ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.662.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 662/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. Ch. a J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 471/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 2 T 92/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. J. Ch. a J. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. Ch. a J. B. byli rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 2 T 92/2004, uznáni vinnými trestným činem nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku.
Za to byl obviněným Ing. J. Ch. a J. B. uložen každému podle §181e odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanovil soud obviněným podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Současně byl oběma obviněným uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spojených s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady a v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů v obchodních společnostech zabývajících se nakládáním s nebezpečnými odpady, pokud by funkce statutárního orgánu souvisela s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady, a to na dobu 2 roky.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-západ napadli odvoláními jak obvinění Ing. J. Ch. a J. B., tak v jejich neprospěch státní zástupce. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že oba obviněné uznal vinnými trestnými činy nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák. Těchto trestných činů se obvinění dopustili podle rozsudku odvolacího soudu tím, že nejméně v době od 2. poloviny roku 2001 do 10. 5. 2002 při řízení provozu obchodní společnosti P., s. r. o., v areálu ÚVR M. p. B. obviněný Ing. J. Ch. jako jednatel této obchodní společnosti a odpadový hospodář a obviněný J. B. jako technolog vědomě provozovali hospodářskou činnost spočívající v úpravě a likvidaci nebezpečných odpadů v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a se schváleným provozním řádem, když nechali shromažďovat nebezpečné odpady v neschválené nádrži, která nebyla zabezpečena proti vnějším vlivům a únikům škodlivin do prostředí, a dále v rozporu se závaznými limity byl vypouštěn tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace. Tím obvinění způsobili zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod v M. p. B.
Za uvedené trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §182 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně byl oběma obviněným uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spojených s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady a v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů v obchodních společnostech zabývajících se nakládáním s nebezpečnými odpady, pokud by funkce statutárního orgánu souvisela s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady, a to na dobu 2 roky.
Podle §256 tr. řádu pak Krajský soud v Praze týmž rozsudkem zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných Ing. J. Ch. a J. B.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění Ing. J. Ch. a J. B. dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 725/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného Ing. J. Ch. podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu ohledně obviněného J. B. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B., neboť ho shledal zjevně neopodstatněným.
Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Krajský soud v Praze znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 471/2007, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 2 T 92/2004. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté odvolací soud rozhodl ve věci tak, že uznal obviněné Ing. J. Ch. a J. B. vinnými trestnými činy nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterých se dopustili tím, že nejméně v době od 2. poloviny roku 2001 do 10. 5. 2002 při řízení provozu obchodní společnosti P., s. r. o., v areálu ÚVR M. p. B. obviněný Ing. J. Ch. jako jednatel této obchodní společnosti a odpadový hospodář a obviněný J. B. jako technolog vědomě provozovali hospodářskou činnost spočívající v úpravě a likvidaci nebezpečných odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem a s obecně závaznými právními předpisy, tj. zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 31. 12. 2001, zejména s jeho ustanoveními §7 odst. 4 písm. a) a b), a s ustanoveními §13 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 písm. i) a §19 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, jakož s jejich prováděcími právními předpisy, tedy v rozporu s vyhláškou č. 337/1997 Sb., kterou se vydává Katalog odpadů a stanoví další seznamy odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 334/1999 Sb., a s vyhláškou č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů, a dále v rozporu s ustanoveními §16 odst. 1 a §39 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
V pracovní návaznosti přitom obvinění nechali shromažďovat nebezpečné odpady v neschválené nádrži, která nebyla zabezpečena proti vnějším vlivům a únikům škodlivin do prostředí, a dále v rozporu se závaznými limity nechali vypouštět tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace. Tím obvinění způsobili zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod v M. p. B., a tedy i zhoršování kvality vody B. potoka na úseku z M. p. B. k jeho ústí v obci M. a ohrožení živých organizmů, zejména populace ryb žijících v tomto úseku, přičemž s tímto následkem museli být vzhledem ke svému postavení a kvalifikaci srozuměni.
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §182 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
Podle §256 tr. řádu pak Krajský soud v Praze týmž rozsudkem zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných Ing. J. Ch. a J. B.
Tento rozsudek Krajského soudu v Praze napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Ing. J. Ch. podal dovolání dne 4. 4. 2008 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného je napadené rozhodnutí nesprávné, neboť odvolací soud ve skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl, která ustanovení provozního řádu měl obviněný svým jednáním porušit. Navíc ve vztahu k trestnému činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. má obviněný za to, že nelze jednat v rozporu s katalogem odpadů, který byl zveřejněn vyhláškami Ministerstva životního prostředí č. 337/1997 Sb., č. 381/2001 Sb. a č. 334/1999 Sb. Obviněný považuje odkaz na ustanovení §13 odst. 3 a §14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, v popisu skutku za zcela nepatřičný, neboť povinnosti v nich zakotvené nebyly předmětem dokazování odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud vtělil citované právní normy do skutkové věty ve výroku o vině svého rozsudku, porušil tím podle názoru obviněného jeho právo na spravedlivý proces. Závažné pochybení shledává obviněný v tom, že Krajský soud v Praze ve skutkové větě napadeného rozsudku výslovně neuvedl, jaký nebezpečný odpad byl vypouštěn z nádrže a zda tím došlo k zamoření či ohrožení životního prostředí na území o rozloze nejméně 5 ha či na zvlášť chráněném území, jaké druhy živočichů a rostlin byly na tomto území ohroženy nebo poškozeny, zda k ohrožení živočichů došlo na vodním toku dlouhém alespoň 2 km a zda je B. potok vodním zdrojem, u něhož je stanoveno ochranné pásmo. Podle přesvědčení obviněného činností obchodní společnosti P., s. r. o., nedošlo k poškození životního prostředí způsobem uvedeným v §181e odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., obviněný Ing. J. Ch. zejména namítá, že mu nebyl prokázán úmysl poškodit čističku odpadních vod. Jak dále uvádí obviněný, jeho zájmem bylo naopak zajistit funkčnost čističky, ovšem k jejímu poškození došlo v důsledku působení tenzidů, které obchodní společnost P., s. r. o., vůbec nezpracovávala. Navíc je obviněný přesvědčen, že odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávným právním závěrům stran objektivní stránky obou trestných činů, jimiž ho uznal vinným.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 471/2007, a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.
Obviněný J. B. podal dovolání dne 12. 5. 2008 a opřel ho o dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu není jednoznačně popsáno jeho jednání. Krajský soud v Praze podle obviněného zcela opomenul uvést v popisu skutku ustanovení provozního řádu, která měl obviněný porušit svým jednáním, a rovněž nepopsal druh nebezpečných odpadů. Obviněný nesouhlasí ani s odkazem na ustanovení §13 odst. 3 a §14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, v popisu skutku, neboť povinnosti v nich zakotvené nebyly předmětem dokazování u odvolacího soudu. Nadto je obviněný přesvědčen, že nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi porušením právních norem citovaných v napadeném rozsudku odvolacího soudu a protiprávním následkem, jehož způsobení je mu kladeno za vinu. Navíc podle obviněného vyhlášky zde uvedené neukládají svým adresátům žádnou povinnost, takže mu v tomto směru nelze vytýkat jakékoli pochybení, přičemž vyhláška č. 334/1999 Sb. se dokonce ani netýká nebezpečných odpadů. Pokud jde o porušení ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů, obviněný je přesvědčen, že jako technolog vůbec neměl povinnost žádat vodoprávní úřad o vypouštění odpadů do kanalizace a že ani nelze učinit závěr o příčinné souvislosti mezi porušením této povinnosti a protiprávním následkem. Konečně obviněný zaměřil své výhrady i vůči závěru odvolacího soudu, jímž bylo konstatováno porušení povinnosti zakotvené v §39 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Protože citované ustanovení obsahuje několik samostatných povinností, Krajský soud v Praze podle názoru obviněného pochybil, pokud nespecifikoval konkrétní povinnost, kterou měl obviněný porušit svým jednáním.
