ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.162.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 162/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání, které podal obviněný M. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 61 To 414/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 6/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. T. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 41 T 6/2007, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kterého se dopustil tím, že poté, co byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 95 K 3/2005, prohlášen konkurs na majetek úpadce – obchodní společnosti B. , s. r. o., v období od března 2005 nejméně do července 2005 nepředal po opakovaných písemných výzvách správce konkursní podstaty Ing. D. Ch. ze dne 8. 4. 2005 a dne 9. 5. 2005 seznam majetku a závazků úpadce s uvedením dlužníků, věřitelů a jejich adres, účetnictví úpadce, mimo jiné pokladní knihy, účetní deník, příjmové a výdajové pokladní doklady, přičemž ani neprokázal důvod tohoto jednání s výjimkou účelového tvrzení, že mu uvedené doklady někdo odcizil a že zčásti byly zničeny při požáru. Toto tvrzení obviněného však bylo vyvráceno spisovým materiálem Policie České republiky, Místního oddělení v D. , jakož i podklady Hasičského záchranného sboru hl. m. P. Popsaným jednáním obviněný porušil svou povinnost vyplývající z ustanovení §6, §17 odst. 1, 2 a §18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění, neboť správce konkursní podstaty byl při soupisu konkursní podstaty nucen vycházet z dílčích a neúplných podkladů, když se při jejich opatřování musel obracet na orgány veřejné správy.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 50 000,- Kč. Podle §53 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce.
Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný M. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 61 To 414/2007, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Obviněný M. T. podal dne 17. 12. 2007 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Jak v této souvislosti obviněný uvádí, soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily subjektivní stránku skutkové podstaty citovaného trestného činu. Obviněný namítá, že při jejím hodnocení soudy obou stupňů vycházely z nesprávného výkladu ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), neboť dovozovaly jeho povinnost nově sestavit účetnictví po zničení, resp. odcizení písemných dokladů úpadce. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že v inkriminované době nebyl jednatelem obchodní společnosti B. , s. r. o., neboť po dni 21. 3. 2001 již za tuto obchodní společnost jednal pouze na základě generálních plných mocí, takže ho nezatěžovala povinnost uvedená v citovaném ustanovení obchodního zákoníku. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud jde o porušení ustanovení §6, §17 odst. 1, 2 a §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, protože podle názoru obviněného mu tato ustanovení neukládala žádné povinnosti, které by mohl porušit.
Závěrem svého dovolání obviněný M. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 41 T 6/2007, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný s poukazem na ustanovení §265h odst. 1 tr. řádu (správně mělo být podle §265h odst. 3 tr. řádu) požádal o odložení výkonu uloženého peněžitého trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze obviněnému přisvědčit v tom, že mu jako osobě pověřené jednáním za obchodní společnost B. , s. r. o., nevyplývaly žádné povinnosti z ustanovení §6 a §18 odst. 4 zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění. Státní zástupce je ovšem přesvědčen, že i přes zmíněný závěr soudů obou stupňů nemůže být zpochybněna trestní odpovědnost obviněného za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., neboť jeho skutková podstata nemá blanketní dispozici. Státní zástupce nepovažuje za správné ani tvrzení obviněného ohledně nedostatečného posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu. Ze skutkových okolností je podle jeho názoru zřejmé, že správce konkursní podstaty vyvíjel ve vztahu k obviněnému dostatečnou aktivitu směřující k vydání podstatných účetních dokladů, které by mu umožnily splnit jeho zákonné povinnosti. Pokud obviněný nerespektoval tyto výzvy, jednal podle státního zástupce v úmyslu nevydat požadované účetnictví správci konkursní podstaty. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že obviněný svým jednáním naplnil i subjektivní stránku trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Proto státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. T. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. T. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Obviněný M. T. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku, a to především ty, které spočívají ve zničení, resp. ztrátě účetních dokladů. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu částečně shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže tytéž důkazy hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. T. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp. popírá část rozhodných skutkových okolností, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Další námitky pak obviněný M. T. zaměřil především proti správnosti posouzení subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Jde sice o výhrady, které odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) se dopustil ten, kdo mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za maření výkonu funkce správce konkursní podstaty se přitom považuje jednání, jímž pachatel znemožňuje výkon funkce správce konkursní podstaty v době, kdy má být plněn v určitém konkursním řízení. Toto jednání je tedy způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu správce konkursní podstaty. Pokud jde o znak spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, je jím takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony správce konkursní podstaty v řízení o konkursu. Na rozdíl od maření výkonu funkce správce konkursní podstaty ovšem hrubé ztěžování není způsobilé zcela zabránit zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele posuzovaného trestného činu musí současně vést k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku. Jednání pachatele spočívající v maření výkonu funkce správce konkursní podstaty tedy nemusí vést k úplnému zmaření výkonu této funkce, ale postačí takové počínání pachatele, které je k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím správce konkursní podstaty překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, že majetek náležející do konkursní podstaty byl zjištěn a zpeněžen, resp. vrácen do konkursní podstaty a použit k uspokojení věřitelů (srov. rozhodnutí pod č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že v posuzované věci byl konkurs na majetek obchodní společnosti B. , s. r. o., za niž obviněný jednal na základě generálních plných mocí, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 95 K 3/2005, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2007. Ke zrušení konkursu prohlášeného na majetek jmenovaného úpadce přitom došlo z důvodu uvedeného v §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), tj. po splnění rozvrhového usnesení.
