ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1412.2007.1
5 Tdo 1412/2007 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovoláních, která podali obvinění JUDr. P. S. a Ing. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 104/2000, t a k t o :
I. Dovolání obviněného JUDr. P. S. se podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítá .
II. Dovolání obviněného Ing. P. P. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 19 T 104/2000, uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Týmž rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl obviněný Ing. P. P. společně se spoluobviněným Ing. V. H. uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jehož se podle tzv. skutkové věty obsažené pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 4. 9. 1995 v Ú. n. L. jako místopředseda představenstva P. s. b., a. s., jejím jménem a se záměrem umožnit E., a. s., poskytování dalších úvěrů ovlivněním ukazatelů její úvěrové angažovanosti a kapitálové přiměřenosti podepsal (společně se spoluobviněným Ing. V. H.) smlouvy o převzetí bankovní záruky, které jsou blíže specifikovány ve skutkové větě tohoto rozsudku. Závazky vyplývající ze smluv o převzetí bankovní záruky přitom obviněný zajistil vlastními směnkami, které vystavil jménem P. s. b., a. s., a jež jsou podrobně popsány ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Tohoto jednání se přitom obviněný Ing. P. P. dopustil nejen v rozporu s ustanovením §6 odst. 1, 3 opatření České národní banky ze dne 15. 4. 1993 o úvěrové angažovanosti bank, nýbrž i v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v tehdy účinném znění, podle něhož banka nesmí provádět s osobami, které k ní mají zvláštní vztah, obchody, jež vzhledem k povaze, účelu nebo riziku by nebyly provedeny s ostatními osobami. Uvedeným jednáním obviněný Ing. P. P. způsobil, že limity čisté úvěrové angažovanosti P. s. b., a. s., vůči jednomu dlužníkovi, které byly citovaným opatřením České národní banky stanoveny na 25 % kapitálu banky, resp. ohledně osoby mající k bance zvláštní vztah na 20 % kapitálu banky, byly překročeny vůči následujícím dlužníkům P. s. b., a. s., takto:
- ve vztahu k obchodní společnosti A., s. r. o., o 0,46 %, (resp. v případě spoluobviněného Ing. V. H. o 5,46 %, neboť se jednalo o osobu, která má k P. s. b., a. s., zvláštní vztah),
- ve vztahu k obchodní společnosti F., s. r. o., o 2,63 %,
- ve vztahu k obchodní společnosti A. S., s. r. o., o 23,05 %.
Vystavením bankovních záruk a směnek přitom obviněný Ing. P. P. (společně se spoluobviněným Ing. V. H.) umožnil, aby aktivům E., a. s., v nominální hodnotě až 470 000 000,- Kč byla namísto rizikové váhy 100 % přiřazena riziková váha toliko 20 %, čímž by byl při jinak nesníženém limitu poměru kapitálu k rizikově váženým aktivům a současném dostatku zdrojů vytvořen prostor pro poskytnutí úvěrů třetím osobám ze strany jmenované banky do celkové výše 376 000 000,- Kč.
Za uvedené trestné činy byly obviněným uloženy citovaným rozsudkem následující tresty. Obviněný JUDr. P. S. byl odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Obviněnému Ing. P. P. byl uložen podle §127 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž mu byl výkon tohoto trestu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. H., jakož i vině dalších obviněných v této trestní věci.
Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 19 T 104/2000, napadli obvinění JUDr. P. S. a Ing. P. P. odvoláními. O odvolání JUDr. P. S. rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006, tak, že podle §258 odst. 1, písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu o vině a trestu tohoto obviněného. Rozsudkem odvolacího soudu pak byl obviněný JUDr. P. S. uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 3. 1994 v L. jako předseda představenstva P. s. b., a. s., v rozporu s ustanoveními §194 odst. 5 a §567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění, a článku 4. 3. 2 písm. h) stanov této obchodní společnosti, které mu ukládaly povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí, avaloval jménem zmíněné banky vlastní směnku bez protestu na částku 15 000 000,- Kč vystavenou obchodní společností S., spol. s r. o., k zajištění jejích závazků vůči E., a. s. K avalu této směnky přikročil obviněný z důvodu existence úvěru, který poskytla E., a. s., obchodní společnosti S., spol. s r. o., ve výši 15 000 000,- Kč, když předmětný úvěr nebyl zajištěn jiným zajišťovacím prostředkem a bez uvedeného avalu by ani nebyl poskytnut. Obviněný přesto učinil aval, aniž by došlo k odpovídajícímu zajištění návratnosti plnění poskytnutého P. s. b., a. s., pro případ, že tato banka bude povinna plnit z titulu zmíněného směnečného rukojemství. Popsaným jednáním tedy obviněný přivodil P. s. b., a. s., stav, kdy jí vznikla povinnost zaplatit částku ve výši 15 000 000,- Kč, kterou vůči ní uplatnila E., a. s., pro insolventnost obchodní společnosti S., spol. s r. o., jako pohledávku z převzatého avalu, přičemž k plnění této povinnosti nedošlo v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného a bez jeho přičinění.
Za uvedený trestný čin byl obviněný JUDr. P. S. odsouzen podle §255 odst. 2 (ve znění účinném do 31. 12. 1997) k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
O odvoláních obviněných Ing. P. P. a Ing. V. H. rozhodl Krajský soud v Ostravě citovaným rozsudkem tak, že tato odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný JUDr. P. S. podal dne 25. 10. 2007, resp. dne 19. 11. 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006, prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolání obviněného, které podal dne 25. 10. 2007 prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. I. H., obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především nesouhlasí s posouzením zákonných znaků pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným. V této souvislosti obviněný zejména namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému hodnocení subjektivní stránky pokusu citovaného trestného činu, neboť podle názoru obviněného v době, kdy učinil aval, disponovala obchodní společnost S., spol. s r. o., akciemi obchodní společnosti E., a. s., v nominální hodnotě 30 000 000,- Kč a jednalo se o společnost zcela ekonomicky průhlednou. Jak dále obviněný uvádí, události, k nimž došlo po provedení avalu, již nemohl ovlivnit, když se snažil už jen odvrátit hrozící škodu. Podle názoru obviněného svědčí o jeho dobré víře též skutečnost, že veškeré úkony, které v posuzované věci provedl, byly veřejné a dostupné ostatním členům představenstva. Obviněný přitom opírá své úvahy o nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a je proto přesvědčen, že v posuzované věci lze jeho jednání hodnotit toliko v rovině vědomé nedbalosti. Současně však obviněný zdůrazňuje, že neměl v úmyslu způsobit jinému škodu, a proto podle jeho názoru spáchaný skutek nevykazuje znaky pokusu posuzovaného trestného činu, přičemž v projednávané věci odvolací soud údajně dostatečně nezhodnotil časovou souvislost, která je pomocným hlediskem při zjišťování, zda jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu (tj. zda jde o pokus konkrétního trestného činu).
Obviněný JUDr. P. S. ve svém dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se pečlivě nezabýval pojmy „odborná péče“ a „náležitá péče“, které jsou uvedeny v ustanoveních §194 odst. 5 a §567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a článku 4. 3. 2. písm. h) stanov obchodní společnosti P. s. b., a. s. Podle jeho názoru je třeba tyto pojmy rozlišovat, neboť náležitá péče nezahrnuje též péči odbornou.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který ve svém dovolání obviněný JUDr. P. S. taktéž uplatnil, především namítá, že jeho trestní stíhání nebylo přípustné s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Podle názoru obviněného v posuzované věci soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s ustanoveními čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i s ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S poukazem na shora citovaný nález Ústavního soudu obviněný upozorňuje, že v jeho trestní věci soudy nižších stupňů nepromítly celkovou délku trestního řízení do uloženého trestu. Navíc obviněný považuje uložený trest za neúčelný, neboť s ohledem na časový odstup od spáchání pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. následným chováním dostatečně prokázal svou nápravu. Za této situace podle obviněného přichází v úvahu postup podle §24 tr. zák.
V dovolání ze dne 19. 11. 2007, které podal obviněný JUDr. P. S. proti citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím dalšího svého obhájce JUDr. T. M., s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu a ani neměl v úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti P. s. b., a. s., neboť ho ostatní členové představenstva pověřili avalováním směnky k zajištění úvěru.
Závěrem svého dovolání obviněný JUDr. P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby ho dovolací soud podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zavázal odvolací soud k postupu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, včetně možnosti zastavení trestního stíhání, podmíněného zastavení trestního stíhání či upuštění od potrestání.
Obviněný Ing. P. P. podal dne 13. 8. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je přesvědčen, že soudy nižších stupňů učinily ve věci překvapivé rozhodnutí, přičemž údajně porušily zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu jen na podkladě opravného prostředku podaného obviněným. V porušení tohoto zákazu spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů podle jeho názoru posuzovaly jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. V této souvislosti obviněný shrnuje dosavadní průběh trestního řízení, přičemž poukazuje na to, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, resp. skutek uvedený v obžalobě, zcela neodpovídá skutku popsanému v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného totiž zmíněná skutková věta neobsahuje žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Obviněný především namítá, že v jeho jednání nelze spatřovat zavinění ve formě úmyslu, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Dále je obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005, přesvědčen o porušení zákazu reformationis in peius, které údajně spočívá i v tom, že pokud Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodoval v původním řízení na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného toliko proti výroku o trestu, nemohl být v dalším řízení konaném po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně změněn rozsah skutku v neprospěch obviněného. Podle názoru obviněného v posuzované věci orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ani ustanovení §160 a §176 odst. 2 tr. řádu, resp. §177 písm. c) tr. řádu, neboť neoznačily přesným a nezaměnitelným způsobem skutek, pro který soudy nižších stupňů nakonec obviněného stíhaly a odsoudily. Jestliže tedy soudy obou stupňů přesto rozhodly o tomto skutku, porušily tím podle obviněného ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu. V údajném nerespektování shora citovaných ustanovení pak obviněný spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, a tím i nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným.
Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 554/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 19 T 104/2000, a aby ho podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných JUDr. P. S. a Ing. P. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného JUDr. P. S., které podřadil pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle mínění státního zástupce v posuzované věci nebyl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ani podle jiného ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu, neboť žádné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani jiné mezinárodní smlouvy nestanoví, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě by bylo sankcionováno povinností státu nepokračovat v trestním stíhání a zastavit trestní stíhání. Státní zástupce je proto přesvědčen, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu nejsou důvodné. Citovaný dovolací důvod podle názoru státního zástupce vůbec nenaplňují ty dovolací námitky obviněného, jimiž vytýkal neúčelnost uloženého trestu.
K námitkám obviněného JUDr. P. S., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvádí, že nepovažuje za významné především úvahy obviněného o tom, která z povinností uvedených jednak v §194 odst. 5, jednak v §567 odst. 1, resp. v §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je přísnější. Podle názoru státního zástupce totiž jednání předsedy představenstva akciové společnosti, který přijme pro společnost ekonomicky zcela neodůvodněný závazek, je nepochybně v rozporu s výše uvedenými povinnostmi a může z něho vzniknout též škoda v případě, když společnost bude nucena splnit takový závazek. Dále má státní zástupce za to, že tento obviněný svým jednáním naplnil i subjektivní stránku pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť musel alespoň vědět, že avalování směnky nepředstavuje formalitu, která by obchodní společnosti S., spol. s r. o., umožňovala získat úvěr, ale že z tohoto úkonu může vzniknout P. s. b., a. s., povinnost splnit závazek vůči E., a. s., za obchodní společnost S., s. r. o. Podle státního zástupce skutek popsaný v tzv. skutkové větě ve výroku o vině a podrobně rozvedený v odůvodnění napadených rozhodnutí vykazuje všechny znaky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, tj. včetně znaků subjektivních. Státní zástupce je rovněž přesvědčen, že nebyl opodstatněně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jelikož v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P. P., podle názoru státního zástupce dovolací námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřují výlučně do procesní oblasti, přičemž neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného JUDr. P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby odmítl dovolání obviněného Ing. P. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění JUDr. P. S. a Ing. P. P. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný JUDr. P. S. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že ten je naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. pokud bylo vedeno v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v ustanovení §11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání, a v konečném důsledku tedy buď nemožnost zahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo nutnost jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu jsou dány tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný JUDr. P. S. považuje trestní stíhání s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a s poukazem na celkovou délku trestního řízení za nepřípustné, resp. tuto dobu soudy nižších stupňů údajně nepromítly do svých úvah o trestu. S uvedenou námitkou obviněného se však Nejvyšší soud neztotožňuje. V ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu jsou totiž taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, jejichž existence činí trestní stíhání nepřípustným, takže v jejich důsledku nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Podle citovaných ustanovení jde o kogentní úpravu, kterou je třeba chápat jako průlom do zásad oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a legality (§2 odst. 3 tr. řádu), jež patří mezi základní zásady trestního řízení.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která v čl. 6 odst. 1 zakotvuje mimo jiné právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky, v níž bylo opakovaně zdůrazněno, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje zmíněný požadavek přiměřenosti. Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. případ Monnet proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993).
