ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.368.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 368/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 33/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 79/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 3 T 79/2004, byl obviněný JUDr. J. H. uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 1. 1. 1997, a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. účinného do 1. 1. 2002, za které byl podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Zároveň podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna – P., Hornická zdravotní pojišťovna – Metal Aliance, Revírní bratrská pokladna a Zdravotní pojišťovna Škoda odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného JUDr. J. H. rozhodl ve věci jako soud odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 33/2007, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. za použití §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil v rozsahu výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému JUDr. J. H. při nezměněném výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, uložil podle §255 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně Městský soud v Praze zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 10 T 100/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 48/2006, včetně navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. dále odvolací soud zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 označeném nesprávně pod bodem A. 2), přičemž v paragrafovém vyjádření tamtéž již správně pod bodem B), jímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný JUDr. J. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně, z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. proto, že bylo rozhodnuto a částečném zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitka nesprávného hmotně právního posouzení se týkala právní kvalifikace skutku popsaného v bodě A 1-7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný poukázal na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle kterého se trestný čin posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Vyslovil přesvědčení, že skutek, jímž byl uznán vinným, měl být právně posouzen jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., který se stal součástí trestního zákona č. 140/1961 Sb. novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Výhodnost použití pozdějšího zákona v dané věci spatřoval dovolatel v tom, že citovaná novela zavedla do trestního zákona současně i zvláštní ustanovení o účinné lítosti v §147a tr. zák. Uvedl, že nedoplatky na zdravotním a sociálním pojištění, jež v rozhodném období řádně neodváděl, byly uhrazeny ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto svého názoru vyvodil, že předpoklady pro zánik trestnosti na základě účinné lítosti byly v jeho případě splněny, a soudy jej měly obžaloby zprostit podle §226 písm. e) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení (správně rozsudek) Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten, co se týče důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyslovil přesvědčení, že konkrétní námitky pod něj lze subsumovat, ale postrádají opodstatnění. Soudy podle státního zástupce správně aplikovaly ustanovení §255 tr. zák., neboť bylo pro obviněného příznivější nežli nové ustanovení §147 a §147a tr. zák. Domníval se, že ani hypoteticky by nebylo možné v dané věci použít ustanovení o účinné lítosti podle §147a tr. zák., jelikož před vynesením odsuzujícího rozsudku nedošlo k uhrazení všech nedoplatků na zdravotním a sociálním pojištění. Rovněž připomněl, že porovnáním trestních sazeb obou trestných činů v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách je nová právní úprava pro obviněného jednoznačně přísnější. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze přihlížet, neboť odvolací soud nerozhodoval o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání. S ohledem na výše uvedené státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou obviněný výslovně použil, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání v posuzované věci soud druhého stupně nepřistoupil. Z podnětu odvolání obviněného byl totiž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 částečně zrušen. Z tohoto důvodu nepřicházelo v úvahu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v úvahu.
Námitku, jíž obviněný odůvodnil vadné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. a na něj navazující ustanovení §147a tr. zák. o účinné lítosti se stal součástí trestního zákona s účinností od 1. 1. 1998 na základě zákona č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Do 31. 12. 1997 byla protiprávní jednání odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 právně posuzována jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
Soud prvního stupně vynesl rozsudek ve věci obviněného JUDr. J. H. dne 19. 6. 2006, přičemž odsouzen byl dovolatel za skutky spáchané v letech 1994 až 1997, tedy před účinností výše uvedené novely trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 8 proto musel řešit otázku, zda je namístě aplikovat dřívější anebo pozdější znění trestního zákona, což učinil a vyhodnotil tak, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější. Své úvahy o respektování ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. také ve svém rozsudku náležitě odůvodnil na str. 16. S právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který na str. 6 napadeného rozsudku se, byť stručně, vypořádal se stejnou námitkou uplatněnou obviněným již v odvolání.
Vzhledem k poněkud kusé a ne zcela přesné argumentaci odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za vhodné jeho jinak správný právní závěr doplnit. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle §147a tr. zák., jež se vztahuje k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, stanoví jako podmínku zániku trestnosti uvedeného trestného činu dodatečné splnění porušené povinnosti pachatelem, avšak nejpozději předtím, než soud prvního stupně přistoupí k vyhlašování rozsudku (nikoli tedy po zahájení trestního stíhání, jak je uvedeno na str. 6 napadeného rozsudku). Za dodatečné splnění ve smyslu ustanovení §147a tr. zák. je považováno pouze uhrazení dlužných částek v plném rozsahu. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jež Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení není oprávněn zpochybňovat, je zřejmé, že k uhrazení veškerých dlužných částek v této věci nedošlo ve stadiu před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ani později. Soud prvního stupně na str. 38 rozsudku zrekapituloval, které z poškozených subjektů – příjemců příslušných plateb byly uspokojeny zcela. Z listinného důkazu založeného na č. l. 3132a – 3135 trestního spisu tzv. přehledu o „Uspokojení konkursních věřitelů“ ze dne 24. 9. 2004 a výpovědi správce konkursní podstaty JUDr. Z. U. učiněné v hlavním líčení dne 30. 3. 2005 (č. l. 3149) jednoznačně vyplývá, že poškození jako konkursní věřitelé nebyli uspokojeni v plném rozsahu. Tato skutečnost vyplývá již ze samotného smyslu institutu prohlášení konkursu, k němuž podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů /zrušeném zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), ve znění pozdějších předpisů/ došlo při zjištění stavu úpadku fyzické osoby, byla-li podnikatelem a právnické osoby. Úpadek podle §1 zákona o konkursu a vyrovnání mohl nastat z důvodu insolvence dlužníka nebo jeho předlužení (případně nastal stav úpadku v obou jeho formách). Účelem konkursního řízení tak bylo uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který nebyl schopen po delší dobu plnit své splatné pohledávky vůči více věřitelům nebo jestliže jeho splatné závazky byly vyšší než jeho majetek. S ohledem na zásadu poměrného uspokojování konkursních (i tzv. nekonkursních) věřitelů v naprosté většině případů tak nebylo možné uhradit existující závazky úpadce v jejich skutečné výši.
V této souvislosti dovolací soud považuje za vhodné uvést, že dlužné částky ve smyslu §147a tr. zák. představují nižší peněžní částky, než ty, jež vyjadřují trestným činem způsobenou škodu, neboť povinnost uhradit dodatečně povinné platby se nevztahuje na sankce spojené s nesplněním zákonné povinnosti odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 909). Tento fakt Nejvyšší soud zohlednil a při posuzování, zda dluh na pojistném byl či nebyl jednotlivým poškozeným splacen v celé výši, vycházel z částek nezahrnujících penále a úroky z prodlení, jak jsou uvedeny jednotlivými poškozenými (viz č. l. 844, 941, 968, 972, 978, 989, 998, 1003).
Podmínka úhrady dlužné částky v celé její výši před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně platí rovněž v případě trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti upravené v §214 tr. zák. je podle soudní praxe možné použít (za splnění další podmínky – trestný čin neměl trvale nepříznivých následků) výlučně v případech, kdy pachatel (či na něho jiná osoba) zaplatí celou část dlužného výživného, jehož neplacením měl spáchat trestný čin. (Srov. č. 49/2007 Sb. rozh. tr.) S ohledem na téměř shodný předmět právní úpravy zvláštního ustanovení o účinné lítosti neshledal Nejvyšší soud důvod ke změně výkladu splnění podmínky úhrady dlužné částky v celém jejím rozsahu ani ve vztahu k trestnému činu podle §147 tr. zák. Jestliže tedy předtím, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, pachatel uhradil pouze část dlužného pojistného na zdravotním a sociálním pojištění, jehož neplacením se dopustil trestné činnosti, nelze uvažovat o naplnění zákonných předpokladů ustanovení §147a tr. zák. Zánik trestnosti trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti byl tudíž v posuzované trestní věci vyloučen. (Navíc Nejvyšší soud ponechává bez dalšího otázku, zda v případě splnění povinnosti odvést příslušné částky správcem konkursní podstaty, nikoli tedy pachatelem nebo jinou osobou za něho, by použití ustanovení §147a tr. zák. bylo možné.) Z tohoto důvodu a také vzhledem k trestním sazbám za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nelze tvrzení obviněného o výhodnosti nové právní úpravy uvedené v jeho dovolání akceptovat. Vzhledem k výši způsobené škody, jež přesáhla částku 45 milionů korun (mnohonásobně tak byla překročena spodní hranice škody „velkého rozsahu“ ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., jež činí 5 000 000,- Kč), by v případě aplikace pozdějšího zákona byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák., za nějž je možno uložit trest odnětí svobody na jeden rok až osm let (viz §147 odst. 2 tr. zák.). Zatímco za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl dovolatel uznán vinným, je stanoven trest odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let. Trestní zákon platný do 31. 12. 1997 tedy připouštěl odsoudit dovolatele k trestu odnětí svobody, jehož spodní i dolní hranice jsou nižší, byl proto evidentně pro obviněného příznivější.
Všechny shora uvedené okolnosti svědčí o neopodstatněnosti dovolatelových námitek proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Soudy nižších stupňů se nedopustily žádného pochybení a správně v této věci na zjištěný skutkový stav aplikovaly znění trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová