ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.264.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 264/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání podaném obviněným R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 5 To 49/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 89/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 10 T 89/2006, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., za který mu byl podle §155 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené R. b. p. , zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 2.770,-Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 5 To 49/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. K. podle §155 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný R. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že mu nebylo známo, v jakém postavení poškozený Ing. R. K. vystupoval, neboť se mu tento nepředstavil. Zejména však zpochybnil naplnění znaku „veřejného činitele“, za něhož musí být v případě trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. napadená osoba prokazatelně považována. Připustil, že poškozený působil na Finančním úřadu, ale podle jeho názoru ne v takové funkci, aby se na něj dalo hledět jako na osobu veřejného činitele. Brojil také proti výroku soudu prvního stupně, jímž mu bylo uloženo nahradit škodu R. b. p. , zdravotní pojišťovně, když podle jeho názoru nebyla mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného příčinná souvislost. Další námitky směřovaly do hodnocení výpovědi svědkyně M. K. jako důkazu prokazujícího jeho vinu a v závěru svého podání vytkl, že mu byl soudem přidělen obhájce až po projednání věci před okresním soudem, což ztížilo možnosti jeho obhajoby. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám obviněného zprostil obžaloby, nebo aby věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označil dovolací argumentaci za identickou s odvolacími námitkami obviněného. Krajský soud dostatečně zdůvodnil, na základě jakých okolností dovodil naplnění znaku „veřejného činitele“ vzhledem k pracovnímu zařazení poškozeného a zabýval se také otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a jeho následkem spočívajícím v újmě na zdraví poškozeného. K námitce proti opožděnému udělení obhájce uvedl, že soud nepochybil, protože nebyly dány důvody nutné obhajoby obsažené v ustanovení §36 tr. ř. Jelikož státní zástupce neshledal žádnou námitku právního charakteru, navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného R. K. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou stanoveny v §265b tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, ani zpochybňovat způsob, jakým soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů. Naopak lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí (srov. č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr.). Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. se obviněný podle tzv. skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že dne 6. 12. 2005 kolem 8.15 hod. v K. – N. M. , na ulici H. , na chodbě domu bezdůvodně napadl Ing. R. K. , pracovníka vymáhacího oddělení F. ú. v K. , který v rámci plnění svých pracovních povinností v souvislosti s daňovým nedoplatkem kontaktoval matku obviněného A. K. , přestože se Ing. R. K. představil jako pracovník finančního úřadu, udeřil jej do hlavy kovovou tyčkou s bužírkou v délce 35 cm a poškrábal nehty v obličeji, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, lehký otřes mozku a poranění rohovky oka s dobou léčení 14 dní a pracovní neschopností od 6. 12. 2005 do 8. 1. 2006.
Formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala námitka obviněného, jíž vytkl soudům nesprávné právní posouzení postavení osoby poškozeného jako veřejného činitele. Podle vyjádření obviněného Ing. R. K. nezastával na Finančním úřadě takovou funkci, která by z něj činila veřejného činitele, a nedošlo tak k naplnění jednoho ze zákonných znaků trestného činu útoku na veřejného činitele. Uvedenou právní námitku však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
Zákonná definice „veřejného činitele“ je vymezena v ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. mj. následovně: „Veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.“, přičemž k trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Z důkazů provedených soudy nižších stupňů je zřejmé, že poškozený Ing. R. K. byl pracovníkem F. ú. v K. oprávněným vydávat rozhodnutí na úseku vymáhání daňových nedoplatků (srovnej sdělení F. ú. v K. ze dne 4. 4. 2006, č. j. 39253/06/367030/2489, založené na č. l. 34b trestního spisu). Součástí jeho pracovní náplně přitom byl standardní postup před nařízením exekuce, kdy se snažil s dlužníky dohodnout na uhrazení nedoplatku, aniž by bylo nutné přistoupit k zahájení exekučního řízení. Jelikož A. K. , která byla daňovou dlužnicí, nereagovala na opakované pokusy obviněného o navázání písemného kontaktu, poškozený ji navštívil v jejím bydlišti osobně dne 6. 12. 2005, snažil se ji upozornit na nutnost vyřešit otázku jejího dluhu, přičemž do jejich rozhovoru zasáhl obviněný, který jej fyzicky napadl.
