ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.490.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 490/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný J. F. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 12 To 165/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 67/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 2 T 67/2005, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kterého se společně s obviněným J. L. dopustili skutkem uvedeným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný J. F. odsouzen podle §126 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 4 roky.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podali obvinění J. F. a J. L. a státní zástupce v neprospěch posledně jmenovaného obviněného odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 12 To 165/2007, mimo jiné tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve vztahu k obviněnému J. F. výrok o náhradním trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud znovu tak, že tomuto obviněnému uložil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce, přičemž v ostatních výrocích, které se ho týkají, zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Krajský soud rozhodl rovněž o odvoláních spoluobviněného J. L. a státního zástupce.
Obviněný J. F. podal dne 12. 3. 2008 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), pro který byl stíhán a odsouzen. Jak v této souvislosti obviněný uvádí, soudy nižších stupňů se zaměřily pouze na zjišťování stavu úpadku ve formě předlužení, aniž by současně použily ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, o stavu úpadku dlužníka ve formě insolvence.
Obviněný J. F. je přesvědčen, že k závěru o předlužení obchodní společnosti S., spol. s r. o., dospěly soudy obou stupňů jen na základě účetních dokladů, takže jejich zjištění je předčasné a neúplné. Podle názoru obviněného vymezení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá skutkové podstatě trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž z provedeného dokazování údajně jednoznačně nevyplynulo, kdy se obchodní společnost S., spol. s r. o., dostala do stavu úpadku. Obviněný proto považuje za nesprávné závěry vyslovené ve znaleckém posudku znalce Ing. J. P., který podle obviněného přesně neoznačil okamžik vzniku stavu úpadku dlužníka. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že ve stavu úpadku se mohla jmenovaná obchodní společnost ocitnout i přede dnem 1. 5. 2000, kdy jednání, pro které byl stíhán a odsouzen, nebylo trestným činem. Podle názoru obviněného tedy soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a pochybily i při použití zásady „in dubio pro reo“. V tomto postupu obviněný spatřuje nepřípustný zásah do svých ústavně zaručených práv.
Dále obviněný J. F. poukazuje na změnu trestního zákona, k níž došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím. Obviněný tvrdí, že citovaným zákonem zanikla trestnost posuzovaného činu, a proto již jen z tohoto důvodu by mělo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Navíc zánik trestnosti uvedeného trestného činu je podle obviněného významný i z hlediska použití zásady „in dubio pro reo“.
Obviněný J. F. zpochybnil i správnost posouzení materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle přesvědčení obviněného byl totiž v době rozhodování soudů nižších stupňů již schválen zákon č. 296/2007 Sb. oběma komorami Parlamentu České republiky, což odvolací soud měl vzít v úvahu při svém rozhodování. Obviněný ve svém dovolání rovněž zpochybňuje naplnění formálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Jak dále obviněný zdůraznil, v posuzované věci jednal toliko z nevědomé nedbalosti, neboť nevěděl o možnosti ohrožení zájmu na řádném průběhu konkursního řízení.
Závěrem svého dovolání obviněný J. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 2 T 67/2005, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. F. do dne vydání tohoto usnesení Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. F. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. F. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. F. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud namítá nesprávnost závěrů znaleckého posudku znalce Ing. J. P. a vytýká, že soudy vyvodily své závěry o úpadku ve formě předlužení pouze z účetních dokumentů obchodní společnosti S., spol. s r. o. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. F., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku) a z odlišné verze skutkového děje (pokud jde o existenci úpadku obchodní společnosti S., spol. s r. o.), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný J. F. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky obviněného J. F., jejichž prostřednictvím vytýká porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc zásada presumpce neviny se sice ve vztahu k obviněnému uplatňuje ze strany orgánů činných v trestním řízení ve všech stadiích trestního řízení, ovšem jen dokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného (viz ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., a §2 odst. 2 tr. řádu). Proto se nelze dovolávat presumpce neviny poté, co již byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem, tedy ani např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné námitky za takové, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. F., v jejímž rámci v podstatě zpochybňuje naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), pro který byl stíhán a odsouzen. Jde zejména o tvrzení obviněného, podle něhož v posuzované věci soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily mimotrestní právní normu obsaženou v ustanoveních §1 a §3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007.
Pokud jde o trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho mohl dopustit ten, kdo nesplnil svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Tuto zákonnou povinnost musela odpovědná osoba, tj. dlužník nebo osoba jednající za něj ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák. (např. statutární orgán, likvidátor, zákonný zástupce fyzické osoby – podnikatele), splnit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla o stavu úpadku.
Stav úpadku byl v době do 31. 12. 2007 vymezen ustanoveními §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů [nyní je pojem úpadku vymezen v ustanovení §3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Jak dále vyplývá z ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dlužník byl v úpadku tehdy, jestliže měl více věřitelů a nebyl schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, mělo se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. O stav úpadku ve formě předlužení ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, šlo v případě, když byla dlužníkem právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel a jestliže tato osoba měla více věřitelů a její splatné závazky byly vyšší než její majetek. Do ocenění dlužníkova majetku se ovšem musel zahrnout i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, pokud bylo možné důvodně předpokládat, že příjem převýší náklady při pokračování podnikatelské činnosti. Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při ocenění majetku pro účely předlužení nelze při znaleckém zkoumání vycházet výhradně z cen účetních či jen z cen tržních. V rámci konkursního řízení se totiž majetek úpadce, který spadá do konkursní podstaty, zpeněžuje nikoli za účetní, nýbrž za tržní ceny. Při ocenění movitých věcí a dalších penězi ocenitelných hodnot náležejících do konkursní podstaty tedy znalec zpravidla musí vycházet z reálné průměrné ceny, za kterou lze majetek prodat. Zpeněžují-li se nemovitosti, je třeba ve znaleckém posudku stanovit cenu v daném místě a čase obvyklou (srov. Kotoučová, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 62, Zelenka, J., Maršíková, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 508 a 509).
Z trestního spisu vedeného v posuzované věci u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 67/2005 (viz jeho č. l. 818) je patrné, že stav úpadku ve formě předlužení trval v případě dlužníka – obchodní společnosti S., spol. s r. o., ode dne 31. 12. 2000, a nikoli již dříve, tedy před účinností zákona č. 105/2000 Sb., jímž byla od 1. 5. 2000 zavedena trestnost činu podle 126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jak se mylně domnívá obviněný J. F. Uvedený skutkový závěr o době a existenci stavu úpadku přitom vychází zejména z účetní závěrky jmenované obchodní společnosti, přičemž soudy obou stupňů ho náležitě promítly do odůvodnění svých rozsudků (viz s. 8 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 8 rozsudku odvolacího soudu). O předlužení obchodní společnosti S., spol. s r. o., tudíž nemá ani dovolací soud žádné pochybnosti, neboť – jak vyplývá z rozhodných skutkových okolností – tato obchodní společnost měla více věřitelů a souhrn jejích závazků v inkriminovaném období přesahoval hodnotu jejího majetku. Již toto zjištění zcela postačovalo k závěru o povinnosti obviněného J. F. (a spoluobviněného J. L.) podat návrh na prohlášení konkursu úpadce, aniž by současně bylo zapotřebí zkoumat, zda ve vztahu k jmenované obchodní společnosti nenastal úpadek též ve formě insolvence. Podmínkou pro vznik zmíněné zákonné povinnosti, a tedy i k založení odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), totiž nebylo to, aby nastal stav úpadku v obou výše uvedených formách současně. V konkrétním případě zcela postačí, jestliže úpadek dlužníka nastal alespoň v jedné ze dvou zákonem předpokládaných forem. Soudy nižších stupňů tedy uplatnily ustanovení §1 a §3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, správně, takže Nejvyšší soud odmítl námitku obviněného, kterou zpochybnil správnost posouzení stavu úpadku obchodní společnosti S., spol. s r. o., jako neopodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného J. F., jejímž prostřednictvím vytkl nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). K tomu je třeba připomenout, že citovaného trestného činu se mohl pachatel dopustit z hlediska zavinění jen úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.), a to ve formě úmyslu přímého [§4 písm. a) tr. zák.] anebo alespoň eventuálního [§4 písm. b) tr. zák.].
Jak přitom vyplývá z tzv. skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný J. F. (společně s obviněným J. L.) jako jednatelé obchodní společnosti S., spol. s r. o., která se v důsledku jejich obchodního vedení dostala od 31. 12. 2000 do stavu úpadku ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, a od uvedeného data se tedy jmenovaná obchodní společnost stala předluženou, přičemž o této skutečnosti se oba obvinění dozvěděli dne 6. 4. 2001, nesplnili svou zákonnou povinnost podle §3 odst. 1, 2 citovaného zákona podat návrh na prohlášení konkursu. Zmíněnou povinnost oba obvinění nesplnili ani do 9. 4. 2002, kdy naopak na valné hromadě obchodní společnosti S., spol. s r. o., jako jediní společníci a jednatelé rozhodli (se souhlasem valné hromady uvedené obchodní společnosti, kterou však představovali právě oba obvinění) o převodu svých obchodních podílů v této společnosti na P. K. a rozhodli též o svém odvolání z funkce jejích jednatelů a o jmenování P. K. novým jednatelem. Těmito změnami se přitom obvinění chtěli zprostit svých povinností a odpovědnosti jako členů statutárního orgánu předlužené obchodní společnosti S., spol. s r. o. Z takto formulované skutkové věty podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá zavinění obou obviněných ve formě jejich přímého úmyslu, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Přitom soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, opřel skutkový závěr o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu zejména o znalecký posudek Ing. J. P., znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, který v něm mimo jiné konstatoval, že nejpozději ke dni 6. 4. 2001 se obviněný J. F. dozvěděl o vzniku předlužení jmenované obchodní společnosti.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání (opomenutí) obviněného J. F. popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě nemožnosti uspořádat v konkursním řízení majetkové poměry dlužníka, který je v úpadku, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal, když nebylo včas zahájeno konkursní řízení. O tom, že obviněný nechtěl splnit svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, svědčí i poměrně dlouhá doba, po kterou věděl o úpadku obchodní společnosti S., spol. s r. o., přičemž s ohledem na stejné chování spoluobviněného J. L. nemohl obviněný J. F. spoléhat ani na jinou osobu, která by snad místo obviněných podala návrh na prohlášení konkursu. Naopak oba obvinění po uplynutí jednoho roku od momentu, kdy se dozvěděli o úpadku jmenované obchodní společnosti, účelově převedli své obchodní podíly na J. K., jenž byl osobou zjevně nezpůsobilou pokračovat v podnikání, resp. iniciovat zahájení konkursního řízení, když podle své výpovědi ani nevěděl, jaké dokumenty podepsal a že se stal společníkem a jednatelem jmenované obchodní společnosti. Ostatně tento účel, který vyjadřuje úmysl obviněného a spočívá ve snaze vyhnout se splnění povinnosti podat za obchodní společnost S., spol. s r. o., návrh na prohlášení konkursu na její majetek, soud prvního stupně výslovně formuloval v závěru skutkové věty ve výroku o vině svého rozsudku, takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění obviněného J. F. Stejný právní názor pak byl vysloven i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 966/2007, publikovaném pod č. T 1032. v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007.
Na základě uvedené argumentace Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou i tu námitku obviněného J. F., kterou zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007).
Zjevně neopodstatněnou námitkou je i tvrzení obviněného J. F., podle něhož posuzovaným skutkem nenaplnil materiální stránku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jehož spácháním byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného J. F., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje zájem společnosti na splnění zákonné povinnosti podat za dlužníka, který byl předlužen, návrh na prohlášení konkursu. Přesto obviněný nesplnil tuto povinnost a neučinil tak ani v poměrně dlouhém časovém období, které uplynulo od okamžiku, kdy se o ní prokazatelně dozvěděl. O naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí i skutečnost, že obviněný se naopak snažil vyhnout splnění své zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu převodem obchodního podílu na jinou osobu (tj. na svědka P. K.), která k tomu zjevně nebyla způsobilá ani dostatečně informovaná. Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, resp. upozorňuje na změnu zákonné úpravy, o jejímž významu je zmínka níže.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného J. F., podle něhož v době rozhodování odvolacího soudu došlo zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, mimo jiné ke zrušení ustanovení §126 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že soudy nižších stupňů postupovaly v posuzované věci zcela v souladu s právními normami, které byly platné a účinné v době jejich rozhodování. Zákon č. 296/2007 Sb., na který v této souvislosti poukazuje obviněný, totiž nabyl platnosti zveřejněním ve Sbírce zákonů dne 29. 11. 2007, tedy až po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu, nehledě již ke skutečnosti, že nabyl účinnosti (s nepodstatnou výjimkou) až dnem 1. 1. 2008. Přitom za součást právního řádu je třeba považovat jen takové právní předpisy, které byly stanoveným způsobem vyhlášeny (publikovány) ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv. Ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, se za okamžik vyhlášení zákona považuje den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů, který je uveden v jejím záhlaví. Tímto dnem současně nabývá zákon nebo jiný právní předpis platnosti. Do uvedené doby tedy zákon č. 296/2007 Sb. nebyl součástí českého právního řádu, takže ho odvolací soud nemohl použít na posuzovaný případ ani k němu jakkoli přihlížet, jak se obviněný mylně domnívá svém dovolání.
Z výše uvedených důvodů proto podle Nejvyššího soudu neobstojí tvrzení obviněného J. F. o údajně nesprávném použití ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti zákona. Podle citovaného ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, pak uvedené ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (viz rozhodnutí pod č. 17/2007 Sb. rozh. tr.). Případnou pozdější změnu trestního zákona nebo jiného zákona, od něhož se odvíjí trestnost činu, jde-li o změnu ve prospěch pachatele trestného činu (odsouzeného), lze zohlednit nikoli dodatečným přehodnocením trestnosti činu, ale jen na podkladě zvláštních, přechodných ustanovení příslušné novely nebo trestního zákona samotného, a to postupem podle §465 odst. 1 tr. řádu. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 296/2007 Sb. však nemá žádné přechodné ustanovení o tom, že by snad bylo třeba přehodnotit dřívější pravomocná odsouzení učiněná na podkladě předchozí (zrušené) právní úpravy, a že by se nemělo pokračovat ve výkonu trestu uloženého za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), ani nijak nemodifikuje již uložené tresty za tento trestný čin, třebaže zrušila citované ustanovení, a tím i trestnost činu naplňujícího znaky jeho skutkové podstaty. Takovou úpravou dal zákonodárce zřetelně najevo svou vůli ponechat nedotčená pravomocná odsouzení za trestný čin naplňující skutkovou podstatu podle citovaného, byť již zrušeného ustanovení trestního zákona. V posuzované věci proto nelze pochybovat o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o výrok o vině a trestu vyplývající z jejich rozsudků.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. F. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y