Ke spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) se vyžadovalo zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačil i úmysl eventuální [viz §4 písm. b) tr. zák.]. Jak přitom vyplývá z respektované judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě eventuálního úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Š. , P., P. , F., R. , S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Jinými slovy vyjádřeno, pachatel jednající v eventuálním úmyslu sice přímo neusiluje o vyvolání protiprávního následku, ale v rámci svého jednání ví o možnosti jeho způsobení a naopak nejsou mu známé žádné konkrétní okolnosti, které by takovému vývoji zabránily.
V trestní věci obviněného M. T. to znamená, že pokud nepředal správci konkurzní podstaty úpadce, za něhož byl povinen jednat jako smluvní zástupce, seznam majetku a závazků, ani další nezbytné účetní doklady, ačkoli správce konkursní podstaty opakovaně vyzýval obviněného k jejich předání, svědčí takové jednání obviněného i o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Úmysl obviněného se přitom nepochybně vztahuje i na znak objektivní stránky spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty byl totiž nucen vynaložit podstatně více úsilí směřujícího k získání účetních dokladů od jiných subjektů, a tedy i k provedení úkonů směřujících ke zpeněžení tohoto majetku zahrnutého do konkursní podstaty, než by bylo jinak (tj. při neexistenci protiprávního jednání obviněného) zapotřebí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 553/2002). V důsledku jednání obviněného pak nepochybně došlo i k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžení tohoto majetku, neboť za jiných okolností, tj. pokud by obviněný jednal v plné součinnosti se správcem konkursní podstaty, ten by mohl zjistit majetek náležející do konkursní podstaty objektivněji, což by současně znamenalo i jeho rychlejší zpeněžení, resp. uspokojení věřitelů úpadce. Námitky obviněného, jimiž s uvedenou argumentací zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky, jsou proto neopodstatněné.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci je třeba posoudit i námitky obviněného M. T. , jimiž soudům nižších stupňů vytýká, že údajně nesprávně vyložily obsah povinností uvedených v ustanoveních §6, §17 odst. 1, 2 a §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Jak již Nejvyšší soud výše poznamenal, úmysl pachatele musí směřovat též k tomu, aby ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení takového majetku. Úplné a správné zjištění majetku, který náleží do konkursní podstaty, přitom umožňoval právě postup podle §17 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že zákon o konkursu a vyrovnání stanovil dlužníkovi, resp. úpadci i další povinnosti, které musel splnit jak před prohlášením konkursu, tak i po jeho prohlášení. Podle §4 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání musel např. dlužník jako navrhovatel uvést v návrhu na prohlášení konkursu okolnosti, které osvědčují jeho úpadek. V okamžiku, kdy soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka, stal se tento dlužník úpadcem, jemuž zákon o konkursu a vyrovnání stanovil další povinnosti. Jejich výčet obsahuje zejména již zmíněné ustanovení §17 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož byl úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci konkursní podstaty své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musel úpadce podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný. Podle §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání ten, kdo měl věc náležející do konkursní podstaty, musel mimo jiné umožnit správci konkursní podstaty, aby mohl takovou věc prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce konkursní podstaty byl povinen tuto věc i vydat. Ustanovení §6 zákona o konkursu a vyrovnání pak jen definovalo, co tvoří konkursní podstatu, k níž se upínají dříve zmíněné povinnosti úpadce a dalších osob.