Obdobná věc (napadení soudního vykonavatele, který se dostavil do místa bydliště osoby, jejíž majetek byl předmětem exekuce) byla řešena Krajským soudem v Českých Budějovicích. Ten ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 4 To 810/2000 (publikovaném pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr.), vyjádřil názor, že soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení provádí soupis věcí povinného, je veřejným činitelem ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. Uvedl, že vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn mj. učinit prohlídku bytu apod. a dále také může požádat policejní orgán o poskytnutí ochrany při provádění výkonu. Není tedy nutné, aby konkrétní postup osoby v postavení veřejného činitele byl výslovně obsažen v určitém rozhodnutí, postačí, že je v souladu s účelem rozhodnutí a nepřekračuje pravomoci svěřené takové osobě. Přestože v posuzované věci se jedná o pracovníka finančního úřadu, lze v souladu s judikovaným právním názorem a na podkladě výše uvedených skutkových zjištění dovodit, že poškozený Ing. R. K. vystupoval v inkriminovanou dobu a na inkriminovaném místě jako veřejný činitel. Evidentně se totiž podílel na plnění úkolů společnosti a státu používajíce přitom pravomoci, jež mu byla v rámci odpovědnosti za plnění úkolů svěřena. Podobně se vyslovil k dané problematice i Ústavní soud, podle jehož názoru je možno za veřejného činitele považovat i daňového kontrolora, který sám nemá přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, publikovaný pod č. 49 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17). Postavení daňového kontrolora jakožto veřejného činitele vyvodil z rozlišení jednotlivých fází rozhodování, kam spadá fáze přípravná, vlastní přijetí rozhodnutí a fáze výkonu rozhodnutí, přičemž s pojmem pravomoci podle něj musí být spojovány úkony prováděné ve všech fázích rozhodování. V dané věci se naopak nejedná o případ řešený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 543/2004, publikovaný pod č. T 702. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Sešit 6. vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, neboť v trestní věci obviněného R. K. byl poškozený Ing. R. K. sice zaměstnancem finančního úřadu, avšak osobou oprávněnou vydávat rozhodnutí, a to na úseku vymáhání daňových nedoplatků.
Dovolací soud pouze připomíná, že totožnou námitku obviněný R. K. vznesl již v předchozích stadiích trestního řízení. Nejprve se s ní důsledně vypořádala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné JUDr. Y. L. , která usnesením ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 1 ZT 129/2006 (viz č. l. 10 trestního spisu) zamítla stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V textu odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí jasně vysvětlila, z jakých důvodů vystupoval poškozený Ing. R. K. v postavení veřejného činitele. V dalším průběhu trestního řízení se k otázce naplnění znaku veřejného činitele vyjádřil, byť ve stručnosti, zejména odvolací soud na straně 3 svého rozhodnutí.
Pokud se obviněný domníval, že mu nebyla umožněna řádná obhajoba, taková domněnka není v tomto případě důvodná.
Především uvedenou námitku nelze subsumovat pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nezpochybňuje hmotně právní posouzení skutku. V úvahu by připadalo podřazení námitky pod dovolací důvod uvedený pod písmenem c) citovaného ustanovení trestního řádu („obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“). Nicméně i za situace, že by dovolatel uplatnil tento důvod dovolání, nemohl by Nejvyšší soud jeho výtku akceptovat.
Podle platné právní úpravy připadá v úvahu ustanovení obhájce soudem (tj. ex offo, popř. ex officio) jednak za naplnění podmínek obhajoby bezplatné nebo za sníženou odměnu (§33 odst. 2 tr. ř.) a dále za existence některého z důvodů nutné obhajoby (§36 tr. ř. a 36a tr. ř.). Jak bylo správně konstatováno již soudy nižších stupňů, v průběhu trestního řízení evidentně nevyvstal žádný z důvodů tzv. nutné obhajoby.
V posuzované věci však dovolatel sám navrhl, aby mu byl obhájce ustanoven soudem. Dne 4. 8. 2006 byla Okresnímu soudu v Karviné předložena státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Karviné žádost obviněného R. K. „o bezplatné přiznání obhájce-/advokáta ex offo/“ ze dne 28. 7. 2006 (viz č. l. 50-51). O takovém návrhu soud musí obligatorně rozhodnout. K tomu, aby byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, eventuálně na obhajobu za sníženou odměnu, musí obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků k uhrazení nákladů obhajoby. Povinnost dokazovat tvrzené skutečnosti v takovýchto případech je totiž zcela na obviněném (srovnej dikce ustanovení §33 odst. 3 tr. ř.). S ohledem na urychlení rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu (obhajobu za sníženou odměnu) by obviněný měl předložit doklady osvědčující, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, již současně s návrhem. Vyplněný formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro bezplatnou obhajobu a obhajobu za sníženou odměnu“, jenž je založen na č. l. 68 trestního spisu, podal dovolatel k soudu prvního stupně až dne 14. 11. 2006. Obviněný tedy sice požádal o bezplatnou obhajobu koncem července 2006, ale jeho návrh byl kompletní až v polovině listopadu 2006. Po doplnění návrhu okresní soud do týdne (přesně dne 20. 11. 2006) přiznal usnesením obviněnému nárok na obhajobu sníženou o 90 % odměny (viz usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 11. 2006, č. j. 10 T 89/2006-70). Toto rozhodnutí bylo obviněnému doručeno tak, že si je osobně převzal dne 28. 11. 2006 během konání hlavního líčení v dané věci. Protože dovolatel považoval doručení citovaného usnesení za opožděné, podal proti němu stížnost (viz č. l. 82), v níž dále nesouhlasil ani s tím, že by měl obhajobu hradit, byť pouze ve výši 10 % z celkové částky. Na podkladě jeho stížnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 5 To 850/2006, tak, že přiznal obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 87). Obhájce Mgr. M. Z. byl obviněnému R. K. ustanoven dne 29. 3. 2007 (č. l. 96) a osobně se účastnil veřejného zasedání vedeného před Krajským soudem v Ostravě dne 23. 4. 2007. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný ani jemu ustanovený obhájce např. nenavrhl provedení nových důkazů v rámci veřejného zasedání, nezměnil ani svůj dosavadní postoj k obvinění a v podstatě obviněný i v tomto stadiu řízení prosazoval svá předchozí tvrzení o průběhu skutkového děje (poškozený Ing. R. K. se nepředstavil jako pracovník finančního úřadu, svědkyně M. K. nebyla incidentu přítomna, obviněný neměl chybou soudu právního zástupce již v hlavním líčení).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení na straně obecných soudů při rozhodování o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu. Zásadní okolností, jež měla vliv na to, kdy bude o návrhu na bezplatnou obhajobu rozhodnuto, bylo pozdní předložení dokladů osvědčujících finanční tíseň obviněného. Kromě toho v odvolacím řízení již byl dovolatel zastoupen ustanoveným obhájcem, jenž v podstatě nijak nezměnil dosavadní charakter i způsob své obhajoby. Nelze tudíž souhlasit s tvrzením, že by absencí obhájce v hlavním líčení bylo porušeno právo obviněného R. K. řádně se obhajovat, a to především s důrazem na to, že v dané věci nebyly u obviněného splněny podmínky nutné obhajoby.
Pokud jde o právní námitky obviněného, jež uplatnil ve svém dovolání ve vztahu k právnímu posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, považuje je Nejvyšší soud za nedůvodné. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly totiž proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, obviněný se jimi primárně snažil o změnu skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací. V provedeném trestním řízení došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. včetně znaku „veřejného činitele“ tak, jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku, které převzal i Krajský soud v Ostravě. Vadným neshledal Nejvyšší soud ani výrok o náhradě škody, k níž prokazatelně došlo v důsledku fyzického napadení poškozeného obviněným. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová