ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1438.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1438/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2008 o dovolání obviněného J. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 8 To 101/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 60/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 31 T 60/2007, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 18. 7. 2006 převedl svoji nemovitost – rodinný dům na st. parcele č. …, a pozemek č. parc. …, vše katastrální území Ú. u P., obec Ú, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, na listu vlastnictví č. 239, na I. Š., ačkoli v té době měl vůči němu splatnou pohledávku poškozený věřitel Ing. M. C., ve výši 420.447,- Kč, představující náklady řízení a smluvní pokutu za období leden 2001 až říjen 2003 z titulu porušení smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 1997, která byla poškozenému věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 20 C 80/2004, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 14 Co 83/2006, a učinil tak přesto, že se jednalo o jeho jediný majetek, ze kterého mohla být uspokojena předmětná splatná pohledávka poškozeného věřitele Ing. M. C.; z finanční částky ve výši 2.950.000,- Kč fakticky obdržel pouze 1.550.000,- Kč, neboť část kupní ceny ve výši 1.400.000,- Kč byla započtena na pohledávku I. Š. ve výši 1.180.000,- Kč, kterou obviněnému půjčila podle smlouvy ze dne 21. 2. 1994, z vyplacené kupní ceny zaplatil poškozenému věřiteli pouze 200.000,- Kč, zbytek z těchto finančních prostředků zčásti převedl na svého otce K. N., a to ve výši 1.080.000,- Kč, a zčásti je použil pro svou potřebu.
Za tento trestný čin byl obviněný J. N. odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. M. C., bytem P. – H., ul. B., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného J. N. proti uvedenému rozsudku, rozhodl o něm rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 8 To 101/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. N. uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 18. 7. 2006 převedl svoji nemovitost – rodinný dům na st. parcele č. …, a pozemek č. parc. …, vše katastrální území Ú. u P., obec Ú., zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, na listu vlastnictví č. 239, na I. Š., ačkoli v té době měl vůči němu nesplacenou splatnou pohledávku poškozený věřitel Ing. M. C., ve výši 420.447,- Kč, představující náklady řízení a smluvní pokutu za období leden 2001 až říjen 2003 z titulu porušení smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 1997, která byla poškozenému věřiteli přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 20 C 80/2004, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 14 Co 83/2006, a učinil tak přesto, že se jednalo o jeho jediný majetek, ze kterého mohla být uspokojena předmětná splatná pohledávka poškozeného věřitele Ing. M. C.; z finanční částky ve výši 2.950.000,- Kč fakticky obdržel pouze 1.550.000,- Kč, neboť část kupní ceny ve výši 1.400,000,- Kč byla započtena na pohledávku I. Š. ve výši 1.180.000,- Kč, kterou obviněnému půjčila podle smlouvy ze dne 21. 12. 1994, z vyplacené kupní ceny zaplatil poškozenému věřiteli pouze 200.000,- Kč, zbytek těchto finančních prostředků zčásti převedl na svého otce K. N, a to ve výši 1.080.000,- Kč, a zčásti je použil pro svou potřebu. Za tento trestný čin byl obviněný J. N. odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. M. C., bytem P. – H., ul. B., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 8 To 101/2008, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 31 T 60/2007, podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že jeho jednání, kdy se postupně vypořádával se svými věřiteli včetně poškozeného Ing. M. C., nezávisle na nařízené exekuci, vylučuje existenci jeho úmyslu převodem nemovitosti na I. Š, (správně Š.) zabránit uspokojení pohledávky poškozeného. Pokud by totiž tímto převodem chtěl zabránit takovému uspokojení, zcela jistě by mu nepoukázal s odstupem několika měsíců od převodu nemovitosti nikým nezpochybňovaných 200.000,- Kč. Dovolatel se domnívá, že je logické, aby vycházel z dohody svého právního zástupce s poškozeným C. o dvojí splátce 200.000,- Kč a 220.000,- Kč a změnil názor poté, co nečekaně obdržel nařízení exekuce na celou částku. Kromě toho v projednávané věci nebyla prokázána podstata trestného činu, kterou je to, že pachatel snížením svého majetku zcela nebo částečně zmaří uspokojení svého věřitele. Předmětná nemovitost nebyla jediným potenciálním majetkem obviněného, byly jím také pohledávky na účtech. Dále dovolatel ocitoval Komentář k trestním zákonu a uvedl, že k dokonání trestného činu poškozování věřitele dojde nikoli jakýmikoli majetkovými dispozicemi, ale jen těmi, kterými je objektivně uspokojení věřitele alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby jeho závazek vůči věřiteli byl splněn jinak než z dlužníkova majetku. V tomto směru dále dovolatel shrnul zjištění ze skutkové věty a uvedl, že obviněný obdržel od kupující částku 1.550.000,- Kč, svému otci uhradil dluh 1.080.000,- Kč a zůstalo mu 470.000,- Kč. Z této částky uhradil poškozenému C. částku 200.000,- Kč a byl připraven uhradit i zbytek, ale v důsledku neodůvodněného vyvolání exekučního řízení poškozeným na celou částku 420.000,- Kč se rozhodl na radu svého tehdejšího právního zástupce zbytek dluhu na protest nezaplatit. Obviněný tedy shrnul, že byl schopen i po převodu nemovitosti na I. Š. dluh vyrovnat a dokonce první dohodnutou splátku uhradil. Pokud neuhradil druhou splátku, nebylo to proto, že by nemohl, ale proto, že v nařízené exekuci byla na něm požadována původní pohledávka včetně nákladů řízení, u které do dnešního dne nedošlo k zastavení výkonu rozhodnutí ohledně jinak nezpochybnitelné částky 200.000,- Kč. Toto své jednání nepovažuje obviněný proto za trestné.
