žádná škoda.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky obviněného a poškozené proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protiprávní jednání kladená dovolateli za vinu se dají shrnout tak, že trestný čin zpronevěry spočíval v převodu majetku společnosti F., s. r. o., na obviněného, jenž byl jednatelem a společníkem uvedené společnosti, nebo na jeho příbuzné na základě smluv blíže specifikovaných ve skutkové větě, aniž by za zcizovaný majetek poškozená společnost získala náležité protiplnění, čímž jí způsobil škodu v celkové výši 259.476,50 Kč. Trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací měl obviněný spáchat tak, že v době od března 1998 do května 1999 s úmyslem poškodit společnost F., s. r. o., a zničit důkazy, vymazal účetní agendu této společnosti z pevného paměťového média počítače. Dále se měl dopustit trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění tím, že jako osoba odpovědná za vedení účetnictví poškozené společnosti uvedl v účetní knize nepravdivý údaj o zůstatku za měsíc duben 1997 ve výši 196.773,20 Kč, ačkoli skutečný zůstatek byl 340,10 Kč, a po vyloučení z funkce jednatele společnosti F., s. r. o., nepředal jejím zástupcům účetnictví a neprovedl účetní závěrku, v důsledku čehož nemohla být řádně a včas vyměřena daň. Konečně podstatou posledního trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby bylo to, že obviněný předložil za společnost F., s. r. o., přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1996, kde mezi náklady vědomě neoprávněně zahrnul částku 476.311,- Kč, čímž došlo ke snížení daně o částku 186.030,- Kč ve prospěch společnosti F., s. r. o., a ke škodě státu zastoupeného Finančním úřadem ve Frýdku-Místku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03), nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, jež dovolací soud stručně shrnul v předchozím odstavci.
Po přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení jemu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednotlivých skutků, ani jejich popis ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevystihuje všechny znaky příslušných skutkových podstat. Převážná většina námitek uplatněných dovolatelem byla důvodná a za situace, kdy pochybení okresního soudu nenapravil ani soud druhého stupně, dávala podklad pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejzávažnější vada se týkala výroku o vině pod bodem 3., v rámci jehož popisu soud prvního stupně neuvedl, k ohrožení včasného a řádného vyměření které daně mělo dojít tím, že obviněný Ing. R. K. uvedl v účetních knihách nepravdivé údaje. Okresní soud ve Frýdku – Místku nespecifikoval, jaké daně se trestný čin týkal, ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, popis skutku pod bodem 3. neodpovídá požadavkům podle §120 odst. 3 tr. ř. (výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu), a proto nemohl obstát.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo
kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo
kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají,
a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.
Dovolatel byl uznán vinným citovaným trestným činem v jeho první variantě, avšak dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“, jenž následuje až za alinea třetí se vztahuje i k alinea první a druhá (srovnej č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Přestože soud prvního stupně správně do právní věty zahrnul i následek dané trestně právní normy – ohrožení řádného a včasného vyměření daně, takové obecné konstatování již není dostačující z hlediska popisu skutku. K náležitému vyjádření okolností charakterizujících tento znak skutkové podstaty bude třeba jednoznačně stanovit, jaká daň nemohla být včas a řádně vyměřena v důsledku protiprávního jednání obviněného. Navíc dovolací soud podotýká, že ve skutku je popsáno nejen uvedení nesprávné výše účetního zůstatku za měsíc duben roku 1997, ale i nevypracování účetní závěrky (zjevně za období roku 1997, což však doplněno není) a nepředání účetních dokumentů ostatním jednatelům společnosti. Právní věta přitom cituje pouze jeden alternativní znak odpovídající alinee druhé skutkové podstaty trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. Skutková věta pod bodem 3. výroku o vině tak postrádá popis okolností, jež vyžaduje citované ustanovení trestního zákona pro splnění existence jednoho z alternativních znaků uvedeného v dovětku – ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Dovolání je tudíž v této části podáno důvodně, neboť skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou neúplná, chybí totiž jedna z obligatorních podmínek trestní odpovědnosti obviněného za uvedený trestný čin. Shodně se ohledně této námitky vyjádřila také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Již z tohoto důvodu nemohl rozsudek soudu prvního stupně obstát, musel být zrušen a zrušeno muselo být i usnesení odvolacího soudu, který vytýkanou vadu v rámci řízení o řádném opravném prostředku neodstranil.
