ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1384.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1384/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný Mgr. O. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 14 To 351/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 156/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Mgr. O. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 T 156/2007, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Trestného činu krádeže se obviněný dopustil skutkem uvedeným pod bodem 4. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, tedy tím, že v období od 8. 9. 2004 do 23. 9. 2004 ve V., okres R. n. K., a v Ž., okres Ú. n. O., postupně prostřednictvím platební karty a bankomatu vybral z bankovního účtu obchodní společnosti G., spol. s r. o., částku ve výši celkem 25 000,- Kč, ačkoliv dne 3. 9. 2009 převedl svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti, a způsobil tak obchodní společnosti G., spol. s r. o., nyní B., s. r. o., se sídlem K., škodu ve výši 25 000,- Kč.
Pokud jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., dopustil se ho obviněný Mgr. O. H. společně s dalšími obviněnými M. K. a Mgr. R. S. skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za tyto trestné činy byl obviněný Mgr. O. H. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných M. K. a Mgr. R. S. a postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu též o povinnosti všech obviněných k náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podali obvinění Mgr. O. H., M. K. a Mgr. R. S. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 14 To 351/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. uznal obviněného Mgr. O. H. vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s obviněnými M. K. a Mgr. R. S. tím, že dne 3. 9. 2004 v P. obvinění společně převedli své obchodní podíly v obchodní společnosti G., spol. s r. o., zcela nemajetnému J. S., a to z důvodu, aby se zbavili odpovědnosti za činnost této obchodní společnosti, přičemž převod podílů proběhl bez převodu majetku obchodní společnosti s vědomím, že probíhá kontrola Finančního úřadu v Žamberku, a J. S. fyzicky nepředali žádné účetnictví obchodní společnosti G., spol. s r. o., a to s úmyslem, aby nebylo možné zjistit ekonomický stav této obchodní společnosti, stav majetku, pohledávek a závazků. Popsaným jednáním obviněných došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty u obchodní společnosti G. spol. s r. o., za období od 1. 1. 2003 do 3. 9. 2004.
Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, byl obviněný Mgr. O. H. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Odvolací soud rozhodl týmž rozsudkem rovněž o vině a trestech spoluobviněných M. K. a Mgr. R. S. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený R. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný Mgr. O. H. podal dne 27. 8. 2008 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného z provedených důkazů nelze učinit závěr o naplnění skutkových podstat trestných činů krádeže a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jimiž byl uznán vinným. V tomto směru obviněný vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení důkazů provedených ve věci, přičemž výpověď svědka J. S. považuje za zcela osamocenou a nevěrohodnou. Dále je obviněný přesvědčen, že použitá právní kvalifikace je ve zřejmém nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, který nemá oporu v provedených důkazech.
Pokud jde o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný Mgr. O. H. zdůraznil, že jednal nejen s vědomím jednatele obchodní společnosti G., spol. s r. o., ale i s jeho souhlasem, což podle názoru obviněného vylučuje protiprávnost tohoto skutku. Obviněný je rovněž přesvědčen, že popsaným jednáním nemohl způsobit komukoli škodu a ani ze skutkových okolností údajně nevyplývá takový úmysl.
Ohledně trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., obviněný Mgr. O. H. vytýká soudům nižších stupňů nesprávné posouzení převodu obchodního podílu v obchodní společnosti G., spol. s r. o. Podle jeho názoru nemohl tento převod směřovat ke spáchání uvedeného trestného činu, neboť se jedná o běžný způsob dispozice s obchodním podílem, který je zcela v souladu se zákonem. Jak dále obviněný této souvislosti uvedl, soudy obou stupňů údajně nesprávně dovodily, že nepředáním účetnictví jednal v úmyslu zmařit zjištění ekonomického stavu jmenované obchodní společnosti. Popsané jednání však podle obviněného nelze posoudit jako trestný čin, neboť převodem obchodního podílu v obchodní společnosti nemůže dojít k ohrožení majetkových práv věřitelů této obchodní společnosti z důvodu neměnnosti struktury jejího obchodního majetku a závazků. Obviněný přitom poukázal na skutečnost, že i kdyby nový společník a jednatel neměl k dispozici potřebné podklady a neinformoval obviněného o této okolnosti, nemohl obviněný nést odpovědnost za ekonomickou situaci obchodní společnosti po převodu svého obchodního podílu, což údajně vylučuje trestní odpovědnost obviněného i za ohrožení řádného a včasného vyměření daně.
Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. O. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 14 To 351/2007, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Mgr. O. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný v části svého dovolání uplatnil skutkové námitky, které nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupkyně pak považuje za nedůvodnou i tu námitku obviněného, kterou soudům nižších stupňů vytýká existenci nesouladu mezi právním posouzením a skutkovými zjištěními. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž brojí proti správnosti právní kvalifikace skutku posouzeného jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., považuje je státní zástupkyně taktéž za nedůvodné. Obviněný totiž převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti G., spol. s r. o., účelově na svědka J. S., aby se tím společně s dalšími obviněnými zprostil závazků, zejména vůči státu, které jim z jejich podnikání vznikly. Proto podle názoru státní zástupkyně nemůže obstát ani tvrzení obviněného, jímž označil převod obchodního podílu za dovolený právní úkon, který by měl vyloučit jeho odpovědnost za uvedený trestný čin. V této souvislosti státní zástupkyně poznamenala, že ani uzavření platné a bezvadné smlouvy podle obchodního zákoníku neznamená bez dalšího nedostatek trestnosti z hlediska trestního práva, pokud jsou naplněny znaky subjektu, subjektivní stránky, objektu a objektivní stránky konkrétního trestného činu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Mgr. O. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Mgr. O. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Mgr. O. H. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud zpochybňuje správnost jejich skutkových závěrů, k nimž dospěly na podkladě provedených důkazů, a to především ve vztahu ke svědecké výpovědi Jana Smoly. Obviněný tedy shledává uplatněný dovolací důvod částečně v procesním postupu soudů nižších stupňů, který je podle jeho názoru vadný, zejména když údajně skutkové závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech a soudy obou stupňů podle obviněného postupovaly „v rozporu se zásadou formální logiky“. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných skutků tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující jejich odlišnou právní kvalifikaci, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné skutkové zjištění nebo vadné hodnocení důkazů a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování, či odlišného hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou nesprávného právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže tytéž důkazy hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Mgr. O. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybňuje správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, pak nevytýká soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Mgr. O. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno jak ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tak ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v odůvodnění těchto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného Mgr. O. H., v níž soudům obou stupňů vytýká, že použitá právní kvalifikace je ve zřejmém nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, které vytýká provedeným důkazům a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z důkazů.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i ty námitky obviněného Mgr. O. H., jimiž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti obviněný vytkl, že peněžní prostředky obchodní společnosti G., spol. s r. o., uložené na jejím účtu si nepřisvojil jejich zmocněním, neboť jednal se souhlasem nového jednatele, přičemž neměl v úmyslu způsobit jinému škodu, resp. nikomu nezpůsobil škodu.
K trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a splní alespoň jednu z dalších podmínek uvedených v §247 odst. 1 písm. a) až e) tr. zák., pokud způsobí takovým činem škodu nikoli malou. Objektivní stránku citovaného trestného činu tvoří mimo jiné znak „přisvojení si cizí věci jejím zmocněním“, který spočívá v tom, že pachatel odejme cizí věc z faktické moci jiného (tedy vlastníka či osoby, která má tuto věc u sebe nebo při sobě na základě platného právního titulu, anebo dokonce pokud ji odejme i jinému než oprávněnému držiteli), a tím umožní sobě dispozici s věcí. V trestní věci obviněného Mgr. O. H. to znamená, že pokud po převodu svého obchodního podílu na svědka J. S. jako nového společníka a jednatele obchodní společnosti G., spol. s r. o., vybral z jejího bankovního účtu peněžní částku ve výši 25 000,- Kč v hotovosti a ponechal si ji pro sebe, zajistil si tím dispozici s cizí věcí (tedy s penězi náležejícími do majetku jmenované obchodní společnosti), kterou odňal prostřednictvím platební karty z faktické moci této obchodní společnosti a přisvojil si ji. Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 12 a 13), resp. odvolacího soudu (viz jeho str. 10 a 11), obviněný provedl v období od 8. 9. 2004 do 23. 9. 2004 výběr předmětné peněžní částky bez souhlasu statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti, jímž byl ode dne 3. 9. 2004 svědek J. S. Popsaným jednáním se tak obviněný zmocnil peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti G., spol. s r. o., neboť po převodu svého obchodního podílu v ní ve smyslu §115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obch. zák.“), a vzhledem k existující dohodě se svědkem J. S. rozhodoval o nakládání s těmito peněžními prostředky právě jen jmenovaný svědek jako statutární orgán a společník uvedené obchodní společnosti, a nikoli obviněný, který rozhodně nebyl oprávněn svévolně vybírat peníze z účtu a ponechat si je pro vlastní potřebu.
Závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže tak vychází především ze zjištění, podle něhož obviněný Mgr. O. H. jednal zcela svémocně a v rozporu s dohodou se svědkem J. S. Ústní dohoda mezi tímto svědkem a obviněným se totiž týkala pouze dorovnání záporného zůstatku na bankovním účtu obchodní společnosti G., spol. s r. o., a jeho následného zrušení, nikoli též možnosti vybírat i další, následně došlé peněžní prostředky z účtu. Jak přitom vyplývá z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 156/2007 (viz jeho č. l. 593), ke dni 3. 9. 2004 byl zůstatek na účtu obchodní společnosti G., spol. s r. o., záporný ve výši – 49 469,- Kč. Pokud obviněný po uvedeném dni nedoplatil tento schodek, ale místo toho naopak vybral z účtu dodatečně došlé peněžní prostředky, nemohl vzhledem ke zmíněným okolnostem jednat s vědomím (či dokonce se souhlasem) nového jednatele a společníka jmenované obchodní společnosti, jak obviněný namítá ve svém dovolání. Navíc, i kdyby měl obviněný souhlas nového jednatele též s následným výběrem peněz z bankovního účtu obchodní společnosti G., spol. s r. o., přisvojením takto získaných peněz by se sice nemohl dopustit trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť vybrané peníze by pro něj byly svěřenou cizí věcí, ale v takovém případě by obviněný stejně spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 52/1996 Sb. rozh. tr.).
Ze všech shora vyjádřených důvodů tedy soudy nižších stupňů posoudily objektivní stránku trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. správně a bez vad. Námitku obviněného založenou na opačném tvrzení proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.
Pokud jde o výhrady obviněného Mgr. O. H., kterými zpochybnil svůj úmysl způsobit komukoli škodu, shledal je Nejvyšší soud rovněž jako nedůvodné. Soud prvního stupně totiž v popisu skutkového děje jednoznačně vyjádřil okolnost, že obviněný v období od 8. 9. 2004 do 23. 9. 2004 vybral prostřednictvím platební karty z bankovního účtu obchodní společnosti G., spol. s r. o., peněžní částku ve výši 25 000,- Kč, ačkoliv dne 3. 9. 2009 převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na nového společníka – svědka J. S. Důsledkem popsaného jednání obviněného byl vznik škody na majetku obchodní společnosti G., spol. s r. o., neboť neoprávněný úbytek jejích peněžních prostředků uložených na bankovním účtu, které si po svévolném výběru ponechal obviněný pro sebe, nelze vnímat jinak, než jako škodu ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebo ve smyslu §373, resp. §757 obch. zák. Jde totiž nepochybně o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit poskytnutím příslušného majetkového plnění, zejména peněz (viz přiměřeně stanovisko pod č. 55/1971, str. 151, Sb. rozh. obč.). Takové skutkové zjištění ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 11 a 12) je podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný chtěl způsobit škodu v uvedené výši na cizím majetku (tedy na majetku obchodní společnosti G., spol. s r. o.). Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku obchodní společnosti G., spol. s r. o., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. O zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.] zde svědčí i skutečnost, že věděl o dohodě se svědkem J. S., která se týkala toliko dorovnání debetního zůstatku na předmětném bankovním účtu, a že již neměl jakékoli oprávnění dále nakládat s ostatními penězi došlými na tento účet.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného Mgr. O. H., v které zpochybnil správnost právní kvalifikace trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným podle §115 obch. zák. samozřejmě nelze bez dalšího pokládat za něco podezřelého nebo dokonce trestného, jak správně upozornil obviněný ve svém dovolání. Na druhé straně ovšem není vyloučeno, aby byl i převod obchodního podílu v obchodní společnosti součástí širších aktivit, které ve svém celku znamenají spáchání určitého trestného činu. Proto ani převod obchodního podílu obviněného v obchodní společnosti G., spol. s r. o., na svědka J. S. nelze posuzovat izolovaně a bez souvislosti s okolnostmi, za nichž k němu došlo, resp. které mu předcházely a po něm následovaly. To ostatně soudy nižších stupňů učinily, protože se neomezily na skutkové zjištění týkající se uvedeného převodu obchodního podílu, ale podstatu trestného činu správně spatřovaly v dalších skutečnostech spojených s tímto převodem.