V závěru dovolání obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek a vrátil jej odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyššího státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného J. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadeném rozhodnutí nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud především zabýval právně relevantní námitkou obviněného J. N., spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, v rámci níž uvedl, že rozhodně neměl úmysl převodem nemovitosti na I. Š. zabránit uspokojení pohledávky poškozeného, a to jednak proto, že ještě po převodu předmětné nemovitosti ze své dispozice uhradil poškozenému část dluhu ve výši 200.000,- Kč a jednak také proto, že předmětná nemovitost nebyla jeho jediným potenciálním majetkem, když obviněný měl také pohledávky na bankovních účtech.
Trestný čin poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku.
Dovolateli je nutno z obecného hlediska v souladu s konstantní judikaturou přisvědčit, že trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. je dokonán, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele, tedy pokud věřitel již není schopen domoci se plnění svého dluhu na dlužníkovi v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu, tedy jinými slovy způsobí stav, kdy věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v celém jejím rozsahu. Uspokojení je tedy částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním v zásadě omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu (např. vrácení půjčených peněz nebo zaplacení přiznané částky pravomocným rozhodnutím soudu). Předpokladem pak je, že pohledávka věřitele je již splatná. Jednání pod písm. a) ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Jde totiž o snížení skutečné hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle §256 tr. zák. se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Konkrétně tedy ve smyslu §4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. postačí uvedené jednání, kterého se pachatel dopustí v úmyslu nepřímém.
Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval zde, že obviněný J. N. opakovaně označoval ve výroku specifikovanou pohledávku poškozeného za nesmysl, tudíž je z toho zřejmé, že nerespektoval pravomocné rozhodnutí soudu a z celkové pohledávky poškozeného ve výši 420.447,- Kč dobrovolně po nařízení exekuce uhradil pouze 200.000,- Kč. Tvrzení obviněného, že předmětnou nemovitost prodal právě za účelem získání finančních prostředků na úhradu závazku vůči poškozenému soud shledal účelovým. Z bezprostředního sledu jednotlivých úkonů, a to sepsání a podpisu kupní smlouvy ze dne 18. 7. 2006, s právními účinky vkladu již ke dni 20. 7. 2006, jak vyplynulo z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 26, vyhlášení potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 83/2006 ze dne 7. 4. 2006, výzvě právního zástupce poškozeného Ing. M. C. obviněnému k zaplacení částky 420.447,- Kč ze dne 30. 5. 2006, je naopak zřejmé, že obviněný k prodeji předmětné nemovitosti přistoupil v bezprostřední souvislosti s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 33 Nc 7812/2006, jímž bylo rozhodnuto o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného poškozeného Ing. M. C.; provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. J. T., Exekutorský úřad Praha 4. Na základě toho nalézací soud uzavřel, že je zjevné, že obviněný prodejem předmětného rodinného domu zabránil uspokojení poškozeného Ing. M. C. formou exekuce, neboť zpeněžil svůj jediný nemovitý majetek při absenci jakéhokoli jiného exekučně postižitelného majetku. Zpeněžením nemovitosti vyloučil možnost poškozeného Ing. M. C. vymoci svoji pohledávku v plné výši formou exekuce; obžalovaný poškozenému později zaslal pouze částku, kterou uznal za vhodnou, a to ve výši 200.000,- Kč. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že obviněný se nesoustředil jen na zcizení exekučně postižitelného majetku, ale i na odstranění peněžních prostředků, které prodejem nemovitosti získal (viz převod peněžní částky ve výši 1.080.000,- Kč na svého otce K. N. a použití ostatních finančních prostředků pro svou potřebu), a proto se věřitel nemohl domoci uspokojení ani z těchto finančních prostředků (srov. v rozsudku nalézacího soudu skutkovou větu výroku o vině in fine a odůvodnění na č. l. 152 až 153 spisu). Ohledně zavinění pak nalézací soud na straně 6 až 7 odůvodnění svého rozsudku stručně konstatoval, že obviněný „… neuhradil zbytek dluhu vůči poškozenému a i ze samotné výpovědi obviněného, že zbytek kupní ceny si nechal zaplatit v hotovosti, neboť vzhledem k exekuci mu doplatek kupní ceny ve výši 1.050.000,- Kč nemohl být zaplacen svědkyní I. Š. prostřednictvím jejího syna S. Š. na účet, vyplývá, že obviněný se snažil zmařit alespoň částečně uspokojení svého věřitele poškozeného Ing. M. C.“. Zavinění soud shledal ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný chtěl způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a to zájmu na ochraně majetkových práv věřitelů (viz č. l. 152 až 153 spisu). V tomto směru nalézací soud odmítl námitku obhajoby, že obviněný prodal předmětnou nemovitost právě za účelem uhrazení dluhu poškozenému, neboť obviněný zpeněžil svůj jediný exekučně postižitelný majetek, avšak z něj pohledávku poškozeného neuhradil v celé výši, ačkoli k tomu měl dostatek finančních prostředků. V této souvislosti soud prvního stupně znovu zdůraznil, že obviněný nerespektoval původní závazek ze smlouvy o půjčce v částce 250.000,- Kč vůči poškozenému Ing. M. C., který v současné době existuje pouze jako naturální obligace, neuhradil mu, respektive nevrátil mu půjčené peníze a opakovaně i svůj další závazek plynoucí z pravomocného rozhodnutí soudu označoval za nesmysl. Když se poškozený snažil domoci svých práv v občanskoprávním řízení, obviněný mu dokonce vyhrožoval, že jej zastřelí (viz č. l. 153 spisu).
Soud odvolací se pak na straně 4 odůvodnění svého rozsudku ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. naprosto ztotožnil se závěry nalézacího soudu a jen stručně shrnul, že soud prvního stupně správně vycházel již z výpovědí samotného obviněného, který doznal, že poškozenému celkovou dlužnou částku neuhradil a doznal také i to, že odmítl tuto částku poškozenému zaplatit proto, že poškozený poté, co se do věci vložil exekutor, zamlčel, že od obviněného obdržel částku 200.000,- Kč, a proto obviněný považoval exekuční příkaz za nesprávný. Dále odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně vycházel správně i z výpovědi svědka Ing. M. C. a z listinných důkazů, zejména ze smlouvy ze dne 26. 8. 1997, z níž vyplynula smluvní pokuta v případě nesplnění smluvních podmínek, dále z kupní smlouvy ze dne 18. 7. 2006, na jejímž podkladě inkasoval obviněný finanční prostředky, z nichž poškozenému uhradil pouze 200.000,- Kč, a dále také odvolací soud neopomenul rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 188/2001 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 82/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 83/2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7812/2006, kterým bylo rozhodnuto o nařízení exekuce předmětné pohledávky poškozeného Ing. M. C., a nakonec i kopii smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 13. 12. 2007, kterou uzavřeli svědkyně I. Š. a V. L. jako budoucí kupující, přičemž předmětem této smlouvy bylo ujednání o uzavření dohody o prodeji nemovitosti, o kterou se jedná v tomto trestním řízení.
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí uvádí, že i přes stručnost odůvodnění jejich rozhodnutí z nich zcela jasně vyplynulo, že obviněný si jednak byl velmi dobře vědom své finanční a majetkové situace a také toho, že doba splatnosti závazku vůči poškozenému Ing. M. C., o který se zde jedná, již dávno uplynula a on má povinnost mu zaplatit určitou, zde specifikovanou peněžní částku. Tato povinnost mu vyplývala nejen ze smlouvy o půjčce ze dne 26. 8. 1997, z níž vyplynula smluvní pokuta v případě nesplnění smluvních podmínek, ale také byla určena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 20 C 80/2004, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 14 Co 83/2006. Pokud za této situace obviněný převedl ze své dispozice jedinou nemovitost a prakticky jediný majetek, který vlastnil, o čemž samozřejmě sám věděl, pak zcela záměrně zbavil svého věřitele možnosti uspokojit svou pohledávku v případě, že nebude uhrazena dobrovolně. Včasné a řádné uhrazení pohledávky poškozenému však již nebylo možné, když obviněný byl ve značném prodlení konstatovaném též soudem v občanskoprávním řízení, přičemž k tvrzené dobrovolnosti a snaze zaplatit celou částku ve výši 420.447,- Kč (tvořenou součtem částek 329.417,- Kč, 47.387,- Kč a 43.643,- Kč – viz č. l. 10 až 15 spisu) je třeba poukázat na správné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v neposlední řadě i na to, že částka 220.447,- Kč nebyla ani do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu uhrazena. Navíc je zcela zřejmé, že obviněný podle svých vlastních slov nehodlal respektovat v tomto směru nejen smluvně převzatou povinnost, ale ani pravomocné rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které sám označil za nesmysl. Jestliže v této souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nemohla být naplněna také proto, že poškozený se mohl uspokojit z peněz na bankovním účtu obviněného, přesněji řečeno formou exekuce přikázáním pohledávek z bankovního účtu vůči bance, pak Nejvyšší soud poukazuje mimo již shora uvedeného odstranění peněžních částek v hotovosti i na ty části jeho výpovědi v hlavním líčení ze dne 4. 2. 2008, kde sám obviněný uvedl, že tuto možnost se snažil vyloučit tím, že kupní cenu za předmětnou, výše specifikovanou, nemovitost obdržel jednak v menší části převodem na účet, a jednak ve větší části v hotovosti, a to právě kvůli exekuci (č. l. 84 spisu). Převod vlastnictví k nemovitosti na svědkyni I. Š. ve spojení s opatřeními, jaká obviněný učinil za tím účelem, aby dostal kupní cenu za prodávaný rodinný dům do své moci, pak naprosto nepochybně hovoří pro správnost závěru soudů obou předchozích stupňů o tom, že obviněný neměl v úmyslu zaplatit poškozenému dobrovolně zbývající dlužnou částku a naopak měl v přímém úmyslu v této části zmařit uspokojení svého věřitele Ing. M. C. Svým jednáním totiž zcela zřetelně obviněný směřoval k tomu, aby i za situace, kdy byl jako dlužník v prodlení, pohledávka byla soudem již poškozenému Ing. M. C. přiznána a ten se dokonce již v minulosti snažil v občanskoprávním řízení návrhem na vydání předběžného opatření zabránit obviněnému zbavit se prakticky jediné věci, ze které by případně mohl dosáhnout uspokojení své pohledávky, zcela odvrátil možnost poškozeného Ing. M. C. dosáhnout uspokojení zbytku jeho pohledávky ve výši 220.447,- Kč. Přitom je třeba zdůraznit, že obviněným zdůrazňovaná pohnutka pro nezaplacení – jakási odveta za vedenou exekuci na návrh poškozeného – není z hlediska jeho trestní odpovědnosti za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. relevantní. Nejvyšší soud však i přesto musí poukázat na skutečnost, že z vyjádření obviněného J. N. v průběhu trestního řízení ve spojení s jeho konáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu vyplynulo, že motivem a hlavní pohnutkou byla vlastně msta a jakési potrestání poškozeného za to, že obviněnému nechtěl již dále trpět neplacení jeho splatné pohledávky, a proto ji začal vymáhat soudní cestou. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že naproti tomu poškozený Ing. M. C. postupoval zcela v souladu se zákonem a využíval prostředky, které mu právní řád poskytoval na ochranu jeho oprávněných zájmů. Pokud obviněný uvádí, že exekuce byla vedena na částku, nezohledňující částečné splacení zbylého dluhu, pak Nejvyšší soud k tomu jen podotýká, že návrh na nařízení exekuce byl podán dne 16. 6. 2006 a exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 33 Nc 7812/2006, tedy ještě před tím, než obviněný dne 27. 7. 2006 (na základě příkazu ze dne 25. 7. 2006 s datem splatnosti 26. 7. 2006) zaplatil na účet jeho právnímu zástupci oněch 200.000,- Kč (viz č. l. 17 až 18, 19 a 46 spisu), a proto pokud obviněný zaplatil tuto část původní pohledávky ve výši 420.447,- Kč, ohledně níž byla nařízena exekuce, pak tato skutečnost nečiní samotnou exekuci nedůvodnou, jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Samotná skutečnost, že obviněný po nařízení exekuce část dluhu splatil, tedy v případě obviněného neměla vliv na existenci a důvodnost nařízené exekuce, pouze by byla zohledněna ve výši finanční částky, která by byla z případného výtěžku exekuce určena na uspokojení věřitele a k úhradě nákladů exekuce. Za tohoto stavu věci je proto námitka obviněného týkající se subjektivní stránky trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. zcela nedůvodná.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 8 To 101/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 31 T 60/2007, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném skutkovém stavu napravil vadu spočívající v nepřesném znění ustanovení §256 odst. 1 tr. zák., podle kterého nalézací soud původně jednání obviněného právně kvalifikoval, a ve výroku o vině uvedl správné ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a v návaznosti na to mu uložil stejný trest jako již soud prvního stupně, přičemž se současně v odůvodnění svého rozsudku bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.