Popis skutkových okolností, na něž soudy aplikovaly ustanovení §125 odst. 1 tr. zák., byl však stižen i formální vadou, již obviněný důvodně vytýkal soudům nižších stupňů ve svém podání. Údaj, že dovolatel byl ze společnosti F., s. r. o., vyloučen, nekoresponduje s listinnými důkazy založenými v trestním spise. Podle listinného materiálu založeného na č. l. 372-375 spisu 3 T 12/2001 z funkce jednatele odstoupil obviněný Ing. R. K. sám z vlastní vůle, přičemž zákonnost takového postupu potvrdil i Krajský obchodní soud v Ostravě (srovnej usnesení tohoto soudu ze dne 25. 5. 1998 na č. l. 695 spisu 4 T 20/2000, jímž bylo rozhodnuto o výmazu obviněného jako jednatele společnosti F., s. r. o., z Obchodního rejstříku). Toto pochybení by samo o sobě nemohlo být podkladem pro zrušení napadených rozhodnutí, avšak v rámci nového řízení bude na okresním soudu, aby uvedenou věcnou nesprávnost odstranil. Naopak další z dovolacích námitek obviněného, jež směřovala proti vymezení období, kdy měl trestnou činnost spáchat, postrádala opodstatnění. Okamžik zániku funkce jednatele není zásadní pro možnost pokračovat v protiprávním jednání, jak se mylně domníval dovolatel, protože soud prvního stupně zjevně vycházel z toho, že obviněný mohl provádět zásahy do účetních dokladů, jež měly vést k nesprávnému vyměření daně, i po ukončení výkonu funkce jednatele společnosti F., s. r. o. I přesto však je podle názoru dovolacího soudu žádoucí, aby v novém řízení bylo výstižněji popsáno jednání a konkrétní okolnosti charakterizující i další znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. včetně subjektivní stránky, již okresní soud výslovně vyjádřil pouze v odůvodnění rozsudku na str. 14.
Skutková zjištění pod bodem 2. výroku o vině evidentně mají úzkou souvislost s jednáním popsaným pod bodem 3. téhož výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný Ing. R. K. byl uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. b) tr. zák. v té alternativě, že informace o účetnictví společnosti F., s. r. o., zničil, přičemž k tomu mělo dojít v březnu 1998 až květnu roku 1999. Spojitost mezi těmito dvěma body je dána tím, že se mělo jednat o účetní doklady téže obchodní společnosti, do nichž měl obviněný jednak uvést nepravdivé údaje a dále tyto dokumenty nepředal ostatním společníkům společnosti F., s. r. o.
Soudy obou stupňů akceptovaly obhajobu obviněného do té míry, že program, v němž zpracovával účetnictví, měl v souladu s licenčními podmínkami nájemní smlouvy za povinnost smazat. S tímto se ztotožnil také dovolací soud, neboť na č. l. 927 spisu 4 T 20/2000 založené licenční podmínky ukládají nájemci povinnost při zániku nájemní smlouvy bezodkladně vymazat software ze všech vlastních paměťových médií a technických nosičů dat. Jako trestné však soudy vyhodnotily to, že přestože byl obviněný současně podle §31 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví v tehdy platném znění povinen archivovat účetní data po dobu pěti let, uvedenou povinnost porušil vymazáním dat z pevné paměti počítače, neboť následkem výmazu dat bylo zničení informací o účetnictví. Co se týče povinnosti obviněného archivovat účetní agendu společnosti, lze konstatovat, že tento právní závěr soudu má oporu jak ve znaleckém posudku znalce Ing. V. P. (srovnej č. l. 112 spisu 3 T 12/2001), tak v citovaném ustanovení zákona o účetnictví. O tom, zda dovolatel jednal v rozporu s takovou povinností, a pokud ano, v jakém rozsahu, existují však důvodné pochybnosti.