Podle obviněného J. B. odvolací soud ve svém rozsudku neoznačil ani způsob, jakým měl neoprávněně nakládat s odpady. Své výhrady obviněný zaměřil i proti závěru Krajského soudu v Praze, podle něhož jednáním obviněného došlo k ohrožení ryb žijících v B. potoce. Obviněný považuje tento závěr za nepodložený žádnými důkazy, přičemž v posuzované věci není vyloučeno ani to, že k úhynu ryb došlo vlivem úniku toxických kovů z obchodní společnosti K. M., a. s., do povrchových vod. Odvolací soud se podle názoru obviněného pečlivě nevypořádal ani se subjektivní stránkou obou trestných činů, jimiž ho uznal vinným, neboť ze skutkové věty údajně nelze jednoznačně dovodit formu zavinění obviněného.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný J. B. namítl, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze byl toliko formálně přepsán, aniž by se odvolací soud zabýval věcnou stránkou posuzovaného případu. Jak dále uvádí obviněný ve svém dovolání, odvolací soud pochybil i v tom směru, pokud nepřihlédl k zásadě „in dubio pro reo“, protože v posuzované věci podle názoru obviněného není z opatřených důkazů zcela zřejmé, zda příčinou zhoršování kvality vody v B. potoce a snížení účinnosti čističky odpadních vod bylo jeho jednání.
Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc přikázal podle §265l odst. 1 a 3 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, anebo aby po zrušení napadeného rozsudku dovolací soud podle §265m tr. řádu sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprostí obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných Ing. J. Ch. a J. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného Ing. J. Ch., podle názoru státního zástupce odvolací soud sice nevyjmenovává konkrétní ustanovení provozního řádu obchodní společnosti P., s. r. o., k jejichž porušení došlo jednáním obou obviněných, ale z odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 8 a 9) je zřejmé, že účelem provozního řádu bylo vymezit povinnosti při zabezpečení řádného chodu podniku. Státní zástupce nesouhlasí ani s tvrzením obviněného, podle něhož předmětem dokazování odvolacího soudu nebyl obsah vyhlášek č. 337/1997 Sb., č. 381/2001 Sb. a č. 334/199 Sb., resp. konkrétních ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., protože o právních normách se dokazování nekoná (platí pravidlo „iura novit curia“). Podle přesvědčení státního zástupce se v posuzované věci naopak vedlo dokazování i stran porušení povinností uložených citovanými právními normami, když jeho výsledky jsou shrnuty na s. 6 a 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu. Státní zástupce má rovněž za to, že odvolací soud nepochybil ani v případě vymezení rozsahu a povahy ohrožení životního prostředí, protože jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (viz s. 9 a 10), jednáním obviněných došlo k ohrožení životního prostředí. Státní zástupce se neztotožnil ani s další námitkou obviněného, podle něhož došlo k narušení činnosti čističky odpadních vod vlivem tenzidů vypouštěných do kanalizace, které obchodní společnost P., s. r. o., údajně nezpracovávala. Jak v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, napadený rozsudek neklade obviněným za vinu způsobení konečného selhání čističky odpadních vod, což obviněný nevzal v úvahu. Státní zástupce je proto přesvědčen, že odvolací soud v rámci opakovaného projednání odvolání obou obviněných i státního zástupce dodržel závazný právní názor vyslovený v dřívějším dovolacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. J. Ch., neboť je zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného J. B., podle názoru státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství jednáním obviněných došlo k ohrožení životního prostředí, zejména B. potoka, když v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 9 a 10). Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného, podle níž došlo k porušení právních předpisů o ochraně životního prostředí před nebezpečnými odpady v důsledku činnosti právnické osoby, neboť za činnost právnické osoby odpovídají osoby jednající jejím jménem (resp. za ni). Jak dále státní zástupce zdůraznil, odvolací soud vyhověl v rámci opakovaného projednání odvolání obou obviněných i státního zástupce těm požadavkům, jež byly vysloveny v dřívějším dovolacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto je třeba považovat napadený rozsudek za správný a bez vad. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl i dovolání obviněného J. B., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. J. Ch. a J. B. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, oba obvinění opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Nejvyšší soud dále považuje za nutné zdůraznit, že oba obvinění zčásti opět uplatnili námitky, které byly již v dřívějším dovolacím řízení shledány jako neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebo jako neopodstatněné.
Obviněný Ing. J. Ch. ve svém dovolání nesouhlasí mimo jiné se závěrem odvolacího soudu, pokud ten konstatoval porušení ustanovení §13 odst. 3 a §14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť povinnosti zakotvené v citovaných ustanoveních soud neučinil předmětem svého dokazování. V tomto postupu odvolacího soudu shledává obviněný zásah do svého práva na obhajobu. Podle obviněného nebyl prokázán ani jeho úmysl poškodit čističku odpadních vod.
K uvedeným výtkám obviněného Ing. J. Ch., jimiž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování, zejména pokud jde o jeho zaměření na porušení příslušných ustanovení zákona o odpadech, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jde o procesní námitky, které nespadají pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože takové případné vady nemají charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zde lze odkázat na podrobné úvahy Nejvyššího soudu v této věci vyjádřené již v jeho předchozím dovolacím usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 725/2007 (zejména na s. 5 a 6). Zmíněné výhrady obviněného tedy nemohly být předmětem posuzování ani v dalším dovolacím řízení.
Obdobný závěr platí též pro tu námitku obviněného Ing. J. Ch., kterou odvolacímu soudu vytýká údajné porušení svého práva na obhajobu. Právo na obhajobu je sice jako významné procesní právo garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz zejména čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Jde však o procesní právo (viz též §2 odst. 13 a §33 tr. řádu), které nijak nesouvisí s otázkou správnosti právního posouzení stíhaného skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, takže jeho případné porušení není způsobilé naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Některé nejvýraznější zásahy do práva na obhajobu pak mohou založit existenci jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. c), d) nebo l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.
Ostatní námitky obviněného Ing. J. Ch. sice již odpovídají použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, jímž zpochybnil odkaz odvolacího soudu na mimotrestní právní normy, které obviněný svým jednáním porušil při nakládání s nebezpečnými odpady, dále o jeho výhrady týkající se chybějící konkretizace odkazu na porušená ustanovení provozního řádu obchodní společnosti P., s. r. o., a druhu uloženého nebezpečného odpadu, jakož i námitky ohledně důsledků, k nimž mělo dojít na životním prostředí.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z tzv. skutkové věty uvedené ve výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 471/2007 – obviněný Ing. J. Ch. (a spolu s ním i obviněný J. B.) postupoval v rozporu zejména s ustanoveními §7 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 31. 12. 2001, a dále v rozporu s ustanoveními §13 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 písm. i), §19 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, jakož i s jejich prováděcími právními předpisy, tedy s vyhláškou č. 337/1997 Sb., kterou se vydává Katalog odpadů a stanoví další seznamy odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 334/1999 Sb., a s vyhláškou č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů. Dále odvolací soud dovodil rozpor jednání obviněných s ustanoveními §16 odst. 1 a §39 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Takové označení mimotrestních právních norem považuje Nejvyšší soud ve spojení s odůvodněním napadeného rozsudku (viz jeho s. 6 a 7) za dostatečně konkrétní k vyjádření protiprávnosti jednání obviněných. Tím byla odstraněna vada, kterou obviněný Ing. J. Ch. jako jedinou důvodně vytkl ve svém dřívějším dovolání. Navíc odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho předchozím usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 725/2007, vtělil do zmíněné skutkové věty též odkaz na právní předpis účinný do 31. 12. 