ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.900.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 900/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 o dovoláních, která podali obvinění V. P. , a Mgr. M. V ., a nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 9 To 37/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 91/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu všech podaných dovolání zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 9 To 37/2007, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 1 T 91/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 1 T 91/2005, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. [bod 1), 2) výroku o vině] v souběhu s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák., za které mu byl podle §255 odst. 3 tr. zák. a §40 odst. 1, 4 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Tímtéž rozsudkem byl Mgr. M. V. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. [bod 1) výroku o vině], zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák. [bod 3) výroku o vině], a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 1, 4 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Krajský soud v Praze rozhodl o odvoláních obou obviněných a okresního státního zástupce usnesením ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 9 To 37/2007, tak, že všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali dovolání jednak obvinění V. P. a Mgr. M. V. prostřednictvím svých obhájců, a v neprospěch obou obviněných také nejvyšší státní zástupkyně. Všichni dovolatelé předložili svá podání ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., přičemž obvinění shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a nejvyšší státní zástupkyně důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Konkrétně uplatnila nejvyšší státní zástupkyně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že obviněným byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jim byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými. Shledala tedy v řízení před soudem prvního stupně dvě zásadní pochybení, jež nenapravil ani krajský soud, a totiž nesprávné hmotně právní posouzení ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., v jehož důsledku byl obviněným uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Dovolatelka uvedla, že v dané věci nebyly dány důvody k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, kterými mohou podle §40 odst. 1 tr. zák. být okolnosti spáchání trestného činu nebo poměry pachatele. Za poměry pachatele lze v dané souvislosti považovat jeho výjimečnou životní situaci, ne skutečnost, že pachatel nebyl soudně trestán a vedl od spáchání trestného činu řádný život. Soud prvního stupně oběma obviněným snížil tresty odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby daných trestných činů s odkazem na okolnosti případu. Zároveň však soud ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. posoudil skutky podle tzv. kvalifikovaných skutkových podstat, čímž podle ustálené rozhodovací praxe soudů (č. 11/1963 Sb. rozh. tr., č. 36/1963 Sb. rozh. tr., č. 18/1966-II, č. 48/1998 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 190/2007) vyloučil možnost aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně dále zpochybnila okolnosti, které považovaly soudy za polehčující (nedostatky kontrolního systému a chyby ve vedení účetnictví), s tím, že měly být spíše přičteny obviněným k tíži. Vzhledem k tomu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu i výrok o trestu z rozsudku okresního soudu a tomuto dále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nesprávného hmotně právního posouzení se měly podle obviněného V. P. soudy dopustit tím, že byl uznán vinným dvěma trestnými činy (porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák.), jejichž skutkové podstaty obsahují znak vzniku škody, který však nebyl naplněn. Způsobení jakékoliv škody popřel znalec Ing. P. T., Z. a. o. ú. s. r. o., a také osoby, které měly být jednáním obviněného poškozeny – společnost S. a. m. K., s. r. o., a město Kladno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Kladně v části výroku o vině i o trestu, která se týká dovolatele, a dále aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Stejnou námitku týkající se nezpůsobení škody jako znaku kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným, uplatnil ve svém dovolání i obviněný Mgr. M. V. Dále vytkl soudu prvního stupně nesprávné hodnocení důkazů, a to především ve vztahu ke znaleckým posudkům znalce Ing. P. T. a Z. a. o. ú., s. r. o., odbornému vyjádření K. H., auditorskému posouzení Ing. P. A. a stanovisku společnosti G., s. r. o. Ze všech uvedených dokumentů dovolatel citoval rozsáhlé pasáže, jež vznik škody společnosti S. a. m. K., s. r. o., a městu Kladnu odmítají. Namítl, že soud prvního stupně tyto důkazy nevzal dostatečně v potaz a založil své rozhodnutí na jediném znaleckém posudku vypracovaném společností V. C., s. r. o. Oba soudy tak podle obviněného postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1152/2006, podle nějž „pokud soud nesouhlasí nebo má pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, postupuje podle §109 tr. ř., tj. požádá znalce o vysvětlení a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere znalce jiného“. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k jeho osobě a aby rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že jejich podání jsou věcně přezkoumatelná, neboť námitkou ohledně vzniku škody dovolatelé naplnili deklarovaný dovolací důvod. Připomněla, že za škodu považovaly soudy u obviněného V. P. vzájemné započtení faktur, tedy způsob, jakým došlo k újmě na majetku společnosti S. a. m. K., s. r. o., a to ve prospěch společnosti H. K., s. r. o. Tímto aktem totiž byla uznána značně nadnesená cena reklamy a to na podkladě smluv, které uzavřel obviněný V. P. po dohodě s obviněným Mgr. M. V. V případě obviněného Mgr. M. V. správně uznaly soudy za škodu finanční plnění z leasingové smlouvy jako hodnoty zakázky s tím, že vozidlo zůstalo ve vlastnictví města a jednalo se pouze o řešení otázky náhrady škody. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. P. a Mgr. M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Nejvyšší státní zástupkyně je oprávněna k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněných, podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že všechna dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se však rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obvinění měli trestné činnosti dopustit tím, že:
„1) V. P. a Mgr. M. V.
V. P. jako jednatel a ředitel obchodní společnosti S. a. m. K., s. r. o., IČO: ..., se sídlem v ulici S. čp. ..., K. (dále jen „S.“), jejímž jediným společníkem bylo a je statutární město Kladno (dále jen „město Kladno“), a která hospodařila a hospodaří s dotacemi poskytnutými jí městem Kladnem, za účelem rozvoje a podpory sportu a zachování a rozvoje zařízení v majetku města Kladna, po projednání s Mgr. M. V. jako starostou, poté primátorem města Kladna a členem zastupitelstva a dále rady města jako valné hromady S. a jako přímým nadřízeným podle organizačního řádu Městského úřadu Kladno a s jeho vědomím bez vyžádání písemného souhlasu valné hromady společnosti, v rozporu se zakladatelskou listinou, která svěřila valné hromadě schvalování úkonů společnosti, jejichž finanční hodnota přesahuje 500.000,- Kč, s úmyslem finančně podporovat kladenský hokej, v úmyslu samostatně rozhodovat o záležitostech společnosti jednali takto: V. P. uzavřel dne 1. 7. 2000 v K. za společnost S. nájemní smlouvu s H. C. K., občanským sdružením, IČO ..., se sídlem ulice P. B. čp. ..., K. (dále jen „H. K., občanské sdružení“), na objekt Zimního stadionu v K., zahrnující nemovitosti sestávající z objektu čp. ... a pozemků určených v nájemní smlouvě;
V. P. současně uzavřel smlouvu o podnájmu, v níž společnost S. vystupovala jako nájemce a pronajímatel a jako podnájemce vystupovala společnost H. C. K., s. r. o., se sídlem P. B. čp. ..., K., IČO ... (dále jen „H. K., s. r. o.“), podle smlouvy o podnájmu měla společnost H. K., s. r. o., užívat nemovitosti najaté S. od H. K., občanské sdružení, společnost S. měla zajišťovat údržbu a veškeré opravy nemovitosti, jakož i služby spojené s užíváním nemovitosti, cena za podnájem byla stanovena ve výši 1,- Kč ročně, cena za služby poskytované podnájemci nájemcem měla být hrazena na základě zvláštní smlouvy, která však uzavřena nebyla;
téhož dne V. P. uzavřel mandátní smlouvu se společností H. K., s. r. o., k provozování a udržování zimního stadionu, podle níž měla společnost S. právo umístit do prostor zimního stadionu reklamu na své jméno, smluvní cena za umístění reklamy nebyla určena, pouze bylo stanoveno, že nesmí přesáhnout částku fakturovanou společností H. K., s. r. o., za náklady spojené s údržbou a provozem;
V. P. téhož dne uzavřel se společností H. K., s. r. o., smlouvu o přenechání plochy k reklamním účelům na zajištění reklamy, cena za přenechání reklamních ploch byla stanovena odkazem na mandátní smlouvu s tím, že cena nepřesáhne výši nákladů na provoz a údržbu zimního stadionu;
dne 17. 7. 2000 v K. na zasedání rady města, která tvořila valnou hromadu společnosti S., při projednání nájemní smlouvy s H. K., občanským sdružením, na nájem areálu zimního stadionu, V. P. předložil návrh této smlouvy ke schválení, avšak V. P. i Mgr. M. V. zatajili před valnou hromadou okolnosti uzavření dalších smluv na tuto smlouvu navazujících, a to smlouvy o podnájmu, mandátní smlouvy a smlouvy o přenechání plochy k reklamním účelům, zatajili uzavření uvedených smluv proto, že zimní stadion s příslušenstvím nebyl ve vlastnictví města Kladna (darovací smlouva o převodu nemovitostí od České republiky na město Kladno byla uzavřena teprve 2. 1. 2001, schválena Ministerstvem financí České republiky byla 4. 6. 2001 a zaregistrována byla s účinky vkladu od 13. 6. 2001 a v části byl vlastněn a užíván H. K., občanským sdružením až do 3. 12. 2001), věděli, že na základě těchto smluv bude fakticky hrazen provoz zimního stadionu z prostředků města, ač městu nepatří, a peníze poplynou do „cizího majetku“, tedy peníze z prostředků společnosti S., dotované městem Kladnem, a zároveň oba obvinění věděli, že nebude po společnosti H. K., s. r. o., ve skutečnosti vyžadováno zaplacení nákladů spojených s provozem a údržbou zimního stadionu, které budou vyfakturovány, neboť zároveň věděli o tom, že předmětné náklady budou započítány za fiktivní reklamu pro S. a město Kladno;
následně byly společností S. vystaveny faktury na náklady spojené s údržbou a provozem zimního stadionu – dne 19. 12. 2000 ve výši 647.348,- Kč, dne 15. 1. 2001 ve výši 10.025.074,- Kč, faktury byly zaslány společnosti H. K., s. r. o., která poté vystavila na shodné částky faktury za pronájem reklamní plochy bez upřesnění důvodu a výše vyfakturovaných položek, a to dne 20. 12. 2000 na částku 647.348,- Kč a dne 15. 1. 2001 na částku 10.025.074,- Kč, V. P. podepsal již 27. 12. 2000 zápočet pohledávek s H. K., s. r. o., ve výši 10.672.422,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, takže společnost S. neobdržela žádnou úhradu vynaložených nákladů na provoz zimního stadionu, když platby za reklamu v této výši byly zcela neodůvodněné a reklama neměla ekonomický přínos pro hospodaření společnosti S. ani města Kladna;
obviněný V. P. s vědomím obviněného Mgr. M. V. uzavřel dále s datem 1. 1. 2001 v K. novou mandátní smlouvu se společností H. K., s. r. o., k provozování a udržování zimního stadionu, podle níž měla společnost S. právo umístit do prostor zimního stadionu reklamu na své jméno, smluvní cena na umístění reklamy nebyla určena, bylo pouze stanoveno, že nesmí přesáhnout částku fakturovanou společností H. K., s. r. o., za náklady spojené s údržbou a provozem, u této smlouvy opět oba obvinění neinformovali radu města jako valnou hromadu společnosti S., ač věděli, že smlouva měla podstatný vliv na další hospodaření společnosti S. a výši požadovaných částek z rozpočtu města Kladna jako dotací na provoz společnosti S., a učinili tak přesto, že věděli, že zimní stadion s příslušenstvím stále nebyl ve vlastnictví města Kladna a nemohly do zimního stadionu s příslušenstvím, do tohoto majetku, plynout prostřednictvím společnosti S. peníze města a následně tak byly společností S. v období od 20. 2. 2001 do 14. 12. 2001 vystaveny faktury v celkové výši 30.148.117,- Kč včetně daně z přidané hodnoty za provoz a údržbu zimního stadionu, ty byly zaslány společnosti H. K., s. r. o., která poté vystavila faktury za pronájem reklamní plochy na zimním stadionu bez upřesnění důvodů a výše fakturovaných částek (mylně soud uvedl částech) ve shodných částkách s poznámkou kompenzace, tyto faktury byly vzájemně započteny v prosinci roku 2001, společnost S. neobdržela ve skutečnosti žádnou úhradu těchto vynaložených nákladů na provoz zimního stadionu od společnosti H. K., s. r. o., když platby za reklamu byly zcela nedůvodné, pouze účelově vykazované;
obviněný V. P. tak porušil povinnosti jednatele podle §135 odst. 2, a §194 odst. 4, 5 obchodního zákoníku, obviněný Mgr. M. V. porušil povinnosti člena zastupitelstva a rady obce a starosty podle §83 odst. 1, §103 odst. 1 zák. č. 128/200 Sb., o obcích, povinnosti uložené mu organizačním řádem města Kladna v článku 10, v bodě I/16, způsobili závažný následek spočívající v zatajení podstatných informací před valnou hromadou společnosti S. o skutečném použití dotací poskytovaných městem Kladnem;
jednáním obou obviněných tak vznikla škoda obchodní společnosti S. ve výši 40.820.539,- Kč, po odečtení daně z přidané hodnoty ve výši 33.461.670,- Kč, a to neuhrazením nákladů za údržbu a provoz zimního stadionu, přičemž v této výši získala prospěch společnost H. K., s. r. o.,
2) V. P.
v době od 19. 1. 2000 do 10. 12. 2001 v K. jako jednatel a ředitel obchodní společnosti S., jejímž jediným společníkem bylo a je město Kladno, úmyslně, přes účinné výzvy, nepředkládal řádně dozorčí radě společnosti S. čtvrtletní zprávy o hospodaření společnosti a roční závěrku, dále nezajistil včasné vypracování rozvah, když rozvahy za I., II. a III. čtvrtletí roku 2000 byly zpracovány až 5. 12. 2000, nevypracoval včas a nepředložil výroční zprávu za rok 2000, dále nezajišťoval řádné vedení účetnictví společnosti S., takže v roce 2000 nebyly dotace poskytnuté městem Kladnem ve výši 18.670.000,- Kč účtovány do výnosů ve věcné a časové souvislosti s účtováním nákladů na stanovený účel, v červenci 2001 byly všechny přijaté finanční prostředky ve formě dotací od města Kladna ve výši 63.800.000,- Kč zaúčtovány jako kapitálové dovybavení, teprve dne 19. 11. 2001 předložil V. P. radě města jako valné hromadě společnosti S. žádost použít finanční prostředky poukázané městem společnosti S. jako vklad do kapitálových fondů a toto zaúčtovat zpětně, rada města postup schválila, ač v účetnictví již bylo takto účtováno od července 2001, takto obžalovaný jednal v rozporu s povinnostmi uloženými mu jako jednateli zakladatelskou listinou a ustanovením §135 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zatajil tak důležité informace o stavu hospodaření společnosti před dozorčí radou a způsobil, že chybné účetní postupy při účtování zapříčinily naprostou neprůhlednost čerpání poskytnutých dotací v roce 2000 a 2001, ohrozil majetková práva statutárního města Kladna jako jediného společníka poskytujícího této společnosti dotace na provoz a investice, neboť společnost s ohledem na své zaměření, určené zakladatelskou listinou, nemohla dosahovat zisku,
3) Mgr. M. V.
v lednu 2003 v K. jako primátor města Kladna a zároveň jako člen rady města, pod jehož řízení spadal správní odbor, rozhodl o pořízení osobního auta Audi A8 na leasing pro magistrát z rozpočtových prostředků na rok 2003, zajistil navýšení plánované částky v rozpočtové kapitole 01, položka nájemné s právem koupě; Mgr. M. V. si na základě nabídky P. I. A. C., s. r. o., ze dne 28. 1. 2003 a předvedení auta na zkušební jízdě předem sám vybral typ auta a jeho výbavu, pak uložil Mgr. M. H., nyní provdané B., jako vedoucí správního odboru, provést výběrové řízení na pořízení osobního auta značky Audi A8 s tím, že auto bude užívat jako primátor a také pro osobní potřebu, takto jednal, aby si zajistil automobil zcela podle vlastního výběru z rozpočtových prostředků města Kladna, bez předchozího souhlasu rady města a schválení typu vozidla a přiměřenosti cenových podmínek. Následně byly v rozporu s ustanovením §49a odst. 1 zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, správním odborem osloveny tři odštěpné závody téže právnické osoby, P. I. A. C., s. r. o., nabídky uchazečů o veřejnou zakázku byly doručeny 11. 2. 2003 Magistrátu města Kladna. O výsledku výběrového řízení rozhodl Mgr. M. V. po ústním projednání s náměstky Mgr. M. K. a A. K. Odštěpné závody P. I. A. C., s. r. o., byly vyrozuměny správním odborem 20. 2. 2003. Na základě rozhodnutí Mgr. M. V. o výběru nejvhodnější nabídky P. I. A. C., s. r. o., odštěpný závod P. – S., mu byl předložen návrh kupní smlouvy. Dne 19. 3. 2003, bez souhlasu rady města, obviněný podepsal kupní smlouvu mezi P. I. A. C., s. r. o., a městem Kladnem, zastoupeným Mgr. M. V., na částku 2.121.031,- Kč s tím, že poté bude sjednána leasingová smlouva. Dne 10. 4. 2003 bez řádného výběrového řízení a bez souhlasu rady města jménem města Kladna uzavřel leasingovou smlouvu č. ... s dobou trvání třicetišesti měsíců s leasingovou společností L. Č. s., a. s., S. čp. ..., P., na leasing osobního automobilu Audi A8, číslo karoserie ..., od dodavatele společnosti P. I. A. C., s. r. o. Na základě leasingové smlouvy obviněný zavázal město Kladno k úhradě celkové částky ve výši nejméně 3.049.833,- Kč, po odečtení daně z přidané hodnoty 2.561.314,20,- Kč ve splátkovém kalendáři z 13. 5. 2003 byla stanovena akontace 776.297,- Kč k 1. 6. 2003, povinnost uhradit první splátku k 1. 6. 2003 ve výši 189.258, - Kč a dalších 12 splátek, dále povinnost uhradit zůstatkovou cenu 2.440,- Kč, městu Kladnu tak vznikla škoda ve výši nejméně 3.049.833,- Kč.“
Nejvyšší státní zástupkyně podala mimořádný opravný prostředek v neprospěch obou obviněných v rozsahu výroku o trestu. Namítla nesprávný postup soudů obou stupňů při aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. odkazem na výjimečné okolnosti případu za současného splnění podmínek použití přísnější trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. S důvody jejího dovolání se Nejvyšší soud ztotožnil.
Podle ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. soud může mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákonem, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je možno tedy opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska současně. Okolnostmi případu ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák. jsou všechny skutečnosti, jež mají vliv na posuzování materiální stránky trestného činu a možností nápravy pachatele. Poměry pachatele se rozumí různé osobní a rodinné poměry, které existují v době rozhodování o trestu, např. jeho majetkové poměry, zdravotní stav, péče o početnou rodinu apod. V posuzované věci však soud neuvedl žádné ze zmíněných hledisek, jež mohou mít význam pro závěr o mimořádnosti poměrů pachatele, a použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody založil výhradně na zákonném hledisku mimořádných okolností případu. Úvahy soudu prvního stupně, jež vyjádřil v odůvodnění rozsudku na straně 121 svědčí navíc o zjevném nepochopení problematiky aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Soud nejprve vyjádřil nesouhlas s výkladovými stanovisky soudní praxe pro použití tohoto hmotně právního ustanovení a na podporu svého názoru např. argumentoval tím, že poměry pachatele mohou značným způsobem ovlivnit stupeň společenské nebezpečnosti činu, např. recidivu u pachatele, a mohou tak znamenat použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Z této myšlenky pak soud dovodil vzájemnou neslučitelnost existence ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. v trestním zákoně a jejich neopodstatněnost při respektování stávajícího výkladu. Tyto otázky však jsou poměrně jednoznačným způsobem řešeny soudní judikaturou, jejíž znalost by soudy nemohla vést k takto nesprávným závěrům. Soudní praxe již v podstatě desítky let (srov. např. č. 19/1967, č. 3/1970 a č. 50/1970 Sb. rozh. tr.) vychází z toho, že mimořádnými poměry pachatele jsou právě okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchání trestného činu a které nejsou hodnoceny v rámci stupně společenské nebezpečnosti činu. Považuje se za ně situace pachatele v době, kdy je mu ukládán trest, jedná se o okolnosti, které charakterizují pachatele jako objekt trestu, které se neprojevily ve způsobu, jakým byl trestný čin spáchán a nemají tudíž vliv na nebezpečnost činu pro společnost. Soudní praxe pak uvádí příklady okolností na straně pachatele, jež v době ukládání trestu mohou být významné z hlediska použití §40 odst. 1 tr. zák., a to vážná choroba pachatele, pokud by výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby byl pro něho zvlášť obtížný nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, a účelu trestu bude dosaženo i trestem kratšího trvání, dále péče o větší počet osob, které jsou na něho odkázány výživou. V takových případech není vyloučeno mimořádné snížení trestu odnětí svobody ani u zvlášť nebezpečného recidivisty, natož tedy např. u recidivisty speciálního, jak naznačil okresní soud. (Srov. např. č. 19/1967, č. 52/1967, č. 35/1973, č. 47/1974 Sb. rozh. tr.)
Podle konstantní judikatury je vyloučeno snížení trestu odnětí svobody pro okolnosti případu pod dolní hranici vyšší trestní sazby zvýšené na podkladě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a po jejím zhodnocení podle §88 odst. 1 tr. zák. (srovnej č. 11/1963 Sb. rozh. tr., 36/1963 Sb. rozh. tr., 18/1966 Sb. rozh. tr., 48/1998 Sb. rozh. tr.). Naopak použití §40 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno s přihlédnutím k poměrům pachatele (srovnej č. 11/1963 Sb. rozh. tr., 48/1998 Sb. rozh. tr.).
Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně oponoval právním názorům judikovaným např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 48/1998, 11/1963, 18/1966 a 36/1963 Sb. rozh. tr. Neuvedl však jediný pádný důvod, proč by bylo třeba ustálenou soudní praxi měnit. Poněkud zmatečně pak soud vysvětloval svůj postup, kdy na jedné straně uložil trest podle vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a na straně druhé přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nejprve obecně opřel o poměry pachatelů (viz str. 121 rozsudku), avšak dále již vyjmenovával konkrétní okolnosti případu, jež se částečně překrývaly s těmi, které hodnotil dříve k tíži pachatelů (str. 122 - 126 rozsudku).
Okresní soud tedy v rozporu s konstantní judikaturou zhodnotil okolnosti případu tak, že podstatným způsobem zvyšují společenskou nebezpečnost pro použití vyšší trestní sazby u všech trestných činů obviněných, a současně shledal okolnosti případu významnými pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně na jedné straně konstatoval, že obvinění „se dopustili trestné činnosti značné společenské nebezpečnosti“ (str. 119 rozsudku), přitom zejména poukázal na výši jimi způsobené škody, resp. opatření značného prospěchu a okolnost, že oba obvinění se trestných činů dopustili ve významných funkcích, v nichž měli „zvláště ctít zákon a nečinili tak“. Svou úvahu o použití kvalifikovaných trestních sazeb pak shrnul zejména odkazem na následky trestných činů, jimiž obviněné uznal vinným. V další části rozsudku okresní soud podrobně rozepisoval situaci, za níž mělo dojít ke spáchání trestné činnosti obviněnými včetně těch zásadních zjištění, které měli evidentní vztah k samotným úvahám o vině, např. zájem města resp. jeho představitelů na zachování ledního hokeje, sdělení auditora, jehož radami se obvinění řídili, činnost jednotlivých účetních společností S. a skutečnost, že obvinění neměli z trestné činnosti osobní a majetkový prospěch. Takový postup soudu prvního stupně nelze akceptovat. Nejenže za takové situace vyvstávají pochybnosti o správnosti uloženého trestu, jak namítala nejvyšší státní zástupkyně, ale také o správnosti výroku o vině. Pokud si soud byl vědom tolika skutečností snižujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jež uplatnil v rámci svých úvah o trestu a hodnotil je ve prospěch obviněných, měl k nim podle názoru dovolacího soudu přihlédnout především v rámci právního hodnocení viny obviněných, což se však nestalo.
Z výše uvedených důvodů tedy není pochyb o tom, že mimořádný opravný prostředek podaný nejvyšší státní zástupkyní proti výroku o trestu v neprospěch obou obviněných byl podán důvodně, neboť napadené rozhodnutí v této části nemohlo obstát. Nejvyšší soud však shledal oprávněnými i obě dovolání podaná obviněnými proti výroku o vině, a to v převážné části jejich námitek.
Nejvyšší soud předesílá, že v úvodní části tohoto rozhodnutí záměrně citoval doslovné znění výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pro lepší přehlednost těch úvah, jež vedly ke zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Skutkem popsaným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu se měl obviněný V. P. dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a obviněný Mgr. M. V. trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Dovolací soud vyslovil souhlas jak s výtkou obou obviněných proti vzniku škody, tak s námitkou obviněného Mgr. M. V. ohledně absentujícího zákonného znaku zneužití pravomoci veřejného činitele.
K úvahám, jež vedly Nejvyšší soud k jeho rozhodnutí o dovoláních podaných oběma obviněnými, je třeba předeslat, že posuzovaný případ je z hlediska posuzování protiprávnosti poněkud výjimečný. Na způsob, jaký zvolili obvinění (z valné části za souhlasu příslušného orgánu obce) ke správě majetku v době, kdy nebyl ve vlastnictví města Kladna, je totiž nutné nahlížet v souvislosti se všemi aspekty konkrétních okolností, kdy některé z nich nebyly v souladu se záměry a vůlí zastupitelů města Kladna.
Zásadní argumentace společná oběma dovoláním obviněných spočívala u obviněného V. P. ve zpochybnění znaku škody a její výše (40.820.539,- Kč), jakožto znaku základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a u obviněného Mgr. M. V. pak opatření neoprávněného prospěchu jako znaku základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a značné škody, která je formální podmínkou použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, z nichž vycházel soud prvního stupně.
Popis skutku bodu 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku (stejně jako další dva body) je skutečně velice obšírný a zahrnuje okolnosti, které nejsou z hlediska zákonných předpokladů pro použití jeho právní kvalifikace a zejména potřeb jeho přezkumu podstatné, naopak jej znesnadňují. Přesto, aniž by Nejvyšší soud považoval za nutné opakovat zásadní fakta, jež souvisí s financováním zimního stadionu a toku peněz z rozpočtu města, je možné dovodit, že soudy ve věci rozhodující, při odsouzení obviněných vycházely z té části popsaného jednání, jež zahrnuje uzavření smlouvy o podnájmu areálu zimního stadionu v K. mezi společnostmi S. a H. K., s. r. o., smlouvy o reklamě a smlouvy mandátní mezi týmiž smluvními stranami, všechny s datem 1. 7. 2000 (dne 1. 1. 2001 byla navíc uzavřena nová mandátní smlouva, která v podstatě prodlužovala platnost smlouvy původní, a to na dobu neurčitou). Existenci těchto smluv totiž obvinění zatajili před Radou města Kladna a k jejich uzavření tak došlo bez náležitého schvalovacího procesu vyžadovaného právními předpisy. Význam obsahu a důsledků, jež uvedené smlouvy měly mít na hospodaření s finančními prostředky města Kladna, však soudy nehodnotily správně.
Rozhodnutí o tom, že město Kladno vynaloží své finanční prostředky na zajištění provozu areálu zimního stadionu, bylo totiž učiněno již dne 14. 9. 1999 na 4. zasedání Zastupitelstva města Kladna. Zastupitelstvo po seznámení se se situací ohledně dalšího provozu stadionu souhlasilo s jeho převzetím do majetku a správy města a rovněž souhlasilo s úhradou provozních nákladů areálu do doby realizace majetkových převodů nezbytných pro nabytí nemovitostí. Na tomto zasedání byla projednána i otázka výše nákladů týkající se jak udržování stadionu, tak i nezbytných investic (roční provozní náklady stadionu ve výši 12 milionů Kč a jednorázovou investici ve výši 20 milionů Kč, jakož i maximální měsíční úhradu s účinností od 1. 8. 1999 do 31. 12. 1999). V lednu roku 2000 založila Rada města Kladna společnost S., jejímž jediným společníkem se stalo město Kladno. Mimo jiné se v této smlouvě společnost S. zavázala na své náklady zajišťovat provoz stadionu. Rada města Kladna dále dne 17. 7. 2000 odsouhlasila uzavření nájemní smlouvy mezi společnostmi S. a H. K., s. r. o., která jednak byla v té době ještě vlastníkem části nemovitosti, zčásti jejím nájemcem. I v této smlouvě bylo ustanovení, jež zavazovalo společnost S., jejímž jediným společníkem bylo město Kladno, na její náklady zajišťovat řádné užívání stadionu včetně výdajů na údržbu, opravy a dodávky vody a energií. Lze tedy vyvodit stručný závěr, že posledně uvedená smlouva představovala konkrétní realizaci předcházejícího ujednání smlouvou o smlouvě budoucí ve věci úhrady nákladů provozu a údržby zimního stadionu. Dne 27. 4. 2000 po předchozím schválení Radou města Kladna byla uzavřena Smlouva o budoucí smlouvě o podnájmu sportovního areálu stadionu mezi městem Kladnem, společností S. a občanským sdružením H. K.
Po formální stránce město Kladno skutečně investovalo do cizího majetku, což bylo okresním soudem opakovaně zdůrazňováno v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Podle názoru Nejvyššího soudu je však namístě s přihlédnutím ke všem okolnostem pohlížet na částky vynaložené v souvislosti s provozem a údržbou stadionu jako na investice do majetku, jenž bude téměř najisto v krátké době bezúplatně převeden do vlastnictví města (majetkový převod zimního stadionu na město Kladno schválilo zastupitelstvo dne 14. 9. 1999, např. svědek J. J. doslova vypověděl: „investovali do majetku, který na ně každým dnem měl přejít“, viz č. l. 214, znalec Ing. P. T. byl přesvědčen, že město investovalo do budoucího vlastního majetku a veškeré finanční toky byly v souladu s usneseními rady nebo zastupitelstva, srovnej jeho výpověď na č. l. 2890, apod.). Je nepochybně velký rozdíl mezi investováním do majetku, k němuž investor nemá a ani v budoucnu nehodlá mít nějaké vazby, a vynaložením finančních prostředků ve prospěch cizího majetku, s nímž má investor reálnou možnost nakládat v brzké době jako se svým vlastnictvím. Významným byl mj. také fakt, že město Kladno mělo získat sportovní areál bezúplatně. Část areálu měla být na město bezúplatně převedena státem poté, co se H. K., občanské sdružení, vzdá předkupního práva (převod realizován s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 13. 6. 2001), a druhou část areálu mělo městu Kladnu darovat H. K., občanské sdružení, k čemuž došlo dne 29. 11. 2001 (účinky vkladu ke dni 3. 12. 2001). Obě darovací smlouvy zmínil okresní soud na straně 12 svého rozsudku. Za takové situace lze předpokládat, že město Kladno uvolnilo prostředky, byť na provoz, zvelebení apod. majetku formálně stále ještě cizího, avšak účelně s představou brzké změny vlastnických vztahů, k níž zřejmě v důsledku potíží administrativního charakteru a zjevně nezávisle na chování představitelů města, naopak v rozporu s jejich původními představami, došlo s ročním zpožděním.
O eminentním a vážném zájmu města Kladna o převod vlastnictví stadionu na město svědčí nejen výpovědi obviněných, ale také ostatních svědků (J. J. – č. l. 214 an., Ing. D. J. – č. l. 217 an., P. M. – č. l. 236 an. a dalších), jakož i Smlouva o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí sportovního areálu „Zimní stadion v K.“ ze dne 27. 4. 2000 (č. l. 351) a zápis ze zasedání Zastupitelstva města Kladna konaného dne 14. 9. 1999 (č. l. 503 – 505). Zásadní pro následný sled událostí byl závazek města Kladna hradit prostřednictvím společnosti S. náklady za provoz zimního stadionu zakotvený ve Smlouvě o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí sportovního areálu „Zimní stadion v K.“. Obsah této smlouvy byl předem schválen Radou města Kladna dne 25. 4. 2000, přičemž Rada města Kladna měla jako zřizovatel společnosti S. v souladu s ustanovením §102 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, kompetence rozhodovat o otázkách, jež podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přísluší jedinému společníku obchodní společnosti. Dále v ní bylo řádně sjednáno budoucí uzavření smlouvy o nájmu mezi městem Kladnem a společností S. a podnájemní smlouvy mezi společností S. a H. K., občanským sdružením.
Původně mělo být vlastnictví k nemovitostem, jejichž součástí byl i zimní stadion, na město Kladno převedeno ke dni 1. 7. 2000, další termín byl stanoven na konec roku 2000. Ani jeden z nich však nebyl splněn, přičemž průtahy ve faktickém dokončení nezbytných transakcí vznikly nezávisle na městu Kladnu i občanském sdružení H. K., neboť pro převod vlastnictví k pozemkům neexistovala příslušná právní úprava. Na radu auditora společnosti S. byly za účelem plnění závazků vyplývajících ze Smlouvy o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí sportovního areálu „Zimní stadion v K.“ dne 1. 7. 2000 uzavřeny nájemní smlouva (č. l. 356) mezi H. K., občanské sdružení, a společností S. (dodatečně schválena Radou města Kladna dne 17. 7. 2000), smlouva o podnájmu zimního stadionu (č. l. 374, avšak po přečíslování spisu jde o č. l. 361) mezi společností S. a H. K., s. r. o., smlouva o přenechání plochy k reklamním účelům a zajištění reklamy (č. l. 363) mezi H. K., s. r. o., a společností S. a mandátní smlouva (č. l. 366) mezi H. K., s. r. o., a společností S. (později nahrazena mandátní smlouvou ze dne 1. 1. 2001). Zásadním pro právní posouzení dané věci je však to, že na podkladě vyjmenovaných smluv nedocházelo k žádnému faktickému přechodu finančních prostředků mezi jejich účastníky. Z vyjádření zpracovatelů znaleckých posudků a stanovisek vypracovaných k dané problematice vyplynulo, že jediným cílem shora vyjmenovaných smluv bylo „právně ošetřit“ výdej peněžních prostředků na úhradu nákladů spojených s provozem areálu z účetního hlediska takovým způsobem, aby se neměnil hospodářský výsledek, tj. o co se změnily náklady, o to se změnily výnosy (srovnej výpověď K. H. u hlavního líčení, č. l. 2882, 2886). Shodně celou situaci hodnotil i znalec Ing. R. D. (zpracovatel posudku V. C., s. r. o., na jehož závěrech založil okresní soud v převážné míře svůj výrok o vině). Ani tento zpracovatel znaleckého posudku nevyvrátil obhajobu obviněných o tom, že uvedené smlouvy, jejichž uzavření neprošlo řádným schvalovacím procesem, měly výlučně účetně formální charakter (viz jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 2900). Na tomto zásadním zhodnocení významu uvedených smluv se v podstatě shodli všichni znalci a konzultanti, od nichž si posouzení celé záležitosti vyžádala obhajoba. Závěry všech odborníků z oblasti účetnictví, kteří ve věci zpracovali písemné posudky, a někteří z nich i ústně stvrdili, se shodují v tom, jaký význam lze smlouvám (zatajeným obviněnými) přikládat. Není pochyb o jediném a prostém účelu, k němuž směřovalo uzavírání jednotlivých smluv, a to hradit náklady na provoz zimního stadionu, k čemuž se město Kladno zavázalo již podpisem smlouvy o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí sportovního areálu „Zimní stadion v K.“ ze dne 27. 4. 2000 (srovnej článek X. smlouvy: „Budoucí nájemce se zavazuje po celou dobu trvání této smlouvy zajišťovat na svůj náklad provoz zimního stadionu, …“, č. l. 353). Ani dovolací soud neshledal důvod odchýlit se od názoru na smysl těchto smluvních ujednání, která evidentně směřovala k jedinému cíli – vyhovět normám upravujícím účetní postupy, jež by umožnily financování zimního stadionu tak, aby nebylo nutné ukončit fungování hokejového sportu v K., a to do doby přechodu majetkových práv nezbytných k provozu příslušných nemovitostí. V průběhu trestního řízení nebyla ani vyvrácena obhajoba obviněných, že kroky související s účetními operacemi činili na základě sdělení auditora společnosti S., jehož považovali za odborníka a neměli důvod jeho doporučení předkládat jiným osobám či institucím k dalšímu posuzování.
Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně poukazoval na plnění ze smlouvy o přenechání plochy k reklamním účelům s tím, že ze strany společnosti H. K., s. r. o., nebyla poskytnuta odpovídající protihodnota, čímž vznikla společnosti S. a městu Kladnu škoda v celkové výši 40.820.539,- Kč včetně daně z přidané hodnoty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se s takovým tvrzením Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. Jak je již patrno ze shora uvedeného výkladu, město Kladno se v konečném důsledku stalo, (byť později, než se původně očekávalo), na základě bezúplatného převodu vlastníkem zimního stadionu, jehož hodnotu lze považovat za poměrně vysokou. Pokud se týká výše ceny za reklamu, byla evidentně stanovena minimálně netradičním způsobem. Její výše měla být odvozována v závislosti na částkách, které budou odpovídat nákladům na provoz stadionu. Ani podle vyjádření znalce Ing. R. D. (č. l. 2901), však takový postup nelze jednoznačně označit za protiprávní, ale v podstatě za ne zcela obvyklý. Podstatné je však to, že cena reklamy neměla sama o sobě žádný význam pro dosažení konečného cíle, kterým bylo zachování hokejového sportu ve městě K. a především plnění smluvních závazků ohledně financování stadionu do doby převodu nemovitostí. Motivem a smyslem tohoto smluvního ujednání tak bylo naplnění předmětu činnosti společnosti S. zřízené městem a především podpora hokeji ve městě včetně úspěšného hokejového týmu. Současně je nutné mít na zřeteli, že město se rozhodlo vynakládat své prostředky poté, co učinilo kroky k získání nemovitostí do svého vlastnictví. Jeho skutečná vůle tak byla nikoli investovat do cizího majetku, nýbrž do svého budoucího. Není zřejmě pochyb o tom, že cena za pronájem reklamních ploch odvozovaná od skutečné výše vynaložených nákladů na provoz stadionu, byla nadhodnocená. Je však nutné vnímat tento fakt v celém kontextu, neboť hodnota, kterou měla činit reklama není jediným hlediskem významným pro právní posouzení věci. Za těchto podmínek pak není možné posoudit jednání obviněného Mgr. M. V. jako úmyslné opatření neoprávněné výhody jinému. Město Kladno totiž v době uzavírání jednotlivých smluv investovalo do zachování a zvelebování v té době cizího majetku, avšak jeho následné nabytí bylo reálné. Nakonec i výsledkem postupných kroků příslušných institucí a osob bylo získání předmětných nemovitostí do majetku města, tudíž představa, s níž bylo do tehdy cizího majetku investováno, se naplnila. Za jiné situace by sice výrazně přeplacená cena za reklamu mohla při splnění dalších zákonných podmínek založit trestní odpovědnost pachatele za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., event. zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., avšak nikoli tehdy, pokud dohoda o ceně reklamy byla pouze prostředkem k tomu, aby z hlediska požadavků na vedení účetnictví bylo možné financování cizího majetku z prostředků města. Rovněž je třeba neodhlížet od charakteru těchto ujednání, jejichž cílem bylo realizovat závazek, jež město Kladno převzalo smlouvami schválenými zastupitelstvem či radou, a to hradit náklady na provoz areálu do doby přechodu vlastnických práv, byť ve své podstatě v rozporu se závazky, jež na sebe již ve smlouvách o budoucí smlouvě a o nájmu, převzalo město, resp. společnost S. V komplexu všech těchto okolností souvisejících s realizací záměru města nabýt majetek, který bude sloužit potřebám města a mezi něž patřilo i zachování hokejového klubu a sportu vůbec, lze závěry soudů obou stupňů v právním posouzení tohoto skutku považovat za nesprávné.
Nakonec dovolací soud připomíná, že za daného skutkového stavu nebylo možné ztotožňovat výši způsobené škody s prostředky vynaloženými na provoz zimního stadionu v letech 2000 a 2001, neboť souběžně probíhalo také plnění na základě nájemních a podnájemních smluv, část z nich byla investována do rekonstrukce areálu apod. S těmito okolnostmi se okresní soud žádným způsobem nevypořádal.
Obviněný V. P. se měl skutkem popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustit trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na rozpory mezi popisem tohoto skutku, právní větou a právní kvalifikací, resp. označení jak skutku, tak i paragrafového vyjádření tohoto trestného činu. Skutek, který je citován v rozhodnutí dovolacího soudu, kromě okolností popisujících způsob jednání obviněného V. P. ve vztahu k vedení účetnictví společnosti S. ve svém závěru obsahuje zjištění, že chybné účetní postupy obviněného zapříčinily neprůhlednost čerpání dotací, čímž došlo k ohrožení majetkových práv města Kladna s tvrzením, že společnost S. nemohla dosahovat zisku. Právní věta pak odkazuje na vznik jedné z alternativních podmínek kvalifikované skutkové podstaty odstavce 3 §125 tr. zák., a to způsobení jiného zvlášť závažného následku, přičemž druhým z nich je způsobení značné škody. V další části výroku o vině, v níž okresní soud podřadil skutky trestným činům, jichž se měl obviněný V. P. dopustit, pak je uvedeno, že trestný čin podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. spáchal skutky pod body 1) a 2) výroku o vině, ačkoli právní věta odpovídající ustanovení §125 odst. 1, 3 tr. zák. je uvedena pouze pod bodem 2). V příslušné části odůvodnění týkající se právních úvah soudu (str. 88 a 89 rozsudku okresního soudu) pak soud dovozuje ne zcela srozumitelné závěry o tom, že trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se obviněný dopustil jednáním popsaným po bodem 2) výroku o vině, přičemž v části pak i trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, dále pak uvádí, že „skutkový děj popsaný po bodem 1), 2) trestního zákona vcelku naplnil znaky skutkové podstaty trestných činů tak, jak je uvedeno.“ Podle názoru Nejvyššího soudu tedy skutečně není možné ani v dovolacím řízení přezkoumat správnost právních závěrů soudu prvního stupně, neboť formulace výroku o vině i této části odůvodnění neposkytují dostatečný prostor pro pochopení jeho právních úvah a závěrů ve vztahu k rozhodnutí o vině obviněného V. P. Nejvyšší soud proto vyšel z toho, že trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. odpovídá (byť ne zcela přesně, jak bude vysvětleno) skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině okresního soudu.
Podstata dovolací argumentace obviněného V. P. spočívala stejně jako u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve zpochybnění vzniku škody. Přestože okresní soud v právní větě citoval jiný těžší následek než způsobení značné škody, vycházel Nejvyšší soud z celého souhrnu dovolacích argumentů tohoto obviněného, v nichž se zmínil i o způsobení obdobné majetkové újmy. Navíc, jak je uvedeno shora, ani soud prvního stupně neodůvodnil důsledně použití alternativního těžšího následku, který by byl v souladu s právní větou. I v této části shledal dovolací soud námitky obviněného V. P. opodstatněnými.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se mj. dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného, přičemž podle právního závěru soudu prvního stupně naplnil obviněný V. P. kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 příslušného ustanovení tím, že způsobil společnosti S. jiný závažný následek.
Ze skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů skutečně vyplývají zjevné nedostatky v řádném vedení účetních knih a vyhotovování příslušných zpráv. Přesto podle dovolacího soudu tato pochybení nedostačují k naplnění základní ani přísnější skutkové podstaty daného trestného činu. Při odůvodnění naplnění znaku základní skutkové podstaty trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., kterým je ohrožení majetkových práv jiného, odkázal okresní soud na znalecký posudek společnosti V. C., s. r. o., ačkoli na str. 21 tohoto posudku je deklarováno, že společnost S. nebyla založena za účelem dosažení zisku, a Ing. R. D. jako jeho zpracovatel dokonce prohlásil, že město předem počítalo s tím, že S. z účetního hlediska bude ve ztrátě (srovnej č. l. 2900). Jednoznačně je jako účel zřízení společnosti S. vyloučeno dosahování zisku v článku 1 zakladatelské listiny založené v trestním spise na č. l. 331 – 338 (resp. v článku 1 nového znění zakladatelské listiny založené na č. l. 339-349). V bodě 1. 2. citovaného článku se výslovně stanoví, že společnost S. „se nezakládá za účelem podnikání, ale za účelem naplňování shora uvedeného poslání, který je pod bodem 1. 1. definován následovně: „podpora sportu, rekreace a využití volného času občanů města Kladna tak, aby tato zařízení mohla co nejlépe sloužit k rozvoji sportu a sportovních aktivit občanů města Kladna,…“. S ohledem na neziskový charakter společnosti S. je tudíž zjištění soudu, spočívající v tom, že byla jednáním obviněného V. P. ohrožena majetková práva města Kladna a že by společnosti S. byla v důsledku jeho jednání odepřena možnost dosahovat zisku, zcela v rozporu s provedenými důkazy. Sám okresní soud totiž řádným způsobem nevysvětlil k ohrožení jakých majetkových práv města mělo jednáním obviněného V. P. dojít. Pokud za takové ohrožení považoval uzavření smluv o pronájmu reklamní plochy a mandátní smlouvy, jak jsou zmiňovány v předchozí části tohoto rozhodnutí /což by odpovídalo částečnému naplnění znaků trestného činu podle §125 tr. zák. i v bodě 1) výroku o vině/, lze konstatovat, že existence těchto smluv nemohla ve svém důsledku poškodit město Kladno z důvodů již uvedených, tudíž nemohlo jejich uzavřením ani dojít k ohrožení majetkových práv téhož poškozeného. Samotná skutečnost, že ve vedení účetnictví a v činnosti obviněného V. P., který nezajistil řádné a včasné zpracování příslušných zpráv o hospodaření společnosti S., výroční uzávěrky a rozvah, prokazuje pouze nesrovnalosti, resp. nezodpovědné plnění povinností jednatele obviněným, avšak toto zjištění nepostačuje k naplnění znaku ohrožení majetkových práv. Přestože cena reklamy, fakturovaná společnosti S. mohla být nadnesená, avšak jejím uznáním, k němuž následně docházelo formou započtení vzájemných fakturovaných částek, nebyl ohrožen majetek města, které se zavázalo hradit náklady a investice do zimního stadionu a řádným schvalovacím procesem odsouhlasilo tyto výdaje ze svých prostředků. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani skutečnost, že způsob, kterým z důvodů účetních postupů k plnění tohoto závazku došlo, nebyl v souladu s účetním stavem. Právem města totiž v podstatě byla pouze návratnost investic vložených do sportovního areálu, okresní soud také ani neučinil skutkový závěr, že by město tento majetek nenabylo, což ani nebylo možné proto, že k bezúplatnému převodu předmětných nemovitostí, jež byly financovány ještě v době předcházející přechodu vlastnických práv, skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že jediným společníkem společnosti S. bylo město Kladno, nemohla být jednáním obviněného případně ohrožena ani majetková práva jiného společníka. Zjištění, že příslušné orgány města nedostávaly včas informace o způsobu hospodaření a účetní zprávy týkající se společnosti S., nepostačuje k naplnění znaku ohrožení majetkových práv jiného. Vzhledem k těmto skutečnostem vyvstávají závažné pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně /případně i části skutku pod bodem 1) téhož výroku/ a to již v základní skutkové podstatě trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., o to důrazněji pak ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty.
Nesprávné posouzení znaku škody u trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák. bylo dalším důvodem, jenž vedl dovolací soud ke zrušení napadených rozhodnutí.
Podmínky zadávání veřejných zakázek městem Kladnem zjistil soud z dokumentu Zásady města Kladna pro zadávání veřejných zakázek (viz č. l. 598 a násl.), podle něhož mohla být veřejná zakázka na koupi osobního automobilu zadána zjednodušeně ve smyslu §49a zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Vyzvat bylo třeba nejméně tři uchazeče a o vítězi zakázky bylo oprávněno rozhodovat vedení města (tj. primátor, náměstci primátora a tajemník magistrátu). O tom, že nebyl dodržen zákon o veřejných zakázkách svědčí zejména rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 5. 2005, č. j. S 515-R/05-VP/140/Br (viz č. l. 2491). Konkrétním pochybením bylo nedodržení podmínky oslovit minimálně tři uchazeče, neboť tři odštěpné závody téže právnické osoby P. I. A. C., s. r. o., nelze v dané situaci považovat za tři různé zájemce. Nutno podotknout, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se zabýval zakázkou na koupi osobního automobilu a ne již okolnostmi, za nichž byla uzavřena leasingová smlouva. Podle názoru dovolacího soudu byla správná úvaha okresního soudu o nutnosti považovat uzavření kupní smlouvy a leasingové smlouvy za součást jediného výběrového řízení. První z těchto smluv směřovala k dosažení cíle, jímž bylo získat do vlastnictví města osobní automobil. Druhá pak pouze umožnila financovat nákup vozidla (a naplnit tak jednu z podmínek smlouvy kupní – zaplacení předmětu koupě) způsobem, jaký představovaly leasingové splátky. V tomto směru tedy dovolací soud vadu neshledal. Určité pochybnosti však může vzbuzovat spíše otázka naplnění formálního znaku skutkové podstaty spočívajícího v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, který je alternativou základní skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 tr. zák. a který odpovídá právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Okresní soud vyjádřil na str. 104 svého rozsudku závěr, že obviněný „Mgr. M. V. si zajistil osobní automobil značky Audi A8 podle svého výběru z rozpočtových prostředků města bez předchozího souhlasu jeho vedení a rady“. Nejasné okolnosti, za nichž k samotnému nákupu vozidla došlo, vyplývají z provedeného dokazování a je evidentní, že při této transakci nebylo postupováno zcela v souladu se zákonnou úpravou týkající se hospodaření s majetkem města. V této souvislosti je však nutné poukázat i na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které sice konstatovalo porušení ustanovení §49a odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., avšak úřad nepřistoupil k uložení žádné sankce s tím, že šlo o méně závažné porušení zákona, jehož smyslem je úspora veřejných prostředků, přičemž v daném případě byl vybrán dodavatel nabízející automobil za nejnižší cenu. Soud prvního stupně nevzal v potaz, že automobil zůstal ve vlastnictví města Kladna, a případné užívání vozidla k soukromým účelům obviněného schválila rada města dne 19. 12. 2000, což bylo okresnímu soudu známo (srovnej str. 97 odůvodnění rozsudku). Kromě toho byl obviněnému za užívání vozidla k soukromým účelům adekvátně zvýšen daňový základ o 1% z pořizovací hodnoty osobního automobilu (to konstatoval nejen obviněný na svou obhajobu, ale také např. Dr. Ing. R. D., č. l. 2901).
Úvahy okresního soudu ohledně naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. však postrádají náležité posouzení především znaku „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch“. Soud se v podstatě omezil na pouhé konstatování, že obviněný si opatřil vozidlo podle svého vlastního výběru, aniž by se však zabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o takovou výhodu, k níž ve svém tehdejším funkčním postavení primátora města nebyl obviněný Mgr. M. V. oprávněn. Na stranách 108 – 110 rozsudku soudu prvního stupně je poměrně podrobně popisován způsob, jakým obviněný dosáhl pořízení osobního automobilu pro potřeby funkcionáře městského úřadu, především okolnosti podpisu obou smluv, avšak v závěru okresní soud uzavřel, že obviněný právě uzavřením obou smluv při porušení ustanovení zákona o veřejných zakázkách, způsobil městu škodu převyšující 3 miliony Kč. Právní posouzení tohoto skutku tak zcela chybí odůvodnění uvedeného znaku základní skutkové podstaty trestného činu. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr., v němž mimo jiné vyslovil názor, že neoprávněným prospěchem pachatele trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá obviněný nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Pokud jde o způsobení škody, Nejvyšší soud se již vyjádřil k tomu, že v dané trestní věci nelze o jejím vzniku uvažovat proto, že vozidlo bylo majetkem města, tedy subjektu, z jehož finančních prostředků bylo jeho pořízení hrazeno a po ukončení výkonu funkce obviněného Mgr. M. V., resp. splnění podmínek leasingové smlouvy již po personální změně představitelů města tento automobil přešel do majetku města. Pokud bylo užíváno i pro soukromé potřeby obviněného, sám okresní soud na str. 110 svého rozsudku uvedl, že se tak stalo v souladu se zákonem. V daném případě tedy chybí obsah pojmu „škoda“, neboť majetek obce jednáním obviněného nebyl snížen. Existují tedy významné pochybnosti o tom, že by obviněný jednal v úmyslu způsobit městu Kladnu škodu nebo sobě neoprávněný prospěch.
Nad rámec dovolacích námitek obviněného Mgr. M. V., poté, co již Nejvyšší soud shledal všechna podaná dovolání důvodnými a vyslovil na jejich podkladě výrok, jímž zrušil obě ve věci vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů, je třeba k této části odsuzujícího výroku o vině vytknout další dovoláním nenamítanou vadu. Podmínkou trestnosti obviněného Mgr. M. V. tímto trestným činem bylo opatření neoprávněného prospěchu (podle právní věty v alternativě „sobě“), tzn. že soud, pokud uznal obviněného vinným v této části výroku o vině, musel dovodit, že opatřením předmětného osobního automobilu obviněný dosáhl výhody (materiální či nemateriální povahy), na níž by neměl právo. (K takovému neoprávněnému zvýhodnění může podle soudní praxe docházet např. při přidělování obecních bytů nebo přijetí na vysokou školu.) V daném případě by přicházelo v úvahu zjištění, že obviněný Mgr. M. V. nerespektoval pravidla pro výběrové řízení právě z toho důvodu, že by příslušné orgány města Kladna nesouhlasily s pořízením vozidla tohoto typu a této ceny. Za takových okolností by uzavřením předmětných smluv získal neoprávněnou výhodu. Okresní soud se však touto otázkou vůbec nezabýval, omezil se pouze na okolnosti způsobu výběru vozidla a následku ve formě škody, přičemž tak neučinil ani soud odvolací, který se v podstatě omezil v této části odvolacího přezkumu na potvrzení „správnosti závěrů soudu prvního stupně ohledně vzniku škody“. Dokonce označil právní posouzení celé věci za pečlivě odůvodněné a to včetně otázky použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a to i ve vztahu k výroku o trestu.
V posuzované trestní věci Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodoval usnesením ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. 9 To 257/2006, kterým zrušil první ve věci vydaný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kladně a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. V rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně jednak nedostatky týkající se především rozsahu dokazování a uložil mu provést důkazy navržené obhajobou obviněných, dále také naznačil některé pochybnosti o správnosti závěru o vzniku škody u skutků popsaných pod body 1) a 2) výroku o vině (mimo jiné upozornil na vadné znění právních vět) a rovněž ohledně skutku pod bodem 3) výroku o vině vyslovil nutnost doplnit dokazování a znovu právně posoudit všechna skutková zjištění, která soud po doplněném dokazování učiní. Rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 9 To 37/2007, není tudíž s původním usnesením odvolacího soudu v souladu, neboť krajský soud se v podstatě žádným způsobem nezabýval otázkami, na něž ve svém předchozím řízení upozornil a to včetně pochybností při ukládání trestu za použití §40 odst. 1 tr. zák., resp. splnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby u obou obviněných. Již z těchto důvodů nemohlo napadené usnesení odvolacího soudu obstát.
Nejvyšší soud tedy shledal opodstatněnými dovolací námitky jak nejvyšší státní zástupkyně, tak obou dovolatelů. Dospěl k závěru, že rozsudek Okresního soudu v Kladně je těžko přezkoumatelný. Lze shrnout, že obsahuje značné rozpory, vlastní právní hodnocení je velmi kusé, převažuje opakující se výčet důkazů, soud se opominul zabývat vlivem nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2000, jež byla schválena radou dne 17. 7. 2000, a smlouvy o podnájmu zimního stadionu ze dne 1. 7. 2000 na danou problematiku, z odůvodnění rozhodnutí není patrno, jakými úvahami se soud řídil při posuzování vzájemně si odporujících důkazů. Evidentně totiž je rozporuplné, pokud soud opírá své právní závěry o vině o znalecký posudek vypracovaný společností V. C., s. r. o., zatímco zpracovatel tohoto posudku Ing. R. D. u hlavního líčení souhlasil s názory znalců, jejichž posudky a stanoviska naopak podporují tvrzení obhajoby. Dovolací soud dále i v samotném textu posudku spatřoval argumenty, jež nejsou ve shodě s názory okresního soudu (např. již shora uvedený nesoulad vyplývající ze str. 21 posudku, a to, že společnost S. nebyla zřízena za účelem dosažení zisku, přesto soud vyjádřil přesvědčení, že této společnosti byla v důsledku jednání obviněných odepřena možnost dosahovat zisku, přičemž v odůvodnění rozsudku okresní soud odkázal zejména na obsah zmíněného znaleckého posudku).
Napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 9 To 37/2007, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 1 T 91/2005, tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podnětu podaných dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, neboť zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a bude třeba provést další dokazování.
Soud prvního stupně založil svůj výrok o vině shora citovanými trestnými činy na zjištěních, jež nemají oporu v provedených důkazech, s některými z nich jsou naopak v rozporu, přesto se okresní soud s tímto stavem náležitým způsobem nevypořádal. Pokud se týká skutku pod bodem 1) výroku o vině je třeba pečlivě zkoumat, že ačkoli v době vynakládání finančních prostředků z městského rozpočtu do areálu zimního stadionu, tyto nemovitosti nebyly ještě majetkem města, uvedené výdaje představovaly v prvé řadě plnění závazku, k němuž se město zavázalo uzavřením Smlouvy o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí sportovního areálu „Zimní stadion v K.“ ze dne 27. 4. 2000. Navíc se jednalo o majetek, který následně město Kladno získalo do svého vlastnictví bezúplatně, tudíž investované prostředky se mu vrátily, jak ostatně všichni na věci zúčastnění předpokládali. Cena reklamy a vzájemné započtení její fakturované výše s investičními a provozními náklady stadionu pak představovaly pouze účetní operace, jež formálně měly vyhovovat účetním pravidlům po přechodné období, než bude dokončen převod nemovitostí. Při novém posouzení skutku pod bodem 2) bude třeba zohlednit neziskový charakter společnosti S. a pečlivě vyhodnotit, zda bylo za takové situace vůbec možné, aby byla ohrožena majetková práva jiného. K jednání obviněného Mgr. M. V., jež je popsáno pod bodem 3), Nejvyšší soud uvádí, že podle jeho názoru na podkladě dostupných důkazů nemůže obstát tvrzení o vzniku škody, natož o vzniku škody značné, jak vyžaduje aplikované přísnější ustanovení podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák. Bude nutné, aby se soud zabýval otázkou naplnění všech formálních znaků základní skutkové podstaty tohoto trestného činu i jeho materiální stránky. Nejvyšší soud připomíná, že při odůvodnění rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění také musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Kladně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová