ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.285.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 285/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovoláních podaných obviněnými S. D. a B. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 10 To 263/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 75/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. D. a B. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 1 T 75/2006, byli obvinění S. D. a B. V. uznáni vinnými návodem k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Za tento trestný čin byl obviněnému S. D. podle §126 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a obviněnému B. V. byl podle §126 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 10 To 263/2007, kterým z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestech ohledně všech obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl mj. tak, že obviněnému S. D. uložil podle §126 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku, a obviněnému B. V. podle §126 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Současně krajský soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání všech tří obviněných.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadli obvinění S. D. a B. V. dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců, ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., jež oba shodně opřeli o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Soudy nižších stupňů se podle obviněného S. D. dopustily vadného právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Namítl nedostatek naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a to i ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Zejména zpochybnil existenci materiální stránky, k níž se soudy opomněly jakkoli vyjádřit, a dále kumulativní naplnění zákonných znaků „ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty“ a „maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty“. Co se týče znaku ohrožení zpeněžení věcí patřících do konkursní podstaty, prosazoval tento dovolatel verzi, podle níž pouze žádal o vydání věcí správkyni konkursní podstaty za osobní účasti své osoby nebo spoluobviněného B. V., na což ona odmítla přistoupit. Uvedl, že „zpeněžit“ podstatu lze podle ustanovení §27 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu s vyrovnání“), výlučně třemi způsoby, a to buďto veřejnou dražbou, soudním výkonem rozhodnutí anebo prodejem mimo dražbu. Dovolatel namítl, že správkyně konkursní podstaty však nečinila žádné kroky, jež by směřovaly k prodeji věcí některým z uvedených způsobů. Naopak měla zájem na tom, aby stroje spadající do konkursní podstaty byly dále pronajímány společnosti K. B., s. r. o. Zmíněný nájemní vztah obviněný jako jednatel společnosti K. B., s. r. o., se správkyní konkursní podstaty sjednával. Na podkladě výše uvedeného je podle obviněného S. D. vyloučeno uvažovat o případném zpeněžování věcí patřících do konkursní podstaty, a tudíž z jeho strany nemohlo dojít k ohrožení zpeněžení ve smyslu skutkové podstaty trestného činu. Dále obviněný S. D. brojil proti tomu, že by jednal se záměrem ohrozit zpeněžení podstaty, čímž popřel úmysl jako další znak trestnosti činu. Podle jeho vyjádření plnil naopak všechny své povinnosti řádně a správkyni konkursní podstaty poskytoval potřebnou součinnost. Jeho poslední námitka se týkala příčinné souvislosti mezi hrubým ztěžováním výkonu funkce správce konkursní podstaty a ohrožením zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty. Kauzální nexus podle vyjádření obviněného naplněn v dané věci nebyl. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný S. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Obviněný B. V. podobně jako spoluobviněný S. D. neshledal naplněným zákonný znak „ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty“. Použil srovnání dikce ustanovení §125 tr. zák. a §126 odst. 1 tr. zák., z něhož vyvodil, že zákon rozlišuje mezi pojmy „ohrozit“ a „omezit“, přičemž skutková podstata trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., jehož návodem byl uznán vinným, vyžaduje „ohrožení zpeněžení“, tj. jednání musí vykazovat vyšší intenzitu nežli při pouhém „omezení“ zpeněžení. Vzhledem k tomu, že důsledkem jeho jednání mohlo být nanejvýše časové zpoždění při zpeněžování konkursní podstaty, nedošlo podle jeho přesvědčení k ohrožení zpeněžení, jak vyžaduje příslušná skutková podstata. Také další dovolací argumentace se v podstatě shodovala s námitkami vznesenými obviněným S. D. I tento dovolatel poukázal na pojem „zpeněžení“, jak je chápán ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zmínil jednání správkyně s firmou K. B., s. r. o., o pronájmu strojů, zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi hrubým ztěžováním výkonu funkce správce konkursní podstaty a ohrožením zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty a konečně popřel, že by jednal v úmyslu ohrozit zpeněžení věcí, pouze chtěl být přítomen jejich vydání správkyni konkursní podstaty. Svůj příkaz adresovaný spoluobviněnému J. B., aby jí nevydával věci, obhajoval dovolatel tím, že správkyní nebyl nikdy kontaktován a řádně vyzván vydat movité věci. O přítomnosti správkyně v lomu, kde se stroje nacházely, se dozvěděl vždy, až když tam fyzicky byla, přičemž on nebyl v tu dobu schopen dostavit se na místo. Protože měl důvodné obavy, aby správkyně neodvezla i věci nepatřící do konkursní podstaty (k čemuž skutečně došlo, když odvezla přídavné zařízení – vidle náležející společnosti K. B., s. r. o.), nepovolil spoluobviněnému J. B. věci jí vydat. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 1 Ko 68/2001, publikované pod č. 69/2004 Sb. rozh. civ., obviněný B. V. uvedl, že správkyně překročila své pravomoci, když z lomu odvezla nakladač CASE. Podle jeho přesvědčení měla správkyně konkursní podstaty postupovat tak, že měla podat žalobu na vydání věcí a v případném navazujícím exekučním řízení poté mohlo teprve dojít k odebrání věcí, k čemuž ona sama nebyla oprávněna. Závěrem obviněný B. V. navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval za relevantní dovolacímu důvodu pouze námitku společnou v obou dovoláních, a to absenci zákonného znaku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. spočívající v „ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty“ a dále tvrzení obou dovolatelů o překročení pravomocí správkyní konkursní podstaty. Obě námitky však státní zástupce označil za nedůvodné. Uvedl, že v úvahu přicházející formy zpeněžení – prodej ve veřejné dražbě nebo prodej mimo dražbu – nebylo možno realizovat, jelikož obvinění nesplnili své povinnosti podle §18 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání (neumožnili správkyni provést prohlídku věcí a jejich ocenění) a v důsledku toho došlo k porušení ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, neboť správkyně nemohla nakládat s věcmi, jež náležely do podstaty. Ohledně další námitky byl státní zástupce toho názoru, že správkyně konala v mezích svých pravomocí a rozhodně je nepřekročila, jak tvrdili obvinění. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se ve smyslu tohoto důvodu dovolání rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Návodu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. se obvinění S. D., jednatel společnosti K. B., s. r. o., a B. V., „pronajímatel movitých věcí zahrnutých do konkursní podstaty úpadce“, dopustili podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v podstatě tím, že dne 16. 11. 2005 a 29. 11. 2005 dali po telefonu pokyny spoluobviněnému J. B., vedoucímu lomu S. a zaměstnanci společnosti K. B., s. r. o., která byla na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi společností K. B., s. r. o., a B. V. nájemcem pozemků a zařízení lomu S., přičemž zařízení lomu bylo zahrnuto do konkursní podstaty úpadce společnosti K. – G. H., a. s., na nějž byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 26 K 29/2003, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 22 Cm 66/2003, nevydat zařízení lomu S. správkyni konkursní podstaty M. Š. Podle pokynů obviněných S. D. a B. V. zatarasil spoluobviněný J. B. dne 16. 11. 2005 příjezdové cesty do lomu, aby tak zabránil správkyni konkursní podstaty M. Š. zajistit majetek patřící do konkursní podstaty úpadce a odmítl jí tento majetek vydat, a dále podle pokynů obviněných S. D. a B. V. dne 29. 11. 2005 přes výzvu správkyně konkursní podstaty odmítl vydat nakladač CASE 621 B, který byl také zahrnut do konkursní podstaty, jinému zaměstnanci lomu dal pokyn, aby z odstaveného nakladače vyndal klíče a uzamkl ho, v důsledku čehož nemohl stroj být správkyní odvezen. Výše popsaného jednání se obvinění dopustili, ačkoli byli seznámeni s tím, že movité věci tvořící vybavení lomu jsou zahrnuty do konkursní podstaty úpadce společnosti K. – G. H., a. s., a byli vyzváni správkyní konkursní podstaty k předání věcí, ačkoli si byli vědomi povinnosti na výzvu správkyně uvedené věci vydat, přičemž důsledkem jejich jednání byla nemožnost zpeněžení majetku úpadce.
Dovolatelé argumentovali převážně námitkami, jež zpochybňovaly právní posouzení skutků a odpovídaly tudíž formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však veškeré jejich námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
Jelikož z větší části se obsah obou mimořádných opravných prostředků překrýval, vyjádřil se dovolací soud nejprve k těmto totožným námitkám společně, aniž by jmenovitě rozlišoval oba dovolatele.
Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné vyzdvihnout některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání /zrušeného zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů/ související s níže rozebíranou problematikou. Jedná se o oprávnění správce konkursní podstaty vyplývající z §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání (po prohlášení konkursu je oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty pouze správce konkursní podstaty), ale zejména oprávnění podle §18 odst. 3 tamtéž. (Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.) Uvedenému oprávnění odpovídá současně povinnost třetích osob uvedená v §18 odst. 4 téhož zákona. (Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou.)
Zásadní výtka vznesená každým z dovolatelů se týkala naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 2007, a to „ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty“. Nejprve se tedy dovolací soud zabýval touto námitkou.
Návodem k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §126 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 2007 byli obvinění uznáni vinnými v jeho druhé alternativě, podle níž se daného trestného činu dopustí ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozí zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty. Zákon tímto ustanovením chrání zájem společnosti na řádném výkonu funkce správce konkursní podstaty při výkonu práv a povinností v souvislosti s konkursem. Přitom k maření výkonu funkce správce konkursní podstaty postačí, že v důsledku pachatelova jednání dochází k ohrožení zpeněžení majetku, který je součástí konkursní podstaty v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. Vzhledem k tomu, že je zde použit tvar \"maří\", neznamená to, že výkon funkce správce konkursní podstaty by musel být zmařen. Stejně tak hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty spočívá v jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 553/2002).
Zpeněžení majetku je upraveno v zákoně o konkursu a vyrovnání v §27 a násl. Konkursní podstatu lze podle §27 odst. 1 uvedeného zákona zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, soudním výkonem rozhodnutí, tedy prodejem věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot (srov. §321 až §338 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů) nebo prodejem věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot mimo dražbu.
Zákonný znak „zpeněžení“, resp. ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty, nebyl v řešené trestní věci podle názoru obviněných naplněn, neboť správkyně konkursní podstaty nepodnikala žádné kroky, které by směřovaly ke zpeněžení majetku. Nejvyšší soud však již výše uvedl, že takové tvrzení dovolatelů považuje za nesprávné.
Byť jsou v ustanovení §27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání stručně vyjmenovány tři způsoby zpeněžení (veřejná dražba, soudní výkon rozhodnutí, prodej mimo dražbu), ve smyslu §126 odst. 1 tr. zák. nelze pohlížet na „zpeněžení“ jako na jednorázovou událost (např. jako na prostou směnu věci za peníze) vázanou k jednomu určitému okamžiku. Je třeba vzít v potaz to, že všechny tři způsoby zpeněžení uvedené v §27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání představují každý sám o sobě určitý proces složený z více fází. Zisku peněžních prostředků za věci náležející do podstaty musí nutně z logiky věci předcházet mj. např. ocenění věcí. Za tím účelem je nezbytné, aby správce měl dotčené věci ve své fyzické moci. Na širší pojetí pojmu „zpeněžení“ lze usuzovat i ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, publikovaného pod č. 52/1998– XXIX. Sb. rozh. civ. Nejvyšší soud v uvedeném stanovisku označil soupis konkursní podstaty, jehož provedení je jedním ze základních úkolů správce konkursní podstaty, za právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty a současně za právní titul, kterým správce dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Podle názoru občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu tedy pojem „zpeněžení“ ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 tr. zák. zahrnuje již samotný soupis majetku spadajícího do konkursní podstaty, na který následně mohou navazovat další úkony správce konkursní podstaty směřující k vlastní realizaci zpeněžení majetku úpadce.
V posuzované trestní věci je v souladu s výkladem soudní praxe nepochybné, že do procesu zpeněžování majetku spadajícího do konkursní podstaty spadají i právní úkony činěné správkyní konkursní podstaty, jež směřovaly ke zjištění majetku zahrnutého do konkursní podstaty, za který nelze považovat výlučně jeho samotný soupis. Obvinění tím, že bránili správkyni konkursní podstaty nakládat s věcmi, které se na základě soupisu staly součástí konkursní podstaty, ohrozili její výkon funkce a zabránili tak správkyni v plnění povinností, které jí ukládá zákon o konkursu a vyrovnání. Soupis konkursní podstaty je totiž listinou, která opravňuje výlučně správce ke zpeněžení sepsaného majetku a která navenek zřetelně deklaruje ten majetek, který správce konkursní podstaty pokládá za majetek podléhající konkursu (viz Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání, autorů JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Judr.. Jolany Maršíkové, 2. vydání, vydané v nakladatelství Linde Praha, a. s., 2002, str. 505).
V této souvislosti postrádala význam obviněnými opakovaně zdůrazňovaná okolnost, že správkyně zamýšlela stroje pronajmout společnosti K. B., s. r. o., která v předmětné době provozovala lom, z níž dovozovali, že věci zapsané do konkursní podstaty nechtěla zpeněžit. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že případnému uzavření smlouvy o nájmu zařízení lomu S. s uvedenou společností předcházelo protiprávní jednání obviněných, kterým bylo ohroženo zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty. Svědkyně M. Š. vypověděla, že měla zájem na uzavření smlouvy o pronájmu zařízení spadajícího do konkursní podstaty nejméně do doby, než budou práce v lomu přerušeny z důvodu zimního počasí, přičemž právě případný zisk z pronájmu by mohl navýšit majetek úpadce ve prospěch uspokojení jeho věřitelů do doby, než by správkyně učinila další nezbytné kroky k jeho vlastnímu zpeněžení. Znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. byly naplněny, neboť uvedený trestný čin je, jak již bylo shora naznačeno, deliktem ohrožovacím. I kdyby se správkyně a společnost K. B., s. r. o., zastoupená obviněným S. D. skutečně dohodly na pronájmu strojů, nemohlo by to zpětně vyloučit již existující trestní odpovědnost obviněných. Mimoto šlo o nejistou budoucí událost, správkyně mohla stroje poté, co by je převzala, např. pronajmout také zcela jinému subjektu. Uvedená námitka zamýšleného uzavření nájemní smlouvy byla tak pro řešenou otázku zcela nepodstatná.
Pokud se dovolatelé domnívali, že správkyně si počínala v rozporu se zákonem, s tímto se Nejvyšší soud neztotožnil. Výše citované ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání naprosto jednoznačně opravňovalo správkyni nakládat s věcmi náležejícími do podstaty, což předmětné věci byly (viz Soupis konkursní podstaty, č. l. 245 – 249 trestního spisu, a potvrzení správnosti tohoto soupisu zamítnutím žaloby na vyloučení zařízení lomu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 22 Cm 66/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 15 Cmo 59/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn . 20 Odo 212/2006, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce B. V. v této věci). Zákon naopak porušili obvinění, neboť nedostáli své povinnosti plynoucí z odstavce čtvrtého stejného ustanovení na výzvu správkyně věci jí vydat, a to ani po skončení řízení o žalobě podané B. V. na vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce K. – G. H., a. s., podané proti správkyni konkursní podstaty M. Š. Z obsahu citovaných rozhodnutí vyplývá, že obviněný B. V. účelově uzavřel s úpadcem zastoupeným spoluobviněným S. D. smlouvu o prodeji podstatné části zařízení lomu, přičemž z důvodu nezaplacení kupní ceny následně správkyně konkursní podstaty platně od této smlouvy odstoupila (§14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), důsledkem čehož zanikla všechna práva stran ze smlouvy o převodu těchto věcí ve smyslu §351 obchodního zákoníku, a strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění musela vrátit. Správkyně pak až do ukončení tohoto soudního sporu nemohla pokračovat ve zpeněžování majetku úpadce, neboť po dobu jeho trvání nebylo zřejmé, zda nedojde k vyloučení věcí zapsaných do konkursní podstaty. Nebylo tudíž možné např. provést dražbu věcí, ohledně nichž nebylo vlastnictví úpadce postaveno na jistotě. V tomto smyslu lze tedy námitky obou dovolatelů jednoznačně odmítnout.
Oba obvinění ve svých dovoláních také shodně argumentovali absencí úmyslu ohrozit zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty. Hájili se tím, že pouze chtěli být přítomni předání zařízení lomu správkyni, proto instruovali spoluobviněného J. B. nevydávat žádnou součást zařízení lomu. Skutkové závěry soudů nižších stupňů však tuto obhajobu vyvracejí. Správkyně konkursní podstaty své záměry odvézt zařízení předem avizovala písemně i ústně obviněnému S. D. (viz její výpověď v hlavním líčení na č. l. 323 trestního spisu) a muselo to být patrno i z její komunikace vedené osobně v prostoru lomu S. s obviněným J. B., který správkyni na základě pokynů nadřízených zabránil vstoupit do lomu „s tím, že jí nic vydávat nebude“ (jak vypověděl incidentu přítomný policista M. H., č. l. 328; stejně se vyjádřil i další zúčastněný svědek praporčík V. S. na č. l. 222). Z provedených důkazů tedy soudy nižších stupňů správně vyhodnotily skutkový stav, že obvinění S. D. i B. V. věděli o úkonech svědkyně M. Š., jež se ve dvou termínech dostavila do objektu lomu za účelem odvozu věcí patřících do konkursní podstaty. Spoluobviněný J. B. vždy jednal na pokyn jednoho či druhého z dovolatelů, kteří jednoznačně zakázali cokoli ze zařízení lomu správkyni vydat, aniž by projevili snahu se s ní dohodnout na případném jiném termínu tak, aby předání věcí „byli osobně přítomni“, jak formulovali svou obhajobu. Naopak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba obvinění po celou dobu činili obstrukce, kterými chtěli zabránit ve zpeněžení majetku úpadce. Započali již samotným účelovým uzavřením kupní smlouvy na zařízení lomu, aniž by došlo k faktickému zaplacení kupní ceny, následně obviněný B. V. vedl soudní spor o vyloučení věcí z konkursní podstaty vědom si toho, že po dobu soudního řízení nebude moci správkyně s majetkem nakládat ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž jejich evidentním úmyslem bylo co nejdéle prodloužit dobu, po kterou mohli pokračovat v provozování lomu, dosahovat tak zisků z tohoto podnikání, obviněný B. V. pak nemalých příjmů z pronájmu předmětných věcí. Všichni obvinění tak tím, že nesplnili svou povinnost vydat věci patřící do konkursní podstaty, znemožnili správkyni s věcmi nakládat, ohrozili zpeněžení tohoto majetku ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 ve znění platném do 31. 12. 2007. Bezpochyby věděli, že nevydáním věcí nebude moci správkyně provádět úkony směřující k jejich zpeněžení, pokud jí zabrání v převzetí fyzické dispozice nad majetkem úpadce. Zákonné znaky úmyslu i příčinné souvislosti u trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 2007 ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů byly u obou dovolatelů naplněny. Skutková věta uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, v níž je popsáno počínání obviněných posouzené jako hrubé ztěžování výkonu funkce správce a také škodlivý následek spočívající v ohrožení zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty, dostatečně vystihuje kauzální nexus. Námitky shodně oběma obviněnými vytýkaného pochybení nedostatku subjektivní stránky i příčinné souvislosti tak Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné.
Obvinění argumentovali také tím, že se obávali odebrání věcí, jež byly ve vlastnictví společnosti K. B., s. r. o., a nacházely se v lomu společně s věcmi zahrnutými do konkursní podstaty. Oprávněnost svých obav demonstrovali na události, kdy správkyně z lomu odvezla přídavné zařízení – vidle. K tomuto dovolací soud z dostupného spisového materiálu zjistil, že správkyně vidle vrátila bezprostředně poté, co zjistila své pochybení. Jednalo se tudíž evidentně o omyl, který nemohl v nejmenším mít vliv na posuzování jednání obviněných z hlediska ustanovení trestních předpisů.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu, obviněný S. D. ve svém podání uvedl, že „prokázáním materiálního znaku trestného činu se soud nezabýval vůbec“. Takto formulovaná námitka tedy z hlediska výkladu důvodů dovolání nemůže být podkladem pro přezkoumání rozhodnutí ve věci dovolacím soudem. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že materiální stránka v rámci právního posouzení skutku byla tímto soudem hodnocena, byť se o jejím naplnění zmínil jen okrajově. Ani dovolací soud neshledal ve věci žádné okolnosti, které by odůvodňovaly použití ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Soudní praxe vychází z názoru, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Naopak v této věci, jak ve svém vyjádření správně poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, bylo nutné k tíži obviněných hodnotit dobu, po kterou neumožnili správkyni konkursní podstaty plnit zákonné povinnosti, jakož i způsob provedení činu.
Dovolací soud proto dovolání obviněných S. D. a B. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová