ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1416.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1416/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání, které podal obviněný F. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 9 To 329/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 207/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 T 207/2005, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 9. 2003 uzavřel se svou manželkou H. P. a dětmi P. P. a H. M. darovací smlouvu, jejímž předmětem byl závazek obviněného převést na tyto obdarované ¾ svého vlastnického podílu na nemovitosti – rodinném domě situovaném v P. – Č., Ř., a zapsaném na listu vlastnictví pro katastrální území Č. v celkové hodnotě ve výši 3 000 000,- Kč, přičemž každý obdarovaný měl obdržet vlastnický podíl ve výši ¼. K uzavření předmětné darovací smlouvy přistoupil obviněný za situace, když věděl, že je v prodlení s placením svého dluhu ve výši 1 380 000,- Kč ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel dne 8. 2. 2002 s věřiteli L. a J. N. za účelem provedení rekonstrukce hotelu K. v D., okres Č. L. Svůj závazek z této smlouvy pak obviněný zajistil dne 22. 9. 2003 vystavením směnky vlastní ve prospěch ručitelů E. a B. H. znějící na směnečný peníz ve výši 1 380 000,- Kč se splatností nejpozději do dne 31. 8. 2004. Dále se obviněný zavázal, že do konce září 2003 uzavře s věřiteli – manželi N. smlouvu o smlouvě budoucí kupní, kterou by na ně převedl vlastnictví ke shora označené nemovitosti. Obviněný na sebe převzal uvedené závazky, ačkoli věřitelům manželům N. i jejich ručitelům manželům H. zamlčel, že již dne 15. 9. 2003 uzavřel zmíněnou darovací smlouvu. Současně obviněný v době vzniku těchto závazků věděl, že je v prodlení s placením pojistného a penále Pražské správě sociálního zabezpečení a s placením nájemného za pronájem hotelu K. Obviněný uhradil jmenovaným věřitelům pouze částku ve výši 350 000,- Kč. Popsaným jednáním tak obviněný způsobil manželům N. škodu ve výši 1 030 000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný F. P. odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §60a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky za současného uložení dohledu a povinnosti sdělit probačnímu úředníkovi 1-krát za 6 měsíců aktuální stav uhrazených závazků vůči poškozeným L. a J. N. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit jmenovaným poškozeným škodu ve výši 1 030 000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný F. P. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 9 To 329/2007, zamítl podle §256 tr. řádu, neboť ho shledal nedůvodným.
Obviněný F. P. podal prostřednictvím své obhájkyně dne 12. 11. 2007 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedodržely v posuzované věci totožnost skutku, neboť obžaloba byla podána pro jiný trestný čin, než pro který byl nakonec odsouzen. Obviněný rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy obou stupňů, přičemž poukazuje na jinou verzi skutkového děje. V této souvislosti obviněný zpochybňuje též rozsah provedeného dokazování, z něhož podle jeho názoru nevyplývají skutková zjištění, která soud prvního stupně promítl do popisu skutku uvedeného ve výroku o vině ve svém rozsudku. Obviněný je přesvědčen, že jeho dluh vůči věřitelům nebyl v době převodu podílu na předmětné nemovitosti splatný, takže se nemohl dopustit trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Navíc soud prvního stupně podle názoru obviněného údajně pečlivě neuvážil okolnosti, které by svědčily o naplnění znaku „zmaření uspokojení svého věřitele“ uvedeného v citované skutkové podstatě.
Závěrem svého dovolání obviněný F. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení, aniž by výslovně uvedl, kterému soudu má být věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného F. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného týkající se zachování totožnosti skutku neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se jedná o zásadu práva procesního, nikoli hmotného. Naproti tomu je státní zástupce přesvědčen, že z tzv. skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývá, ke zmaření kterého závazku směřovalo jednání obviněného. Podle státního zástupce především není zřejmé, zda se posuzované jednání vztahovalo k prodlení dovolatele s placením dluhu ze smlouvy o půjčce ve výši 1 380 000,- Kč uzavřené dne 8. 2. 2002 s manželi L. N. a J. N., nebo ke směnečnému závazku splatnému až dne 31. 8. 2004 či ke smlouvě ze dne 22. 9. 2003. Státní zástupce je proto přesvědčen, že ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá existence splatné pohledávky věřitelů vůči obviněnému v době, kdy obviněný provedl dispozice se svým nemovitým majetkem. Za této situace pak podle názoru státního zástupce nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda jednání obviněného bylo dokonaným trestným činem poškozování věřitele podle §256 tr. zák. nebo toliko jeho pokusem či přípravou; příprava ovšem ve vztahu k trestnému činu podle §256 odst. 1, 3 tr. zák. není trestná, neboť nejde o zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §7 odst. 1 tr. zák.
Podle státního zástupce z rozhodných skutkových zjištění nevyplývá, zda mimo shora uvedených nemovitostí existoval další majetek obviněného jako dlužníka způsobilý k uspokojení jeho věřitelů, byť obviněný takovou námitku neuplatnil. Státní zástupce pak s poukazem na popis skutku v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku vyjádřil pochybnosti o zachování totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 9 To 329/2007, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný F. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný F. P. však ve svém dovolání zčásti opírá uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení o námitky, podle kterých odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy, na jejichž základě pak dospěl k údajně vadným skutkovým závěrům.
V souvislosti s uvedenými dovolacími námitkami obviněného F. P. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (resp. odlišné, neúplné apod.) skutkové zjištění ani nedostatky v dokazování, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který je oprávněn za tím účelem provádět důkazy (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval též z námitek proti hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Stejné závěry se týkají rovněž námitky obviněného F. P., kterou ve svém dovolání vytýkal soudům nižších stupňů, že nezachovaly totožnost skutku, a to pokud jde o skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, a skutek, pro který mu bylo „sděleno obvinění“ a podána obžaloba. I v případě totožnosti skutku jde o institut procesního práva (viz §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování. Nad rámec dovolací argumentace Nejvyšší soud k této námitce doplňuje následující.
Skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není jako pojem v trestním zákoně ani v trestním řádu výslovně definován, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem, tzn. podstatu skutku tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by nemohlo dojít k následku tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného (v konkrétním případě se může jednat o tzv. jednočinný souběh nestejnorodý).
Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku způsobeném jednáním obviněného. Uvedená shoda jednání či následku nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná. Shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a o každé z nich rozhodnout jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), které je z hlediska trestního práva hmotného sice jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.).
Ve vztahu k výše uvedeným závěrům trestněprávní teorie a soudní praxe Nejvyšší soud připomíná, že v posuzované věci byl původně skutek spáchaný obviněným F. P. posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. K odvolání obviněného Krajský soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 9 To 202/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně, přičemž podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc Okresnímu soudu v Mělníku k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud spatřoval pochybení soudu prvního stupně zejména v tom, že došlo k nesprávnému posouzení smlouvy o půjčce, na základě níž byl obviněný povinen vrátit peněžité plnění, které mu poskytli manželé N. Toto nesprávné posouzení zmíněného právního úkonu se podle odvolacího soudu odrazilo rovněž v hodnocení subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť v okamžiku uzavření smlouvy o půjčce s manžely N. nebyl obviněný veden úmyslem obohatit se na jejich úkor. Proto Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně při respektování právního názoru odvolacího soudu ve věci znovu rozhodl, přičemž uznal obviněného vinným nyní posuzovaným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Toto právní posouzení podle názoru Nejvyššího soudu zcela odpovídá všem rozhodným skutkovým zjištěním obsaženým v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeným v jeho odůvodnění, přičemž je v souladu i s judikaturou, která se týká odlišení trestných činů podvodu (§250 tr. zák.) a poškozování věřitele (§256 tr. zák.), jak byla vyjádřena v rozhodnutí publikovaném pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr. Podle něj jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a nikoli trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Navíc – pokud jde o dodržení totožnosti skutku – soud prvního stupně nezasáhl natolik zásadním způsobem do popisu skutku obsaženého v obžalobě, aby snad bylo možné uvažovat o porušení jeho totožnosti. Ze srovnání popisu obou skutků [tj. skutku, v němž obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. Zt 431/2005, spatřovala trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a skutku, který je obsažen v rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 T 207/2005, a byl posouzen jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.] je podle Nejvyššího soudu zřejmá částečná shoda jak v jednání obviněného, tak i v následku, a to ve všech podstatných okolnostech, jimiž se rozumí především skutkové okolnosti, které spoluurčují jednání a následek z hlediska právní kvalifikace. Jak přitom vyplývá z již citované dosavadní judikatury, z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 1/1996 I. Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy odvolací soud vytkl soudu prvního stupně mimo jiné nesprávné posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nemohla mít pozdější změna právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně vliv na zachování totožnosti skutku podle §220 odst. 1 tr. řádu, neboť skutkové okolnosti týkající se zavinění nejsou z hlediska zachování totožnosti jednání i následku podstatné. Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že podle §220 odst. 3 tr. řádu není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě, takže za podmínek uvedených v §190 odst. 2 a §225 odst. 2 tr. řádu (tj. při upozornění obviněného na přísnější právní posouzení) může obviněného uznat vinným jiným trestným činem, než jaký v jeho skutku spatřovala obžaloba.
Další námitky obviněného F. P., jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje i naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., považuje Nejvyšší soud sice za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, avšak neshledal je důvodnými.
Pokud jde objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., pachatel ji může naplnit čtyřmi základními formami jednání obsaženými pod písm. a) až d). V případě obviněného F. P. bylo jeho jednání posouzeno jako poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve formě, jejíž podstatou je zcizení části majetku dlužníka, z něhož by mohla být uspokojena pohledávka věřitele. Zcizením se zde přitom rozumí, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, aniž by za zcizený majetek obdržel odpovídající protiplnění. Proto je zcizením majetku dlužníka i takové jednání, kterým dlužník (tj. pachatel) převede svůj majetek darovací smlouvu, jejímž charakteristickým znakem je bezplatné převedení vlastnictví k daru. Následkem uvedeného jednání je pak stav, když dlužník zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele. Právě o tento případ šlo v posuzované věci, protože obviněný F. P. daroval svůj vlastnický podíl na označené nemovitosti manželce a dětem, ačkoli šlo o majetek obviněného, z něhož mohla být uspokojena pohledávka jeho věřitelů, kterými byli manželé J. a L. N., přičemž žádný jiný majetek použitelný k uspokojení této pohledávky již obviněný neměl. Navíc obviněný měl i další dluhy (např. vůči svědkovi V. V., vůči Pražské správě sociálního zabezpečení). Ostatně o skutečnosti, že obviněný tímto jednáním zmařil uspokojení pohledávky poškozených věřitelů – manželů N., není pochyb, protože jim nevrátil půjčené peníze (vyjma částky 350 000,- Kč) ani do konání hlavního líčení, takže obviněnému musela být podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozeným zbytek neuspokojené pohledávky ve výši 1 030 000,- Kč.
Stejně tak je nesporná existence příčinné souvislosti mezi takto vyjádřeným jednáním obviněného a následkem, který tím způsobil, tj. nemožností uspokojit pohledávku věřitelů z jiného majetku obviněného jako dlužníka, takže byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. K jeho spáchání pak může dojít i tehdy, když se dlužník nijak zvlášť nezavázal uspokojit pohledávku věřitele právě z toho svého majetku, který zcizil bez odpovídající protihodnoty. Proto trestní odpovědnost obviněného nemůže být vyloučena ani jeho tvrzením, podle něhož nepřislíbil převést na věřitele svůj podíl na předmětné nemovitosti v Ř. ul. v P. – Č.
K tomu dále Nejvyšší soud připomíná, že úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Jestliže se k popsanému protiprávnímu jednání pachatel uchýlí ještě před splatností věřitelovy pohledávky, může se jednat o přípravu k trestnému činu poškozování věřitele (§7 odst. 1 k §256 odst. 1, 4 tr. zák.), nebo o pokus tohoto trestného činu (§8 odst. 1 k §256 tr. zák.), je-li zde úmysl pachatele znemožnit věřiteli, aby byla uspokojena jeho pohledávka i poté, co se stane splatnou.
Soudy nižších stupňů učinily v projednávaném případě takové skutkové závěry, které podle názoru Nejvyššího soudu odpovídají právnímu posouzení skutku jako dokonaného trestného činu poškozování věřitele spáchaného zcizením majetku dlužníka (tj. obviněného F. P.), jímž došlo ke zmaření uspokojení pohledávky věřitelů (tj. manželů N.). Jak totiž vyplývá z č. l. 88 trestního spisu, obviněný F. P. se na základě smlouvy o půjčce ze dne 8. 2. 2002 zavázal manželům N., že jim do konce měsíce února 2003 vrátí půjčenou peněžní částku ve výši 1 320 000,- Kč včetně 20% úroku, což neučinil. Dále je z trestního spisu patrné (viz jeho č. l. 5), že dne 22. 9. 2003, tj. již více než půl roku po splatnosti závazku obviněného k vrácení půjčené částky, měly stejné smluvní strany uzavřít dohodu, kterou měl být sjednán nový termín splatnosti závazku obviněného z uvedené půjčky, a to do 31. 8. 2004; listina obsahující text této dohody ovšem není datována ani podepsána.
Z těchto okolností je tudíž podle názoru Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že obviněný F. P. byl již dne 28. 2. 2003 povinen vrátit půjčené peníze i se smluveným úrokem poškozeným věřitelům – manželům N., neboť uvedeným dnem se stala splatnou jejich pohledávka z titulu půjčky peněz obviněnému. Jestliže tedy obviněný uzavřel dne 15. 9. 2003 darovací smlouvu, kterou bezplatně převedl svůj nemovitý majetek (tj. 3/4 vlastnického podílu na domu v Ř. ul. v P. – Č.) na svou manželku a děti, naplnil tím zákonné znaky dokonaného trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., pro který byl nakonec odsouzen, a nikoli případně jen znaky jeho přípravy (§7 odst. 1 tr. zák.) či pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, jestliže se obviněný snažil dosáhnout posunutí splatnosti svého dluhu dohodou, k níž mělo dojít dne 22. 9. 2003. Jednak tato dohoda není podepsána smluvními stranami a jednak k ní mělo dojít za situace, kdy obviněný zamlčel poškozeným věřitelům – manželům N. podstatnou skutečnost spočívající v tom, že již daroval svůj vlastnický podíl na zmíněné nemovitosti manželce a dětem, takže pak už neměl žádný hodnotnější majetek, z něhož by mohli poškození dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči obviněnému z titulu předmětné půjčky. Jak přitom vyplývá z vyjádření poškozených, kdyby o této skutečnosti, kterou zjistili až dodatečně, věděli již v době, kdy s obviněným sjednávali prodloužení splatnosti jeho dluhu z půjčky, nepochybně by s tím nesouhlasili. Poškození totiž nadále vycházeli z původního výpisu z katastru nemovitostí, do kterého nahlédli a podle něhož byl obviněný vlastníkem předmětného domu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitka obviněného, pokud zpochybňuje jednak splatnost pohledávky poškozených v době, kdy daroval svůj vlastnický podíl na domě, a jednak možnost zmaření uspokojení této pohledávky, je neopodstatněná.
Obviněný F. P. tedy jednal v úmyslu zprostit se povinnosti uspokojit svůj závazek (dluh) vůči poškozeným věřitelům – manželům N. tím, že zcizil svůj nemovitý majetek, přičemž jeho úmysl se vztahoval i na znak objektivní stránky spočívající ve zmaření uspokojení jmenovaných věřitelů. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., k jeho spáchání se zásadně vyžaduje úmyslné zavinění. K úmyslnému zavinění přitom postačí, když pachatel majetkovými dispozicemi se svým majetkem alespoň částečně znemožnil uspokojení pohledávky svého věřitele, přičemž si byl současně vědom okolností rozhodných pro vyvolání tohoto škodlivého následku a pro případ jeho způsobení s ním byl alespoň srozuměn [viz §4 písm. b) tr. zák.]. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Jak je přitom v posuzované věci zřejmé, obviněný F. P. učinil takový právní úkon, kterým zcizil podstatnou část svého majetku, neboť darovací smlouvou převedl na osoby blízké svůj podíl na nemovitosti blíže specifikované v popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Takové jednání obviněného podle názoru dovolacího soudu svědčí o tom, že jednal alespoň v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], protože věděl o své nedobré majetkové situaci a o nesplacených dluzích a byl srozuměn s tím, že bezplatným převodem svého vlastnického podílu na předmětné nemovitosti za situace, kdy neměl žádný další použitelný majetek, znemožní uspokojení pohledávky svých věřitelů – L. N. a J. N. S ohledem na výši neuspokojené části této pohledávky (1 030 000,- Kč) a na hodnotu zcizeného majetku (3 000 000,- Kč) pak není pochyb ani o způsobení značné škody (§256 odst. 3 tr. zák.), jíž se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000,- Kč. Škodu u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle §256 odst. 3 a 4 tr. zák. totiž představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (viz rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.), což bylo právě v posuzovaném případě. Ke způsobení značné škody pak postačí zavinění ve formě nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný F. P. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného F. P. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y