Jak totiž vyplývá z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a blíže rozvedeného v jeho odůvodnění (viz str. 11 a 12), obviněný Mgr. O. H. (a podobně i ostatní spoluobvinění) převedl svůj obchodní podíl na svědka J. S. s cílem, aby se tím zbavil odpovědnosti za zjištění skutečného stavu hospodaření a majetku obchodní společnosti G., spol. s r. o. Přitom soudy obou stupňů zde učinily zcela jednoznačné skutkové zjištění, které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení jakkoli zpochybňovat a jehož význam pro právní kvalifikaci skutku podle §125 odst. 1 tr. zák. je zásadní, že obviněný nepředal novému společníkovi a jednateli jmenované obchodní společnosti žádné její účetnictví, a to s úmyslem, aby nebylo možné zjistit ekonomický stav obchodní společnosti G., spol. s r. o. Důsledkem popsaného jednání obviněného současně bylo ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty jmenované obchodní společnosti za období od 1. 1. 2003 do 3. 9. 2004. Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s výhradami obviněného ohledně údajné neexistence znaku spočívajícího v „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“ obsaženého v dovětku ustanovení §125 odst. 1 tr. zák.
Obviněný Mgr. O. H. byl totiž až do dne 3. 9. 2004 ve funkci jednatele obchodní společnosti G., spol. s r. o., a jako její statutární orgán byl povinen postupovat zejména v souladu s ustanovením §135 odst. 1 obch. zák. To mimo jiné znamená, že obviněný jako jednatel měl zákonnou povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Byl-li jednatel odvolán z této funkce, je povinen předat nebo zajistit předání účetnictví společnosti s ručením omezeným novému jednateli nebo jinému jednateli, měla-li dosud společnost více jednatelů. Přitom účetnictví společnosti s ručením omezeným je třeba považovat za její majetek, takže po odvolání z funkce pozbývá bývalý jednatel oprávnění nakládat s tímto majetkem, neboť mu již nepřísluší obchodní vedení společnosti ve smyslu §134 obch. zák. ani vedení předepsané evidence a účetnictví ve smyslu §135 odst. 1 obch. zák. Povinnost bývalého statutárního orgánu (jednatele) vrátit účetnictví obchodní společnosti, které měl k dispozici, lze dovodit též z ustanovení §66 odst. 2 a §569 obch. zák., podle nichž se vztah mezi obchodní společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu společnosti, při zařizování záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, přičemž mandatář (v jehož postavení je statutární orgán nebo člen statutárního orgánu) je mimo jiné povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi (v jehož postavení je obchodní společnost) věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.
Jestliže tedy obviněný Mgr. O. H. byl dne 3. 9. 2004 odvolán z funkce jednatele obchodní společnosti G., spol. s r. o., (viz č. l. 699 trestního spisu) měl povinnost předat jejímu novému jednateli J. S. mimo jiné též veškeré účetnictví jmenované obchodní společnosti. Neučinil-li tak, nepochybně tím ohrozil včasné a řádné vyměření daně, protože účetnictví je základním a nezastupitelným podkladem k tomu, aby mohla příslušná účetní jednotka podat řádné a pravdivé přiznání k daním (včetně daně z příjmů a daně z přidané hodnoty) a aby na jeho podkladě mohl příslušný správce daně ověřit správnost a pravdivost podaného přiznání k dani, vyměřit daň a případně vymáhat její zaplacení (viz např. formulaci v ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, týkajícím se dokazování, podle které „Jako důkazních prostředků lze užít ... Jde zejména o ... povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. ...“). V tomto směru považuje Nejvyšší soud za bezvýznamné tvrzení obviněného, podle něhož po převodu svého obchodního podílu již nemohl nést odpovědnost za ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Odvolací soud totiž dospěl ve výroku o vině obviněného k závěru o naplnění znaku „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“ ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k období od 1. 1. 2003 do 3. 9. 2004, tj. jen k době, po kterou obviněný vykonával funkci jednatele, protože po dni 3. 9. 2004 vznikla povinnost řádně vést a uchovávat účetnictví obchodní společnosti G., spol. s r. o., jejímu novému jednateli (svědkovi J. S.).
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Mgr. O. H. podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání do značné míry jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y