Nejvyšší soud konstatuje, že povinnosti obsažené zejména v ustanoveních §17 odst. 1, 2 a §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání měl tedy i obviněný M. T. , i když byl v inkriminované době toliko zmocněncem jednajícím za úpadce na základě generální plné moci. Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) se totiž mohl dopustit zásadně kdokoli, tedy i ten, kdo nebyl úpadcem (resp. jeho statutárním orgánem), takže shora specifikované povinnosti zatěžovaly všechny fyzické osoby oprávněné jednat jménem (resp. za) úpadce i některé další osoby. Podstatná je přitom i skutečnost, že posuzovaný trestný čin mohl spáchat kdokoli též takovým jednáním, které nespočívá přímo v porušení či neplnění povinností stanovených v zákoně o konkursu a vyrovnání, jestliže jeho smyslem bylo znemožnit nebo alespoň podstatně ztížit výkon funkce správce konkursní podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, publikované pod č. T 811. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 17, vydávaném v Nakladatelství C. H. B. , P. 2005). Jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, trestnost pachatele zde totiž není podmíněna ani tím, aby byl výkon správce konkursní podstaty skutečně (úplně) zmařen, takže důsledkem pachatelova jednání nemusí být vyvolání stavu, v němž by nebylo možné vůbec konkurs provést. Pro dokonání trestného činu se zde rovněž nevyžaduje, aby došlo ke škodě na majetku, který patří do konkursní podstaty, ale je podstatné, aby pachatel svým úmyslným jednáním ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení takového majetku.
Jak přitom vyplývá z respektované judikatury Nejvyššího soudu, pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) je dále nezbytné, aby pachatel jednal způsobem zde uvedeným až poté, co již nastaly účinky prohlášení konkursu, o nichž věděl z usnesení soudu o prohlášení konkursu, pokud usnesení o prohlášení konkursu posléze nabylo právní moci. Účinky prohlášení konkursu nastávaly podle §13 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který prohlásil konkurs. Tímto okamžikem se dlužník stal úpadcem a mimo jiné mu vznikly povinnosti k součinnosti se správcem konkursní podstaty a s konkursním soudem podle §17 až §18 zákona o konkursu a vyrovnání (srov. rozhodnutí pod č. 36/2007-I. Sb. rozh. tr.).
Na podkladě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že povinnosti vymezené v citovaných ustanoveních zatěžovaly i obviněného M. T. jako zmocněnce úpadce, jímž byla obchodní společnost B. , s. r. o. Obviněný tedy byl povinen nejen odevzdat správci konkursní podstaty seznam majetku a závazků tohoto úpadce s uvedením dlužníků, věřitelů a jejich adres, nýbrž i vydat správci konkursní podstaty účetní knihy a další účetní doklady specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tak obviněný neučinil, ač ho k tomu správce konkursní podstaty opakovaně vyzýval, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obviněný úmyslně porušil své povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Navíc obviněný jednal popsaným způsobem až poté, co byl na jmenovaného úpadce prohlášen konkurs, o čemž obviněný musel nepochybně vědět, neboť návrh na prohlášení konkursu podával sám (viz č. l. 3 trestního spisu). Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněného, jimiž zpochybnil závěr o porušení zmíněných povinností, za nedůvodné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněného M. T. , v nichž poukazuje na nesprávné použití ustanovení §135 odst. 1 obch. zák. Soudy obou stupňů totiž nedovozovaly trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) z toho, že neobnovil údajně zničené a odcizené účetnictví úpadce. Ostatně taková povinnost obviněnému z citovaného ustanovení obchodního zákoníku ani nevyplývala, neboť jde o povinnost, která spočívá v zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví a jejímž nositelem je zásadně statutární orgán společnosti s ručením omezeným (jednatel), byť její splnění může zajistit prostřednictvím jiné osoby (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 24 Co 247/2002, publikované v časopise Právní rozhledy č. 10/2003, s. 529). Jak je navíc zřejmé z trestního spisu, obviněný přestal vykonávat jednatelskou funkci již dnem 21. 3. 2001, když podle výpisu z obchodního rejstříku byl posledním jednatelem úpadce před prohlášením konkursu D. L.
Zmíněné skutečnosti tedy nevylučují trestní odpovědnost obviněného M. T. za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Soudy nižších stupňů totiž uznaly obviněného vinným tím, že – zjednodušeně vyjádřeno – neposkytl součinnost správci konkursní podstaty, ačkoli k tomu byl jako osoba jednající za úpadce povinen. Jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, takový skutkový závěr soudů se promítl i do uvedené právní kvalifikace posuzovaného skutku, která je správná a nevykazuje vady vytýkané obviněným.
Tento závěr nemůže být zpochybněn ani skutečností, že soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, označil obviněného M. T. v tzv. skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku za jednatele úpadce, ačkoli jím již nebyl nejpozději od dne 21. 3. 2001. Jde totiž jen o formální pochybení, které nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněného za citovaný trestný čin, neboť jeho skutková podstata nevyžaduje existenci tzv. konkrétního nebo speciálního subjektu ve smyslu §90 odst. 1 a 2 tr. zák., jak již dovolací soud shora uvedl.
Obviněný M. T. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného M. T. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V posuzované věci přicházela v předcházejícím řízení v úvahu jen existence dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a to konkrétně v nedostatečném posouzení subjektivní stránky. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. T. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného M. T. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný nijak blíže neodůvodnil tento svůj návrh a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého peněžitého trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y