ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1320.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1320/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2008 o dovolání obviněného R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 37/2002, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, ve výroku o vině pod bodem II., kterým byl obviněný R. M. uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a v celém výroku o trestu. V ostatních částech (ve zrušujícím výroku a ve výrocích pod body I. a III.) zůstává napadený rozsudek beze změny.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc obviněného R. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 6 T 37/2002, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jeden ze dvou jednatelů společnosti M. M. L. s. r. o., M. L., okr. Ch., ačkoliv podle uzavřené společenské smlouvy ze dne 24. 9. 1997 oba jednatelé mohli jednat samostatně a měli oprávnění podepisovat se za společnost, a to samostatně do výše 50.000,- Kč, nad 50.000,- Kč se měli podepisovat oba společně (článek 2 smlouvy, bod 2.2), a ačkoliv k rozhodnutím o prodeji majetku společnosti, jehož pořizovací hodnota je vyšší než 100.000,- Kč, bylo třeba souhlasu alespoň dvou třetin počtu všech společníků (článek 1 smlouvy, bod 1.12),
dne 23. dubna 2001 uzavřel jménem společnosti kupní smlouvu se společností K. D., spol. s r. o., se sídlem V. M., okres Ú. n. O., na jejímž základě došlo k prodeji modelů Černé věže, Červené Lhoty, rotundy Říp, Starého Bělidla, Mlýna a lodě Bivoj z majetku společnosti M. M. L. s. r. o., za částku 205.292,60 Kč, ačkoli hodnota těchto prodaných modelů činila podle znaleckého posudku nejméně 442.000, Kč,
dne 15. května 2001 uzavřel jménem společnosti kupní smlouvu se společností K. D., spol. s r. o., se sídlem V. M., okres Ú. n. O., na jejímž základě došlo k prodeji objektu občanské vybavenosti č. p. 655 na st. p. č. 701/2 o výměře 201 m², pozemkových parcel č. 2225 o výměře 326 m², č. 2226 o výměře 7548 m², č. 2227 o výměře 717 m², č. 2228 o výměře 716 m², č. 2229 o výměře 359 m², č. 2230 o výměře 390 m², č. 2231 o výměře 10 235 m², přičemž tyto nemovitosti se nacházely v katastrálním území M. L., za částku 6.000.000,- Kč, ačkoli hodnota těchto prodaných nemovitostí činila ke dni prodeje podle znaleckého posudku nejméně 11.639.920,- Kč,
přičemž při následně konané valné hromadě společnosti dne 18. května 2001 o této skutečnosti neinformoval společníky a druhého jednatele společnosti.
Za tento trestný čin byl obviněný R. M. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce i obviněný R. M. odvoláními, přičemž z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 6 To 611/2006, tak, že napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněného R. M. vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jeden ze dvou jednatelů společnosti M. M. L. s. r. o., M. L., okr. Ch., ačkoliv podle uzavřené společenské smlouvy ze dne 24. 9. 1997 oba jednatelé mohli jednat samostatně a měli oprávnění podepisovat se za společnost, a to samostatně do výše 50.000,- Kč, nad 50.000,- Kč se měli podepisovat oba společně (čl. 2, bod 2.2 smlouvy), a ačkoliv k rozhodnutí o prodeji majetku společnosti, jehož pořizovací hodnota je vyšší než 100.000,- Kč bylo třeba souhlasu alespoň dvou třetin počtu všech společníků (čl. 1 smlouvy, bod 1.12) jednak dne 23. 4. 2001 uzavřel jménem společnosti kupní smlouvu se společností K. D., spol. s r. o., se sídlem V. M., okr. Ú. n. O., na jejímž základě došlo k prodeji modelů miniatur Černé věže, Červené Lhoty, rotundy Říp, Starého Bělidla, Mlýna, Lodě Bivoj z majetku společnosti M. M. L. s. r. o., za částku 205.292,60 Kč, ačkoliv hodnota těchto prodaných modelů činila v době prodeje podle znaleckého posudku nejméně 442.000,- Kč, a jednak 15. 5. 2001 uzavřel jménem společnosti M. M. L. s. r. o., kupní smlouvu se společností K. D., spol. s r. o., se sídlem V. M., okr. Ú. n. O., na jejímž základě došlo k prodeji objektu občanské vybavenosti čp. 655 včetně pozemků st. p. č. 701/2 o výměře 201 m2, pozemkových parcel č. 2225 o výměře 326 m2, č. 2226 o výměře 7548 m2, č. 2227 o výměře 717 m2, č. 2228 o výměře 716 m2, č. 2229 o výměře 359 m2, č. 2230 o výměře 390 m2 a č. 2231 o výměře 10235 m2 v katastrálním území M. L. za částku 6.000.000,- Kč, přičemž hodnota prodaných nemovitostí činila ke dni prodeje podle znaleckého posudku nejméně 11.639.920,- Kč, avšak na valné hromadě obchodní společnosti dne 9. 12. 1999 společníci schválili prodej celé obchodní společnosti za částku 8.400.000,- Kč a poté při následně konané valné hromadě společnosti dne 18. 5. 2001 o této skutečnosti neinformoval společníky a druhého jednatele společnosti, čímž jednal v rozporu s citovanou společenskou smlouvou a nad rámec pověření z valných hromad obchodní společnosti zejména z 9. 12. 1999 a 8. 2. 2001, čímž způsobil obchodní společnosti M. M. L. s. r. o., škodu ve výši nejméně 1.958.000,- Kč.
