ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1367.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1367/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2007 o dovoláních obviněných M. K. a E. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 4 To 216/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 100/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. K. a E. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2007, sp. zn. 11 T 100/2006, byli obvinění M. K. a E. K. v bodech I. a II. výroku o vině uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a v bodě III. výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterých se dopustili tím, že
I. jako jednatelé společnosti G & G., s. r. o., se sídlem B., Ú., obchodující pod značkou P., ve dnech 28. dubna 2004 a 30. dubna 2004 v B. převzali na základě smlouvy uzavřené dne 19. 4. 2004 v B. mezi společností G & G., s. r. o., a firmou A., spol. s r. o., se sídlem P., N. F., zastoupenou jednatelem Ing. A. N., od jednatele firmy A., s. r. o., vratnou kauci ve výši celkem 1.350.000,- Kč (v obou dnech po částce 675. 000,- Kč), která měla sloužit ke krytí případných majetkových ztrát po převzetí provozovny P. firmou A., spol. s r. o., tuto kauci si však následně ponechali i přes skutečnost, že předmětná smlouva byla dne 13. 6. 2004 mezi zainteresovanými subjekty ukončena s tím, že uvedené plnění mělo být složiteli kauce vráceno, z původní výše vratné kauce vrátili pouze částku ve výši 300.000,- Kč, zbylou část použili pro své potřeby a pro další provoz firmy, čímž způsobili poškozené firmě A., spol. s r. o., přímou škodu ve výši 1.050.000,- Kč,
II. jako jednatelé společnosti G & G., s. r. o., se sídlem B., Ú., obchodující pod značkou P., v období od 11. června 2004 do 3. srpna 2004 v B. odebrali na základě smlouvy uzavřené dne 5. 10. 1999 v B. a smlouvy uzavřené dne 28. 2. 2001 v P. od společnosti C. – C. B. Č. r., spol. s r. o., Č., P., zboží – nealkoholické nápoje v celkové hodnotě 358.500,- Kč přesně specifikované ve vystavených fakturách, a sice:
1) dle souhrnné faktury vystavené dne 18. 6. 2004 na celkovou částku ve výši 69.415,30 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
2) dle souhrnné faktury vystavené dne 25. 6. 2004 na celkovou částku ve výši 40.003,60 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
3) dle souhrnné faktury vystavené dne 2. 7. 2004 na celkovou částku ve výši 37.149,90 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
4) dle souhrnné faktury vystavené dne 9. 7. 2004 na celkovou částku ve výši 49.857,70 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
5) dle souhrnné faktury vystavené dne 16. 7. 2004 na celkovou částku ve výši 43.509,50 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
6) dle souhrnné faktury vystavené dne 23. 7. 2004 na celkovou částku ve výši 53.129,30 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
7) dle souhrnné faktury vystavené dne 30. 7. 2004 na celkovou částku ve výši 25.728,30 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovny P. na základě dodacích listů,
8) dle souhrnné faktury vystavené dne 6. 8. 2004 na celkovou částku ve výši 39.706,50 Kč, které bylo na podkladě požadavku jednatelů společnosti G & G., s. r. o., dodáno na provozovnu P. na základě dodacího listu,
takto odebrané zboží bylo na jednotlivých provozovnách P. prodáno, odběratelé za něj obdrželi finanční hotovost, dodavateli však následně předmětné zboží neuhradili a utržené finanční prostředky použili na jiné účely, ačkoliv podle Smlouvy o prodeji ze dne 5. 10. 1999 bylo prodané zboží ve vlastnictví dodavatele - společnosti C.– C. B. Č., spol. s r. o., až do úplného zaplacení kupní ceny (tzv. výhrada vlastnictví), poškozené společnosti tak způsobili celkovou škodu ve výši 358.500,- Kč,
III. jako společníci společnosti G & G., s. r. o., se sídlem B., Ú., v době od 31. 11. 2004 do 15. 12. 2004 v B. z aktiv – pokladní hotovosti firmy G & G., s. r. o., si vyplatili podíly na zisku, a to M. K. ve výši 443.250,- Kč a jednatelka E. K. ve výši 147.750,- Kč, což si předtím odsouhlasili, aniž by z těchto finančních prostředků uspokojili své známé věřitele, a sice:
1) společnost A., spol. s r. o., N. F., P., ve výši 1.050.000,- Kč,
2) společnost C. – C. B. Č. r., spol. s r. o., Č., P., ve výši 358.500,- Kč,
3) společnost S., spol. s r. o., B., IČ 16361539, ve výši 50.782,- Kč,
4) společnost C. Č. M., a. s., N. M., P., ve výši 1.389.825,45 Kč,
5) společnost I.-C.-E., a. s., C., K., ve výši 405.901,60 Kč,
přičemž skutečnost, že společnost má vůči těmto věřitelům splatné závazky, nepochybně věděli, tímto jednáním způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 591.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byli oba obvinění M. K. a E. K. odsouzeni podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále byl obviněnému M. K. podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč, obviněné E. K. byl uložen podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výměře 20.000,-Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl oběma obžalovaným stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným:
· A., spol. s r. o., se sídlem N. F., P., škodu ve výši 1.050.000,- Kč,
· C. – C. B. Č. r., spol. s r. o., se sídlem Č., P., škodu ve výši 358.500,- Kč.
Podle §299 odst.1 tr. ř. byli poškození:
· S., spol. s r. o., se sídlem B.
· C. Č. M., a. s., se sídlem N. M., P.,
· I.-C.-E., a. s., se sídlem C., K.,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 4 To 216/2007, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2007, sp. zn. 11 T 100/2006, podali obvinění M. K. a E. K., oba prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. P., dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích poukázali na následující důvody dovolání:
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadila dovolatelka námitku, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně uvedla, že soud byl při rozhodování o uložení peněžitého trestu povinen nejen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele, ale zejména byl vázán ustanovením §54 tr. zák., podle kterého neměl uložit peněžitý trest, pokud je zřejmé, že tento by byl nedobytný. V rozporu s tímto ustanovením však peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč uložil právě dovolatelce, která je invalidní důchodkyní a jediným zdrojem jejích příjmů je invalidní důchod ve výši 4.506,- Kč měsíčně. Uložení takového trestu však odporuje také ustanovení §2 tr. zák. při neexistenci pohrůžky trestem a absenci výchovného významu trestu. Výše uvedené skutečnosti dovolatelka uváděla v řízení před soudy obou stupňů, dokládala je i listinnými důkazy, nicméně soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují oba dovolatelé shodně v tom, že byla nesprávně posouzena otázka, zda jednání, které je jim kladeno ve skutkové větě výroku o vině za vinu, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a zda je tedy trestným činem, konkrétně zcela absentuje stanovení výše škody jako obligatorního znaku při použití kvalifikované skutkové podstaty.