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Porušení tohoto práva samo o sobě však nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle ustanovení čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé nečinnosti, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno – důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy však žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2001).
Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 104/2000 (viz jeho č. l. 101 a 102), k zahájení trestního stíhání obviněného JUDr. P. S. pro trestné činy zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 tr. zák. došlo opatřením tehdejšího vyšetřovatele ze dne 6. 10. 1997, ČVS: KVV – 333/40-97. Upozorněním vyšetřovatele na změnu právní kvalifikace ve smyslu §160 odst. 6 tr. řádu ze dne 15. 11. 1999, ČVS: KVV – 30/21-99, bylo jednání obviněného nadále posuzováno jako trestné činy zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), o čemž byl obviněný dne 19. 11. 1999 vyrozuměn. Pro citované trestné činy pak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě podal na obviněného JUDr. P. S. obžalobu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 1 Zt 2027/98. K pravomocnému skončení trestního stíhání obviněného došlo dne 26. 4. 2007, tedy po více než 13 letech od okamžiku spáchání posuzovaného skutku.
Nejvyšší soud však k tomu uvádí, že i když k pravomocnému odsouzení obviněného JUDr. P. S. došlo po poměrně dlouhé době, která uplynula od spáchání posuzovaného skutku, soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepochybně promítly do úvah o druhu a výměře trestu, protože odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby vyplývající z ustanovení §255 odst. 2 tr. zák., která činí 6 měsíců až 5 let, tj. trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, a jeho výkon obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou také v nejkratším možném trvání podle §59 odst. 1 tr. zák., tj. na 1 rok. Delší dobu, která uplynula od spáchání činu, tedy odvolací soud v podstatě ani nemohl zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinil. Přitom se zřetelem na dobu spáchání posuzovaného skutku soudy nižších stupňů již při rozhodování o vině obviněného JUDr. P. S. správně uplatnily ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti zákona, když jednání tohoto obviněného právně nekvalifikovaly přísněji jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku směřující ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 tr. zák., jak by skutek mohl být posouzen podle nyní platné právní úpravy s možností uložení trestu odnětí svobody na 2 roky až 8 let, ale vycházely ze zmíněné mírnější právní kvalifikace, která se promítla i do nižšího uloženého trestu. Navíc délka trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu (srov. §31 tr. zák.), takže – nebylo-li již trestní stíhání promlčeno – se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o existenci jakýchkoli dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, jak se nesprávně domnívá obviněný. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného, podle níž údajně bylo v posuzované věci jeho trestní stíhání nepřípustné s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, resp. na dobu, která uplynula od spáchání činu.
Kromě toho, pokud obviněný JUDr. P. S. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu zpochybňoval též výši uloženého trestu, resp. jeho účelnost, podle Nejvyššího soudu taková námitka neodpovídá tomuto, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud k ní nemohl nijak přihlížet. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K dalšímu dovolacímu důvodu obsaženému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný JUDr. P. S. rovněž opřel své dovolání, Nejvyšší soud připomíná následující skutečnosti. Citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný JUDr. P. S. v části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah dokazování zejména ve vztahu k subjektivní stránce pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto dovolací námitky obviněného, v nichž argumentuje nedostatečným rozsahem provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami, které sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto pokusu a jak obviněný výslovně upozorňuje, nebyla jím způsobena žádná škoda.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody na spravovaném či opatrovaném majetku, přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (tj. nejméně 500 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.]. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný JUDr. P. S. – zjednodušeně vyjádřeno – dne 7. 3. 1994 jako předseda představenstva P. s. b., a. s., v rozporu s ustanoveními §194 odst. 5 a §567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a článku 4. 3. 2. písm. h) stanov jmenované společnosti, která mu ukládala povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí, avaloval jménem P. s. b., a. s., vlastní směnku bez protestu, kterou vystavila na částku 15 000 000,- Kč obchodní společnost S., spol. s r. o., za účelem zajištění jejích závazků vůči E., a. s., aniž by došlo k odpovídajícímu zajištění návratnosti plnění, jež by musela poskytnout P. s. b., a. s., pro případ, kdyby byla povinna plnit z titulu převzatého směnečného rukojemství. Popsaným jednáním tedy obviněný zatížil P. s. b., a. s., závazkem směnečného rukojmího, na podkladě něhož jí posléze vznikla povinnost zaplatit peněžní částku ve výši 15 000 000,- Kč, kterou vůči ní uplatnila E., a. s., pro insolventnost obchodní společnosti S., spol. s r. o., jako pohledávku ze směnky, kterou by P. s. b., a. s., musela uspokojit, přičemž k tomuto plnění nedošlo jen v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného a bez jeho přičinění.
Jak je tedy zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a podrobněji specifikovaných v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obviněný JUDr. P. S. jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť při uskutečňování právního úkonu spočívajícího v převzetí závazku směnečného rukojmího musel vědět, že za daných okolností a stavu svých znalostí může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Obviněný totiž ekonomicky bezdůvodně zatížil majetek P. s. b., a. s., který měl řádně spravovat, potencionálním závazkem v takovém rozsahu, že z něj hrozila značná škoda, přičemž obviněný musel počítat s reálnou hrozbou plnění z takového závazku, který byl sjednán právě proto, aby věřitel dosáhl uspokojení své pohledávky od směnečného rukojmího. Pokud nakonec nedošlo ke vzniku hrozícího následku, a jednání obviněného bylo tedy ukončeno ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., jde o okolnost, která nebyla závislá na vůli obviněného, nýbrž na událostech, jež obviněný nemohl ovlivnit. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, obchodní společnost E., a. s., postoupila svou pohledávku vůči P. s. b., a. s., vyplývající z jejího závazku směnečného rukojmího, ve prospěch obchodní společnosti H., s. r. o., která na základě vlastního rozhodnutí ustoupila od vymáhání předmětné pohledávky. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním tudíž obviněný nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila vzniku škodlivého následku, jehož způsobení si obviněný v rozhodném okamžiku musel představovat jako možný.
Na tomto závěru nemůže podle názoru dovolacího soudu nic změnit ani tvrzení obviněného JUDr. P. S., podle něhož jako předseda představenstva byl jménem P. s. b., a. s., oprávněn učinit směnečný aval, a proto jeho jednání údajně nemohlo být protiprávní. Jak je totiž v posuzované věci nepochybné, obviněný byl v inkriminované době ve funkci předsedy představenstva obchodní společnosti P. s. b., a. s., oprávněn činit jménem této právnické osoby veškeré právní úkony. Zmíněné oprávnění obviněného jako statutárního orgánu bylo současně omezeno zejména povinností uvedenou v tehdejším ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinností jednat s náležitou péčí. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů nezpochybňovaly toto oprávnění obviněného, nýbrž činily ho trestně odpovědným za porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek vyplývající z citovaného ustanovení obchodního zákoníku.
Závěr soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je přitom v souladu i s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Ze shora rozvedených důvodů proto nemůže obstát ani tvrzení obviněného JUDr. P. S., podle kterého jeho jednání bylo možné posoudit nanejvýš jako vědomou nedbalost.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného JUDr. P. S., že předmětný aval učinil veřejně a se souhlasem ostatních členů představenstva P. s. b., a. s. Tato námitka jednak nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jednak ani nemá vliv na existenci trestní odpovědnosti obviněného, resp. na jeho zavinění ve vztahu k pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, zejména pak z výpovědí svědků V. J. a A. K., resp. z listinného důkazu zařazeného na č. l. 2163 až 2165 trestního spisu, rozhodnutí o převzetí závazku směnečného rukojmího převážně inicioval a tento aval uskutečnil právě obviněný JUDr. P. S. (společně s obviněným Ing. P. H.). Navíc, i kdyby se v posuzované věci podíleli na avalu směnky mimo jmenovaných obviněných i další osoby, nevylučovalo by to bez dalšího trestní odpovědnost obviněného JUDr. P. S. V tomto směru Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od své dosavadní judikatury, podle níž i za situace, pokud by rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky určitého trestného činu. Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán. To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je třeba dovodit, že jednání člena představenstva akciové společnosti nevylučuje jeho trestní odpovědnost, byť bylo učiněno jménem této akciové společnosti a třebaže o takovém jednání věděli i ostatní (jiní) členové představenstva nebo se na něm dokonce podíleli.
Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje za neopodstatněnou námitku obviněného JUDr. P. S., kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným.
Pokud obviněný JUDr. P. S. rovněž zpochybňoval možnost způsobení škody posuzovaným skutkem, neshledal Nejvyšší soud ani tuto výtku důvodnou. Obviněný totiž nebyl stíhán za dokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož zákonným znakem je způsobení škody (značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.), nýbrž jen za pokus tohoto trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., přičemž pokus je charakteristický právě tím, že jím ještě nebyl způsoben následek trestného činu, ke kterému pokus směřoval. Pokusem je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jedním z podstatných znaků pokusu je úmysl pachatele (tj. obviněného) spáchat trestný čin. Tento úmysl musí zahrnovat všechny okolnosti, které tvoří znaky trestného činu, o jehož pokus se jedná. Jak již Nejvyšší soud výše poznamenal, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že úmysl obviněného směřoval též ke způsobení značné škody na spravovaném majetku, resp. obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností vzniku tohoto následku. Ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), resp. podle §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) se přitom za značnou škodu považovala částka ve výši 200 000,- Kč, když její výše se v době spáchání posuzovaného skutku odvozovala od stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené pro tyto účely nařízením vlády č. 464/1991 Sb. Jestliže obviněný JUDr. P. S., jak je patrné ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která musí Nejvyšší soud v tomto řízení respektovat, převzal jménem P. s. b., a. s., závazek směnečného rukojmího za směnku vystavenou na směnečnou sumu ve výši 15 000 000,- Kč, svědčí takové jednání ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o tom, že počínání obviněného směřovalo ke způsobení značné škody ve smyslu §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), byť ke zmíněnému protiprávnímu následku nedošlo vlivem událostí nezávislých na vůli obviněného. V posuzované věci by tedy hrozící škoda bezpochyby několikanásobně přesáhla hranici značné škody podle §89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku (přibližně 68 krát) i podle §89 odst. 11 tr. zák. ve znění účinném nyní (30-krát).
Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného JUDr. P. S. jsou v této souvislosti podstatné i zvláštnosti směnečných právních vztahů, od nichž se odvíjel převzatý závazek směnečného rukojmího i možnost vzniku škody jako důsledku povinnosti plnit tento závazek. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, podstatou jednání obviněného bylo mimo jiné to, že bez zřejmého ekonomického důvodu a bez odpovídajícího zajištění převzal směnečné rukojemství jménem P. s. b., a. s., která se tímto zaručila vůči obchodní společnosti E., a. s., za závazky jejího dlužníka, jímž byla obchodní společnost S., spol. s r. o. V posuzované věci se jednalo o směnku, která plnila zajišťovací funkci, neboť byla vystavena za účelem zajištění závazku dlužníka (tj. obchodní společnosti S., spol. s r. o.) vůči jeho věřiteli (tj. E., a. s.) vyplývajícího ze závazkového právního vztahu založeného úvěrovou smlouvou. Vzhledem k tomu, že směnečný závazek založený vystavením směnky je především závazkem nesporným a abstraktním, takže oprávněnému vlastníkovi směnky vždy vznikne právo na její vyplacení a povinné osobě povinnost plnění z této směnky, aniž by vlastník směnky musel prokazovat existenci dluhu vyplývajícího ze závazku zajištěného takovou směnkou (z tzv. kauzálního závazkového vztahu), není zásadně jeho trvání závislé na kauzálním právním vztahu. Jinými slovy vyjádřeno, směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od zajištěného závazku, který byl důvodem vzniku směnečného závazku. Proto lze také jakékoli právní dispozice se směnečnými právy a povinnostmi provádět nezávisle na kauzálním závazku.
V konkrétní rovině to tedy znamená, že pokud dlužník již splnil svůj dluh vůči věřiteli vyplývající z určitého závazkového vztahu, nezanikla mu bez dalšího povinnost plnit ze směnečného právního vztahu, který zajišťoval zmíněný závazkový vztah. Dlužník tak v podstatě může plnit jak závazek kauzální (tj. závazek občanskoprávní či obchodněprávní), tak závazek směnečný. V tomto směru je tudíž z hlediska trestního práva podstatné, aby se orgány činné v trestním řízení při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin spáchaný v souvislosti se zajišťovacími právními instituty (např. ručením, bankovní zárukou, zajišťovací směnkou apod.) pečlivě vypořádaly s dopady použití občanského, resp. obchodního zákoníku, pokud jde o kauzální právní vztahy, a současně i s použitím zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006, publikovaný pod č. T 898. v sešitě 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha). V posuzované věci to znamená, že vedle kauzálního právního vztahu, kterým byla úvěrová smlouva uzavřená mezi E., a. s., jako věřitelem a obchodní společností S., spol. s r. o., jako dlužníkem, existoval ještě zcela samostatný směnečný právní vztah mezi těmito právnickými osobami, když výstavcem směnky vlastní byla obchodní společnost S., spol. s r. o., a věřitelem z tohoto vztahu E., a. s. Pokud by došlo k převodu směnečných práv na třetí osobu, za určitých okolností by taková dispozice nezbavovala jmenovaného dlužníka plnit svůj dluh z kauzálního právního vztahu, přičemž by nabyvateli směnečných práv nebránilo nic v tom, aby je uplatnil vůči tomuto dlužníkovi.
Shora zmíněné závěry, pokud jde o povinnosti dlužníka splnit svůj směnečný závazek, se však v plné míře neuplatní tehdy, jestliže se směnečný rukojmí (tj. avalista) zavázal splnit za něj tento závazek. Avalista totiž není až tzv. sekundárně zavázanou osobou, jako je tomu např. v případě ručení podle §546 a násl. občanského zákoníku, takže se na něho věřitel může obrátit přímo a požadovat po něm směnečný peníz. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný JUDr. P. S. jako člen statutárního orgánu P. s. b., a. s., zavázal tuto právnickou osobu právě tím, že za ni převzal závazek směnečného rukojmího. Tímto jednáním umožnil, aby se P. s. b., a. s., stala přímým směnečným dlužníkem nejen vůči E., a. s., jako směnečnému věřiteli, nýbrž v podstatě i dlužníkem každého dalšího subjektu, na něhož mohla přejít směnečná práva z předmětné směnky. Kdyby tedy směnečný věřitel skutečně uplatnil uvedená práva, muselo by bezpochyby dojít k tomu, že P. s. b., a. s., zaplatí za výstavce směnky směnečný peníz v uvedené výši. Na základě shora uvedené argumentace proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou námitku obviněného popírající možnost vzniku škody jako znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného JUDr. P. S., jimiž obecně zpochybnil naplnění ostatních znaků pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pokus trestného činu nevyžaduje, aby pachatel naplnil všechny zákonné znaky určité skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Podstatné je, aby svým jednáním vyvolal bezprostřední nebezpečí vzniku škodlivého následku (např. způsobení škody v zákonem požadované výši). Tzv. časová určenost pokusu, jejíž existenci obviněný v podstatě zpochybňuje, je podle Nejvyššího soudu dána tehdy, pokud pachatel odstraňuje překážky v závěrečném stadiu trestné činnosti, tj. jestliže již podnikl vše, co považoval za nezbytné k uskutečnění jednání, s nímž počítá příslušná skutková podstata trestného činu, přičemž lze důvodně očekávat dokonání trestného činu, tj. způsobení jeho následku. Za časovou určenost pokusu se však považuje i to, když pachatel bez odstraňování překážek přímo směřuje k protiprávnímu následku svého jednání (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 76). Jinými slovy vyjádřeno, pro hodnocení určitého jednání jako pokusu trestného činu má podle dovolacího soudu podstatný význam mimo jiné okolnost, zda pachatel (tj. obviněný) mohl na základě svých předchozích kroků započít s pácháním trestného činu, resp. zda pachatel určitým úkonem (úkony) již přímo směřoval k jeho dokonání. Podle názoru Nejvyššího soudu časovou určenost pokusu nelze chápat ve smyslu ryze materiálním, tedy tak, že od jednání, které bylo provedeno ve stadiu pokusu, uplynula dostatečně krátká či naopak dlouhá doba, která ještě umožňuje posuzovat jednání pachatele z tohoto hlediska za trestněprávně významné. Opačný přístup by podle Nejvyššího soudu v podstatě vylučoval, aby byla zmíněná časová určenost pokusu zejména v případech hospodářské trestné činnosti, která se vyznačuje mimo jiné tím, že pachatelé provádí řadu na sebe navazujících právních úkonů činěných často v delších časových odstupech. Proto pokud obviněný JUDr. P. S. v posuzované věci učinil směnečný aval bez odpovídajícího zajištění, s ohledem na okolnosti, za nichž k tomu došlo, a důvody, proč tak učinil, směřovalo jeho jednání k dokonání trestného činu, pro jehož pokus byl stíhán a odsouzen. Z důvodů konstatovaných výše se proto dovolací soud neztotožnil s tvrzením obviněného, podle něhož časová souvislost pokusu vyžaduje, aby po jednání pachatele okamžitě následoval následek spojený s dokonáním trestného činu, k němuž pokus směřoval. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného JUDr. P. S., jimiž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů ohledně posouzení pojmu „náležitá péče“, který byl obsažen v ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996. Nejvyšší soud sice považuje zmíněné námitky obviněného za důvodné, ale jejich význam je jen omezený.
Pokud jde o pojem „náležitá péče“, který byl uveden v ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, jehož nesprávné posouzení namítal ve svém dovolání obviněný JUDr. P. S., uvádí Nejvyšší soud následující. Pro naplnění zákonného znaku pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, jestliže tento znak spočívá v povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je podstatné zjištění, zda pachatel (tj. obviněný) porušil povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která mu byla uložena na základě zákona či na základě smlouvy. Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. Od povinnosti opatrovat cizí majetek je nutné odlišovat povinnost spravovat cizí majetek, která předpokládá aktivní přístup správce k péči o takový majetek. Správce cizího majetku se však musí vyvarovat těch právních dispozic, které by směřovaly k znehodnocení či odcizení tohoto majetku. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný JUDr. P. S. vystupoval v P. s. b., a. s., jako předseda představenstva a v této funkci se dopustil výše uvedeného trestněprávního jednání spočívajícího v porušení povinnosti spravovat majetek této banky, přičemž šlo o povinnost uloženou zákonem.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněnému JUDr. P. S. jako členu statutárního orgánu (představenstva) P. s. b., a. s., vyplývala ze zákona povinnost spravovat její majetek. Ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, byli totiž členové představenstva povinni mimo jiné vykonávat svou působnost s náležitou péčí. Jak je přitom výslovně uvedeno v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný jednal v rozporu s ustanoveními §194 odst. 5 a §567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a článku 4. 3. 2. písm. h) stanov P. s. b., a. s., neboť nevykonával svou působnost s náležitou péčí. Z citovaných zákonných ustanovení přitom vyplývá, že zatímco v prvním z nich, tj. v ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tj. ve znění účinném do 30. 6. 1996), byla obsažena povinnost „náležité péče“, v ustanovení §567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, byla zakotvena povinnost „odborné péče“. K použití druhého z těchto ustanovení dospěl odvolací soud s ohledem na ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném do 30. 6. 1996), podle kterého je třeba posoudit vztah mezi obchodní společností a členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti přiměřeně podle ustanovení o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností.
Nejvyšší soud přisvědčil obviněnému JUDr. P. S. v tom, že mezi pojmy „odborná péče“ a „náležitá péče“ je určitý rozdíl, neboť náležitá péče je patrně méně náročným požadavkem než péče odborná. Pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele (tj. obviněného) za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) je mimo jiné významné, zda svým jednáním porušil povinnosti, které lze podřadit pod pojem „náležitá péče“ uvedený v ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996. Pokud jde o pojem „náležitá péče“, je třeba ho především chápat jako povinnost statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu jednat v souladu se zájmy společnosti. V této povinnosti je tak vyjádřen požadavek, aby statutární orgán nebo člen statutárního orgánu zamezil takovým jednáním, z nichž by mohla vzejít škoda na jejím majetku. Naproti tomu jednání statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu akciové společnosti s náležitou péčí podle názoru dovolacího soudu nevyžaduje, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku. Navíc součástí povinnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu jednat s náležitou péčí je též jeho schopnost rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a případně i povinnost, aby zajistil takovou pomoc (obdobně viz nyní Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, s. 745).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle nyní účinného znění ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jsou členové představenstva mimo jiné povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitu 33 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).
Pokud jde o pojem „odborná péče“, který je uveden v ustanovení §567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, zahrnuje povinnost mandatáře jednat profesionálně a při plnění svého závazku vůči mandantovi využívat svých odborných znalostí.
Na podkladě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud uvádí, že obviněný JUDr. P. S. svým jednáním nemohl současně porušit ustanovení §567 odst. 1 citovaného zákona v tehdy platném znění. Je tomu tak proto, že ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, sice odkazovalo na přiměřené použití ustanovení o mandátní smlouvě, avšak takové použití bylo možné jen za předpokladu, pokud z ujednání mezi členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem a společností nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývalo jiné určení práv a povinností. Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem „jiné určení práv a povinností“ obsahovalo právě ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, z něhož pro člena představenstva vyplývala povinnost jednat s náležitou péčí, od které se odvíjí i jeho zákonná povinnost spravovat majetek akciové společnosti ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož obviněný porušil rovněž ustanovení §567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, považuje Nejvyšší soud takový závěr za nesprávný, neboť obviněný neměl zmíněnou povinnost (tj. postupovat s odbornou péčí). Proto je částečně důvodná námitka, kterou obviněný zpochybnil správnost hmotně právního posouzení skutku s odkazem na posledně citované ustanovení.
Uvedený závěr ovšem neznamená, že by jednání obviněného JUDr. P. S. nezakládalo jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, obviněný byl povinen předcházet vzniku škody na majetku banky jako akciové společnosti, v níž působil jako předseda představenstva, a pokud neměl dostatek odborných zkušeností s učiněním předmětného směnečného avalu, třebaže sám měl právnické vzdělání, bylo jeho povinností zajistit odbornou pomoc náležitě kvalifikovaného subjektu (např. advokátní kanceláře specializující se na právo směnečné či šekové nebo na bankovní závazky). Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněná, důvodně uplatněná námitka nemohla vést ke změně napadeného rozsudku, protože povinnost obviněného opatrovat a spravovat majetek P. s. b., a. s., vyplývala i z ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, od kterého odvolací soud v napadeném rozsudku důvodně odvozoval existenci povinnosti obviněného spravovat cizí majetek. Proto projednání dovolání jen v tomto rozsahu, v němž je dovolání obviněného JUDr. P. S. částečně důvodné, tj. za účelem vypuštění zákonného označení dalšího ustanovení ve výroku o vině, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného. O právní kvalifikaci skutku totiž nelze mít žádných pochyb, neboť úplné slovní vyjádření pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného obviněným je jinak správně uvedeno v tzv. skutkové i právní větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Navíc odstranění zmíněného dílčího pochybení v právní kvalifikaci by nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která je dostatečně zřejmá a ustálená v rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. V rozsahu této dovolací námitky tedy Nejvyšší soud shledal důvod k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Obviněný JUDr. P. S. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného JUDr. P. S. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ve vztahu k tomuto obviněnému a podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o jeho vině a trestu. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného JUDr. P. S. byly dány v předcházejícím řízení dovolací důvody obsažené v již zmíněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a shledal částečně opodstatněným jen tvrzení obviněného, kterým s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil závěry soudů nižších stupňů o porušení povinnosti „odborné péče“ ve smyslu §567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P. P., opírá se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho rámci obviněný především namítá porušení procesních ustanovení, která se převážně týkají tzv. zákazu reformationis in peius, tedy zákazu změny rozhodnutí k horšímu jen z podnětu opra vného prostředku podaného obviněným, a nedodržení totožnosti skutku ve vztahu mezi sdělením obvinění, obžalobou a odsuzujícím rozsudkem.
Uvedenými dovolacími námitkami ovšem ve skutečnosti obviněný Ing. P. P. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně na otázky upravené trestním právem procesním.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §2 odst. 8, §180 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže tato pravidla se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení. Podobně tzv. zákaz reformationis in peius, který nedovoluje změnit určité meritorní rozhodnutí, zejména rozsudek, v neprospěch obviněného jen z podnětu jeho opravného prostředku, resp. opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného, je pravidlem, které stanoví trestní řád jako procesní norma (viz např. §150 odst. 1 a §259 odst. 4 tr. řádu), a jeho případné nedodržení samo o sobě neznamená nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navíc v případě obviněného Ing. P. P. docházelo v průběhu jeho trestního stíhání jen k upřesňování popisu skutku, pro který byl stíhán a odsouzen, a to tak, aby to odpovídalo výsledkům prováděného dokazování a použité právní kvalifikaci. V žádném případě se však nezměnila podstata stíhaného skutku a ani nedošlo ke změně dřívějšího rozhodnutí v neprospěch obviněného pouze z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného. V tomto směru Nejvyšší soud nepovažuje za nutné odchylovat se od své judikatury, podle níž zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. řádu nebrání odvolacímu soudu v tom, aby např. z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. řádu) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části svého rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz rozhodnutí pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Jedinou relevantní námitkou obviněného Ing. P. P., kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak jeho obecné tvrzení, podle něhož z popisu skutku, který je uveden v tzv. skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jakož i dalších zákonných znaků této skutkové podstaty. S uvedenými námitkami se však dovolací soud nemohl ztotožnit. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že pravidly hospodářského styku ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák. se rozumí takové normy obsažené v obecně závazných právních předpisech, které vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. pravidla hry). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může rozvíjet hospodářská soutěž (srov. rozhodnutí pod č. 23/1999-I. Sb. rozh. tr.). Porušení pravidel hospodářského styku spočívá tedy např. též v porušení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, jakož i dalších právních norem souvisejících s podnikáním v oblasti bankovního trhu a konkretizovaných např. opatřeními České národní banky vydávanými na základě ustanovení §15 citovaného zákona.
Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. je mimo jiné skutečnost, že pachatel jedná v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, přičemž tak učiní tím, že závažným způsobem poruší pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Značným rozsahem výhod, které lze vyčíslit v penězích, se přitom rozumí ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. částka odpovídající značnému prospěchu, tj. dosahující nejméně 500 000,- Kč. V době spáchání posuzovaného skutku se však ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), resp. podle §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) jednalo o částku odpovídající stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády č. 464/1991 Sb., tj. o částku dosahující nejméně 200 000,- Kč. Podobná hlediska se uplatní i v případech, v nichž bylo trestným činem dosaženo nemateriálních výhod, jejichž význam by ovšem z hlediska závažnosti měl být srovnatelný s materiálními výhodami v uvedené částce. Neoprávněnou výhodou se pak podle Nejvyššího soudu rozumí takové zvýhodnění jiného subjektu v hospodářském styku, které spočívá v tom, že zvýhodněná osoba získá příznivější podmínky pro podnikání nebo významnější postavení na trhu vůči ostatním subjektům hospodářského styku. Za splnění dalších podmínek uvedených ve skutkové podstatě trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák. proto může být neoprávněnou výhodou např. i okolnost, když pachatel jednající za banku nebo jejím jménem poskytne v rozporu s právními normami, které regulují závazná pravidla tzv. obezřetného podnikání bank, finanční prostředky ve prospěch jiné osoby, a to za podmínek, jež jsou jednostranně nevýhodné pro banku.
K tomu, aby se jednalo o trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., je však třeba, aby pachatel porušil pravidla hospodářského styku závažným způsobem. Otázka, zda došlo k porušení zmíněných pravidel závažným způsobem, závisí vždy na posouzení konkrétního případu. Přitom je ovšem nezbytné zvlášť pečlivě posoudit, zda v důsledku jednání pachatele nastal takový stav, který se podstatně odchyluje od stavu vyžadovaného příslušným obecně závazným právním předpisem upravujícím pravidla hospodářského styku. O závažném porušení stanovených pravidel hospodářského styku může svědčit rozsah narušení hospodářského styku (např. doba trvání protiprávního jednání, velikost území, které bylo zasaženo v důsledku protiprávního jednání pachatele, druh zboží a služeb, jehož se týká, apod.), ekonomická síla hospodářského subjektu (např. pokud jde o jeho postavení na příslušném trhu), rozsah obohacení zvýhodněného subjektu a případně též i opakovanost používání jednání, které porušuje pravidla hospodářského styku (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 830). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zejména v oblasti bankovnictví má dodržování pravidel obezřetného podnikání bank zcela mimořádný význam, neboť primárním účelem těchto pravidel je nejen omezení rizika ztrát konkrétní banky a ochrana zájmů jejích klientů, ale též ochrana rovnovážného fungování bankovního sektoru, resp. celé ekonomiky.
Pokud jde o posouzení subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud připomíná, že se zde zásadně vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat vedle ostatních znaků uvedených ve skutkové podstatě tohoto trestného činu i tzv. obohacovací (druhý) úmysl. Jeho podstatou je snaha pachatele opatřit sobě nebo jinému neoprávněné výhody ve značném rozsahu. Proto lze o takovém úmyslu pachatele uvažovat i tehdy, pokud jednal s cílem opatřit neoprávněnou výhodu jiné fyzické či právnické osobě. Uvedený úmysl konkrétní fyzické osoby (pachatele) je proto dán např. i tehdy, když pachatel jako člen statutárního orgánu banky svým protiprávním jednáním vytvořil jiné bance prostor pro poskytování dalších úvěrů témuž dlužníku, ačkoli by bez takového jednání již další úvěry nemohla tato banka poskytnout z důvodu překročení limitu úvěrové angažovanosti, který je určen zejména na základě ustanovení §13 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a konkretizován v příslušném opatření České národní banky. Obdobně může být jako úmyslné posouzeno jednání pachatele, který se stejným záměrem v postavení statutárního orgánu banky způsobí, že v rozporu zejména s ustanoveními §14 a §15 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, dojde ke snížení její kapitálové přiměřenosti, tj. k nežádoucímu vychýlení poměru rizikově vážených aktiv k vlastnímu kapitálu banky.
V trestní věci obviněného Ing. P. P. to znamená, že pokud jednal způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který je blíže rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace. Z dosavadních skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v tomto řízení není oprávněn jakkoli zpochybňovat, totiž jednoznačně vyplývá úmysl obviněného zajistit jiné bance (tj. E., a. s.) neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu. Jestliže tento obviněný (společně se spoluobviněným Ing. V. H.) vystavil bankovní záruky, kterými zavázal P. s. b., a. s., bezpodmínečně a neodvolatelně zaplatit E., a. s., její pohledávky vyplývající z uzavřených úvěrových smluv vůči dlužníkům blíže označeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a tento obchodní závazek navíc zajistil vlastními směnkami, svědčí takové jednání obviněného Ing. P. P. o jeho úmyslu opatřit jinému (tj. E., a. s.) neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu, když tato její výhoda dosáhla výše 376 000 000,- Kč, což je peněžní suma, s níž mohla dále hospodařit. Výhoda v uvedené výši tedy přesáhla hranici odpovídající značnému prospěchu ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), resp. podle §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001), a to dokonce přibližně 1 709-krát.
Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat ani existenci tzv. druhého úmyslu u obviněného Ing. P. P., tj. úmyslu opatřit jinému neoprávněné výhody ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák. Ostatně odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval motivací jednání tohoto obviněného, která odpovídá takovému úmyslu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obviněný Ing. P. P. porušil jednak pravidla kapitálové přiměřenosti stanovená obecně závazným právním předpisem (srov. §12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného činu, a opatření České národní banky o kapitálové přiměřenosti bank ze dne 15. 4. 1993 registrované v částce 38/1993 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995), neboť zcela záměrně vytvořil prostor pro neoprávněné zvýšení kapitálové přiměřenosti u E., a. s., a jednak svým úmyslným jednáním porušil pravidla uvěrové angažovanosti P. s. b., a. s., ve vztahu k jednomu dlužníku. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že povinnost banky dodržovat úvěrovou angažovanost ve vztahu k určitému subjektu byla v rozhodné době výslovně zakotvena v ustanovení §13 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 5. 2. 1998, a podrobně upravena v opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti bank ze dne 15. 4. 1993, registrovaném v částce 38/1993 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995. Úvěrovou angažovaností se zde rozumí souhrn veškerých finančních aktiv banky vůči konkrétnímu subjektu, které banka nabyla nebo oprávněně předpokládá, že nebude, ve vztahu k tomuto subjektu. Podle názoru Nejvyššího soudu se tak jedná nejen o případy, když banka jako věřitel uzavře s určitou osobou jako dlužníkem smlouvu, jejímž předmětem je poskytnutí peněžitého plnění (např. smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž i o takové odvozené právní vztahy, do nichž banka jako věřitel vstupuje v souvislosti s již existujícím právním vztahem vzniklým mezi jinými osobami. Jinak vyjádřeno, banka jako věřitel je úvěrově angažována ve vztahu ke konkrétní osobě (dlužníku) i tehdy, pokud za tuto osobu poskytla plnění jejímu věřiteli a současně nejsou splněny podmínky pro převod úvěrové angažovanosti vůči dalším osobám (např. dalšímu vydavateli záruky, pojistiteli apod.). Za tohoto předpokladu se tak typicky jedná např. o právní vztahy vzniklé na základě směnečného rukojemství, pokud směnka plní funkci zajišťovacího právního institutu, anebo o ručitelské závazky banky, k nimž nepochybně náleží i bankovní záruka jako zvláštní druh (typ) ručení (srov. §313 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
V posuzované věci tedy obviněný Ing. P. P. přivodil svým úmyslným jednáním stav, v němž P. s. b., a. s., se celkem ve 4 případech zavázala plnit za E., a. s., jestliže pohledávku neuspokojí její dlužníci, kterými v inkriminované době byly subjekty podrobně specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K zajištění zmíněných závazků došlo na základě bankovní záruky, jakož i vlastních směnek, které vystavila P. s. b., a. s. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že na základě bankovní záruky a uvedených směnek zajistila P. s. b., a. s., závazek konkrétních dlužníků vůči E., a. s., přičemž v případě, kdyby P. s. b., a. s., byla na základě tohoto ručení (resp. zajišťovacích směnek) povinna plnit, musela by ze svého majetku zaplatit E., a. s., částku dosahující výše několika stovek milionů korun. Obviněný Ing. P. P. tedy tímto zajištěním překročil povolené limity úvěrové angažovanosti ve vztahu k jednotlivým dlužníkům, a to v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti bank ze dne 15. 4. 1993, jež stanovilo čistou úvěrovou angažovanost ve vztahu k jednomu dlužníku ve výši 25 %, resp. 20 % kapitálu banky). Proto Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu spáchaného obviněným (včetně požadovaného tzv. druhého, obohacovacího úmyslu).
Podobné závěry lze vztáhnout i na tu část jednání obviněného Ing. P. P., jež se týká porušení pravidel kapitálové přiměřenosti, kterou se rozumí poměr rizikově vážených aktiv k vlastnímu kapitálu. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud tento obviněný jménem P. s. b., a. s., zajistil pohledávku E., a. s., v uvedeném rozsahu, zjevně tím této bance umožnil, aby její rizikově vážená aktiva dosáhla toliko hodnoty 20 % namísto hodnoty 100 %. Rozdíl ve výši 80 % nominální hodnoty aktiv pak mohl být využit pro poskytování dalších úvěrů až do dosažení běžné rizikové váhy ve výši 100 %. Tímto jednáním obviněný v podstatě zajistil jinému subjektu (tj. E., a. s.) výhodnější postavení na bankovním trhu, tedy porušením ustanovení o kapitálové přiměřenosti obsažených v opatření České národní banky ze dne 15. 4. 1993 opatřil E., a. s., ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Z uvedeného konstatování je proto zřejmé, že soudy nižších stupňů posoudily otázku zavinění i ve vztahu k této okolnosti správně a bez vad.
Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že limit kapitálové přiměřenosti byl v inkriminované době upraven citovaným opatřením České národní banky ze dne 15. 4. 1993. Jak vyplývá z jeho ustanovení §10 odst. 1 a 2, banka musela dosáhnout nejpozději do 31. 12. 1993 poměr kapitálu k rizikově váženým aktivům ve výši nejméně 6,25 % a nejpozději do 31. 12. 1996 poměr kapitálu k rizikově váženým aktivům ve výši nejméně 8 % a tento dosažený poměr nadále dodržovat. Pokud by obviněný Ing. P. P. nejednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemohla by E., a. s., dodržet uvedené limity, což by se jistě negativně odrazilo i ve výsledcích jejího podnikání, popřípadě v jejím postavení na bankovním trhu a v možnosti zásahu bankovního dohledu České národní banky. Nedošlo-li tedy k takovým nepříznivým důsledkům, je třeba v tom spatřovat neoprávněné výhody, které obviněný svým jednáním opatřil E., a. s.
S ohledem na shora zmíněné závěry tedy nemá Nejvyšší soud pochybnosti o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. ani jejích ostatních zákonných znaků, neboť tato použitá právní kvalifikace zcela odpovídá skutkovým zjištěním, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitka obviněného Ing. P. P., prostřednictvím níž zpochybnil právní posouzení skutku uvedeného v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je neopodstatněná.
Nejvyšší soud dospěl na podkladě všech popsaných skutečností k závěru, že obviněný Ing. P. P. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. P. S., podle názoru Nejvyššího soudu jde o dovolání, které zčásti vychází z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, a jen částečně jsou námitky tohoto obviněného důvodné, a to pokud jde o neúplné označení mimotrestního zákonného ustanovení, od něhož se odvíjí trestnost pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného JUDr. P. S. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, přičemž jinak nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y