ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1014.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1014/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 11 To 558/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 124/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 2 T 124/2007, byl obviněný L. K. uznán vinným, že
jako jednatel společnosti A. J., s. r. o., odebral od společnosti Š., s. r. o., 3 kusy vozidel Škoda Fabia Combi 1,2, mělo být uhrazeno do 14. 4. 2006, vozidlo do 29. 7. 2006 a vozidlo do 21. 9. 2006 a přesto, že do současné doby uvedená vozidla nebyla uhrazena a dle smlouvy o obchodní spolupráci a odkupu vozidel, uzavřené v J. dne 26. 3. 2006 a v P. dne 7. 4. 2006 mezi společnostmi Š., s. r. o., a A. J., s. r. o., se společnost A. J. stává vlastníkem těchto vozidel až po uhrazení plné kupní ceny, bez vědomí vlastníka společnosti Š., s. r. o., bylo vozidlo dne 26. 4. 2006 prodáno S. T., vozidlo dne 4. 12. 2006 L. S. a vozidlo dne 4. 12. 2006 společnosti P., a. s., kdy finanční částky získané prodejem vozidel byly použity pro potřeby společnosti A. J., s. r. o., takže společnosti Š., s. r. o., způsobil celkovou škodu ve výši 781.520,- Kč.
Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný L. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 11 To 558/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to výrok v celém rozsahu, napadl obviněný L. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, popřípadě na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že mezi společnostmi A. J., s. r. o., a Š., s. r. o., byla dne 7. 4. 2006 uzavřena smlouva o obchodní spolupráci a odkupu vozidel, na základě které společnost A. J., s. r. o., kupovala vozidla od společnosti Š., s. r. o. Ve smlouvě bylo stanoveno, že společnost A. J., s. r. o., nabývá vlastnické právo k předmětným vozidlům až dnem úplného zaplacení kupní ceny. Obviněný konstatoval, že obchodní praxe společnosti Š., s. r. o., však byla vůči všem obchodníkům taková, že pokud prodané vozidlo zaplatili do konce příslušného roku, společnost netrvala na striktním dodržení výhrady vlastnického práva u dodaných vozidel. Zdůraznil, že tuto skutečnost potvrdila při hlavním líčení dne 15. 10. 2007 zástupkyně společnosti Š., s. r. o., E. R.. Podotkl, že popsaný postup jmenovaná společnost uplatňovala i vůči společnosti A. J., s. r. o. Zaplacení pohledávek v celkové výši 781.520,- Kč za dodávku tří kusů vozidel se začala domáhat až počátkem roku 2007, a to též z důvodu, že místo společnosti A. J., s. r. o., začal v Jičíně prodávat vozidla značky Škoda jiný subjekt.
Obviněný připomněl, že podle okresního soudu bylo dokazováním prokázáno, že se dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku a že toto jednání vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry. S tímto závěrem vyslovil nesouhlas, neboť podle jeho mínění nedošlo k naplnění materiální stránky trestného činu. V této souvislosti uvedl, že se společností Š., s. r. o., uzavřel dohodu o přistoupení k závazku ze dne 3. 5. 2007, přičemž návrh uvedené dohody podepsal již dne 25. 4. 2007 a jeho podpis byl téhož dne úředně ověřen. Zdůraznil, že návrh dohody podepsal nejen před zahájením trestního stíhání, o kterém se dozvěděl dne 24. 5. 2007, ale již před podáním vysvětlení na policii, které učinil dne 3. 5. 2007. V dohodě se zavázal, že ze svých osobních prostředků splní závazek společnosti A. J., s. r. o., jejímž byl jednatelem, vůči společnosti Š., s. r. o., ve výši 781.520,- Kč ve 24 měsíčních splátkách po 32.563,- Kč, a to počínaje květnem 2007. Splátky závazku byly sjednány pod ztrátou výhod splátek a zaplacení dluhu bylo navíc zajištěno dvěma bianko směnkami, které podepsal. Obviněný připomněl, že dne 16. 7. 2007 zaplatil celý závazek společnosti A. J., s. r. o., ve výši 781.520,- Kč ve prospěch společnosti Š., s. r. o., která jeho osobě vystavila dne 13. 8. 2007 potvrzení, že nemá ke dni 31. 7. 2007 pohledávku vůči společnosti A. J., s. r. o. Zároveň mu vrátila oba prvopisy zajišťovacích bianko směnek. V této souvislosti obviněný poukázal na vyjádření společnosti Š., s. r. o., ze dne 14. 6. 2007 z něhož plyne, že při dodržení dohodnutého splátkového kalendáře nevznikne této společnosti žádná škoda.
Dále obviněný konstatoval, že svým jednáním nenaplnil ani objektivní stránku trestného činu zpronevěry, k jehož spáchání zákon vyžaduje, aby se pachatel „zmocnil cizí věci“. Zopakoval, že zástupkyně společnosti Š., s. r. o., při hlavním líčení dne 15. 10. 2007 potvrdila, že společnost striktně netrvala na dodržování sjednané výhrady vlastnického práva a uvedenou obchodní praxi uplatňovala vůči všem obchodníkům. Za tohoto stavu se nemohl „zmocnit cizí věci“ a naplnit objektivní stránku trestného činu. Společnost Š., s. r. o., ve svém vyjádření ze dne 14. 6. 2007 zcela jasně uvedla, že pokud závazek za společnost A. J., s. r. o. uhradí, nevznikne jí při dodržení dohodnutého splátkového kalendáře žádná škoda. Obviněný podotkl, že pokud uhradil závazek v předstihu oproti splátkovému kalendáři, a to dne 16. 7. 2007, domnívá se, že z jeho strany nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Současně zdůraznil, že ke spáchání trestného činu zpronevěry se vyžaduje úmyslné zavinění, které však jeho osobě nebylo prokázáno, neboť při prodeji vozidel, k nimž byla sjednána výhrada vlastnického práva, postupoval v souladu s obvyklou obchodní praxí, kterou uplatňovala společnost Š., s. r. o., vůči všem obchodníkům (viz výslech E. R.).
V dovolání obviněný vznesl výhradu, že při hlavním líčení dne 23. 8. 2007 navrhl doplnit dokazování o zprávu Č. o. b., a. s., neboť společnost A. J., s. r. o., podala této bance dva příkazy k převodu peněžních prostředků ve prospěch společnosti Š., s. r. o., a to dne 4. 5. 2006 na částku 257.000,- Kč a dne 18. 9. 2006 na částku 262.460,- Kč. Toto dokazování však nebylo provedeno. Obviněný dodal, že první příkaz byl zrušen a druhý nebyl realizován z důvodu exekuce na účet společnosti A., s. r. o., přičemž pokud by byly provedeny, snížil by se závazek společnosti A. J., s. r. o., vůči společnosti Š., s. r. o., na částku 262.060,- Kč.
Závěrem dovolání obviněný zopakoval, že se společností Š., s. r. o., uzavřel dohodu o přistoupení k závazku ve výši 781.520,- Kč před zahájením trestního stíhání, respektive předtím, než se dozvěděl o podání trestního oznámení. Vyjádřil proto nesouhlas s názorem okresního soudu, že provedl „částečné doznání“. Z výše popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2008, č. j. 11 To 558/2007-114.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že okresní soud nezaujal odpovídající stanovisko k obhajobě obviněného, že mezi společností, kterou zastupoval a poškozenou společností byla obchodní zvyklost a nepovažovalo se za porušení podmínek rámcové smlouvy, když došlo k prodeji auta před zaplacením jeho kupní ceny a že v daném případě nebyla kupní cena automobilů uhrazena ani po jejich prodeji proto, že společnost A. J., s. r. o., nebyla vůbec schopna dostát svým závazkům. Podotkla, že obhajobu obviněného, že „neměl v úmyslu zpronevěřit utržené finanční prostředky“ (str. 2 odůvodnění rozsudku), soud prvního stupně označil za vyvrácenou na základě zjištění, že neměl finanční prostředky na jejich zaplacení ani v době, kdy vozidla přebíral a věděl, že je nemůže uhradit ani z jiných prostředků společnosti, a přesto peníze, které prodejem aut získal, použil na jiné účely než na zaplacení faktur. V této souvislosti státní zástupkyně dovodila, že poškozená společnost dodávala zboží (auta) s představou, že jde o běžný obchodní případ a za zboží bude řádně a včas zaplaceno, popřípadě alespoň v pozdější lhůtě, nejpozději po jeho prodeji. Pokud obviněný věděl, že tomu z důvodů insolvence nebude, tak podle jejího názoru zamlčel podstatné skutečnosti, přičemž pokud by je společnost Š., s. r. o., znala, nejednala by, jak jednala. Zdůraznila, že představa zástupců poškozené společnosti o průběhu obchodního vztahu se neshodovala se skutečností a jednali v omylu, do kterého je obviněný uvedl nebo kterého alespoň využil. Tímto směrem však dokazování nebylo vedeno a obviněnému nebylo umožněno čelit možnosti jiného právního posouzení spáchaného jednání.
Pokud se obchodní praxe mezi společnostmi Š., s. r. o., a A. J., s. r. o., vyvinula způsobem, že vozidla byla společnosti A. J., s. r. o., svěřena na základě kupní smlouvy za účelem jejich dalšího prodeje, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva, tak podle státní zástupkyně nebylo jednáno proti účelu svěření, pokud byla auta prodána, a tudíž nedošlo ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Za trestný čin zpronevěry je nutno považovat jednání, kdy si pachatel ponechá výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno. V takovém případě není předmětem zpronevěry zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem. Státní zástupkyně připomněla, že svěřenou věcí je nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc, a proto požívá i stejné právní ochrany. Současně zdůraznila, že v této záležitosti si okresní soud nezjednal jasno a jeho pochybení nenapravil ani odvolací soud, ačkoli tak učinit měl a mohl, i když popis skutku obsahuje veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení popsaného jednání jako trestného činu zpronevěry dokonaného přisvojením si cizí svěřené věci tím, že „finanční částky získané prodejem vozidel, byly použity pro potřeby společnosti A. J., s. r. o., takže společnosti Š., s. r. o., způsobil celkovou škodu ve výši 781.520,- Kč.“
Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitce obviněného, že vzhledem k okolnostem charakterizujícím stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) i skutečnosti, že před zahájením trestního stíhání dobrovolně učinil kroky k tomu, aby uhradil způsobenou škodu a dostál závazkům, které vyplývaly z uzavřené kupní smlouvy, přičemž uvedla, že v daném případě je s poukazem na okolnosti případu stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání nižší. Tuto skutečnost vyjádřil prvostupňový soud při úvaze o druhu a výši trestu, a to aplikací ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., tj. uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby. Podle mínění státní zástupkyně měl však učinit rozhodnutí, že pro použití vyšší trestní sazby nejsou splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Okresní soud ale dospěl k závěru, že je splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. a při právní kvalifikaci činu podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. následně nepostupoval v případě aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na poměry pachatele, což by umožňovalo jeho použití i při kvalifikované skutkové podstatě trestného činu.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupkyně uvedla, že v opravném řízení by byla tato pochybení vytčena a následně napravena. Pokud by soud vyloučil podvodné rysy jednání a formuloval skutek v souladu s provedenými skutkovými zjištěními ve vztahu ke zpronevěře utržených finančních prostředků a zjištěné okolnosti případu by promítl do jeho mírnějšího právního posouzení, postavení obviněného by nedoznalo změny. I v novém řízení by byl jeho osobě ukládán trest v rámci trestní sazby, která je u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (až na dvě léta odnětí svobody) stejná jako u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., když stávající trest byl obviněnému vyměřen v její polovině. Státní zástupkyně podotkla, že případné kasační rozhodnutí dovolacího soudu by mělo pouze ten význam, že by došlo k mírné úpravě skutkové věty a upřesnění právní kvalifikace ve prospěch obviněného. Současně však bez jakéhokoliv dopadu na uložený trest, který mu byl vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž trestní řízení vedené proti jeho osobě by bylo dále prodlužováno. S ohledem na uvedené skutečnosti je podle státní zástupkyně namístě aplikovat ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., aniž by byla jakkoli zasažena práva obviněného ve smyslu zhoršení jeho postavení, a to ani v rovině ústavní, zejména s přihlédnutím k jeho právu na spravedlivý proces. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud případně řešit.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhradu obviněného L. K., pokud namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů u hlavního líčení před okresním soudem. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V dovolání obviněný L. K. rovněž v podrobnostech vytýká, že jeho jednáním nedošlo k naplnění trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a to konkrétně z hlediska objektivní, subjektivní a materiální stránky. Tuto námitka lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z ustanovení §4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Jičíně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Hradci Králové) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin, jíž byl obviněný L. K. uznán vinným. Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku předně plyne, že obviněný jako jednatel společnosti A. J., s. r. o., odebral od společnosti Š., s. r. o., 3 kusy vozidel Škoda Fabia Combi 1,2, když podle smlouvy o obchodní spolupráci a odkupu vozidel měla být uhrazena, a to první do 14. 4. 2006, druhé do 29. 7. 2006 a třetí do 21. 9. 2006, přičemž společnost A. J., s. r. o., se mohla stát vlastníkem těchto automobilů až po uhrazení plné kupní ceny. Dále je zřejmé, že tato vozidla byla postupně prodána (ve dnech 26. 4. 2006 a 4. 12. 2006), přičemž „finanční částky získané prodejem vozidel byly použity pro potřeby společnosti A. J., s. r. o., takže společnosti Š., s. r. o., způsobil celkovou škodu ve výši 781.520,- Kč.“ V posuzovaném případě nedošlo k zpronevěření předmětných automobilů, ale těch finančních prostředků, které po jejich prodeji měly být, avšak nebyly společnosti Š., s. r. o., uhrazeny, jak bude podrobněji níže rozvedeno.
Soudy obou stupňů činné v předmětné trestní věci vycházely z právního názoru, že pokud byla v čl. 5.3 smlouvy o obchodní spolupráci a odkupu vozidel uzavřené mezi Š., s. r. o., a A. J., s. r. o., sjednána výhrada vlastnického práva (konkrétně: že „obchodník nabude vlastnické právo k předmětným vozidlům teprve dnem úplného zaplacení kupní ceny“- viz str. 2 rozsudku okresního soudu), nebyl obviněný L. K. oprávněn zboží prodat, a pokud tak učinil, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena. Za zpronevěřenou věc přitom považovaly automobily, které obviněný měl v dispozici na základě uzavřené smlouvy. S tímto právním názorem však nelze souhlasit.
Předně je potřebné uvést, že šlo o prodej zboží (automobilů), přičemž kupující společnost A. J., s. r. o., tyto věci dále prodávala, což bylo známo i prodávající straně společnosti Š., s. r. o. Současně bylo zjištěno, že pokud byla vozidla, s nimiž naposledy označená společnost obchodovala, zaplacena „v přiměřené lhůtě, firma příliš striktně netrvala na dodržení zaplacení celého vozidla před jeho prodejem dalšímu subjektu“ (viz výpověď svědkyně E. R. na str. 3 rozsudku prvostupňového soudu). Z těchto důvodů nemohl být prodej předmětných automobilů, jenž byl realizován společností A. J., s. r. o., aniž byly předtím zaplaceny, považován za jejich zpronevěření, byť byla smluvně sjednána výhrada vlastnického práva. Současně je však potřebné zdůraznit, že za zpronevěru ve smyslu trestního zákona je potřebné považovat zjištěnou a ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu výslovně uvedenou skutečnost, že finanční částky získané prodejem použila společnost A. J., s. r. o., pro svoji potřebu. Tímto postupem bylo se svěřenou věcí naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla společnosti A. J., s. r. o., zastoupené jejím jednatelem – obviněným L. K. dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Výtěžek z prodeje je ekvivalentem prodané svěřené věci, a pokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany (obdobný právní názor byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).
Kromě naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., která spočívá v tom, že si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., je v jeho jednání naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky – úmyslné zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný musel nejen vědět, že okamžikem použití peněžních prostředků z prodeje automobilů ve prospěch společnosti A. J., s. r. o., bude se svěřenou věcí jednoznačně naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla této společnosti dána do dispozice, a to způsobem, který zmaří základní účel svěření, ale současně chtěl takové porušení i způsobit. Přitom ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. (v daném případě značné škody) postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Nutno zdůraznit, že skutečnosti, jež by stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného L. K. výraznějším způsobem snižovaly z provedeného dokazování nevyplývají. Soud prvního stupně vzal důvodně v úvahu, že obviněný je osobou, která dosud žila řádným životem, neboť nebyla soudně trestána ani řešena pro přestupek a v místě bydliště požívá dobré pověsti. Oprávněně konstatoval, že jednal v rozporu s ustanovením smlouvy o obchodní spolupráci a odkupu vozidel. Naproti tomu však Nejvyšší soud nemůže akceptovat názor, že „…uvedená věc je hraniční mezi obchodními zvyklostmi a trestní odpovědností“ (vše na str. 3 rozsudku). Pokud společnost A. J., s. r. o., prodala svěřenou věc (automobily) a přes výhradu vlastnictví zakotvenou ve smlouvě bylo společností Š., s. r. o., fakticky tolerováno její zaplacení po tomto prodeji, k čemuž však nedošlo, neboť peněžní prostředky byly použity ve prospěch společnosti A. J., s. r. o., je nutno takovýto postup označit za výrazně rozporný s obchodními zvyklostmi. Rovněž nelze přehlédnout závažnější formu úmyslného zavinění. Pro naplnění trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. byl splněn i materiální znak vyžadovaný ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., neboť způsobení škody ve výši 781.520,- Kč pro svou závažnost podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost. Současně je nutno zásadně odmítnout výtku obviněného vznesenou v dovolání, že žádná škoda nevznikla, a to s poukazem na dohodu se společností Š., s. r. o., která se týkala splnění závazku společnosti A. J., s. r. o., k čemuž následně dne 16. 7. 2006 i došlo. V této spojitosti Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: „…právně irelevantní je argument obžalovaného spočívající v tom, že dne 3. 5. 2007 uzavřel se společností Š., s. r. o., dohodu o splátkovém uhrazení jím způsobené škody ve výši 781.520,- Kč a z tohoto důvodu – jelikož k tomuto závazku přistoupil před zahájením trestního stíhání – navrhl, aby jej soud zprostil z obžaloby.“ Odvolací soud správně zdůraznil: „Tato okolnost není v žádném případě důvodem pro takovýto postup soudu, ale toliko okolností, týkající se otázky náhrady škody…“. Rovněž dodal, že ji lze zohlednit při trestním postihu pachatele (vše na str. 2 usnesení). Přitom k zohlednění obviněným zmiňované náhrady celé škody v ukládaném trestu došlo. Jelikož v tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné konkrétní výhrady, tak správnost výroku o trestu dovolací soud neposuzoval.
Se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství, jež se písemně vyjádřila k dovolání, lze souhlasit v tom směru, že okresní soud učinil zjištění, že obviněný L. K. neměl v době, kdy automobily přebíral, prostředky na jejich zaplacení (str. 2 rozsudku soudu prvního stupně). Nutno ale dodat, že tento soud neučinil skutkový závěr, že by zástupce poškozené společnosti uváděl v omyl zamlčením podstatných skutečností (ohledně insolventnosti). Navíc, jak již bylo řečeno, společnost Š., s. r. o., tolerovala i případy, kdy svěřené automobily byly zaplaceny až po jejich prodeji. Z důvodů výše popsaných Nejvyšší soud neshledal akceptovatelným návrh státní zástupkyně, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto. Současně je potřebné uvést, že její vyjádření ohledně nesprávné aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. prvostupňovým soudem, jde nad rámec podaného dovolání.
Lze uzavřít, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují vady, které obviněný L. K. v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Jičíně i aplikovaná právní věta.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k