V podrobnostech dovolatelé k bodu I. výroku o vině napadených rozhodnutí rozvedli, že není najisto postavená otázka účelu, vyúčtování a výše kauce v daném obchodním vztahu a nelze tak bez dalšího dokazování či rozhodnutí v občanskoprávní věci stanovit, v jakém rozsahu mohla být způsobena škoda. Smlouva o obchodní spolupráci nebyla mezi stranami podepsána, ač byl její koncept vyhotoven, a stranami podepsané Základní podmínky neupravovaly přesná kriteria pro vrácení kauce. Z výkladu ustanovení bodu 2.1.2. smlouvy o spolupráci vyplynulo, že složená kauce bude vyúčtována a případně její část vrácena po odečtení všech nákladů a po úhradě vzniklých škod. Nelze v tomto směru přijmout závěr soudu, že měla být vrácena celá. Dovolatelé k tomu uvedli, že z uhrazené kauce byla odečtena náhrada vzniklé škody v rozsahu poskytnutého plnění tzv. „know – how“, což bylo v trestním řízení doloženo znaleckým posudkem zadaným znalci obhajobou. Soud se nevypořádal s hodnotou poskytnutého plnění (duševního vlastnictví), které bylo předáno v plném rozsahu a jehož hodnotu mohl provozovatel uplatnit nejen v provozu sítě P., ale také u její konkurence, a nebo jakkoli jinak zpeněžit. Tvrzení, že stanovená hodnota know-how je účelová, soud nijak nevysvětlil, neměl ani snahu předvolat a vyslechnout znalce. Soud dále neprovedl ani důkaz předložený obviněnými a spočívající ve vyjádření znalců ke způsobu zpracování znaleckého posudku tak, aby bylo možné se vyjádřit k jeho důvěryhodnosti. Takto soud následně dospěl k nesprávnému posouzení trestněprávního základu skutkového děje stanovením nesprávné právní premisy, kdy kauce nemohla být způsobilým předmětem útoku a jednání dovolatelů nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. S tím souvisí i otázka uložení povinnosti k náhradě škody.
K bodu II. výroku o vině oba obvinění shodně namítli, že z důkazů provedených v hlavním líčení vyplývá, že mezi dovolateli a společností C. – C. B. byla v roce 1999 uzavřena kupní smlouva s výhradou vlastnictví na dodávky zboží výlučně do provozovny O. S. V průběhu rozhodného období tato provozovna byla zrušena a kupní smlouva zanikla. Mezi dovolateli a společností C. – C. B. nebyla v následném období uzavřena nová kupní smlouva, strany se pouze dohodly na dodávkách zboží do dalších provozoven. Dne 28. 2. 2001 uzavřená smlouva, která i přes své označení obsahuje všechny náležitosti kupní smlouvy ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku, je tak svým obsahem v rozhodném období jedinou smlouvou mezi obviněnými a společností C. – C. B. a neupravuje žádnou výhradu vlastnictví dodavatele až do úplného zaplacení kupní ceny. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 474/2002 se dovolatelé domnívají, že se nemohli dopustit trestného činu zpronevěry, neboť tak z výše uvedených důvodů nejednali proti účelu svěření zboží. V řízení dále nebylo prokázáno, že obviněným bylo za zboží zaplaceno a že měli výtěžek z prodeje zboží v dispozici. Soud proto v rozporu s provedenými důkazy dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť nebylo bez pochybností prokázáno, že předmětné zboží nebylo ve vlastnictví dovolatelů, či že se jednalo o věc cizí.
Dále se soud nezabýval ani otázkou zápočtů splatných pohledávek obou smluvních stran, kdy ze svědeckých výpovědí pracovníků dodavatele, z obhajobou nabídnuté e-mailové korespondence mezi stranami, z vystavených faktur bylo řádně prokázáno, že nároky z promo-fondu a dlužná plnění se proti sobě započítávala. Na základě obchodních zvyklostí mohli obvinění vytvořenou rezervu v promo-fondu započíst a také započetli oproti první splátce dodavatele a v době splatnosti dalších splátek již nebyli jednateli společnosti a další splácení již nemohli svým jednáním ovlivnit. Soud nikterak nevysvětlil z čeho vyvozuje odpovědnost obviněných za nesplnění dalších splátek v době, kdy tito nebyli společníky ani jednateli společnosti a kdy obhajoba namítala, že převod obchodních podílů za situace, kdy společnost vytvoří závazek, není zakázáno žádným ustanovením civilně právních předpisů.
K bodu III. výroku o vině napadeného rozsudku obvinění shodně namítali, že předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele je zjištění skutečného stavu dlužníkova majetku tak, aby bylo možné nade vší pochybnosti zjistit, zda v jednom okamžiku souhrn aktiv nepostačoval na úhradu pasiv za současného zatížení dalším závazkem. Z provedeného dokazování i ze závěrečného odůvodnění soudu je však zřejmé, že se soud vůbec nezabýval hodnotou podniku jako celku, přičemž skutečnou hodnotu neznala ani JUDr. V., ustanovená do funkce správce podniku v rámci exekuce. K datu vydání rozsudku tedy nebylo zřejmé, v jakém rozsahu došlo či mohlo dojít ke zmaření uspokojení věřitele a soud přesto výše uváděné skutečnosti hodnotil jako nepodstatné pro účely trestního řízení. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že kvalifikace „částečného zmaření“, škody, je nezastupitelná a nezbytná zejména při použití kvalifikované skutkové podstaty, jako tomu bylo v případě dovolatelů. V zhledem k tomu, že soud tyto skutečnosti v daném případě neprokazoval, nemají jeho závěry o kvalifikaci jednání dovolatelů jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1, 3 tr. zák. žádné opodstatnění. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování v tomto směru byly soudem zamítnuty z důvodu ekonomie řízení. V tomto směru opět dovolatelé zdůraznili jimi předložený znalecký posudek vyjadřující se k hodnotě poskytnutého „know-how“ a dále i k hodnotě celého podniku.
V doplnění svých dovolání oba dovolatelé navrhli, aby byl odložen výkon dovoláními napadených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že napadený rozsudek soudu druhé instance je nepřezkoumatelný, nepřesvědčivý a vyslovené závěry nemají oporu v provedeném dokazování a jsou zde dány výše uvedené důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř.
V závěru svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby dovolací soud dovoláním napadená rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve výroku, kterým byl obviněné E. K. uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč, zrušil, a dále z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozsahu ostatních výroků zrušil a poté věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných M. K. a E. K. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil v tom směru, že námitky dovolatelů v podstatě odpovídají dosavadní argumentaci uplatněné na jejich obhajobu, kterou se zabývaly oba soudy činné v této trestní věci, přičemž obecně lze závěry soudů považovat za správné a důvodné. Ohledně bodu I. výroku o vině obvinění argumentují poskytnutím jakéhosi přesně nedefinovaného know-how (jež ostatně není definováno ani zmiňovaným znaleckým posudkem, který je pro tuto vadu jako důkaz víceméně bezobsažný) – pokud měl být obsahem know-how způsob přípravy pokrmů z polotovarů v provozovně rychlého občerstvení, pak takové výlučné informace a dovednosti předány nebyly, jestliže provozovatel, který přejímal do nájmu jejich provozovnu, předtím pracoval ve stejném systému přípravy jídel u firmy M. Kromě toho, že není přesně vymezen rozsah namítaného know-how, nebyla jeho cena ani řádně vyúčtována a proto nemohla být započtena proti poskytnuté vratné kauci a nemohla od ní být ani odečtena.
Velmi podobná situace je i v bodě II. výroku o vině, kdy obvinění převzali zboží, jehož vyfakturovanou cenu nezaplatili, ačkoli zboží prodali. Jejich námitka, že od svých odběratelů nedostali zboží zaplaceno (což je tvrzení přinejmenším zvláštní, pokud nakoupené nápoje prodávali v provozovnách rychlého občerstvení), je z hlediska naplnění skutkové podstaty §248 trestního zákona irelevantní: znakem objektivní stránky tohoto trestného činu není obohacení pachatele, nýbrž vznik škody na straně poškozeného, a tato škoda by firmě C.-C. B. Č. r., spol. s r. o., vznikla i v případě, že obvinění její zboží odebrali, nezaplatili a zašantročili (což je v podstatě stejný následek, jako v eventualitě tvrzené dovolateli, protože škodu, která vznikla jim, vlastně přenesli na svého věřitele). Tvrzení o jakýchsi zápočtech je irelevantní – žádný konkrétní zápočet ze strany obviněných doložen nebyl a započtení proti tzv. promo-fondu u jejich společnosti nepřipadalo v úvahu, protože byli v prodlení s plněním závazků k dodavateli. Ani námitky dovolatelů týkající se bodu III. výroku o vině nejsou důvodné. Z disponibilních prostředků své společnosti si vyplatili podíly na zisku v takové výši, že prakticky odčerpali veškerý zbytek těchto prostředků, přestože v té době měla jejich firma řadu splatných závazků, které svou výší podstatně přesahovaly aktuální aktiva firmy (poukaz na znalecký posudek vyčíslující hypotetickou hodnotu know-how je z výše uvedených důvodů neakceptovatelný). Výše částečného zmaření pohledávek věřitelů v této situaci je rovna částce, kterou tímto způsobem obvinění z majetku firmy odčerpali. Nelze pominout, že prakticky všechny kroky popsané ve výroku o vině činili obvinění v situaci, kdy přivedli firmu do úpadku a zbavovali se jí, o čemž však nikdo z dotčených subjektů nebyl informován.
Konečně není důvodná ani výhrada týkající se uložení peněžitého trestu obviněné E. K. Pravidlo vyjádřené v §54 odst. 1 věta za středníkem tr. zák. nelze vykládat tak, že pokud soud výslovně nekonstatuje dobytnost ukládaného peněžitého trestu, je tento druh trestu podle zákona nepřípustný. Ustanovení §248 i §256 tr. zák. uložení peněžitého trestu expressis verbis připouštějí a přípustný je i podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Kromě toho tento druh sankce směřuje také k odčerpání protiprávně získaného obohacení, jehož se pachatel domohl trestnou činností, a byl tudíž na místě i v případě obviněné E. K. Proto je i v tomto ohledu dovolání podané obviněnou E. K. nedůvodné. Státní zástupce na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, státní zástupce vyjádřil současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítaný obviněnou E. K. je možno uplatnit jen, pokud by jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Již z vymezení tohoto důvodu vyplývá, že tento v posuzované věci byl uplatněn mimo tyto vymezené podmínky, neboť ustanovení §248 i §256 tr. zák. uložení peněžitého trestu výslovně připouštějí a přípustný je i podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud ho tedy soud prvního stupně ve svém rozsudku obviněné E. K. uložil v návaznosti na trestné činy, kterými ji uznal vinnou, podle §53 odst. 1 tr. zák., nelze dospět k závěru, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon za tyto trestné činy nepřipouští. Výměra peněžitého trestu je stanovena v §53 odst. 1 tr. zák. od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, a proto ji nebyl peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč uložen ani mimo tuto stanovenou trestní sazbu. Nad rámec těchto úvah je třeba ještě zdůraznit, že pravidlo vyjádřené v §54 odst. 1 věta za středníkem tr. zák. nelze vykládat tak, že pokud soud výslovně nekonstatuje dobytnost ukládaného peněžitého trestu, je tento druh trestu podle zákona nepřípustný. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné ještě uvést, že z hlediska případné obviněnou namítané nedobytnosti uloženého peněžitého trestu nelze zvažovat jen obviněnou uváděné příjmy v daném okamžiku, ale její celkovou finanční a majetkovou situaci, přičemž nelze přehlédnout, že smyslem peněžitého trestu je mimo jiné i odčerpat příjmy z majetkové trestné činnosti, které byly zpravidla již proměněny v jednotlivé součásti majetku obviněné. Z těchto hledisek nelze považovat uložený peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč za nedobytný ve smyslu §54 odst. 1 tr. zák.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obvinění E. K. a M. K. uplatnili jako první dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kde je uvedeno, že dovolání lze podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tohoto ustanovení. Dovolatelé namítli tento důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněných.
V první konkrétní hmotně právní námitce oba obvinění namítli, že není najisto postavená otázka účelu, vyúčtování a výše kauce v daném obchodním vztahu a nelze tak bez dalšího dokazování či rozhodnutí v občanskoprávní věci stanovit, v jakém rozsahu mohla být způsobena škoda. Z výkladu ustanovení bodu 2.1.2. smlouvy o spolupráci vyplynulo, že složená kauce bude vyúčtována a případně její část vrácena po odečtení všech nákladů a po úhradě vzniklých škod. Nelze v tomto směru podle jejich názoru přijmout závěr soudu, že měla být vrácena celá. Dovolatelé k tomu uvedli, že z uhrazené kauce byla odečtena náhrada vzniklé škody v rozsahu poskytnutého plnění tzv. „know – how“, což bylo v trestním řízení doloženo znaleckým posudkem zadaným znalci obhajobou, s čímž se soud nevypořádal.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle soudu první instance jednání obviněných spočívalo v bodě I. výroku o vině v tom, že převzali na základě smlouvy uzavřené dne 19. 4. 2004 v B. mezi společností G & G., s. r. o., a firmou A., spol. s r. o., se sídlem P., N. F., zastoupenou jednatelem Ing. A. N., od jednatele firmy A., s. r. o., vratnou kauci ve výši celkem 1.350.000,- Kč, která měla sloužit ke krytí případných majetkových ztrát po převzetí provozovny P. firmou A., spol. s r. o., tuto kauci do výše 1.050.000,- Kč si však následně ponechali i přes skutečnost, že předmětná smlouva byla dne 13. 6. 2004 mezi zainteresovanými subjekty ukončena s tím, že uvedené plnění mělo být složiteli kauce vráceno, z původní výše vratné kauce vrátili pouze částku ve výši 300.000,- Kč, zbylou část použili pro své potřeby a pro další provoz firmy, čímž způsobili poškozené firmě A., spol. s r. o., přímou škodu ve výši 1.050.000,- Kč. Soud prvního stupně k tomu blíže rozvedl na straně 10 odůvodnění svého rozsudku, že k faktickému předání provozovny v centru Z. došlo ve večerních hodinách dne 1. 6. 2004 a od následujícího dne začal A. N. provozovat předmětnou činnost. Po zjištění, že tržby nejsou natolik vysoké, jako mu tvrdil obviněný K. se rozhodl nepodepisovat franchisingovou smlouvu a oba subjekty se dohodly na ukončení základních podmínek dne 13. 6. 2004, přičemž se zavázaly vrátit si veškerá plnění. Těmito byly jednak tržba ve dnech, kdy provozovnu vedl A. N. (2. až 9. 6. 2004) ve výši 112.380,-Kč a rovněž kauce, kterou posledně jmenovaný uhradil ve dvou splátkách po 675.000,-Kč po podpisu základních podmínek. Tato celková částka 1.350.000,-Kč sloužila poskytovateli franchisingu k pokrytí případné škody způsobené nabyvateli, popřípadě k následnému započtení ke kupní ceně. Přes opakované výzvy A. N., ani následně agentury T. C., jíž jmenovaný předal věc k vymáhání nebyla ze strany společnosti G. kauce vrácena v plném rozsahu, ale toliko ve výši 300.000,- Kč. Z listinných důkazů soud dále dovodil, že obvinění v rozhodné době nikterak nezpochybňovali svůj závazek vůči poškozenému A. N., dne 4. 8. 2004 adresoval obviněný M. K. příslib zaplacení částky do 16. 8. 2004, kterýžto termín následně opět odsunul z důvodu dovolené svého právního zástupce. Zaplacení částky 1.350.000,- Kč bylo rovněž potvrzeno, byť formou splátek, v dopise právního zástupce obviněných Mgr. D. S. ze dne 5. 10. 2004. V této jsou jako důvod zpoždění uváděny provozní potíže G.u. Jak uvádí již soud první instance, tvrzení, že obvinění si na zaplacenou tzv. „kauci“ započetli použití „know-how“, začali dovolatelé uplatňovat až v rámci probíhajícího trestního řízení. Nalézací soud tedy konstatoval, že provedené důkazy nasvědčují vině obou obviněných, přičemž poukázal na korespondenci mezi obviněnými a poškozeným A. N., respektive právním zástupcem obviněných a agenturou T. C. V žádném z dopisů v období srpen – říjen 2004 není rozporována povinnost vrátit poškozenému vratnou kauci 1.350.000,- Kč. Již ze samotného jejího označení vyplývá, že jejím důvodem je pouze dočasné zajištění pro potřeby společnosti G., a proto bude vrácena poškozenému, ať již fakticky nebo ve formě započítání do kupní ceny. V celé citované korespondenci není nikdy uveden požadavek na uhrazení poskytnutého know-how. Pokud byl následně soudu předložen u hlavního líčení znalecký posudek, soud jej považuje za účelový nástroj obhajoby, když ve výsledku znalec dospěl k částce, která přesně koreluje s výši dlužné hotovosti. Obvinění si museli být zcela vědomi, že není dokonce ještě ani podepsána franchisingová smlouva, přičemž A. N. může zcela oprávněně odstoupit od jejího uzavření, což se také stalo. Pokud obvinění ve špatném finančním postavení, kdy proti uvedené společnosti byla vedena exekuční řízení, převzali v daném případě vratnou kauci, jakožto cizí věc (majetkovou hodnotu) do své správy, museli být přinejmenším srozuměni s tím, že její nevrácení lze hodnotit jako trestný čin zpronevěry.
Soud odvolací k dané problematice v rámci přezkumu odvolání obviněných ve stručnosti uvedl na straně 2 odůvodnění svého rozhodnutí, že námitka obviněných ohledně určení kauce k náhradě poskytnutého know-how nemůže obstát, neboť tato skutečnost nevyplývá z uzavřené smlouvy, ve které je a naopak zdůrazněno, že jde o vratnou kauci. Navíc od uzavření smlouvy do doby jejího vypovězení uplynula velmi krátká doba a nemůže tak být ani řeč o tom, že by společnost A. mohla jakýmkoli způsobem využít k provozu know-how, které by patřilo obviněným. V tomto směru odvolací soud v souladu s názorem soudu první instance shledal, že není potřeba doplnit dokazování znaleckým posudkem ke stanovení hodnoty know-how.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, kdy zejména nalézací soud se podrobně zabýval tím, proč nelze na poškozeným zaplacenou kauci pohlížet tak, že při jejím vrácení na ni mělo být započítáno obviněnými poskytnuté know-how. V tomto směru si jednak obvinění s poškozeným nic nedohodli a navíc z provedených důkazů vyplynulo, že takto na kauci nepohlíželi ani oni sami před započetím trestního řízení. Otázku nakládání s vratnou kaucí si smluvní strany ve smlouvě uzavřené dne 19. 4. 2004 v B. přímo neupravili, jen v jimi dohodnutých a podepsaných Základních podmínkách č. I, založených na č. l. 4 až 6 spisu pod bodem 16 ke kauci uvedli, že provozovatel, kterým je poškozený, složí přede dnem vstupu na provozovnu kauci ve výši 1.350.000,- Kč na účet nájemce, kterým byli obvinění, a to ve formě dvou splátek, a to dne 28. 4. 2004 a dne 25. 5. 2004, přičemž měl poškozený provozovnu převzít až dne 1. 6. 2004. Kauce tedy měla být složena předčasně. Bližší upřesnění, k čemu měla kauce sloužit, zde není, kromě toho, že kauce je vratná. Dále je ve spise na č. l. 657 založena „Smlouva o spolupráci“ mezi obviněnými a poškozeným, ve které je pod bodem 2.1.2 uvedeno, že provozovatel (rozuměj poškozený) se zavazuje zaplatit společnosti G. za převzaté Technické zhodnocení provozovny a Technologické zařízení provozu kauci ve výši 1.350.000,- Kč. Užití této kauce se řídí podmínkami v této smlouvě s tím, že v případě ukončení této smlouvy bude zbývající část případně celá kauce vrácena provozovateli. V návaznosti na to je třeba poukázat na ustanovení pod bodem 2.1.6 této smlouvy, kde se uvádí, že v případě vzniku škody na věcech převzatých provozovatelem od společnosti G., je tato společnost oprávněna vzniklou škodu započíst na kauci složenou provozovatelem, tedy poškozeným, a dále na bod 2.1.8 této smlouvy podle něhož je společnost G. oprávněna, pokud bude Provozovatel v prodlení s platbami podle bodu 2.1.5 (konkrétně platby za užívání a údržbu převzatého zařízení provozovny - částka 20.163,- Kč měsíčně). O poskytnutém know-how se hovoří v bodě 2.3 Licenční ujednání, v kterém se mimo jiné uvádí, že „Provozovatel se zavazuje, že bude dodržovat podmínky pro provoz provozovny P., tak jak jsou popsány a stanoveny Manuálem, dále se zavazuje hradit G.u licenční poplatek za užívání provozovny, licence a know-how ve výši 5,5 % z dosaženého obratu (bez DPH) Provozovny, a to vždy do 15. dne následujícího měsíce, za který byl poplatek vypočten.“ V návaznosti na to je pak v bodě 2.3.5 stanoveno, že G. je oprávněn v případě prodlení Pronajímatele s uhradou licenčního poplatku, částku odpovídající dlužnému licenčnímu poplatku strhnout z kauce složené podle bodu 2.1.2 této smlouvy Pronajímatelem. Z těchto ustanovení tedy rozhodně nevyplývá, že by vratná kauce měla sloužit k úhradě poskytnutého know-how, jakousi jednorázovou platbou odpovídající částce 1.050.000,- Kč. Naopak poškozený měl platit licenční poplatek za užívání provozovny, licence a know-how ve výši 5,5 % z dosaženého obratu (bez DPH) Provozovny. K tomu však v důsledku dohody nedošlo. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že ač nebyla tato smlouva smluvními stranami podepsána, je nutno ji brát jako listinu, která v určitém ohledu vyjadřuje vůli smluvních stran, zejména společnosti G., která ji sama vypracovala (viz bod 2.3.3. této smlouvy), zvláště ohledně způsobu naložení se složenou kaucí, který je zde upřesňován. K těmto listinám pak přistupují i další dokumenty založené ve spise, konkrétně zvláště již zmíněná dohoda založená na č. l. 11 spisu, ve které se smluvní strany dohodly na vrácení navzájem poskytnutých smluvních plnění na základě vystavených faktur. Správně však již soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil korespondenci mezi poškozeným a obviněnými, vedenou v době od měsíce srpna 2004 až do října 2004, ze které vyplynulo, že obvinění omlouvali prodlení s vrácením kauce poškozenému provozními těžkostmi, souvisejícími se sháněním nového provozovatele prostor, které uvolnil poškozený, a jinými podobnými věcmi. V žádné ze shora zmíněných listin nebylo ani jedinkrát zmíněno, že by byť jen uvažovali o tom, že poškozený využil jimi poskytnuté know-how a že by za to společnost G. požadovala určitou náhradu. V tomto ohledu je dále nutno poukázat na závěr soudu prvního stupně, který ve spojení i s výpovědí poškozeného v přípravném řízení a v hlavním líčení konstatoval, že doba, kterou poškozený strávil na provozovně, byla příliš krátká na to, aby mohl jakkoli know-how využít. Nejvyšší soud s tím souhlasí a jen dodává, že skutečně tato doba jen postačovala poškozenému k tomu, aby se seznámil s faktickým stavem provozovny, s jejími skutečnými a nikoli jen obviněnými tvrzenými zisky, přičemž neprodleně po zjištění, že sdělení tohoto charakteru, poskytnutá mu obviněnými, nebyla z větší části pravdivá, svou činnost na Provozovně na základě uvedené dohody se společností G. ukončil, aniž by uvedené know-how dále využíval. Jednání obviněných takto zcela jasně směřovalo k tomu, aby co nejvíce oddálili plnění, ke kterým byli zavázáni, přičemž již v rozhodné době zamýšleli svou činnost ve společnosti G. ukončit a z funkcí jejich jednatelů odstoupit. Celé shora popsané jejich jednání je třeba posuzovat právě ve vztahu k jejich úkonům směřujícím k ukončení jejich činnosti v předmětné obchodní společnosti, což uskutečnili právě na podzim roku 2004, tedy ve stejné době, do které se jim v zásadě dařilo oddalovat úhrady dlužných plnění. Jejich námitky v tomto směru tedy nemohou obstát, neboť poškozený si navíc s nimi v dohodě ze dne 13. 6. 2004 nedohodl možnost zápočtu know-how na zaplacenou vratnou kauci, kterou měli obvinění pouze svěřenou, byla věcí cizí, protože měla být vrácena poškozenému a obvinění neměli žádného oprávnění si z této kauce cokoli ponechat. Právní kvalifikace takového jednání jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je s ohledem na shora uvedené závěry a na výši částky, zbývající po zaplacení 300.000,- Kč ze složené kauce a vyjadřující výši způsobené škody 1.050.000,- Kč, zcela oprávněná.
K bodu II. výroku o vině rozsudku soudu první instance dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku namítli, že původní kupní smlouva zanikla, neboť zanikla provozovna určená ve smlouvě jako místo plnění. Tuto smlouvu podle jejich názoru nahradila „Smlouva o podpoře prodeje“, která neobsahuje žádnou výhradu vlastnictví a obvinění tak nemohli jednat v rozporu s takovou výhradou, nenakládali s věcí cizí a nedopustili se tak trestného činu zpronevěry. Nadto obvinění namítli, že došlo k dohodě o splátkách, první splátku uhradili započtením a na další splátky již neměli vliv, neboť v době jejich splatnosti nebyli jednateli předmětné společnosti.
Pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byli oba obvinění uznáni vinnými, že jako jednatelé společnosti G & G., s. r. o., se sídlem B., Ú., obchodující pod značkou P., v období od 11. června 2004 do 3. srpna 2004 v B. odebrali na základě smlouvy uzavřené dne 5. 10. 1999 v B. a smlouvy uzavřené dne 28. 2. 2001 v P. od společnosti C. – C. B. Č. r., spol. s r. o., Č., P., zboží – nealkoholické nápoje v celkové hodnotě 358. 500,- Kč přesně specifikované ve vystavených fakturách.
Soud první instance k jejich jednání uvedl na straně 10 a 11 odůvodnění svého rozsudku, že zde nastala prakticky obdobná situace, jako v případě předchozím. V podrobnostech dále rozvedl, že obvinění odebírali od poškozené společnosti C.-C. B. nealkoholické nápoje. Podle počáteční smlouvy z roku 1999 bylo dohodnuto, že zboží zůstává ve vlastnictví dodavatele (C.-C.) až do úplného zaplacení kupní ceny. Následná smlouva ze dne 28.2.2001 sloužila pouze jako doplnění stávajícího smluvního vztahu a vztahovala se na způsob podpory prodeje. Proto veškeré další dodávky se i nadále řídily povinností výhrady vlastnictví. Obhajoba poukazuje na možnost zápočtu vzhledem k existenci tzv. promo fondu, který poskytovala společnost C.-C. svým odběratelům. Z výpovědí jejich pracovníků i samotného znění smlouvy, nárok na částky promo fondu vzniká odběrateli pouze za situace, kdy tento řádně spolupracuje a plní své závazky nejpozději do 14 dnů po splatnosti fakturované částky. K tomuto však v případě společnosti G. nedocházelo, když tato byla se splatností v daleko větším zpoždění a její jednatelé tedy nemohli předpokládat získání peněz z promo fondu. Přesto odebírali zboží, prodávali je a peníze si ponechávali pro vlastní potřebu, ačkoliv tyto patřily společnosti C.-C. Nelze v žádném případě oddělovat či dokonce stavět do opozice obě uzavřené smlouvy z let 1999 a 2001, jak to činí obhajoba. Smlouva o prodeji, spolu s obsaženou výhradou vlastnictví, představuje nepopiratelný základ obchodního vztahu a je toliko precizována smlouvou o podpoře prodeje. Stejně jako u bodu I. je možno hodnotit chování obviněných ve společnosti G. jako snahu o záchranu v tíživé situaci, a to za každou cenu, tedy i pácháním trestné činnosti. Finanční situace uvedené právnické osoby se v dané době zhoršovala, přibývaly dluhy a obvinění jako jednatelé se snažili o jejich pokrytí tvorbou nových závazků. Odvolací soud k tomu na straně 3 odůvodnění svého usnesení jen dodal, že převzaté zboží bylo až do jeho prodeje vlastnictvím poškozené společnosti a zpronevěry se obvinění dopustili v okamžiku, kdy poškozené společnosti nepředali výtěžek získaný z prodeje zboží, ačkoli byli povinni tak učinit.
Nejvyšší soud i v tomto případě naprosto souhlasí se závěry soudů obou stupňů, rozvedenými zejména v rozhodnutí nalézacího soudu. Je nutno shrnout, že obvinění v rozhodné době odebírali předmětné zboží i přes to, že jejich finanční situace byla značně nepříznivá, a opět stejným postupem jako v případě jejich jednání vůči poškozené společnosti A., s. r. o., v bodě I. výroku o vině oddálili uhrazení dlužných pohledávek vůči poškozené společnosti až do doby, kdy realizovali svůj úplný odchod ze společnosti G. V tomto směru je ve spise založená obsáhlá dokumentace, jejíž součástí je i na č. l. 51 založená dohoda, uzavřená dne 23. 11. 2004, ve které dlužník jednak uznal závazek a jednak si smluvní strany dohodly splácení celkové dlužné částky v měsíčních splátkách ve výši 50.000,- Kč, počínaje měsícem prosincem 2004, až do úplného splacení. Obvinění se i v tomto případě snažili oddálit splacení dlužné částky do doby, kdy již věděli, že se nebudou žádným způsobem účastnit na podnikání společnosti G. V souladu s tímto svým počínáním uzavřeli dohodu o splátkách dne 23. 11. 2004, tedy den poté, kdy obvinění započali prodávat některé provozovny a jednali také o prodeji svého obchodního podílu. K námitce obviněných ohledně zániku kupní smlouvy, ve které byla sjednána výhrada vlastnictví ke zboží, Nejvyšší soud uvádí, že náležitosti kupní smlouvy mezi podnikateli upravuje obchodní zákoník v ustanovení §409 a 410. Zejména v §409 odst. 1, 2 obchodního zákoníku je stanoveno, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle §448 obchodního zákoníku. Jak je tedy zřejmé ze zákonného znění, nelze místo dodání zboží považovat za podstatnou náležitost kupní smlouvy, která by při svém nedostatku bez dalšího způsobovala podle slov obviněných zánik kupní smlouvy, přesněji však by bylo nutno uvažovat o absolutní neplatnosti. Navíc je třeba vycházet ze znění kupní smlouvy uzavřené mezi poškozenou společností a společností G., která je založena ve spise na straně 42 až 43, kde je v článku VI. bod 1. stanoveno, že prodejce nakupuje zboží od dodavatele ... na základě samostatných kupních smluv, pro které platí ustanovení této smlouvy, nedohodnou-li se strany odchylně. V bodech 2 až 3 je dále uvedeno, že dodávky zboží budou realizovány na základě písemných, telefonických či ústních objednávek prodejce. Objednávka pak musí obsahovat kromě jiného místo plnění. Místem plnění je podle smlouvy provozovna prodejce uvedená v objednávce, nedohodnou-li se smluvní strany jinak. Tato kupní smlouva má tedy rámcový charakter a obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované zákonem, přičemž pro místo plnění si strany dohodly i jinou možnost, než která je zde konkrétně uvedena jako název provozovny. Ve spojení s tím Nejvyšší soud dále poukazuje též na vyjádření zástupce poškozené společnosti, obsažené již v trestním oznámení, založeném na č. l. 39 ve spise, kde se