Nejasnost zřetelně vyvstává při komplexním pohledu na výrok o vině pod body 2. a 3. Pokud pod bodem 2. okresní soud tvrdí, že došlo ke zničení veškerého účetnictví, a pod bodem 3. pak viní dovolatele z toho, že účetnictví nevydal společníkům společnosti F., s. r. o., obsahuje rozsudek v rozsahu těchto výroků zřejmý rozpor. Bude na soudu prvního stupně, aby skutkové okolnosti ohledně těchto dvou skutků vyjasnil, eventuelně více specifikoval konkrétní a nesporné skutečnosti, jež musí být podkladem pro posouzení trestnosti obviněného. Zejména by mělo dojít v novém řízení ke konkretizaci vymazaných dat, resp. účetních dokladů, např. srovnáním dokumentů vydaných obviněným po intervenci policejního orgánu (viz předávací protokoly ze dnů 1. 7. 1998 a 5. 8. 1998 založené na č. l. 40 - 44 spisu 3 T 12/2001). Teprve poté bude možné bez jakýchkoli pochybností konstatovat alespoň minimální rozsah vymazané účetní agendy, nezbytný pro naplnění znaku zničení informací, neboť bude s určitostí jasné, které konkrétní účetní doklady dovolatel předal (tudíž nezničil), a vice versa které vymazáním zničil ve smyslu §257a odst. 1 tr. zák.
V této souvislosti by bylo vhodné také vysvětlit, jakým způsobem přesně měl dovolatel účetní data archivovat. Nelze totiž pominout vyjádření Ing. P. N. a znalecký posudek znalce Ing. P. K., kteří shodně vykládali archivační povinnost podle §31 odst. 2 zákona o účetnictví v tom smyslu, že je jí učiněno zadost, pokud jsou data vytištěna a následně uspořádána a založena (srovnej svědectví Ing. P. N. podané u hlavního líčení dne 16. 4. 2007, č. l. 445 a str. 12 znaleckého posudku č. 22/2001 založeného na č. l. 463 a násl., obojí ve spise 3 T 12/2001).
Jako důvodnou výtku vztahující se k výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (bod 4. výroku o vině) vyhodnotil Nejvyšší soud námitku zániku trestnosti podle §66 písm. a) tr. zák.
Bylo na volné úvaze okresního soudu, zda bude na základě provedeného dokazování považovat za věrohodnou skutkovou verzi obviněného nebo svědka Ing. P. J., který popřel, že by se cestovní náklady mohly pohybovat ve výši kolem půl milionu korun. Přestože tedy částka 476.311,- Kč podle tohoto svědka nebyla zanesena mezi náklady na základě jeho sdělení obviněnému, je nesporným faktem, že předmětné přiznání k dani z příjmu za rok 1996 za společnost F., s. r. o., spolupodepsal (viz č. l. 158 spisu 3 T 12/2001), aniž vyjádřil s tak vysokými náklady na cestovné nesouhlas. Za takové situace nelze bez dalšího vytýkat obviněnému, že následně dne 20. 5. 1998 podal dodatečné daňové přiznání (založeno na č. l. 160 spisu 3 T 12/2001), které již i podle zjištění soudu prvního stupně odpovídalo skutečnosti. Jako logická se sice jeví úvaha, že obviněný se rozhodl podat dodatečné daňové přiznání až po osobních neshodách s druhým jednatelem a společníkem Ing. P. J., ale ani tak mu nelze klást k tíži úkon, jímž svou chybu napravil. Ve smyslu ustanovení o účinné lítosti [§66 písm. a) tr. zák.] je v daném případě významné jednak to, že byl závadný stav skutečně napraven (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 583, kde demonstrativně jako příklad napravení škodlivého následku u tohoto trestného činu je uvedeno zaplacení zkrácené daně), a hlavně pak okolnost, že dodatečné daňové přiznání obviněný učinil dobrovolně (srovnej č. 2/1965 Sb. rozh. tr., č. 35/21001 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, číslo 4, ročník 1999, pod č. 4 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. T 14, svazek 1/2001, podle nějž je dobrovolným napravením také úkon pachatele učiněný dokonce až těsně po prvním poznatku finančního úřadu o podezřelé okolnosti, jež mohla být podnětem k dalším úkonům jako např. provedení daňové kontroly). Dovolací soud nepochybuje, že se jednalo o dobrovolné napravení škodlivého následku proto, že obviněný tak učinil předtím, než finanční úřad přistoupil ke kontrole hospodaření společnosti F., s. r. o., eventuelně před zahájením trestního stíhání pro daný skutek (příslušné usnesení o zahájení trestního stíhání převzal obviněný dne 12. 10. 2000, č. l. 3 spisu 3 T 12/2001). Pro účely posouzení zániku trestnosti jednání obviněného za podmínek účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák. tak není rozhodné, že dovolatel podal dodatečné přiznání k dani z příjmu právnických osob za společnost F., s. r. o., až po zániku své funkce jednatele. Byl to zjevně on, kdo učinil předmětné podání k finančnímu úřadu dne 1. 4. 1997, a měl tak oprávněně zájem na napravení závadného stavu, k čemuž navíc podle vyjádření soudu disponoval nezbytnými účetními podklady. Za zjištěného skutkového stavu mohl tudíž řádné dodatečné daňové přiznání podat jen obviněný.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu konečně také včetně celého výroku o vině pod bodem 1., jímž byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry. Učinil tak z podnětu opodstatněné námitky k právní povaze peněžního vkladu obviněného z roku 1996 ve výši 166.665,70 Kč, resp. nesprávného právního posouzení této skutečnosti soudy nižších stupňů.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, existence tohoto vkladu byla potvrzena dalším z jednatelů a společníků Ing. P. J., který jej však považoval za „naplnění kapitálových fondů“ společnosti (srovnej např. jeho svědeckou výpověď u hlavního líčení dne 25. 5. 2007 – č. l. 460 spisu 3 T 124/2002). Stejně uvažoval i soud prvního stupně, který na str. 8 až 9 rozsudku zdůvodnil svůj právní závěr o povaze vložených peněz tak, že vycházel z tvrzení svědka Ing. P. J. a jeho manželky PaeDr. S. J. s tím, že k řádnému uzavření smlouvy o půjčce s členem statutárního orgánu by společnost musela konat valnou hromadu podle ustanovení §§196a odst. 1 a 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Soud však zcela pominul fakt, že obchodní zákoník vůbec pojem použitý okresním soudem i znalcem - „vklad do kapitálových fondů“ neobsahuje. Zvýšit či snížit výši základního kapitálu, (do 31. 12. 2000, než nabyla účinnosti poslední část zákona č. 370/2000 Sb., operovala právní úprava s pojmem základní jmění), společnosti s ručením omezeným lze jen za podmínek a způsobem upraveným v ustanoveních §§142, resp. 146 a násl. citovaného zákona. Pokud dále dojde ke zvýšení základního kapitálu v souladu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku, je navíc statutární orgán povinen podle §145 obchodního zákoníku podat bez zbytečného odkladu návrh na zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Obchodní rejstřík však v případě obchodní společnosti F., s. r. o., o žádném takovém návrhu nerozhodoval. Zvýšení základního kapitálu této společnosti o částku vloženou jak obviněným tak i druhým ze společníků – svědkem Ing. P. J. odporuje i zjištění okresního soudu, jež vyjádřil v popisu skutku pod bodem 1. výroku o vině, že základní jmění společnosti v inkriminované době činilo 105.000,- Kč, tudíž částku odpovídající výši vkladu při založení společnosti. Znalec Ing. V. P. u hlavního líčení také poukázal na zákonné alternativy možností zvýšení základního kapitálu společnosti a tím, že k němu může dojít formou příjmu ze zisku, půjčkou anebo darem (viz č. l. 477 spisu 3 T 124/2002). Protože výše uvedený výklad vylučuje, aby sporný peněžní vklad obviněného měl povahu navýšení základního kapitálu, jak nesprávně tento úkon obviněného ve prospěch společnosti charakterizoval soud prvního stupně, bude nutné zabývat se znovu otázkou, co bylo právním důvodem vložení peněz obviněným, zda se jednalo o půjčku nebo dar, když o příjmy ze zisku také zjevně nešlo. Po vyjasnění této zásadní právní otázky teprve bude možné posoudit, zda obviněný měl právní nárok na vrácení vložené částky, a pokud ano, tak v jaké výši. Pokud v řízení nebude vyvráceno tvrzení obviněného, že se jednalo o půjčku, kterou společnosti poskytl na pořízení osobního automobilu, či jiný účel, musí se zjevně soudy vypořádat s tím, že za této situace měl obviněný nárok na vrácení půjčky. Je sice nesporné, že obviněný nemohl, i v době, kdy byl jedním z jednatelů společnosti, svévolně činit úkony, jimiž docházelo k úhradě dluhu společnosti (včetně započtení pohledávky) vůči jeho osobě, na druhé straně však pro správné právní posouzení věci, především pak pro aplikaci trestního zákona na uvedené jednání, bude nutné vyřešit otázku vzniku škody, jakožto jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Teprve po vyjasnění okolností a povahy vkladu bude možné zkoumat oprávněnost jednotlivých finančních transakcí obviněného, popsaných pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a především nutnosti použití trestní represe na úkony obviněného.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě upozornit na okolnost, která nebyla dovoláním vytýkána a která se týká převodu leasingové smlouvy o pronájmu vozidla zn. Mazda 323 LX ve prospěch O. T., tedy skutku popsanému pod bodem 1. b) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. K převodu práv a povinnosti ze smlouvy mělo dojít se souhlasem pronajímatele s tím, že dosavadnímu nájemci – společnosti F., s. r. o., nová nájemkyně měla uhradit částku 138 960,- Kč. Tuto částku si obviněný podle dosavadních zjištění měl opětovně započíst na úhradu své pohledávky vůči této obchodní společnosti, přičemž soud stanovil výši škody vůči této společnosti na částku 156 207,- Kč. Způsob, jakým k uvedené částce dospěl, je naznačen v odůvodnění rozsudku na straně 10, avšak evidentně se jedná o vadné posouzení vzniku i výše škody. Je totiž zřejmé, že soud neměl k dispozici údaj o hodnotě, kterou vozidlo mělo v době převodu leasingové smlouvy, a vycházel tak z celkové ceny leasingu, od níž odečetl hodnotu akontace a následných pět splátek, které hradil obviněný ve prospěch pronajímatele jako fyzická osoba. Tento postup sám o sobě nerespektuje stanovisko trestního kolegia publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., které by však nebylo možné na posuzovaný případ použít ani při jeho dodržení. Citované stanovisko dopadá na takové porušení smluvních povinností, při nichž pachatel např. převede předmět leasingu na třetí osobu bez souhlasu pronajímatele a výpočet škody se pak týká právě tohoto účastníka leasingového vztahu – tedy pronajímatele, který je současně po dobu trvání smlouvy vlastníkem věci. U obviněného Ing. R. K. však došlo resp. mělo dojít k porušení práv dosavadního nájemce – společnosti F., s. r. o., jež mu náležela z leasingové smlouvy (a následně pak dalším úkonem si obviněný měl započíst platbu za převod nájemních práv, kterou uhradila svědkyně O. T.). Škoda, k níž došlo změnou leasingové smlouvy na straně nájemce, tomuto dosavadnímu nájemci, tak nemůže odpovídat škodě, jíž by pachatel způsobil druhému z účastníků smlouvy, tedy pronajímateli, jak tomu bylo v případě řešeném v uvedeném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu.
V rámci nového projednání věci si proto bude nutné nejprve ujasnit, co bylo v posuzovaném případě předmětem útoku, tedy cizí věcí, svěřenou obviněnému, jíž si měl neoprávněně přisvojit. Popis daného skutku ve výroku o vině totiž obsahuje okolnosti, které vyjadřují „převod leasingové smlouvy“ obviněným, dále skutečnost, že společnosti F., s. r. o., bylo převodem zabráněno v získání automobilu do jejího vlastnictví, jakož i to, že částku 138 960,- Kč, kterou ve prospěch společnosti jako cenu převodu nájmu uhradila O. T., si obviněný ponechal, resp. vystavil fiktivní účetní doklady, aby zakryl výběr těchto i dalších peněz z pokladny společnosti. Výši způsobené škody touto transakcí pak soud stanovil částkou 156 207,- Kč, k níž dospěl způsobem popsaným na straně 10 odsuzujícího rozsudku (popsáno výše). Za situace, kdy škoda nebyla způsobena vlastníku cizí věci, který se změnou leasingové smlouvy na straně nájemce projevil souhlas, nemohl tak být předmětem útoku osobní automobil, který měla „poškozená“ společnost F., s. r. o., v nájmu. Pro trestní odpovědnost obviněného nemá žádný význam ta skutečnost, že dosavadní nájemce nemohl získat po ukončení nájemního vztahu vozidlo – předmět nájmu – do svého vlastnictví. Cizí věcí, která mu jako statutárnímu zástupci společnosti byla svěřena a již si přisvojil, tak může být pouze finanční částka, kterou za přenechání nájmu vozidla uhradila společnosti F., s. r. o., O. T. Přisvojením si těchto peněz, pokud k němu došlo neoprávněně, se obviněný mohl dopustit trestného činu zpronevěry. Výše škody, jíž tak mohl společnosti F., s. r. o., způsobit, musí odpovídat té finanční hotovosti, kterou společnost obdržela za přenechání nájmu osobního automobilu, a to bez ohledu na to, zda s převodem leasingové smlouvy projevili souhlas ostatní jednatelé. Obviněný v postavení jednatele, tedy statutárního zástupce, byl oprávněn k prodeji majetku společnosti a to včetně postoupení práv z leasingové smlouvy. Hodnota předmětu leasingu v době převodu, stejně jako plnění, které by společnost – dosavadní nájemce – musela vynaložit do doby, než by předmět leasingu mohla nabýt do svého vlastnictví ve shodě se smluvními podmínkami, resp. akontace a dosud uhrazené leasingové splátky, tak nemohly být obviněným zpronevěřeny, neboť převod leasingové smlouvy se uskutečnil se souhlasem pronajímatele a vlastníka automobilu, kterému v důsledku změny smluvních podmínek nebyla způsobena žádná škoda. Tomuto právnímu názoru bude nutné přizpůsobit popis skutku, jenž ve vztahu k trestnému činu zpronevěry musí obsahovat pouze ty skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Pokud by soud chtěl postihnout i tu část jednání obviněného, jež souvisela s převodem leasingové smlouvy na třetí osobu, v důsledku čehož znemožnil původnímu nájemci získat automobil do svého vlastnictví po ukončení nájemního vztahu, musel by jej vyjádřit v samostatném skutku, přičemž by si musel nejprve opatřit a provést důkazy, jež by odůvodňovaly jeho právní kvalifikaci např. jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Bylo by proto třeba zkoumat, zda finanční kompenzace poskytnutá O. T. nedosahovala výše nákladů, kterou do doby převodu automobilu společnost F., s. r. o., již vynaložila za účelem dosažení převodu předmětu leasingu do svého vlastnictví a zda to vůbec měla v úmyslu s přihlédnutím k té výši finančních prostředků, jež by do ukončení nájmu musela ještě vydat, aby se vozidlo mohlo stát jejím vlastnictvím. Vzhledem k tomu, že mimořádný opravný prostředek podal ve věci výlučně obviněný, je s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) vyloučeno, aby byl obviněný uznán vinným dalším trestným činem, pokud se tak nestalo již v napadeném rozhodnutí. V novém řízení bude rovněž nutné opětovně posoudit i otázku eventuelní výše náhrady škody, pokud soud obviněnému uloží povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř., neboť v důsledku uvedeného nesprávného postupu při zjišťování škody způsobené převodem leasingové smlouvy /bod 1. b) výroku o vině/, byl vadný i tento výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Zcela irelevantní byly ostatní námitky dovolatele týkající se bodu 1. výroku o vině. Soud prvního stupně nepochybil, pokud popsal skutek tak, že ho spáchal obviněný Ing. R. K. jako jednatel a společník, protože pachatelem trestného činu zpronevěry může být i společník poškozené společnosti. Jiná by byla situace v případě omezení práv společníka společenskou smlouvou, jež však v tomto smyslu práva společníků nijak nezužovala (srovnej znění společenské smlouvy založené na č. l. 100 a násl. spisu 3 T 12/2001).
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Ing. R. K. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Důkladněji se vypořádá s otázkou, jakou povahu měl peněžní vklad obou společníku v říjnu roku 1996 a v návaznosti na výsledné zjištění bude opětovně zkoumat oprávněnost či protiprávnost úkonů obviněného popsaných pod bodem 1. a) – f) výroku o vině. Pokud nebude prokázána právní povaha plnění obviněného ve prospěch společnosti, tedy nebude vyvrácena obhajoba, že se jednalo o půjčku, bude na soudu, aby rozlišil, že obviněný poskytl plnění společnosti, měl nárok na jeho vrácení a tudíž, zda skutečně došlo ke způsobení škody. Zároveň odstraní zřejmý rozpor mezi skutky pod body 2. a 3. uvedením účetních dokladů, jež odvolatel zničil, resp. nepředal ostatním společníkům. Současně posoudí otázku možné účinné lítosti ve vztahu ke skutku pod bodem 4. výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Pokud soud prvého stupně i po novém projednání věci shledá zjištěné skutečnosti odpovídajícími zákonným znakům trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., náležitým způsobem doplní skutkovou větu pod bodem 3. výroku o vině tak, že označí daň, event. daně, jejichž řádné a včasné vyměření mělo být ohroženo, a vyjádří dostatečně okolnosti charakterizující subjektivní stránku trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. R. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová