ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.134.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 134/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2008 o dovolání obviněného L. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 255/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 48/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007, byl obviněný L. P. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že ačkoliv byl pravomocným rozsudkem Městského soudu Brně ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 1 T 39/2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který vykonal dne 5. 10. 2006, dne 13. 4. 2007 kolem 02.10 hod. v B. na ul. K. před domem nezjištěným způsobem, bez použití zjevného násilí, vloupal do zaparkovaného uzamčeného osobního automobilu zn. P. , majitele Z. H. , kdy po vniknutí do plně naloženého zavazadlového prostoru vozidla tento prohledal v úmyslu zde něco odcizit, avšak byl při tomto jednání sledován náhodnou svědkyní, která na místo přivolala policii a ta obviněného zadržela nedaleko místa vloupání na ul. J. , když se ukrýval mezi zaparkovanými vozidly.
Za tento trestný čin byl obviněný L. P. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného L. P. , podaném proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007, rozhodl usnesením ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 255/2007, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 255/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007, podal obviněný L. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. S. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily. Má za to, že svým jednáním uvedenou skutkovou podstatu nenaplnil, a proto měl být zproštěn obžaloby. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že trestný čin kladený mu za vinu se mu nepodařilo prokázat a to zejména proto, že ani svědkyně J. S. jej u hlavního líčení neidentifikovala a nemohla jej tak usvědčit z pokusu trestného činu krádeže. Svědkyně například tvrdila, že bunda pachatele měla být béžová, přičemž bunda obviněného je barvy khaki. Neusvědčil obviněného ani test DNA, pachová stopa, daktyloskopický test či svědecká výpověď a obviněný se v rozhodné době jen náhodně nacházel v blízkosti místa, kde došlo k pokusu o trestný čin krádeže a nemá s tím nic společného. Dále dodal, že jestliže soudy měly situaci za ambivalentní a byly jisté pochyby o tom, zda se dovolatel skutku dopustil, pak měly postupovat podle zásady in dubio pro reo.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 255/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně, které bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného L. P. , se k němu do doby rozhodnutí dovolacího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém velmi stručném dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu a nepoužily při hodnocení důkazů zásadu „in dubio pro reo“.
Jen pro úplnost z hlediska extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry pak Nejvyšší soud dodává, že pokud takto dovolatel zpochybňuje závěry vyvozené z výpovědi svědkyně J. S. a poukazuje na skutečnost, že v hlavním líčení jej tato svědkyně neidentifikovala a jiné důkazy nejsou, pak není možno s ním souhlasit. Již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 3 a 4 uvedl, že nevycházel jen z výpovědi svědkyně S. , ale také ze skutečnosti, že tato svědkyně popsala příslušníkům Policie ČR pachatele, kterého viděla z okna v době bezprostředně po pokusu o krádež, kdy tedy měla jeho celkový vzhled v paměti. Policisté policejní hlídky, která v té době kontrolovala přilehlé ulice místa, kde se trestný čin stal, si všimli určité osoby a chtěli ji kontrolovat, nicméně tato osoba se jim schovala, a protože v té době byli vyrozuměni, že na ul. K. před domem mělo dojít k vloupání do osobního motorového vozidla a pachatel měl utíkat do ul. J. Proto zahájili pátrací akci a na ulici J. před domem našli později zjištěného obviněného L. P. , klečícího mezi přívěsným vozíkem a osobním motorovým vozidlem, jenž odpovídal popisu svědkyně J. S. (viz str. 4 spisu). Pokud se nalézací soud opřel o tyto důkazy a v návaznosti na oznámení a pozdější svědectví J. S. jež při popisu sledované osoby hovořila především o bundě „světlé barvy“, ke které jen dodala, že byla „pravděpodobně béžová“ (č. l. 12 p. v. a 50 spisu), což je pochopitelné s ohledem na to, že mělo jít, byť na osvětleném místě, o pozorování v noci, a dále zejména z časových souvislostí vyvodil závěr, že obviněný se jednáním specifikovaným ve skutkové větě dopustil pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., nelze tomuto postupu z hlediska ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ničeho vytknout, zvláště když s ohledem na údaje poskytnuté uvedenou hlídkou Policie České republiky ve složení nstržm. P. S. , pprap. A. Š. a pprap. M. V. , se v této oblasti nenacházel nikdo jiný, než obviněný L. P. , jenž byl uvedenými osobami sledován v zásadě po celou dobu, s výjimkou doby, kdy se schoval na shora uvedeném místě, přičemž ulice byly liduprázdné a nikdo jiný než obviněný v okolí místa činu nebyl. Nalézací soud správně vyhodnotil i tu skutečnost, že obviněný měl u sebe šroubovák jako nástroj, kterým se již v minulosti dopouštěl opakovaně obdobné trestné činnosti. Ohledně výslechu svědka F. H. je třeba především poukázat na to, že na jeho původně navrhovaném výslechu v hlavním líčení obhajoba netrvala (srov. č. l. 51 spisu). Dovolací soud k tomu dále dodává, že i kdyby byl v řízení proveden výslech obviněným znovu navrhovaného svědka F. H. , z jehož návštěvy měl jít v rozhodnou dobu domů, pak jeho výslech by nemohl přinést nic nového ani podstatného. To, že se obviněný vracel z návštěvy kamaráda, samo o sobě nebránilo tomu, aby se po cestě domů příležitostně dopustil popsaného vloupání do osobního motorového vozidla. Pokud ve spojitosti s tvrzením o své nevině dovolatel uvádí, že seděl na chodníku a psal z mobilního telefonu zprávu, pak se dost podstatně rozchází se zjištěním zasahujících policistů, kteří uvedli, že obviněný se nacházel v pozici vkleče na místě mezi přívěsným vozíkem a automobilem, tudíž z jednání obviněného jasně vyplynulo, že se skrýval.
Dovolací soud se tudíž ztotožňuje se závěry odvolacího i nalézacího soudu ohledně prokázání viny obviněnému L. P. a ve vztahu k výše uvedenému opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samostné nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však nelze učinit s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ke kterému se v potřebném rozsahu uvedeném shora také Nejvyšší soud již vyjádřil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného L. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.