uvádí, že jednotlivé provozovny od společnosti nenakupovaly přímo, nýbrž byl závoz zboží prováděn na centrálu a současně fakturační adresu společnosti G., s. r. o., v B., V. Z dokumentace založené ve spise dále vyplynulo, že i po zániku dovolateli namítané provozovny probíhaly dodávky na jiná místa, což se dělo shodně se shora uvedenými ustanoveními uzavřené kupní smlouvy, pokud si strany dohodly jiné místo plnění v rámci jednotlivých objednávek. Soudy obou stupňů v tomto směru postupovaly správně a v souladu s konstantní judikaturou, pokud trestný čin zpronevěry spatřovaly v ponechání si zisku z prodeje zboží určeného ke spotřebě. Za věc svěřenou ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. je totiž v případě, kdy jde primárně o zboží určené k rychlé spotřebě, třeba považovat výtěžek získaný z prodeje takového zboží (srovnej zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1365/2003, týkající se obdobné věci, a dále pak rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 73/2001, 8 Tz 136/2000 a zčásti i sp. zn. 5 Tdo 377/2005). Ohledně vlivu obviněných na zaplacení dalších splátek Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na výše uvedené závěry ve vztahu ke skutku pod bodem I. a jen stručně shrnuje, že z jednání obviněných jasně vyplynulo, že se snažili splácení dlužných částek v tomto i v ostatních případech oddálit právě na dobu, kdy již podle svého předem pojatého záměru ukončili svou činnost ve společnosti G., a proto nebyli již společníky ani jednateli této společnosti, přičemž k tomu používali různé záminky, a vždy se snažili o dohodu o splátkách, kterou se jim nakonec podařilo uzavřít, a to nejen s poškozenou společností C. – C. B., ale i s některými dalšími poškozenými uvedenými pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů nejsou uvedené námitky obou obviněných důvodné a soudy obou stupňů nepochybily, pokud oba obviněné při správně vymezeném úmyslném jednání pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně shledaly vinnými i v tomto bodě trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
K bodu III. výroku o vině se vztahují ty námitky obviněných, ve kterých namítli, že se soud vůbec nezabýval hodnotou podniku jako celku a k datu vydání rozsudku tedy nebylo zřejmé, v jakém rozsahu došlo či mohlo dojít ke zmaření uspokojení věřitele, a tudíž v jakém rozsahu byla způsobena škoda.
Oba obvinění byli pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně shledáni vinnými ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž jejich jednání spočívalo v tom, že jako společníci společnosti G & G., s. r. o., se sídlem B., Ú, v době od 31. 11. 2004 do 15. 12. 2004 v B. z aktiv – pokladní hotovosti firmy G & G., s. r. o., si vyplatili podíly na zisku, a to M. K. ve výši 443.250,- Kč a jednatelka E. K. ve výši 147.750,- Kč, což si předtím odsouhlasili, aniž by z těchto finančních prostředků uspokojili své známé věřitele, konkrétně pak společnost A., spol. s r. o., N. F., P., společnost C. – C. B. Č. r., spol. s r. o., Č., P., společnost S., spol. s r.o., B., společnost C. Č. M., a. s., N. M., P., a společnost I.-C.-E., a. s., C., K.
Trestný čin poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Trestný čin podle §256 odst. 1 tr. zák. je dokonán, a tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Je-li však zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno i konkursní řízení ohledně jeho majetku jako úpadce, je třeba zjistit, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů dlužníka jeho jednáním podle §256 odst. 1 tr. zák. skutečně neuspokojené, resp. v jakém rozsahu se podařilo již převedený majetek vrátit do konkursní podstaty, např. podle §15 a §16 zákona o konkursu a vyrovnání uplatněním neúčinnosti nebo odporovatelnosti právních úkonů dlužníka, jimiž zkracoval svůj majetek. Jednání pod písm. a) ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle §256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Znak poškodí, zatají, zcizí, nebo odstraní část svého majetku ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. může spočívat např. v některých pochybných převodech majetku nebo v jiných dispozicích, které se navenek mohou jevit jako provedené v souladu s pravidly hospodaření a nelze je bez dalšího považovat za protiprávní, ale ve svém důsledku poškozují majetek dlužníka.
Soud prvního stupně se k tomuto skutku vyjádřil na straně 11 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že obvinění nikdy nepopírali, že si vyplatili z pokladny společnosti částku 591.000,-Kč (skládající se z částek 443.250,-Kč pro M. K. a 147.750,-Kč pro E. K.). Soud přesto poukazuje na skutečnost, že daný postup obviněných vedl k vytvoření další pohledávky G., a to v době, kdy tato již řešila finanční problémy a závazky vůči jiným věřitelům. Toho si obvinění museli být vědomi, když ve společnosti zastávali vedoucí funkce. Podezřelou je již samotná doba vyplacení, neboť k němu došlo ve chvíli, kdy obvinění opouštěli podnik a jejich obchodní podíly přecházely na novou právnickou osobu. Z auditu společnosti je prokázáno, že zatímco v listopadu 2004 bylo na účtu společnosti ještě 791.861,-Kč, o patnáct dní později (15. 12. 2004) je zjištěna částka 684,-Kč. To vše za situace, kdy G. je vázán závazky vůči společnostem S., s. r. o., C. Č. M., a. s., a I. C.-E., a. s. Tímto jednáním obvinění tedy evidentně mařili uspokojení věřitelů a upřednostnili své pohledávky, přičemž se nelze domnívat, že by o protiprávním významu takového chování nevěděli. K námitce ohledně postupu správkyně podniku JUDr. V., ustanovené do funkce exekutorem JUDr. D., který měl v úmyslu provést exekuci prodejem podniku, nalézací soud uvedl, že je toho názoru, že postup správkyně byl znesnadněn samotným chováním obviněných, kteří v souladu se zjištěními i v ostatních popsaných bodech tohoto rozsudku vytvářeli stále nové dluhy, a to v době, kdy jiným subjektům převáděli své obchodní podíly či postupovali jednotlivé provozovny rychlého občerstvení. Odvolací soud k tomu jen na straně 3 odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že není pochyb o tom, že obvinění si vyplatili podíly na zisku, a to ve značném rozsahu v okamžiku, když firma nebyla schopna uspokojit věřitele v rozsahu dluhů.