2001, takže tím vyhověl i požadavku na posouzení jednání obviněných z hlediska časové působnosti zákonů, jichž se dovolává trestní zákon (§16 odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud se zde nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného Ing. J. Ch., podle něhož nelze porušit vyhlášky citované ve výroku o vině v napadeném rozsudku, neboť se jimi zveřejňuje pouze tzv. Katalog odpadů. Vyhláška č. 337/1997 Sb., kterou se vydává Katalog odpadů a stanoví další seznamy odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 334/1999 Sb., a vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů, jsou provádějícími předpisy k zákonům o odpadech účinným v době páchání posuzovaného skutku, tj. k zákonu č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Citované zákony ve svých ustanoveních §4 odst. 1, resp. §5 odst. 3 přímo odkazují na vyhlášku upravující Katalog odpadů, takže je její uvedení v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu zcela namístě, protože právě v takové vyhlášce je obsažen mimo jiné seznam nebezpečných odpadů, přičemž Nejvyšší soud ve svém dřívějším dovolacím rozhodnutí požadoval – kromě dalšího – též konkretizaci toho, v čem spočívá nebezpečnost odpadů, s nimiž obvinění nakládali. To pak odvolací soud podrobněji učinil na s. 6 a 7 napadeného rozsudku. Vyhlášky obsahující seznam nebezpečných odpadů tedy v podstatě navazují na příkaz zákonné normy, tj. na oba zmíněné zákony o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, přičemž takto vzájemně propojené právní předpisy je třeba vnímat v jejich souvislosti a návaznosti, a nikoli odděleně. Odvolací soud tedy podle Nejvyššího soudu postupoval správně, pokud v tzv. skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku výslovně označil i vyhlášky, které přímo navazují na ty zákonné normy, jejichž příslušná ustanovení obviněný porušil svým jednáním.
Nejvyšší soud neakceptoval ani obdobně formulovanou námitku obviněného Ing. J. Ch., že odvolací soud neuvedl v tzv. skutkové větě ve výroku o vině konkrétní ustanovení provozního řádu obchodní společnosti P., s. r. o., která měl porušit. Podle dovolacího soudu totiž provozní řád toliko konkretizoval povinnosti vyplývající z obecně závazných právních předpisů, zejména z příslušných zákonů o odpadech, a proto ve výroku o vině nebylo nezbytné zvlášť označovat konkrétní ustanovení takového vnitřního předpisu právnické osoby. Navíc skutková podstata trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. má tzv. blanketní dispozici, proto její naplnění je podmíněno porušením jiných, mimotrestních právních norem, jichž se dovolává, ale nikoli již porušením dalších vnitřních předpisů, které nemají charakter právních norem. To ostatně odpovídá i závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému v usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 725/2007, v němž byla shledána vada právního posouzení spočívající v chybějícím odkazu na příslušné právní předpisy, a nikoli na ustanovení provozního řádu. Jeho vydání pak předpokládalo jednak ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle něhož byla oprávněná osoba (provozovatel zařízení k využívání odpadů) povinna zneškodňovat odpady a upravovat a využívat nebezpečné odpady podle odsouhlaseného provozního řádu. Obdobnou povinnost obsahuje ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá provozovateli zařízení k využívání odpadů povinnost provozovat toto zařízení v souladu s jeho schváleným provozním řádem.
Zcela nedůvodnými shledal Nejvyšší soud rovněž ty námitky obviněného Ing. J. Ch., kterými odvolacímu soudu vytýká, že údajně nespecifikoval nebezpečné odpady ani neurčil, zda došlo k zamoření či ohrožení životního prostředí na území o rozloze nejméně 5 ha či na zvlášť chráněném území, jaké druhy živočichů a rostlin byly na tomto území ohroženy nebo poškozeny, zda k ohrožení živočichů došlo na vodním toku dlouhém alespoň 2 km a zda je B. potok vodním zdrojem, u něhož je stanoveno ochranné pásmo. Pokud jde o specifikaci nebezpečných odpadů, lze zcela odkázat jednak na popis skutku ve výroku o vině, jednak na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 7), z něhož nepochybně vyplývá, jaké nebezpečné odpady obvinění vypouštěli do životního prostředí. Tzv. skutková věta, v níž jsou vypouštěné odpady charakterizovány obsahem toxických kovů, ropných a dalších organických látek, tedy ve spojení s příslušnou částí odůvodnění napadeného rozsudku, kde jsou tyto odpady hodnoceny jako nebezpečné s poukazem na příslušný katalog odpadů, dává dostatečný podklad pro závěr, že obvinění skutečně vypouštěli do kanalizace nebezpečný tekutý odpad, který v podstatě zapříčinil ohrožení životního prostředí i selhání čističky odpadních vod. Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, zda k ohrožení životního prostředí došlo na větším území. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že podle §181a odst. 1 alinea 1 tr. zák. je třeba k poškození či ohrožení životního prostředí, aby k němu došlo na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k vyvolání protiprávního následku v podobě poškození či ohrožení životního prostředí nemusí dojít současně na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo, ale postačí, pokud je jednáním pachatele zasaženo alespoň jedno z těchto alternativně vyjmenovaných území. Podle závěru odvolacího soudu, který vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 9), k ohrožení životního prostředí došlo na úseku vodního toku (B. potoka) delším než 2 km, takže se jednalo o větší území ve smyslu §181d odst. 1 tr. zák. Rovněž tyto námitky obviněného tedy považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného Ing. J. Ch., pokud odvolacímu soudu vytýká, že opomněl označit konkrétní druh živočichů a rostlin, které byly jeho jednáním ohroženy. Jak je totiž patrné z č. l. 306 trestního spisu (konkrétně ze zprávy Českého rybářského svazu ze dne 30. 5. 2005), v B. potoce v úseku z M. p. B. k ústí v obci M. došlo k ohrožení populace ryb, přičemž jde o vodní tok delší než 2 km. Takový skutkový závěr je podle Nejvyššího soudu zcela dostačující pro naplnění uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 alinea 1 tr. zák., který spočívá v „ohrožení životního prostředí“ ve smyslu legální definice tohoto pojmu podle §181a odst. 1 alinea 1 tr. zák. Navíc, jak již dovolací soud shora uvedl, k ohrožení životního prostředí spočívajícímu též mimo jiné v ohrožení populace volně žijících živočichů (ryb) došlo na větším území, kterým se podle legální definice obsažené v ustanovení §181d odst. 1 tr. zák. rozumí území o rozloze nejméně 5 ha a v případě vodního toku nejméně 2 km jeho délky. V posuzovaném případě šlo o tuto druhou alternativu, takže již nebylo třeba zkoumat, zda bylo ohroženo životní prostředí i na území o rozloze nejméně 5 ha, jak se mylně domnívá obviněný, protože jde o alternativně stanovené znaky.
Obviněný Ing. J. Ch. učinil i výhrady proti posouzení subjektivní stránky trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl rovněž uznán vinným.
Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině připomíná, že z hlediska subjektivní stránky se zde vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí alespoň úmysl eventuální [§4 písm. b) tr. zák.]. O zavinění ve formě eventuálního úmyslu se pak jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Na srozumění se způsobením škodlivého následku lze tedy usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). K zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku. Není ovšem rozhodné, zda pachatel usiloval o dosažení výsledku, který je v souladu s právem, jestliže v rámci svého jednání si je vědom též okolnosti, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem.
Jak mimo jiné vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný Ing. J. Ch. (společně s obviněným J. B.) museli být vzhledem ke svému postavení a kvalifikaci srozuměni s tím, že pokud v rozporu se závaznými limity nechali vypouštět tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace, způsobí též zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod v M. p. B. Ostatně takový závěr výslovně formuloval odvolací soud v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Podle Nejvyššího soudu je z tohoto popisu zřejmé, že oba obvinění jednali v úmyslu eventuálním [§4 písm. b) tr. zák.]. O této formě úmyslného zavinění svědčí v posuzované věci též okolnost, že příslušné správní orgány opakovaně upozorňovaly obviněné na nedodržování povinností vyplývajících z mimotrestních právních norem týkajících se nakládání s odpady a dokonce Česká inspekce životního prostředí uložila obchodní společnosti P., s. r. o., pokutu ve výši 850 000,- Kč. Přesto obvinění nekorigovali své jednání v tom směru, aby dodržovali stanovené povinnosti, což vedlo ke způsobení protiprávního následku předpokládaného ve skutkové podstatě trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného Ing. J. Ch., kterou zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu, za neopodstatněnou.
Obviněný J. B. ve svém dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zejména vytýká soudům nižších stupňů, že mu neprokázaly nakládání s nebezpečnými odpady. Podle názoru obviněného odvolací soud neprovedl žádné dokazování, pokud jde o porušení povinností vyplývajících z ustanovení §13 odst. 3 a §14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, §16 odst. 1 a §39 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Své výhrady zaměřil obviněný i proti rozsahu dokazování stran zjištění, zda právě jeho jednání způsobilo úhyn ryb v B. potoce.
K uvedeným námitkám obviněného J. B., jimiž zpochybňuje skutková zjištění, resp. správnost a úplnost provedeného dokazování, Nejvyšší soud uvádí, že jde vesměs o procesní námitky, které nespadají pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože takové případné vady nemají charakter vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zde lze odkázat na shora uvedené úvahy Nejvyššího soudu k dovolání obviněného Ing. J. Ch., který rovněž částečně zpochybňoval správnost skutkových zjištění, rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů. Ani takové námitky tedy Nejvyšší soud nemohl učinit předmětem svého posouzení, jak ostatně bylo podrobně vyloženo i v dřívějším rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání obviněných.
Obdobný závěr platí rovněž pro dovolací námitku obviněného J. B., jejímž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Pokud jde o další námitky obviněného J. B., odpovídají sice uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak stejně jako u obviněného Ing. J. Ch. je Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat zejména tu námitku obviněného J. B., v níž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně určení způsobu nakládání s odpady. Jak totiž mimo jiné vyplývá z tzv. skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný „shromažďoval“ nebezpečný odpad v neschválené nádrži a následně ho „vypouštěl“ do kanalizace. V takto formulovaném popisu skutku je zcela zahrnut zákonný znak uvedený v §181e odst. 1 tr. zák., podle něhož pachatel „jinak nakládá“ s nebezpečnými odpady (tj. jinak než výslovně uvedeným způsobem v podobě ukládání, odkládání a přepravy odpadů). Tento jiný způsob nakládání vyplývá zejména z ustanovení §4 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se nakládáním s odpady rozumí jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování. V posuzované věci to znamená, že pokud obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, naplnil tím zmíněný zákonný znak skutkové podstaty trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., takže námitka obviněného založená na opačném tvrzení je nedůvodná.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného J. B., kterou zpochybnil závěry odvolacího soudu, pokud jde o porušení ustanovení provozního řádu. Nad rámec úvah dovolacího soudu, které vyjádřil již výše v souvislosti s obdobnou námitkou obviněného Ing. J. Ch. a na něž odkazuje, je třeba uvést následující. Provozní řád obchodní společnosti P., s. r. o., nelze sice považovat za právní předpis, jak správně namítá obviněný, avšak to současně neznamená, že pokud pachatel (tj. obviněný) jedná v rozporu s tímto tzv. vnitřním předpisem zaměstnavatele, je vyloučena jeho trestní odpovědnost za posuzovaný trestný čin. Tím méně lze o vyloučení této odpovědnosti uvažovat za situace, kdy provozní řád, jak dovolací soud shora zdůraznil, v podstatě jen rozváděl povinnosti stanovené obecně závaznými právními předpisy v podobě příslušného zákona o odpadech a vyhlášek obsahujících katalog odpadů. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud považuje zmíněnou námitku obviněného za neopodstatněnou.
Pokud jde o výhrady obviněného J. B., které zaměřil proti správnosti posouzení subjektivní stránky trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný rovněž uznán vinným, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedené závěry týkající se stejné námitky obviněného Ing. J. Ch. I v případě obviněného J. B. nelze pochybovat o tom, že jednal v eventuálním úmyslu, takže byl srozuměn s ohrožením provozu obecně prospěšného zařízení, jímž bylo v posuzované věci ochranné zařízení proti úniku znečišťujících látek v podobě čističky odpadních vod v M. p. B. Rovněž tuto námitku shledal dovolací soud nedůvodnou.
Obviněný J. B. uplatnil ve svém dovolání i důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. B. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný J. B. ve svém dovolání výslovně uvádí, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn tehdy, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak shledává v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní posouzení stíhaného skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. J. Ch. a J. B. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y