ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.157.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 157/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2008 o dovolání obviněného Ing. A. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 18/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, byl obviněný Ing. A. M. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že v době od 7. 7. 1997 do 12. 11. 2002 v Č. L. ani jinde jako fyzická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 1997, č. j. K 9/95-54, přes opakované výzvy nesplnil svoji povinnost úpadce a neodevzdal ustanovenému správci konkursní podstaty JUDr. R. B. (nyní Z.) a následně Ing. J. L. seznam majetku spadajícího do konkursní podstaty, soupis pohledávek a závazků, účetní doklady a další písemnosti a dále zatajil informace o svých příjmech náležejících do konkursní podstaty, které měl ze zaměstnaneckého poměru u obchodních firem I., spol. s r. o., A. I., s. r. o., a Univerzity J. E. P. v Ú. n. L.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. M. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ing. A. M., rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, podal obviněný Ing. A. M. prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že souzený trestný čin je úmyslný, a proto se v žádném případě nelze ztotožnit s názorem soudu prvního i druhého stupně, že podnikatelem se může stát osoba, která splní zákonem předepsané podmínky, a tímto svým rozhodnutím, jímž vstupuje do často velmi složitých právních a ekonomických vztahů upravených řadou právních předpisů, na sebe automaticky přebírá odpovědnost za plnění veškerých povinností vyplývajících z ustanovení obecně závazných právních předpisů, tedy je u osoby, která se stala podnikatelem, automaticky presumováno úmyslné zavinění ve smyslu §4 tr. zák.
Obviněný také upozornil, že neměl k dispozici veškeré doklady o své podnikatelské činnosti, a to zejména z důvodu jeho pobytu ve vazbě, který trval více než rok, přičemž účetní doklady zůstaly v objektu, kde sídlila K. a p. b. a její nucený správce nenakládal s těmito věcmi v souladu se zákonem. Dále také došlo k neoprávněnému obsazení objektu v B. u N., který obviněný užíval ke své podnikatelské činnosti a kde měl doklady o své podnikatelské činnosti také uloženy. Tuto skutečnost nahlásil policii, avšak tato nezjednala nápravu. Z těchto skutečností musí být zřejmé, že obviněný v době prohlášení konkursu neměl doklady o stavu svého majetku. Vzhledem k tomu, že zákonnou povinností úpadce je kromě jiného i výslovné potvrzení a prohlášení podle §17a zákona o konkursu a vyrovnání o tom, že údaje uvedené v příslušných listinách, jsou úplné a správné, dovolatel v souvislosti s předchozím tvrzením namítl, že za dané situace toto potvrdit nemohl.
Taktéž nebylo prokázáno, že by správkyni jakkoli zatajoval své příjmy, když v odpovědi na její výzvu jí sdělil, že je zaměstnán jako pedagog na Univerzitě J. E. P. v Ú. n. L. Rovněž nelze přehlédnout, že správkyně konkursní podstaty dostatečným způsobem nekomunikovala, když odmítla jednat s právním zástupcem obviněného, který byl k vyřízení dané záležitosti pověřen. Ze všech těchto důvodů je pak zřejmé, že jednáním obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka ani ve formě úmyslu nepřímého, když obviněný v rozhodné době neměl požadované dokumenty k dispozici a nemohl je tudíž ani předat správkyni, natož učinit prohlášení o jejich správnosti a pravdivosti ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání. Tyto skutečnosti obviněného úmysl mařit či ztěžovat výkon správce konkursní podstaty zcela vylučují. V obou napadených soudních rozhodnutích navíc absentují důkazy ohledně přítomnosti úmyslu v jednání obviněného. Podle názoru dovolatele tak nebylo ani prokázáno, že by se daného trestného činu dopustil úmyslně, v žádném případě rozhodně nechtěl funkci správce konkursní podstaty mařit či ztěžovat, či jakkoli ohrozit smysl a význam konkursního řízení. Žádné aktivní jednání v tomto ohledu obviněný nikdy nevyvinul, naopak se snažil se správkyní konkursní podstaty vždycky komunikovat, byť prostřednictvím právního zástupce.
V závěru dovolání obviněný Ing. A. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, č. j. 2 T 18/2003-192, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, č. j. 31 To 360/2005-239, zrušil, a aby obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. A. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že deklarovanému dovolacímu důvodu v podstatě odpovídají jen námitky směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., při posuzování jejich důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Nelze tedy přihlížet k té části námitek, kterými dovolatel tato skutková zjištění jakkoli zpochybňuje; to se týká zejména té části jeho námitek, v nichž odmítá skutková zjištění týkající se zatajení jeho pracovních příjmů. Soudy ale skutečně neučinily žádné vlastní skutkové zjištění o tom, zda účetnictví obviněného v kritické době fyzicky existovalo a zda k němu měl obviněný přístup a za této situace státní zástupce pochybuje o tom, zda obviněný byl objektivně schopen předat tyto doklady správkyni konkursní podstaty a zda jednání spočívající v nepředání účetních dokladů a dalších písemností bylo jednáním úmyslným. Pokud by obviněný účetnictví řádně nevedl nebo je již dříve fyzicky zničil, šlo by o jednání, které by mohlo být relevantní z hlediska ustanovení §125 tr. zák., nikoli z hlediska ustanovení §126 tr. zák. Pochybnosti má státní zástupce též o tom, zda při absenci účetních dokladů byl obviněný objektivně schopen sestavit seznam svého majetku a závazků se všemi náležitostmi stanovenými v ustanovení §17 odst. 1 tehdy platného zákona č. 328/1991 Sb. Trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 2007 se však podle státního zástupce mohl pachatel dopustit jakýmkoli jednáním, kterým mařil nebo ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty. Ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že dovolatel se správkyněmi konkursní podstaty nekomunikoval a prostřednictvím svého právního zástupce jim sděloval, že žádný majetek nemá. Neinformoval je tedy ani o tom majetku, o kterém nepochybně věděl a k jehož zjištění účetní doklady nepotřeboval, tj. o pracovních příjmech a o penězích nacházejících se na účtu vedeném ve stavební spořitelně, a naopak prostřednictvím svého právního zástupce správkyni konkursní podstaty podával nepravdivé informace o neexistenci jakéhokoli majetku. Na základě těchto informací byl dokonce konkurs nepravomocně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. K 9/95, toto rozhodnutí však bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze. Skutečnost, že dovolatel jako úpadce vykazuje nějaký majetek (peníze na účtu, pracovní příjmy) byla zjištěna pouze díky vlastnímu aktivnímu šetření správkyně konkursní podstaty. Obviněný Ing. A. M. tedy nejen, že nepředložil správkyni konkursní podstaty materiály stanovené v ustanovení §17 zákona č. 328/1991 Sb., ale dopouštěl se i dalšího úmyslného jednání záměrně směřujícího k tomu, aby ve správkyni vzbudil přesvědčení o tom, že jako úpadce žádný majetek nemá. Tím přinejmenším hrubě ztěžoval splnění základního úkolu správce konkursní podstaty spočívajícího v úplném a správném zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a naplnil tak po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupce dále rozvedl, že do tzv. skutkové věty byly zahrnuty i některé formy jednání obviněného, u kterých s ohledem na výše uvedené pochybnosti o fyzické existenci jeho účetnictví lze mít pochybnosti o úmyslném zavinění na jeho straně, např. pokud se týká samotného nepředložení účetních dokladů správkyni konkursní podstaty. Námitky dovolatele lze tudíž považovat za částečně důvodné. Vzhledem k výše uvedenému by však případné nové projednání věci mohlo vést nanejvýše k úpravám skutkové věty, resp. k vypuštění některých jejích částí, nikoli k závěru, že souzený skutek není trestným činem. Protože trest odnětí svobody byl obviněnému uložen na spodní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení §126 odst. 1 tr. zák., která činí šest měsíců až tři léta, nemohlo by nové projednání věci vést ani k podstatně jinému rozhodnutí o trestu. Je tudíž zřejmé, že projednání dovolání by nemělo výraznější praktický dopad na postavení obviněného. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav. V tomto směru byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu však obviněný Ing. A. M. vznesl právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, a to ani ve formě úmyslu nepřímého.
Trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným a proto pro naplnění jeho skutkové podstaty postačí jednání, kterého se pachatel dopustí v úmyslu nepřímém. Konkrétně tedy ve smyslu §4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V rámci této námitky dovolatel upřesnil nejprve to, že v rozhodné době neměl k dispozici veškeré doklady o své podnikatelské činnosti, a to zejména z důvodu jeho pobytu ve vazbě, který trval více než rok, přičemž účetní doklady zůstaly v objektu, kde sídlila K. a p. b. a její nucený správce nenakládal s těmito věcmi v souladu se zákonem. Dále také došlo k neoprávněnému obsazení objektu v B. u N., který obviněný užíval ke své podnikatelské činnosti a kde měl doklady o své podnikatelské činnosti také uloženy. Tuto skutečnost nahlásil policii, avšak tato nezjednala nápravu. Z uvedeného pak dovolatel vyvodil, že požadované doklady nemohl předložit z objektivních důvodů a nikoli v úmyslu mařit či hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty. Z toho důvodu také nemohl sepsat a podepsat prohlášení ve smyslu §17a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), neboť věděl, že toto prohlášení by nebylo úplné a pravdivé.
Soud první instance se k této otázce vyjádřil na straně 2 a 3 odůvodnění svého rozhodnutí. K věci se vyjádřila především svědkyně JUDr. R. Z., Ing. J. L., a svědek Mgr. M. R. Svědkyně Ing. J. L. uvedla, že svědek se vyjadřoval velmi neurčitě, nikdy neposkytl žádné konkrétní informace a pokud by skutečně účetnictví obviněného nebylo k dispozici, bylo možné provést tzv. rekonstrukci účetnictví, ke které ovšem obviněný neučinil žádné kroky. Svědek Mgr. M. R., správce konkursní podstaty firmy I., spol. s r. o., vypověděl také, že pokud se dostal do kontaktu s obviněným, tento mu sdělil, že žádné účetnictví nemá, neboť toto je uloženo v sídle společnosti na adrese N., B. Nalézací soud tedy uzavřel, že obviněný nejenže nepředal správkyni konkursní podstaty požadované účetní doklady, ale ani se nepokusil je rekonstruovat, když je podle svých slov neměl k dispozici, a činil tak tedy minimálně v nepřímém úmyslu.
Soud odvolací pak na straně 2 odůvodnění svého usnesení uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně a shrnul, že obviněnému byly známy povinnosti plynoucí z ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání, avšak ze svědeckých výpovědí a listin je zřejmé, že obviněný sám neprojevil zájem o splnění těchto povinností vůči správkyním konkursní podstaty, když buď nereagoval na jejich výzvy a nebo je odkázal na svého právního zástupce, přičemž jim ani nepředal plnou moc, kterou zmocnil tohoto právního zástupce k zastupování své osoby. Soud druhého stupně ještě dodal, že v některých případech je však osoba úpadce nezastupitelná.
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí zejména upozorňuje, že ve skutkové větě výroku o vině není obviněnému osamoceně kladeno pouhé nepředložení účetnictví správkyni konkursní podstaty, nýbrž neplnění více povinností plynoucích obviněnému v pozici úpadce ze zákona o konkursu a vyrovnání, a proto soud ve skutkové větě vyjmenoval všechny povinnosti úpadce uvedené v ustanovení §17 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přičemž předložení účetních dokladů a soupis majetku bylo jen jednou z těchto povinností, a dovolatel jako úpadce je nesplnil, když vůbec nespolupracoval s postupně ustanovenými správkyněmi konkursní podstaty a osobnímu styku s nimi se vyhýbal. Je třeba souhlasit se svědeckou výpovědí zejména svědkyně Ing. J. L., z které vyplynulo, že obviněný ji ani nesdělil, že účetnictví nemá a že je resp. bylo uloženo v objektu K. a p. b., a. s., aby mohla učinit úkony k jeho získání; jinak má pocit, že to zaznělo až při vyšetřování policie v průběhu trestního řízení. Pokud neměl účetnictví k dispozici, tak měl učinit úkony směřující k rekonstrukci účetnictví, což také neučinil, byl určitě schopen dokladovat alespoň zčásti majetek, místo toho, však tento majetek tajil, jak to vyplynulo z činnosti ustanovených správců konkursní podstaty, když JUDr. R. Z. sama svou činnosti zjistila účet, na kterém byla částka 130.000,- Kč, později byly zjištěny jeho příjmy, které také tajil, a proto námitka obviněného v tomto ohledu není důvodná, a to ani zčásti, jak uvádí státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, poněvadž uvedený skutkový popis zcela správně popisuje jednání obviněného, který zásadně na výzvy ze strany správců konkursní podstaty nereagoval a pokud reagoval jeho právní zástupce JUDr. PhDr. O. Ch., byla jeho vyjádření vždy zcela negativní (viz např. přípis ze dne 11. 2. 2000) a přinejmenším zčásti i nepravdivá. Jen pro úplnost ještě dovolací soud podotýká, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů i z obsahu přezkoumávaného spisu tak zcela jasně vyplynulo, že obviněný své účetnictví nejen, že nepředložil, ale ani se toto účetnictví nepokusil zrekonstruovat, když jej podle svých tvrzení neměl k dispozici, a už vůbec nespolupracoval na případné rekonstrukci se správkyněmi konkursní podstaty, kterým nesdělil, že účetnictví nemá z důvodů, které později uváděl na policii, v řízení před soudem a naposledy i v dovolání. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje právě na skutečnost, že dovolatel až do uvedeného přípisu ze dne 11. 2. 2000 žádné z ustanovených správkyň konkursní podstaty před započetím jeho trestního stíhání a ani poté sám z vlastní iniciativy nesdělil, že by účetnictví neměl ve své dispozici z nějakých objektivních důvodů, a již vůbec neuvedl, kde by toto účetnictví mělo být; navíc v uvedeném přípise uvádí, že doklady týkající se jeho podnikatelské činnosti zabavila policie v souvislosti s trestním řízení, avšak v dovolání uvádí, že účetní doklady zůstaly v objektu, kde sídlila K. a p. b. a její nucený správce nenakládal s těmito věcmi v souladu se zákonem. Dále také došlo k neoprávněnému obsazení objektu v B. u N., který obviněný užíval ke své podnikatelské činnosti a kde měl doklady o své podnikatelské činnosti také uloženy. O skutečnosti, že by se účetnictví mělo nacházet v budově, ve které sídlila dříve K. a p. b., jejímž byl obviněný v minulosti ředitelem, se správkyně konkursní podstaty Ing. J. L. dozvěděla až v průběhu vyšetřování na Policii ČR, jak uvedla ve výpovědi v hlavním líčení na č. l. 154 spisu. O tom, že by se nějaké doklady o podnikání obviněného měly nacházet i v sídle společnosti I., s. r. o., v B. u N., se zmínil až správce konkursní podstaty společnosti I., s. r. o., Mgr. M. R., ve své výpovědi v hlavním líčení na č. l. 159 spisu. V této výpovědi uvedl, že obviněný mu řekl, že účetní dokumentace týkající se společnosti I., s. r. o., se nachází v předmětném objektu v B., kde ovšem správce, když se mu podařilo se tam dostat, nic, co by tomu odpovídalo, nenašel. Že by se v tomto objektu mělo nacházet také účetnictví obviněného jako podnikatele – fyzické osoby, počal dovolatel tvrdit prakticky až v jím podaném odvolání, kde již namítal, že účetní doklady neměl k dispozici z důvodu pobytu ve vazbě, kdy k nim ztratil přístup, a že se tyto doklady nacházely jak v sídle K. a p. b., tak i v sídle společnosti I., s. r. o., v B. u N. Podstatná však je v tomto případě ohledně uvedené námitky obviněného ta skutečnost, že jednak sám správkyni konkursní podstaty neuvedl až do uvedeného přípisu ze dne 11. 2. 2000, že nemá podklady po něm jako úpadci požadované ve své dispozici z možných objektivních důvodů, a také správkyni nesdělil, kde měly tyto doklady být, jak ostatně již Nejvyšší soud uvedl výše. Pokud by bylo jeho tvrzení o nedosažitelnosti místa, kde se měly předmětné doklady nacházet, pravdivé, pak bylo však jeho primární povinností pokusit se účetnictví zrekonstruovat či případně o tomto informovat správkyni konkursní podstaty, aby mohla za spolupráce s obviněným zvolit další vhodný postup v rámci konkursu. Žádný takový úkon však obviněný neučinil, ani se o to nepokusil, a už vůbec se v tomto směru včas neobrátil na správkyni konkursní podstaty. Pokud také obviněný ve svém dovolání tvrdí, že správkyně s ním nekomunikovala prostřednictvím jeho právního zástupce, kterého pověřil jeho zastupováním mimo jiné i ve věci předmětného konkursního řízení, pak je třeba k tomu uvést, že za situace, kdy správkyni konkursní podstaty nebyla předložena plná moc tohoto právního zástupce a přesto s ním jednala a dokonce na základě vyjádření právního zástupce, založeného na č. l. 80 spisu, obsahujícího informaci, že obviněný v předmětné době nemá žádný majetek ani příjmy, navrhla zrušení konkursu pro nedostatek majetku, je tvrzení obviněného o nekomunikaci správkyně konkursní podstaty zcela zjevně neodůvodněné. Nejvyšší soud je navíc i toho názoru, že správkyně konkursní podstaty správně vyžadovala i osobní součinnost obviněného Ing. A. M., neboť v určitých směrech, jakým je i zjištění majetku patřícího do podstaty a případná rekonstrukce účetnictví, je osoba úpadce nezastupitelná, a proto nemůže dostačovat pouhá komunikace prostřednictvím jeho právního zástupce, zvláště když ten podává jen zcela negativní vyjádření. Z výpovědí samotného obviněného navíc vyplynulo, že i k dotazu svého obhájce při hlavním líčení před soudem uvedl, že účetnictví, týkající se podnikání jeho jako fyzické osoby, se má nacházet v budově, kde měla dříve sídlo K. a p. b., o tom, že by nějaké doklady měly být i v sídle společnosti I., s. r. o., v B. u N., se obviněný nezmiňoval, pouze správci konkursní podstaty společnosti I., s. r. o., Mgr. M. R. uvedl tuto skutečnost v souvislosti s tím, že by tam měly být doklady týkající se společnosti I., s. r. o., nikoli i samotného obviněného jako fyzické osoby, ovšem podle slov tohoto správce, v předmětné nemovitosti nebyly ani takové doklady. Obviněný tedy až postupem času v průběhu řízení před soudem a zejména v odvolacím řízení začal uvádět obě tato místa jako ta, kde se měly nacházet správkyněmi požadované dokumenty dokladující jeho podnikání, přičemž tak činil zjevně pod tlakem již probíhajícího trestního řízení, nikoli dobrovolně na základě výzev první či druhé správkyně konkursní podstaty. Ze všech těchto skutečností vyplývá jednoznačně snaha obviněného zamlžit všechny podstatné okolnosti týkající se dokladů vztahujících se ke konkursu. Byť se samozřejmě může obviněný v trestním řízení hájit jak uzná za vhodné, svědčí toto jeho podrobně popsané jednání po prohlášení konkursu, kdy se ještě žádné trestní řízení nevedlo (viz č. l. 1 spisu), nepochybně o tom, co již dovodily oba soudy, že obviněný skutečně od počátku konkursního řízení zatajoval podstatné skutečnosti, popř. uváděl skutečnosti tak, aby nebyl zjištěn jeho majetek a finanční příjmy, o kterých uváděl i nepravdivé údaje, a v tomto smyslu nesplnil své povinnosti úpadce a nepředložil seznam majetku spadajícího do konkursní podstaty, soupis pohledávek a závazků, účetní doklady a další písemnosti, tedy zatajoval i účetnictví, čímž podstatně ztěžoval výkon postupně ustanovených správkyň konkursní podstaty, čímž ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Takto to také chápaly, jak vyplývá z jejich rozhodnutí jak nalézací soud, tak i odvolací soud, přičemž Nejvyšší soud se s jejich názorem plně ztotožňuje.