Nejvyšší soud se zmiňovanými závěry soudů obou stupňů souhlasí a jen pro úplnost dodává, že ke zjištění, zda došlo k částečnému zmaření uspokojení věřitelů společnosti G., jejímiž statutárními orgány i společníky byli oba obvinění, není zapotřebí zjišťovat, jaká byla skutečná hodnota této společnosti. Jak vyplynulo již z odůvodnění k předchozím námitkám obviněných, tito se prakticky od počátku léta 2004 snažili oddalovat uhrazení splatných závazků a u většiny věřitelů, zmiňovaných ve skutkové větě pod bodem III. výroku o vině, směřovali k dosažení či již dosáhli uzavření dohody o úhradě dluhů formou postupných splátek, což časově spadalo do ukončení jejich jednání k podzimu 2004 a na to obvinění navázali jednak prodejem některých svých provozoven a následně i prodejem obchodních podílů předmětné společnosti. Na společnost bylo prohlášeno několik exekucí, například zmiňovaný věřitel společnost C. Č. M. dosáhla vydání rozhodčího nálezu ve svůj prospěch již dne 1. 6. 2004 a vzhledem k jeho nerespektování obviněnými pak bylo dne 17. 8. 2004 vydáno usnesení o nařízení exekuce, založené ve spise na č. l. 286. Dále společnost I. C.-E. podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterému bylo vyhověno již dne 3. 3. 2004 a který je založen na č. l. 318 spisu. Z mezitímní uzávěrky ke dni 31. 11. 2004, založené v materiálech auditora ve spise na č. l. 397 až 411 soud zjistil, že k uvedenému dni se na účtu společnosti nacházela částka 791.861,- Kč, dne 15. 12. 2004, tedy den po ukončení činnosti obviněných ve společnosti G. však na stejném účtu byla jen částka 684,- Kč. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že v době, kdy si obvinění vyplatili v době od 31. 11. 2004 do 15. 12. 2004 podíly na zisku v celkové výši 591.000,- Kč, jednali takto již za vědomí, že společnost se nachází ve velmi špatné finanční situaci, a to i s ohledem na probíhající exekuční řízení i na osobní jednání a komunikaci samotných obviněných s věřiteli. Přes všechny zde zdůrazněné skutečnosti pak obvinění prodali provozovny, které vykazovaly zisk společnosti P., s. r. o., která, jak vyplynulo z obchodního rejstříku, byla v rozhodné době ovládána opět obviněnými, kteří zde byli v pozicích jednatelů a společníků, a dále také obvinění za této situace prodali i obchodní podíly ve společnosti G., s. r. o., a následně poukazovali na to, že s ohledem na tuto skutečnost neměli vliv na pozdější splácení dluhů společností. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje i výpověď JUDr. M. V., exekutorem Mgr. M. D. ustanovené správkyně podniku, která se vyjádřila v tom smyslu, že na jaře 2005 zjistili, že obvinění se zbavili před koncem jejich působení ve společnosti všeho hodnotného, provozovny, které společnosti zůstaly, byly ztrátové, přičemž stejné zjištění plyne i ze zprávy o výsledku exekuce, založené na č. l. 295 spisu, podle které jmenovaný exekutor musel od exekuce prodejem podniku upustit, neboť podnik jako takový již neexistoval a až na několik málo movitých věcí nebylo možno cokoli jiného zpeněžit. Tyto skutečnosti jsou doplňovány rozhodnutími konkursního Krajského soudu v Brně, který zatím rozhodoval o návrhu na prohlášení konkursu na uvedenou společnost celkem dvakrát. V prvním případě, o kterém se ve svých výpovědích zmiňuje i likvidátor společnosti G & G., s. r. o., RNDr. M. J., rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 40 K 2/2005, o návrhu několika věřitelů a samotného dlužníka společnosti G & G., s. r. o., na prohlášení konkursu, podaném dne 12. 1. 2005, tak že řízení zastavil, neboť nikdo z navrhovatelů nezaplatil na účet soudu zálohu na náklady konkursu. Dne 20. 12. 2007 byl podán na předmětnou společnost věřitelem – Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky v pořadí již druhý návrh na prohlášení konkursu, o kterém již bylo rozhodnuto věcně usnesením ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 40 K 84/2007, v tom smyslu, že se návrh zamítá pro nedostatek majetku dlužníka postačujícího k úhradě nákladů konkursu. Nejvyšší soud zastává s ohledem na výše uvedené názor, že stav, který obvinění před svým odchodem ze společnosti G & G., s. r. o., vytvořili a také to, že veškeré finanční prostředky, které se ještě ve společnosti nacházeli si bezprostředně před svým odchodem vyplatili jako podíly na zisku, plně odpovídá právní kvalifikaci trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a námitky obou obviněných jsou i v tomto směru nedůvodné.
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně právní kvalifikace jednání obviněných M. K. a E. K. pod body I. a II. výroku o vině jako trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a v bodě III. výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., tak jak byli uznáni vinnými rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2007, sp. zn. 11 T 100/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 4 To 216/2007, který jako soud odvolací podle §256 tr. ř. obviněnými podaná odvolání jako nedůvodná zamítl. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou v případě obou dovolatelů zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, v němž byli uznáni vinnými shora uvedeným rozsudkem.
Na závěr pak Nejvyšší soud již jen ve stručnosti dodává, že vzhledem k tomu, že v řízení předcházejícím řízení o dovolání nebyl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., nebyl tak naplněn ani poslední z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 4 To 216/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2007, sp. zn. 11 T 100/2006, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) či l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací náležitě objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, přičemž s jeho skutkovými i právními závěry se zcela ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláními obou obviněných tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky, byť poněkud stručně, vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými oběma obviněnými v řízení před nalézacím soudem a posléze uplatněnými i jejích v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obou obviněných M. K. a E. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D