ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1231.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1231/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2008 dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 8 To 508/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 65/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 7 T 65/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným, že
dne 23. června 2006 ve F. L. – H. L., okr. Ch., v autobazaru F. L. – J. B., prodal na podkladě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 15. 3. 2005 s poškozeným V. N., za částku 8.900,- Kč osobní motorové vozidlo značky Ford Sierra, poškozeného V. N., které obžalovaný převzal od poškozeného při uzavření zprostředkovatelské smlouvy, přičemž obžalovaný poškozeného o prodeji vozidla sám neinformoval a zejména poškozenému v rozporu s článkem VI. odstavec 3 zprostředkovatelské smlouvy do 15 dnů od prodeje vozidla nepředal utrženou částku z prodeje vozidla, a poškozenému V. N. svým jednáním způsobil škodu v celkové výši nejméně 8.100,- Kč po odečtení provize ve výši 500,- Kč a 300,- Kč za parkovné v souladu s článkem V. a IX. zprostředkovatelské smlouvy.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný J. B. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 8 To 508/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. B. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a skutek byl nesprávně právně posouzen.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení, zejména zopakoval námitky, které uplatnil v rámci odvolacího řízení. Připomněl, že s poškozeným V. N. uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, ale ta měla být platná pouze jeden kalendářní měsíc. Poškozený nepřiznal, že předmět prodeje ztrácel na ceně a nechal si účelově vypracovat znalecký posudek, který byl zkreslen, poněvadž znalec neznal skutečný stav předmětného vozidla. Obviněný uvedl, že vozidlo prodal za jeho skutečnou hodnotu, a proto měl okresní soud snížit hodnotu automobilu o více než polovinu. Současně namítl, že se o vozidlo více než rok staral, přičemž za celou tuto dobu mu prvostupňový soud přiznal odměnu jen v částce 300,- Kč. Podotkl, že podmínky sjednané ve zprostředkovatelské smlouvě byly pouze na dobu její platnosti a tato byla uzavřena na dobu určitou. Bylo uvedeno, že doba jejího trvání může být prodloužena pouze dodatkem k této smlouvě, jež byla uzavřena v písemné formě, takže i dodatek ke své účinnosti vyžadoval stejnou formu. K jejímu prodloužení tímto způsobem nedošlo. Písemně sjednané podmínky tudíž zanikly posledním dnem doby, na kterou byla smlouva sjednána. Podle obviněného došlo k prodeji automobilu až po okamžiku, do kterého byla smlouva uzavřena, a proto je třeba vycházet z obsahu smluvního ujednání, které bylo uskutečněno dne 23. 6. 2006. I po zániku písemné zprostředkovatelské smlouvy totiž došlo mezi účastníky k takovým projevům, jimiž se nově utvářel jejich smluvní vztah a není pochyb o tom, že předmětem ústně sjednaného závazkového vztahu bylo zprostředkování prodeje automobilu.
Dále obviněný poukázal na rozhodnutí krajského soudu, z něhož se podává, že vozidlo prodal za 8.900,- Kč a že z této částky musí být odečteny náklady, které v souvislosti s jeho prodejem vynaložil. Konstatoval, že okresní soud vycházel z již neúčinné smlouvy, neboť jestliže byl v ní písemně sjednán na dobu účinnosti zprostředkovatelské smlouvy původní náklad za parkovné částkou 10,- Kč za den, není možné vycházet z toho, že po jejím zániku tyto náklady přestal nést. Podotkl, že za období do dne prodeje automobilu mu vznikl náklad spojený s jeho parkováním, a to za jeden rok a devadesát osm dní, ve výši celkem 4.630,- Kč. Podobně je možné uvažovat o provizi v částce 500,- Kč. Pokud by všechny tyto částky byly z prodejní ceny odečteny, mohla podle obviněného vzniknout poškozenému škoda nejvýše 3.770,- Kč, což je přesně částka, kterou V. N. uhradil v březnu 2007. Navíc nejde o částku, která by představovala škodu alespoň nikoli nepatrnou, takže se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry. Obviněný poznamenal, že v odvolání navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc postoupil příslušnému orgánu, který by ji mohl projednat jako přestupek. Tento návrh však nebyl akceptován.
Podle obviněného krajský soud přehlédl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, v čemž shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zdůraznil, že na projednání věci před odvolacím soudem se připravoval a doufal že obhájí své stanovisko. Pokud by byl vyrozuměn, určitě by se dostavil. Čekal, až mu bude dána možnost uplatnit své důvody před krajským soudem, a to v širší míře než před okresním soudem nebo v odvolání. Namítl, že v době jednání odvolacího soudu dne 28. 1. 2008 byl pro soud dosažitelný, neboť na adrese Ch., ul. P., se zdržoval až do 16. 1. 2008, kdy byl nucen z rodinných důvodů byt v označené ulici opustit. Správa domu o jeho dočasném bydlišti věděla. Ve spojení s Okresním soudem v Chebu byl a podatelnu soudu nejméně jednou za čtrnáct dnů telefonicky buď volal nebo se dostavil, aby mu mohla být předána korespondence. V té době mu docházela jiná korespondence, ale vyrozumění, případně předvolání k veřejnému zasedání v ní nebylo.
V další části podání obviněný uvedl, že jeho námitky směřují proti právnímu posouzení skutku, když jeho jednání při správném použití zákona nemůže být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že jeho odsouzení spočívá na křivé svědecké výpovědi poškozeného V. N., jemuž žádnou škodu nezpůsobil a ještě před rozhodnutím soudu se s ním vyrovnal. Jiná je otázka, zda toto vyrovnání poškozený považuje za dostatečné. V tom případě se podle obviněného mohl o doplatek obrátit na občanskoprávní soud. Z popsaných důvodů měl krajský soud zrušit rozsudek Okresního soudu v Chebu a jeho osobu zprostit obžaloby.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a jeho osobu zprostil obžaloby.
K podanému mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, že obviněným formulovaný petit je vnitřně rozporný, neboť dovolací soud by nemohl zrušit pouze rozhodnutí krajského soudu, a poté rozhodnout zprošťujícím výrokem, neboť by mu v tom bránila existence rozsudku soudu prvního stupně, který by tvořil překážku věci rozhodnuté. Z tohoto důvodu, ale také proto, že dovolání obviněného J. B. je sice označeno adresou advokáta JUDr. V., avšak není opatřeno ani jeho podpisem ani razítkem a některé formulace vzbuzují pochybnosti o tom, zda text skutečně psal advokát, byl v tomto smyslu učiněn dotaz na JUDr. V. Ten odpověděl, že text dovolání diktoval a obviněný jej podle diktátu psal na počítači. Za této situace lze uznat podmínku stanovenou v §265d odst. 2 věty první tr. ř. za splněnou.
Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že v tomto směru je vyjádření limitováno omezeným rozsahem spisového materiálu, který je Nejvyššímu státnímu zastupitelství k dispozici. Podotkl, že v textu usnesení Krajského soudu v Plzni se nehovoří o tom, že odvolání bylo projednáno v nepřítomnosti obviněného a rovněž se neuvádí, zda pro tento postup byly zachovány procesní podmínky. Státní zástupce poznamenal, že pokud by se vyšlo z předpokladu, že pro takový postup byly v zásadě podmínky dány, pak je třeba na adresu obviněného uvést, že zákon mu dává rozsáhlé možnosti, aby mohl uplatnit právo na osobní obhajobu a na účast u soudního projednávání trestní věci; musí však těchto práv řádně využít a udělat sám vše potřebné, aby je nepromarnil. Jestliže obviněný nedlouho před projednáním věci v odvolacím řízení změnil adresu pobytu, aniž by o tom soud výslovně informoval (nic takového se v dovolání netvrdí), potom se o možnost účasti v odvolacím řízení připravil sám a nemůže rozhodnutí odvolacího soudu úspěšně napadnout dovoláním podaným z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dále státní zástupce zdůraznil, že k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný prakticky neuvedl žádnou validní argumentaci. Jeho tvrzení o křivé výpovědi poškozeného je z hlediska námitek proti hmotně právnímu posouzení věci zcela irelevantní. Pokud jde o obviněným uváděné finanční vyrovnání s poškozeným, toto je možno – pokud by k němu skutečně došlo – posoudit pouze jako úkon směřující k náhradě škody způsobené trestným činem, a tudíž na podstatu věci nemůže mít žádný vliv. Státní zástupce poznamenal, že není jasné, proč by obviněný podle svého vyjádření poškozenému vyplatil jakési finanční vyrovnání, pokud současně tvrdí, že mu žádnou škodu nezpůsobil a trestného jednání se nedopustil. Podtrhl, že argumentace uváděná v dovolání primárně směřuje proti skutkovým zjištěním soudu, nikoli proti právnímu posouzení skutku. V tomto ohledu se tvrzení obviněného míjí nejen s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i se všemi zbývajícími důvody dovolání, protože žádný z nich přímo nezohledňuje námitky skutkové povahy.
Jelikož státní zástupce neshledal v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný J. B. uplatnil námitku, že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, což zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
V souvislosti s námitkou obviněného J. B., že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, tj. stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a kdy je možno takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou.
Tento závěr je zřejmý i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z tohoto ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Jelikož obviněný J. B. nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 28. 1. 2008 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu.
Podle §233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Z ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena. Podle ustanovení §233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána.
K posouzení, zda Krajský soud v Plzni mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného J. B., bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Současně platí, že má-li obviněný něco osobně vykonat, je třeba písemnost doručit jemu osobně (§62 odst. 2 tr. ř.).
Z ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Zákon v §46 odst. 1 větě první o. s. ř. stanoví, že písemnost určenou fyzické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje. Podle §46 odst. 3 věty první a druhé o. s. ř. nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese uvedené v odstavci 1 a písemnost jí nebyla doručena ani na jiném místě, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, uloží. Jinou písemnost doručující orgán doručí vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost se uloží. Z ustanovení §50c odst. 1 o. s. ř. plyne, že byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl. Podle §50c odst. 4 první část věty o. s. ř. platí, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z trestního spisu se podává, že předseda senátu Krajského soudu v Plzni nařídil dne 20. 12. 2007 veřejné zasedání o podaném odvolání na den 28. 1. 2008 s tím, že obviněný J. B. bude podle vzoru 7a o veřejném zasedání vyrozuměn na adresu Ch., P. (č. l. 81 spisu). Tuto adresu obviněný uvedl i pro účely doručování (č. l. 4 spisu). Z příslušné poštovní doručenky je zřejmé, že toto vyrozumění nebylo obviněnému doručeno, přičemž ze záznamu pracovníka pošty na obálce vyplývá: „adresát nezastižen, oznámeno dne 2. 1. 2008, zásilka uložena, úložní lhůta činí 10 dnů, nevyzvednuto“ (č. l. 81 spisu). Pokud za tohoto stavu Krajský soud v Plzni dne 28. 1. 2008 konstatoval, že u obviněného bylo doručení vykázáno náhradním způsobem, uloženo 2. 1. 2008 na adrese pro doručování a shledal u jeho osoby zachování pětidenní lhůty k přípravě, tj. podmínky, aby veřejné zasedání o odvolání mohlo být konáno v jeho nepřítomnosti, o čemž rozhodl usnesením (vše na č. l. 87 spisu), nelze tomuto postupu vytýkat pochybení. Dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto v příslušné části zjevně neopodstatněné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného J. B., pokud v dovolání vytýká, že soudy nesprávně vycházely ze znaleckého posudku o ceně osobního vozidla Ford Sierra a zpochybňuje svědeckou výpověď poškozeného V. N., kterou považuje za křivou. Nutno zdůraznit, že zmíněné výhrady primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Obviněný J. B. v dovolání též vznáší námitku, která obsahově jím deklarovaný dovolací důvod naplňuje, neboť v podrobnostech tvrdí, že při správném posouzení zprostředkovatelské smlouvy mohla poškozenému vzniknout škoda nejvýše v částce 3770,- Kč, čímž zpochybňuje právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Z ustanovení §4 písm. a) tr. zák. (úmysl přímý) vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že Okresní soud v Chebu považoval znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný J. B. „si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“ (str. 1 rozhodnutí).
Z popisu tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Chebu, ohledně jednání obviněného J. B. vyplývá, že na podkladě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 15. 3. 2005 s poškozeným V. N. prodal osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Sierra ve vlastnictví jmenovaného, které při uzavření zprostředkovatelské smlouvy převzal, přičemž poškozeného o prodeji vozidla sám neinformoval a zejména v rozporu s čl. VI. odst. 3 zprostředkovatelské smlouvy mu do 15 dnů od prodeje vozidla nepředal utrženou částku, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši nejméně 8.100,- Kč, a to po odečtení provize ve výši 500,- Kč a 300,- Kč za parkovné v souladu s článkem V. a IX. zprostředkovatelské smlouvy.
Podle názoru Nejvyššího soudu toto skutkové zjištění znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje. Okresní soud v Chebu k jednání obviněného důvodně konstatoval: „...byla mu svěřena pro něj cizí věc, konkrétně vozidlo poškozeného s tím, že měl s tímto vozidlem přesně stanoveným způsobem naložit, konkrétně jej prodat. Obžalovaný tak sice učinil, avšak utržené peníze z prodeje poškozenému (vlastníku svěřeného vozidla) nepředal. Přisvojil si tedy výtěžek získaný obžalovaným podle domluvy s poškozeným prodejem svěřené věci (domluvy na prodeji vozidla), neboť peníze si ponechal pro svoji potřebu a také s nimi jako s vlastními naložil. S penězi, které pro něj byly věcí cizí tedy naložil jako s věcí vlastní, v rozporu se zájmy a právem oprávněné osoby, poškozeného. Svým jednáním způsobil škodu vyšší než nepatrnou, neboť škoda přesáhla částku 5.000,- Kč.“ Současně soud prvního stupně zdůraznil: „Obžalovaný jednal vědomě a chtěně. Byl si vědom svých povinností a byl si vědom i toho, že jejich nesplněním bude páchat protiprávní jednání a zejména, že tímto jednáním způsobí škodu na majetku jiné osoby. Jednal proto v úmyslu přímém“ (vše na str. 3 rozsudku prvostupňového soudu). Dovolací soud pouze dodává, že zjištěným jednáním obviněného došlo v konečném důsledku ke zmaření základního účelu, k němuž mu byla věc poškozeným svěřena.
Krajský soud v Plzni, jenž se v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu, v odůvodnění usnesení mimo jiné konstatoval: „Podle §40 odst. 2 obč. zák. může být písemně uzavřená dohoda změněna nebo zrušena pouze písemně. Lze proto souhlasit s námitkou obžalovaného J. B., že původní zprostředkovatelská smlouva, kterou s poškozeným uzavřel 15. března 2005, nebyla v době prodeje předmětného vozidla účinná, poněvadž byla uzavřena výslovně pouze na dobu do 14. dubna 2005 a nebyla písemně změněna. Stejně tak je zřejmé, že v následující době vznikla mezi obžalovaným a poškozeným nová zprostředkovatelská smlouva, na jejímž základě měl obžalovaný předmětné vozidlo prodat.“ V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil: „Tato smlouva ovšem nebyla nijak blíže precizována, jak vyplývá z výpovědí poškozeného i obžalovaného, a proto nelze odhlížet od §776 obč. zák., podle něhož patří zprostředkovateli kromě odměny náhrada nákladů pouze tehdy, je-li to výslovně dohodnuto. Žádná taková výslovná dohoda neexistovala, a tudíž je zřejmé, že obžalovanému za dobu po 14. dubnu 2005 náhrada nákladů spojených s realizací prodeje nepříslušela. Odtud vyplývá, že si mohl v okamžiku, kdy vozidlo prodal, odečíst pouze ty částky, jež byly původně sjednány. Jednalo se proto právě o provizi v částce 500,- Kč a náhradu za parkovné ve výši 300,- Kč.“ Současně soud druhého stupně podtrhl: „Na základě právě uvedených skutečností je zřejmé, že obžalovaný byl povinen poškozenému odevzdat částku, kterou utržil z prodeje předmětného vozidla sníženou o náklady za parkovné od března do dubna 2005 a o provizi. Obžalovaný se v odvolání snaží namítat, že ve hře byla cena uvedeného vozidla. Patrně si nevšiml, že okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysloveně napsal, že považuje trestný čin zpronevěry za spáchaný výhradně ve vztahu k finanční částce, kterou obžalovaný převzal za prodej vozidla a nepředal ji poškozenému. Nepovažoval tedy za rozhodující hodnotu vozidla, jež byla k 23. červnu 2006 stanovena znaleckým posudkem na částku 21.496,- Kč“ (vše na str. 2 usnesení odvolacího soudu).
S tímto zásadně správným posouzením důsledků předmětné zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi obviněným J. B. a poškozeným V. N. se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť odpovídá příslušným ustanovením občanského zákoníku. Současně konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění ohledně jednání obviněného umožňují důvodný závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Obviněným odeslanou částku ve výši 3.770,- Kč v březnu 2007 je možno považovat pouze za částečnou náhradu jím způsobené škody. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, jež je v rozhodnutích soudů obou stupňů podloženo věcnou výše citovanou argumentací, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Chebu i tzv. právní věta. Námitky, které byly v příslušné části dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolání obviněného J. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k