Další výhradu, podřaditelnou pod námitku nedostatku subjektivní stránky, vznesl dovolatel proti závěru nalézacího soudu o tom, že zatajoval správkyni konkursní podstaty své příjmy. Obviněný zde namítl, že na její výzvu jí sdělil, že je zaměstnán jako pedagog na Univerzitě J. E. P. v Ú. n. L.
Také v této otázce však dospěl k odlišnému závěru již soud první instance. Z výpovědí již výše zmiňovaných svědků – správkyň konkursní podstaty JUDr. R. Z. a Ing. J. L., nalézací soud zjistil, že ač byl obviněný opakovaně v průběhu několika let správkyněmi konkursní podstaty vyzýván k příslušné součinnosti a byla mu sdělena také sankce za jeho nečinnost a nesplnění příslušných povinností vyplývajících ze zákona o konkursu a vyrovnání, což je prokázáno výzvami založenými na č. l. 16 až 21 spisu, přesto obviněný zaujal k věci takový postoj, že prostřednictvím svého právního zástupce sdělil správkyni, že žádný majetek ani příjmy z případného pracovního poměru nemá. Následkem tohoto vyjádření se správkyně konkursní podstaty domnívala, že obviněný nemá žádný majetek, a proto navrhla, aby byl konkurs na obviněného zrušen pro nedostatek majetku. Tomuto návrhu Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. K 9/95, dokonce vyhověl, avšak Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí zrušil s tím, že se nelze v tomto případě opírat jen o tvrzení úpadce. Posléze skutečně správkyně konkursní podstaty zjistila od finančního úřadu, že obviněný uplatnil nějaké příjmy a že je v zaměstnaneckém poměru. Obviněný tuto skutečnost sám uvedl až teprve při předvolání k výslechu před soudem.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje též na to, že se nejednalo pouze o zaměstnanecký poměr na Univerzitě J. E. P. v Ú. n. L., který zmiňuje dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, nýbrž šlo obecně o příjmy obviněného jako úpadce, a jako takové je mu přičítáno k tíži zatajení i dalších příjmů. Správkyně konkursní podstaty totiž jen na základě výkonu své správy zjistila, že obviněný má také založen účet stavebního spoření a tento se pokusil bez jejího vědomí vybrat, což se mu nepodařilo jen proto, že příslušná zaměstnankyně stavební spořitelny volala správkyni konkursní podstaty, zda takovou transakci obviněnému povolila. Dále svědkyně Ing. J. L. k příjmům obviněného uvedla, že obviněný se dobrovolně zavázal k placení výživného ve výši 50.000,- Kč měsíčně. Svědek Mgr. M. R. pak vypověděl, že podle informací příslušné okresní správy sociálního zabezpečení se dozvěděl, že do roku 2002 byl obviněný zaměstnancem také společnosti I., s. r. o., a svědkyně J. L., účetní této společnosti uvedla, že mzda byla po dobu trvání jeho pracovního poměru obviněnému vyplácena v hotovosti (srov. k tomu i č l. 67 až 85 spisu). Proto dovolací soud uzavírá, že ani tato výhrada vznesená obviněným ohledně nezatajení svých příjmů a úmyslu k tomu směřujícímu není důvodná. Zcela nedůvodná je i jeho obhajoba, že uvedené povinnosti neplnil proto, že příslušnou zákonnou úpravu neznal, když nelze souhlasit s tím, že podnikatelem se může stát osoba, která splní zákonem předepsané podmínky a tímto svým rozhodnutím, kterým vstupuje do často velmi složitých právních a ekonomických vztahů upravených řadou právních předpisů, na sebe automaticky přebírá odpovědnost za plnění veškerých povinností vyplývajících z ustanovení obecně závazných právních předpisů. Jistě je pravdou, že úmysl neplnit uvedené povinnosti úpadce v řízení o konkursu je třeba v řízení dokazovat a nikoli ho presumovat. Tak se však v řízení ani nestalo, neboť uvedené obecné vyjádření soudu prvního stupně je třeba vztáhnout k celkovému postoji obviněného, zatímco ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. bylo v řízení provedeno dostatek důkazů, když obviněný byl od počátku výzvami správkyň konkursní podstaty podrobně seznamován s jeho povinnostmi v konkursním řízení na základě zákona (dokonce s odkazem na konkrétní ustanovení) a také vyzýván, aby je splnil (srov. č. l. 16 až 20 spisu, z nichž hned první ze dne 7. 7. 1997 převzal osobně – viz i jeho vyjádření na č. l. 4 spisu, další pak jeho syn nebo manželka). O tom, že o svých povinnostech dobře věděl svědčí i jeho vlastní výpověď, byť značně vyhýbavá, v hlavním líčení dne 17. 3. 2004 (č. l. 152 p. v. až 153 spisu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací s ohledem na výše uvedené plně souhlasí se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a nepovažuje za potřebné k nim cokoli dalšího dodat. Obviněný byl od počátku konkursního řízení zcela pasivní, a vzhledem k povinnostem uloženým úpadci zákonem o konkursu a vyrovnání v tehdy platném a účinném znění v ustanovení §17 jeho nečinnost zásadním způsobem ztěžovala průběh konkursního řízení a dosažení jeho cílů, když obviněný dané povinnosti neplnil. Pokud dovolatel v průběhu konkursního řízení poskytl určité informace, pak tak vždy činil až na základě toho, že předmětné informace, které uváděl, se správkyně konkursní podstaty buď již dozvěděla z jiných zdrojů, anebo bylo později v souvislosti s průběhem trestního řízení zřejmé, že již se nebude moci obviněný určitým vyjádřením o rozhodných okolnostech vyhnout. Takto ještě před počátkem trestního řízení správkyně konkursní podstaty nejprve sama zjistila, že obviněný je zaměstnán, ač jí v minulosti, a to i prostřednictvím právního zástupce, tvrdil že zaměstnán není, resp. nebyl. Dále také správkyně zjistila, že obviněný byl zaměstnán i v minulosti u společnosti I., s. r. o., a i přes jemu doručené výzvy, které jej upozorňovaly na povinnost spolupráce i na další povinnosti plynoucí mu jako úpadci z příslušného zákona, pobíral v době, kdy na něj jako fyzickou osobu byl prohlášen konkurs, mzdu, která mu byla vyplácena v hotovosti a ze které neodevzdával správkyni příslušnou částku. Dále také po prohlášení konkursu obviněný dobrovolně tím, že souhlasil s žalobou na určení výživného jeho tří dětí, s kterými stejně jako se svou manželkou žil stále ve společné domácnosti, a uzavřel v této věci s žalobci dohodu, vzal na sebe povinnost plnit výživné v částce celkem 50.000,- Kč měsíčně, jak byla stanovena rozsudky založenými ve spise na č. l. 86 až 89, přičemž pokud by toto výživné skutečně měl plnit, pak by mu na jeho vlastní výživu zbyla částka naprosto nedostačující a v některých obdobích zcela nic, když by se vzhledem k doloženým příjmům dokonce dostával do záporných čísel, tudíž z tohoto jednání také byla zřejmá jeho účelovost ve vztahu k tomu, aby se vyhnul odvedení jeho příjmů plynoucích z pracovního poměru do konkursní podstaty. V neposlední řadě správkyně konkursní podstaty sama prakticky jen náhodou zjistila, že obviněný má založený spořící účet u stavební spořitelny, a aniž by ji o existenci tohoto účtu informoval, snažil se naopak z tohoto účtu veškeré naspořené finanční prostředky vybrat, v čemž mu zabránila jen pečlivá pracovnice předmětné stavební spořitelny, která zjistila, že na obviněného byl prohlášen konkurs a vznesla na konkursní správkyni dotaz, zda dala souhlas k výběru naspořené částky. Také toto jednání logicky a správně soudy obou stupňů posoudily spolu s neinformováním o příjmech z pracovních poměrů jako zatajování těchto příjmů a svého majetku, když obviněný se své příjmy snažil ukrývat tak dlouho, dokud nebylo zřejmé, že se o nich správce konkursní podstaty již dozvěděl, a ani poté nevydal ty příjmy, které již získal plně do své dispozice předtím, než se o nich správkyně dozvěděla. Z těchto důvodů zde došlo jednáním obviněného k naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, a závěry soudů obou stupňů jsou naprosto správné.
Nejvyšší soud tudíž s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obžalovaného toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. A. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.