Za tento trestný čin obviněnému odvolací soud uložil podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Současně bylo odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 6 To 611/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 6 T 37/2002, podal obviněný R. M. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 953/2007, napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 6 To 611/2006, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc obviněného R. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni v novém řízení o obou odvoláních obviněného R. M. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, tak, že k odvolání obviněného R. M. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 6 T 37/2002, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že v bodě
I. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného R. M. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 3 Zt 604/2001, z dílčího útoku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., pro skutek, že jako jeden ze dvou jednatelů společnosti M. M. L. s. r. o., okr. Ch., ačkoliv podle uzavřené společenské smlouvy ze dne 24. 9. 1997 by jednatelé mohli jednat samostatně a měli oprávnění podepisovat se za společnost, a to samostatně do výše 50.000,- Kč, nad 50.000, Kč se podepisovali oba společně (článek 2 smlouvy, bod 2.2), a dále k rozhodnutí o prodeji majetku společnosti, jehož pořizovací hodnota je vyšší než 100.000,- Kč, bylo třeba souhlasu alespoň dvou třetinové většiny hlasů všech přítomných společníků, kteří zároveň představovali alespoň dvě třetiny počtu všech společníků (článek 1 smlouvy, bod 1.12), dne 23. dubna 2001 uzavřel jménem společnosti kupní smlouvu se společností K. D., (ve vyhotovení rozsudku je nesprávně uvedeno K. D.), spol. s r. o., se sídlem V. M., okres Ú. n. O., na jejímž základě došlo k prodeji modelů Černé věže, Červené Lhoty, rotundy Říp, Starého Bělidla, Mlýna a lodě Bivoj z majetku společnosti M. M. L. s. r. o., za částku 205.292,60 Kč, ačkoliv hodnota těchto prodaných modelů činila podle znaleckého posudku nejméně 442.000,- Kč, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Dále však Krajský soud tímto rozsudkem v bodě
II. uznal obviněného R. M. vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jeden ze dvou jednatelů společnosti M. M. L. s. r. o., okr. Ch., ačkoliv podle uzavřené společenské smlouvy ze dne 24. 9. 1997 by jednatelé mohli jednat samostatně a měli oprávnění podepisovat se za společnost, a to samostatně do výše 50.000,- Kč, nad 50.000,- Kč se podepisovali oba společně (článek 2 smlouvy, bod 2.2), a dále k rozhodnutím o prodeji majetku společnosti, jehož pořizovací hodnota je vyšší než 100.000,- Kč, bylo třeba souhlasu alespoň dvou třetinové většiny hlasů všech přítomných společníků, kteří zároveň představovali alespoň dvě třetiny počtu všech společníků (článek 1 smlouvy, bod 1.12), dne 15. května 2001 uzavřel jménem společnosti kupní smlouvu se společností K. D., (ve vyhotovení rozsudku je nesprávně uvedeno K. D.), spol. s r. o., se sídlem V. M., okres Ú. n. O., na jejímž základě došlo k prodeji objektu občanské vybavenosti č. p. 655 na st. p. č. 701/2 o výměře 201 m², pozemkových parcel č. 2225 o výměře 326 m², č. 2226 o výměře 7548 m², č. 2227 o výměře 717 m², č. 2228 o výměře 716 m², č. 2229 o výměře 359 m², č. 2230 o výměře 390 m², č. 2231 o výměře 10 235 m², přičemž tyto nemovitosti se nacházely v katastrálním území M. L., za částku 6.000.000,- Kč, ačkoli hodnota těchto prodaných nemovitostí činila ke dni prodeje podle znaleckého posudku nejméně 11.639.920,- Kč, o této skutečnosti neinformoval společníky a druhého jednatele společnosti a svým jednáním způsobil škodu minimálně 1.958.000,- Kč, když rozsudkem Okresního soudu v Chebu bylo dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 C 117/2001, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2002, rozhodnuto, že popsaná kupní smlouva je od počátku absolutně neplatná a výlučným vlastníkem popsaných nemovitostí je stále společnost M. M. L. s. r. o.
Za tento trestný čin uložil Krajský soud v Plzni obviněnému R. M. tímto rozsudkem trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, který mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ve výroku pod bodem III. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 6 T 37/2002, podal obviněný R. M. prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. V. P. opět dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolání směřuje pouze do odsuzujícího výroku pod bodem II. (III.?) napadeného rozsudku a nedotýká se zprošťujícího výroku pod bodem I. a bodu III. napadeného rozsudku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči jeho osobě a posléze namítl, že ohledně společností schváleného avšak neuskutečněného prodeje předmětných nemovitostí soud ničím neprokázal, že by dovolatel svým jednáním vědomě směřoval ke způsobení škody či by tak činil s úmyslem poškodit společnost, jejímž byl jednatelem a nadále zůstával společníkem. Nesprávně soud zjistil také výši způsobené škody, kdy odmítl ve spise založený znalecký posudek znalce určeného soudem, který považoval za nehodnověrný. Z tohoto posudku dále dovolatel citoval, přičemž poukázal i na to, že soud nevzal v potaz, že provozního stavu nemovitosti obviněný dosáhl zejména vlastním přičiněním, když zanedbanou lokalitu v majetku tehdejší C. začal kultivovat včetně nemovitostí zde se nacházejících za své vlastní prostředky již tři roky před vznikem společnosti, tj. od 9. 2. 1995 v rámci svého nájemního vztahu. Odůvodnění rozsudku soudu se rozchází s objektivními fakty a možnostmi, které dovolatel v době výkonu funkce jednatele měl k dispozici a na jejichž základě se rozhodoval. Nemovitost díky stavební uzávěře v daném území a nově projednanému územnímu plánu města nejenže nezískala nic na jedinečnosti, jak dovozoval soud, ale naopak svou hodnotu poněkud snížila. Rozhodující v ceně také bylo nevypořádané zástavní právo na nemovitost, vázané na dluh společnosti ve výši 1,4 mil. Kč z nesplaceného bankovního úvěru, na jehož úhradu společnost neměla vlastní prostředky a mohla je získat pouze prodejem obstavené nemovitosti, jak se také usnesla valná hromada dne 8. 2. 2001.
Dále jiné nesprávné právní posouzení ohledně výše škody dovolatel spatřuje v rozporu, pokud je mu kladeno za vinu úsilí o prodej podniku, s čímž nesouhlasí. Nemovitost byla zatížena zástavním právem k nesplacenému úvěru, a proto nemohla být podstatou podniku, přičemž navíc jejím prodejem nemohlo dojít k prodeji společnosti beze zbytku. Pro stanovení výše škody měl být zohledněn také významný fakt, že společnost vlastnila i nadále hmotný majetek v účetní hodnotě 2,4 milionu Kč a také know-how, jehož existenci soud zcela pominul. Při započtení tohoto majetku by soud nutně musel dojít k závěru, že škoda nevznikla. Ohledně výše škody obviněný také poukázal na to, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jakým způsobem byla škoda zjištěna, odvolací soud nestanovil objektivně hodnotu podniku znaleckým posudkem, jak mu to bylo uloženo předchozím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 953/2007, čímž porušil ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Odvolací soud při posouzení stavu majetku a hodnoty společnosti, respektive nemovitosti postupoval nesprávně. Svědek auditor D. ji posuzoval ke dni 30. 9. 2000, kdy společnost vykázala záporné vlastní jmění -1.943.288,- Kč i záporný hospodářský výsledek -2.273.976,- Kč. Auditorem zjištěná hodnota společnosti byla tudíž velmi nízká, nikoli srovnatelná s částkou 8,4 milionu Kč, kterou si 68% společníků přálo dosáhnout usnesením valné hromady. Tímto i dalšími listinnými důkazy dovolatel doložil k datu prodeje záporné jmění a úpadkový stav společnosti a taktéž později i Krajský soud dospěl k závěru o prohlášení konkursu na úpadce – společnost M. M. L. s. r. o. Ve vztahu k nemovitosti pak obviněný dodal, že policie zadala znalci vypracovat k nemovitosti znalecký posudek o ceně zjištěné (tj. podle právního předpisu tzv. vyhláškové) a reprodukční, zdůvodněnou její jedinečností, nikoli tedy o ceně tržní jako ceně obvyklé, jak by mělo být v případě vyčíslení škody u souzeného trestného činu. Obhajoba takto zjištěnou cenu nemovitosti rozporovala a soud nařídil provedení znaleckého posudku na cenu tržní. Tato pak dle zjištění znalce činila 3,5 milionu Kč. Pokud by soud postupoval při vyčíslení škody objektivně, nemohl by dospět k částce 1.958.000,- Kč. Dovolatel zde zopakoval, že ve skutečnosti společnosti žádnou škodu nezpůsobil, nýbrž k nevyhnutelné úhradě pasiv dosáhl velmi příznivého výsledku. Dovolatel doložil také usnesení valné hromady ze dne 9. 7. 2001, kterým společnost znovu bez jeho přičinění deklarovala nutnost i nadále usilovat o prodej nemovitosti. Nejednalo se tudíž o dovolatelem podmíněný prodej na vlastní pěst za cenu, která by se lišila od reálných možností a přijatých usnesení většiny společnosti. Soud také přehlédl, že díky platným smluvním vazbám na nájem nemovitosti měla společnost právo nadále podnikat na předmětné nemovitosti za obchodně výhodných podmínek a bez ohledu na změnu vlastníka nemovitosti. Na základě těchto skutečností pak nelze dovolateli přisuzovat jakoukoli snahu o způsobení škody, zvláště pokud následné nesplnění usnesení valné hromady a zmaření prodeje nemovitosti mělo za následek prohlášení konkursu na společnost u Krajského soudu v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 26 K 48/2001. Dále dovolatel poukázal stejně jako ve svém předchozím dovolání na pasivitu druhého z jednatelů, svědka M. Č., jehož nekonání vedlo obviněného k tomu, že musel jednat sám. V tomto směru napadá věrohodnost výpovědi tohoto svědka. V další části obviněný odkázal na své předchozí dovolání a ve stručnosti zopakoval své, tam uvedené, námitky ohledně existence a výše škody a nedostatku úmyslu společnost poškodit. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel jen uvedl, že ve výrokové části napadeného rozsudku soudu druhé instance je dvakrát užito označení různých výroků stejným číslem (III.).
V závěru dovolání obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesením podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, v rozsahu odsuzujícího výroku pod bodem II. (a prvním bodem III.?), a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a posléze aby přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni, aby věc dovolatele v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného R. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Naproti tomu druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který stanoví, že dovolání lze podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, nebyl uplatněn v souladu s tímto ustanovením. Ve smyslu uvedené dikce v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný k odůvodnění tohoto jím tvrzeného dovolacího důvodu pouze ve stručnosti uvedl, že ve výrokové části napadeného rozsudku soudu druhé instance je dvakrát užito označení různých výroků stejným číslem (III.). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 7. 5. 2008, v kterém by vyhlášen dovoláním napadený rozsudek, vyplývá, že tento rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen správně s označením bodů I. (zprošťující výrok), II. (odsuzující výrok a výrok o trestu) a III. (výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce). Z toho je zřejmé, že ve vyhotovení napadeného rozsudku jde o pouhý překlep, resp. písařskou chybu (srov. č. l. 1001 až 1003 a č. l. 1005 až 1007 spisu), přičemž je třeba vycházet ze znění, jak byl napadený rozsudek vyhlášen (případné nesrovnalosti – písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti – mezi obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, a jeho vyhotovením je třeba opravit podle §131 odst. 1 tr. ř.). Dovolatelem uplatněná námitka tedy zcela zjevně nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když odvolatel ani ve skutečnosti nenamítá, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněný R. M. uplatnil zejména dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů.
Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku obviněný R. M. v podrobném odůvodnění svého dovolání především namítl, že zejména odvolací soud v novém řízení o odvolání po vrácení věci Nejvyšším soudem při svém právním hodnocení nesprávně zjistil existenci a případnou výši vzniklé škody ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V tomto směru poukázal na skutečnost, že ačkoli v prvním případě se odvolací soud přiklonil k názoru, který vyslovil již jiný soud v občanskoprávním řízení, že se ve skutečnosti nejednalo jen o prodej osamocené nemovitosti, nýbrž tento úkon byl ve skutečnosti pokusem o prodej celého podniku, když bez předmětné nemovitosti by společnost prakticky nemohla podnikat, a přesto neprovedl ve směru ke zjištění skutečné hodnoty podniku žádné dokazování a neřídil se tak předchozím pro něj závazným usnesením Nejvyššího soudu v této věci. Od této námitky se pak velmi úzce odvíjí i další výhrada, že obviněný svým jednáním týkajícím se prodeje nemovitosti nesměřoval ke způsobení škody předmětné společnosti.
Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, posoudil shora popsané jednání obviněného R. M. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž tím způsobí značnou škodu.
V předchozím rozhodnutí o odvolání ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 6 To 611/2006, Krajský soud v Plzni ohledně určení výše škody na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že kupní smlouvou ze dne 15. 5. 2001 prodal obviněný objekt občanské vybavenosti a další nemovitosti uvedené ve výroku napadeného rozsudku, přičemž se mělo jednat o nemovitosti, které se nacházely v katastrálním území M. L., a to za částku 6.000.000,- Kč, ačkoliv hodnota prodaných nemovitostí činila ke dni prodeje podle znaleckého posudku více než 11.000.000,- Kč, tedy přesně 11.639.920,- Kč. Okresní soud v Chebu v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na závěry valných hromad, na kterých se společníci dohodli, že přistoupí k prodeji celé společnosti, případně obchodních podílů, hovořilo se o určitých zájemcích, nikoliv však konkrétně. Obviněný však předmětnou kupní smlouvu uzavřel sám, aniž by byl prodej společnosti schválen dvoutřetinovou většinou společníků společnosti M., s. r. o., tak, jak to stanovila společenská smlouva a jak je i zakotveno v obchodním zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu je tedy nutno dát za pravdu Okresnímu soudu v Chebu v tom smyslu, že prodejem části miniatur a prodejem téměř všech pozemků došlo k prodeji převážné části společnosti, tedy v podstatě celého podniku, když obviněný prodejem pozemků a nemovitostí společnosti K. D., spol. s r. o., obešel ustanovení o prodeji podniku. Krajský soud vzhledem k námitkám obviněného dospěl k závěru, že nelze při výpočtu škody, kterou měl svým jednáním obviněný R. M. způsobit, vycházet z provedených znaleckých posudků. V zápisu z valné hromady ze dne 9. 12. 1999, kterou opět při veřejném zasedání provedl k důkazu odvolací soud, je uvedeno, že se společníci dohodli na prodeji společnosti za částku 8.400.000,- Kč. Proti této navržené částce oponoval obviněný R. M., který navrhoval částku ještě o 1.000.000,- Kč vyšší. Byl však společníky přehlasován a bylo dohodnuto, že pokud dojde k prodeji společnosti, tak minimálně za částku 8.400.000,- Kč. Podstatnou skutečností tedy je to, že společníci se dvoutřetinovou většinou dohodli na prodeji společnosti za částku 8.400.000,- Kč. Pokud se společníci dohodli na valné hromadě v prosinci 1999, že společnost prodají za částku 8.400.000,- Kč a obviněný ji prodal za částku 6.000.000,- Kč, vznikl rozdíl 2.400.000,- Kč a tato částka by mohla být považována za škodu, kterou obviněný společnosti M. M. L. s. r. o., při správě cizího majetku způsobil. Nicméně Krajský soud dospěl k závěru, že je nutné ještě od částky 2.400.000,- Kč odečíst částku 442.000,- Kč, což je částka, která byla znaleckým posudkem stanovena za prodej modelů, a proto výsledná částka 1.958.000,- Kč je škodou, kterou obviněný svým jednáním, tedy uzavřením smlouvy o prodeji obchodní společnosti M., s. r. o., společnosti K. D. způsobil.
Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí o dovolání obviněného ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 953/2007, dospěl na straně 9 až 10 odůvodnění svého usnesení k závěru, že odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmě vychází ze skutečnosti, že obviněný svým jednáním v zásadě jednal tak, jakoby prodával celý podnik společnosti M. M. L. s. r. o. Tento závěr vyplývá jednak ze způsobu výpočtu škody, kdy odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, jak již bylo shora uvedeno, uvedl, že pokud se společníci dohodli na valné hromadě v prosinci 1999, že společnost prodají za částku 8.400.000,- Kč, a obviněný ji prodal za částku 6.000.000,- Kč, vznikl rozdíl 2.400.000,- Kč, jenž odvolací soud z hlediska výše způsobené škody ze shora již podrobně uvedených důvodů snížil ještě o částku 442.000,- Kč. Dále na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí soud druhé instance v podstatných rysech shrnul závěry plynoucí z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 C 117/2001, v němž tento soud v občanskoprávním řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva o prodeji shora specifikovaných nemovitostí je absolutně a tedy od počátku neplatná, a rozhodl tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí je žalobce, tedy společnost M. M. L. s. r. o. Odvolací soud se s tímto rozhodnutím ztotožnil i v tom směru, že pokud obžalovaný uzavřel kupní smlouvu, kterou prodal jinému subjektu veškeré nemovitosti obchodní společnosti M. M. L. s. r. o., a část jejích věcí movitých, a to takového charakteru a významu, že představovaly hlavní účel podnikání společnosti, čímž převedl téměř celý majetek na společnost K. D., spol. s r. o., docílil tak stavu, kterého by bylo možno dosáhnout pouze prodejem podniku podle §476 obchodního zákoníku. V návaznosti na to Nejvyšší soud uvedl, že „... odvolací soud náležitě nezvážil důsledky závěru vysloveného v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 C 117/2001, o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze dne 18. května 2001, na jejímž základě došlo k prodeji objektu občanské vybavenosti č. p. 655 na st. p. č. 701/2 o výměře 201 m², pozemkových parcel č. 2225 o výměře 326 m², č. 2226 o výměře 7548 m², č. 2227 o výměře 717 m², č. 2228 o výměře 716 m², č. 2229 o výměře 359 m², č. 2230 o výměře 390 m², č. 2231 o výměře 10 235 m², přičemž tyto nemovitosti se nacházely v katastrálním území M. L., za částku 6.000.000,- Kč. Na jednání obviněného totiž dopadá ustanovení §39 obč. zák., podle něhož je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatný. Absolutní neplatnost nastává bez dalšího přímo ze zákona. Soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti. Obcházení zákona pak spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím právního úkonu, který sice sám o sobě není zákonem zakázaný, avšak svými účinky v daném případě zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje, nebo-li obchází jej. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo „chová podle práva“, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Smlouva, která svým obsahem nebo účelem obchází zákon, jako tomu bylo podle závěru odvolacího soudu i v tomto případě, je od počátku absolutně neplatná, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (srov. č. 33/1975 a č. 35/1975 Sb. rozh. obč.). V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud náležitě nezvážil důsledky absolutní neplatnosti předmětné smlouvy ve vztahu k možnosti vzniku škody na majetku společnosti M. M. L. s. r. o., a tudíž také ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného, která musí odrážet skutečnost, že uvedená smlouva je absolutně neplatná od počátku a v důsledku toho nemohla jejím uzavřením vzniknout škoda v důsledku převodu shora uvedených nemovitostí, neboť tyto stále byly i po jejím uzavření ve výlučném vlastnictví společnosti M. M. L. s. r. o.“ Dále Nejvyšší soud nařídil, že „v novém řízení se bude Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zabývat znovu tím, k jaké škodě jednání obviněného v daném případě směřovalo, zejména pokud ji neshledal jako rozdíl mezi cenou obviněným R. M. prodávaných nemovitostí a jejich skutečnou hodnotou stanovenou na základě znaleckého posouzení, ale jako rozdíl mezi touto cenou a cenou podniku k prodeji schválenou na valné hromadě v prosinci 1999 (č. l. 180 spisu). V tomto směru bude třeba náležitě aplikovat ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., jako základ pro určení výše a charakteru škody, ke které svým jednáním obviněný R. M. směřoval. S přihlédnutím k tomuto ustanovení je třeba stanovit hodnotu podniku, kterou je třeba zjišťovat znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a nikoli na základě jen schválené ceny valnou hromadou společnosti, neboť z toho není zřejmé, zda taková cena byla reálně dosažitelná, nehledě k tomu, že byla schválena jako minimální kupní cena za společnost jako takovou.“
Odvolací soud se po vrácení věci dovolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí zabýval znovu způsobenou výší škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., který je obviněnému R. M. kladen za vinu, a v souvislosti s tím zejména na straně 14 a 15 napadeného rozsudku uvedl, že „… Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dal krajskému soudu pokyn, aby se náležitě zabýval ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. jako základem pro určení výše a charakteru škody, ke které svým jednáním obviněný R. M. směřoval, teda aby se zabýval tím, k jaké škodě jednání obviněného směřovalo, zejména pokud ji neshledal jako rozdíl mezi cenou obviněným R. M. prodávaných nemovitostí a jejich skutečnou hodnotou stanovenou na základě znaleckého posouzení, ale jako rozdíl mezi touto cenou a cenou podniku k prodeji schválenou na valné hromadě v prosinci 1999. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil krajskému soudu vyřešit otázku, zda jednání obviněného M. nesměřovalo k prodeji podniku. Poté by bylo nutno stanovit hodnotu podniku novým znaleckým posudkem. Krajský soud z okolností prodeje dovodil, že nešlo o prodej podniku ve smyslu obchodního zákoníku se všemi jeho pasivy, aktivy, movitými a nemovitými věcmi, ale jednalo se pouze o prodej nemovitosti. Není proto třeba vyhotovovat další znalecký posudek, který by případnou hodnotu podniku stanovil, Krajský soud v Plzni proto dospěl k závěru, že je možné vycházet z posudků, které měl k dispozici.“ Dále již pak odvolací soud věnoval pozornost ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., podle kterého pak postupoval ohledně určení částky představující výši škody v závislosti na hodnotě pouze samostatně prodávaných nemovitostí a zároveň s ohledem na zákaz reformace in peius. Konkrétně níže na straně 15 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem ke svému prvnímu rozhodnutí, které bylo Nejvyšším soudem k dovolání obviněného zrušeno, a kde dospěl k nesprávnému závěru o způsobené škodě obviněným, nemůže již vycházet z částky zjištěné nalézacím soudem a musí ctít zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného. Musel proto vzít za základ způsobené škody částku pouze ve výši 1.958.000, Kč, ke které dospěl tak, že od částky, o které se všichni společníci dohodli na prodeji nemovitosti, ve výši 8.400.000,- Kč odečetl částku 6.000.000,- Kč, za kterou obviněný nemovitosti prodal, a rozdíl obou částek činil 2.400.000,- Kč. Krajský soud navíc v původním rozhodnutí ještě od výsledné částky odečetl částku 442.000,- Kč, kterou převzal ze skutkových zjištění, pro které byl nyní obviněný obžaloby zproštěn, tudíž dospěl k částce 1.958.000,- Kč. Dále ještě odvolací soud upřesnil, že vycházel ohledně hodnoty prodávaných nemovitostí ze znaleckého posudku Ing. Š.
S tímto postupem Krajského soudu v Plzni rozvedeným v napadeném rozsudku ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, však Nejvyšší soud s ohledem na své výše uvedené závěry v usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 953/2007, nemůže souhlasit. Především je nutno zdůraznit, že závěr Krajského soudu v Plzni o tom, že dovolací soud „ ... naznačil krajskému soudu vyřešit otázku, zda jednání obviněného nesměřovalo k prodeji podniku,“ přičemž v návaznosti na to, „…by bylo nutno stanovit hodnotu podniku novým znaleckým posudkem“, neodpovídá citovanému obsahu předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud nic takového Krajskému soudu v Plzni nenaznačoval, ba naopak, jednoznačně uvedl, že odvolací soud vycházel ohledně zjištění a výše způsobené škody ze svého závěru, že fakticky šlo o prodej podniku a nikoli jen jednotlivých nemovitostí, a proto mu v návaznosti na to také uložil, aby se mimo jiné zabýval rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 C 117/2001, ze kterého převzal své závěry o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze dne 18. května 2001 do odůvodnění svého prvního rozhodnutí o odvolání obviněného na straně 8, a to z hlediska posouzení jednání obviněného jako pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku k §255 tr. zák. Ve svém v pořadí prvním rozhodnutí ve věci se totiž Krajský soud v Plzni s názorem soudu v civilním řízení zcela ztotožnil, a proto Nejvyšší soud vycházel právě z tohoto závěru a ve vztahu k způsobené škodě uložil krajskému soudu zjistit znaleckým zkoumáním hodnotu podniku, neboť právě od hodnoty podniku se v souvislosti s uvedeným závěrem odvolacího soudu musela pak odvíjet i případná výše škody, pokud vůbec bude nějaká škoda po takovém posouzení s přihlédnutím k námitkám obviněného a případnému dalšímu provedenému dokazování zjištěna.
S ohledem na uvedené právní závěry Krajského soudu v Plzni v rozsudku ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 6 To 611/2006, a jeho následný shora popsaný způsob rozhodování, v rámci něhož se odchýlil v napadeném rozsudku ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, od svého předchozího právního názoru vysloveného v prvním svém rozhodnutí ve vztahu k povaze zjištěné škody, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil, považuje Nejvyšší soud za nutné Krajskému soudu v Plzni vytknout nedodržení základní zásady právní jistoty, jejíž nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Předvídatelnost výsledku soudního rozhodování spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo, a proto pokud odvolací soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě v zásadě totožných skutkových zjištění vztahujících se k rozhodným posuzovaným otázkám diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, uveřejněný pod č. 145, ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srovnej nálezy pod sp. zn. II. ÚS 2070/07, sp. zn. IV. ÚS 690/01, jakož i usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. T 686 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 5/2004).
Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného R. M. důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, ve výroku o vině pod bodem II., kterým byl obviněný R. M. uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a v celém výroku o trestu. V ostatních částech (ve zrušujícím výroku a ve výrocích pod body I. a III.) zůstává napadený rozsudek beze změny. Současně s přihlédnutím k §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Plzni především zaměří na otázku právní kvalifikace jednání obviněného z hlediska shora uvedených právních názorů, zejména s důrazem na existenci, povahu a výši vzniklé škody. Jestliže pak již v předchozím řízení o odvolání odvolací soud dospěl k závěru, že škodou je rozdíl mezi touto cenou a cenou podniku k prodeji schválenou na valné hromadě v prosinci 1999 (č. l. 180 spisu), a v důsledku toho a v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 7 C 117/2001, z něhož převzal své závěry o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze dne 18. května 2001, kvalifikoval jednání obviněného R. M. pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., bude třeba stanovit hodnotu podniku, kterou je třeba zjišťovat znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a nikoli na základě jen schválené ceny valnou hromadou společnosti, neboť z toho není zřejmé, zda taková cena byla reálně dosažitelná. V souvislosti se zjištěními na tomto základě učiněnými bude třeba náležitě aplikovat ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., jako základ pro určení výše a charakteru škody, ke které svým jednáním obviněný R. M. směřoval. Jak již také bylo řečeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, v případě, že hodnota podniku (předmětné společnosti) bude zjištěna vyšší než odvolacím soudem určená cena ve výši 8.400.000,- Kč, je nutné postupovat v souladu s ustanovením §265s odst. 2 tr. ř., neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného podaného samozřejmě výlučně v jeho prospěch, a proto zásadně nelze s ohledem na zákaz reformationis in peius výši škody změnit tak, aby přesahovala škodu ve výši 1.958.000,- Kč. Naproti tomu pokud bude zjištěná hodnota podniku nižší je třeba postupovat při stanovení výše škody ve prospěch obviněného. Navíc je třeba, aby se odvolací soud při stanovení výše škody a případné právní kvalifikaci jednání obviněného R. M. ve smyslu §255 tr. zák. více zabýval obhajobou obviněného ohledně neexistence úmyslu způsobit společnosti jakoukoliv škodu a jeho opakovaně v tomto směru vznášenými námitkami, a to včetně shora citovaných námitek uplatněných v dovolání, se kterými se dosud odvolací soud dostatečně nevypořádal. V tomto směru bude třeba vyžádat i konkursní spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 26 K 48/2001 a provést s ním v dalším řízení důkaz zejména se zaměřením na ověření tvrzení obviněného R. M. a jeho celkové obhajoby, a případně provést i jiné důkazy, jejichž potřeba se v dalším řízení ukáže.
Závěrem Nejvyšší soud důrazně připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Plzni, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Přitom bude Krajský soud v Plzni, při odůvodňování svého rozsudku postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, a to včetně obhajoby uplatněné v rámci dovolacího i následného odvolacího řízení, dále proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě odvolací soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení rozsudku soudu druhé instance (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D