ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1252.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1252/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. února 2008 o dovolání, které podal obviněný T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 4/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Blansku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007, byl obviněný T. M.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 7 T 13/2006, byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 7 T 13/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. B., B., škodu ve výši 880,60 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem B., M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku konstatoval, že soud druhého stupně zamítl jeho odvolání s poměrně stručným odůvodněním a s odkazem na rozhodnutí nalézacího soudu. Poznamenal k tomu, že se domníval, že se v odvolacím řízení dočká přezkumu rozhodnutí soudu první instance stran klíčové otázky, a to naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, přesněji otázky, zda se trestného činu dopustil veden pohnutkou ve smyslu ustanovení §221 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Dále prohlásil, že nemá v úmyslu opakovat argumenty uvedené v odvolání, a proto na toto pro stručnost pouze odkazuje. Uvedl pak, že nesprávnost hmotně právního posouzení spatřuje ve zcela nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu ke shora nadepsané otázce, ačkoli zhodnocení důkazů a hmotně právní posouzení je jinak vcelku seriózní. Podle jeho slov je nasnadě, že se mohl dopustit trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák., že se ho ale dopustil veden při jeho páchání pohnutkou ve smyslu odst. 2 písm. b) citovaného zákonného ustanovení stále zůstává sporné. Shledal, že ani odvolací soud v tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumával a řešení tohoto sporného bodu shrnul tak, že „…obž. M. se do tohoto konfliktu také jistým způsobem zapojil a i když za toto jednání není trestně stíhán, nepochybně byl tomuto konfliktu přítomen. Zcela jistě mu tedy byl znám důvod tohoto konfliktu a příčiny spočívající v rasovém podtextu, kdy jiní hosté v baru byli napadáni právě pro jejich příslušnost k romskému etniku“. Při této úvaze podle názoru obviněného odvolací soud přehlíží mimo jiné skutečnost, že ani poškozený J. P. a snad ani poškozený R. H. k tomuto etniku nenáleží, přičemž prvně jmenovaný na příslušnost k tomuto etniku „neodkazuje ani svým vzhledem“.
Následně obviněný podotkl, že právní kvalifikace skutku podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. zůstává nezodpovězena, protože tím, že měl napadnout poškozeného spolu s ostatními obžalovanými „právě z důvodu, že (poškozený) vystoupil… na obranu těchto hostů a obžalovaný se k jednání H. a L. přidal…“ ještě není dán společný úmysl všech spolupachatelů. Dodal, že se nejedná o paralelní ani sukcesivní spolupachatelství, a proto podle jeho přesvědčení úvaha soudu druhého stupně vyjádřená slovy „…nepochybně při svém konkrétním jednání byl veden pohnutkou uvedenou v ustanovení… a tím je také dán znak subjektivní stránky jeho jednání a společný úmysl všech pachatelů“ absolutně nemá oporu v provedeném dokazování, z čehož usoudil, že skutek byl z hmotně právního hlediska nesprávně posouzen. Vyslovil rovněž názor, že stejně tak se nejedná a dokazování neukazuje na to, že by v posuzovaném případě šlo o spolupachatelství (jako formu trestné součinnosti skutečné), jehož pojmové znaky jsou společné jednání a společný úmysl. Zdůraznil, že společné jednání nebylo v jeho případě prokázáno ani v jedné ze tří ustálených forem a společný úmysl být dán také nemůže. K tomu podotkl, že jeho úmysl a pohnutka byly vyvozeny toliko z jednání ostatních spolupachatelů, kterému měl být dříve (obviněný) přítomen, aniž by byly mimo pochybnost prokázány.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „napadené usnesení zrušil a současně s ním zrušil všechny výroky a další rozhodnutí na napadené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke zrušovacímu výroku pozbudou podkladu.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou v otázce subjektivní stránky nedostatečně odůvodněna, nelze tento argument považovat za souladný s deklarovaným důvodem dovolání. Naopak tvrzenému dovolacímu důvodu vyhovuje námitka, že důkazním řízením nebylo prokázáno zavinění dovolatele v tom směru, že by se trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. dopustil vůči poškozenému J. P. pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání, nebo proto, že je bez vyznání. Státní zástupce připustil, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je v tomto ohledu strohé a zaviněním obviněného ve vztahu k výše citované kvalifikační okolnosti se v podstatě nezabývá, vyjádřil však přesvědčení, že tento nedostatek zhojil soud druhého stupně, který vyložil, z jakých skutkových okolností lze usuzovat, že obviněný jednak jednal ve shodě s dalšími pachateli a že ve svém jednání byl veden pohnutkou vyhovující dotyčnému znaku kvalifikované skutkové podstaty. Státní zástupce posléze konstatoval, že skutečnost, že se dovolatel vědomě spolupodílel na výtržnosti a páchání násilí je zřejmá již ze skutkových okolností zachycených ve skutkové větě výroku o vině, neboť jinak nelze vysvětlit skutkové zjištění, že spolu s J. L. napadli poškozeného, který se pro danou chvíli ubránil útoku hlavního iniciátora výtržnosti M. H., a později držel spolu s J. L. poškozeného za paže, přičemž M. H. ho bil do obličeje.
Státní zástupce dále poznamenal, že pokud jde o motivaci obviněného ve smyslu §221 odst. 2 písm. b) tr. zák., ani v tomto ohledu zjištěný skutkový stav nepřipouští pochybnosti. Bezprostředně před skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně se totiž na tomtéž místě dopustili M. H. a J. L. v přítomnosti dovolatele verbálního i fyzického útoku proti poškozenému R. H. pro jeho příslušnost k romskému etniku a proti dalším dvěma hostům proto, že seděli u stolu s R. H. V tomto duchu bylo výslovně motivováno i následné výtržnické chování M. H. a J. L., do něhož se již aktivně zapojil i obviněný. Přitom si podle státního zástupce (obviněný) byl vědom motivace svých spolupachatelů spočívající v rasové nenávisti a byl také přítomen verbálnímu vyjádření M. H. vůči poškozenému J. P., konkrétně nadávkám, že poškozený je Ž. a že pouští do svého podniku cikány, takže musel nepochybně vnímat, jaké pohnutky motivují M. H. k napadání poškozeného. Dodal, že označování občana za „Ž.“ v negativním slova smyslu, zejména ve spojení s narážkami na romské etnikum, zjevně charakterizuje pohnutku vyjadřující nenávist pachatele vůči příslušníkům těchto dvou etnik. Jestliže i v této situaci obviněný přesto aktivně poškozeného napadal, je jeho chování charakterizováno nejméně nepřímým úmyslem činit tak pro stejný důvod, pro který se trestné činnosti dopustili jeho spolupachatelé. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně jednání obviněného důvodně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Na základě uvedených důvodů státní zástupce vyslovil názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo dovolatelem vytýkanou, ale ani jinou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud obviněný namítl, že některé skutečnosti popsané v rozhodnutí soudů obou stupňů nebyly prokázány, pak takovou argumentaci nelze se zřetelem k rozvedeným teoretickým východiskům charakterizujícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Z podaného dovolání však zejména vyplývá, že obviněný z hlediska podstaty uplatněné argumentace věcně namítl, že skutek popsaný ve výrokové větě v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť ze skutkových zjištění nalézacího soudu nevyplývá, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil veden pohnutkou ve smyslu §221 odst. 2 písm. b) tr. zák., a v souvislosti s tím zpochybňuje, že by jednání, které je mu soudy vytýkáno, naplnilo pojmové znaky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Takovou argumentaci obviněného lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Nejvyšší soud za situace, kdy neshledal podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takový čin spáchá na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 2 písm. b) tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění a zvláštní pohnutka (motiv).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Pohnutka charakterizuje subjektivní stránku trestného činu. Úzce souvisí s účelem nebo cílem trestného činu. Pohnutka přichází v úvahu pouze u úmyslných trestných činů a má pro stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost podstatný význam. Bez zjištění pohnutky by byl skutkový základ rozhodnutí neúplný. Je-li pohnutka znakem skutkové podstaty trestného činu, je nezbytné i tento zvláštní úmysl uvést ve skutkové větě výroku rozhodnutí soudu.
Etnickou skupinou (podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví pro jeho příslušnost k etnické skupině) je historicky vzniklá skupina lidí, kterou spojuje společný původ, zvláštní kulturní znaky (jazyk), mentalita a tradice. Příslušníci určité etnické skupiny mají povědomí vzájemné sounáležitosti a zároveň odlišnosti od jiných společenství lidí a jsou spojováni názvem etnika nebo jménem, kterým je etnikum označováno. Etnická skupina žije zpravidla v početní menšině v rámci jiného společenství (např. v České republice romské etnikum) [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1184 s.].
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný: „společně s již odsouzenými M. H. a J. L. dne 31. 5. 2005 v době kolem 22.00 hod. v A., na S. nám. č., okr. B., v Z. – b., tedy na místě veřejnosti přístupném, za přítomnosti dalších hostů baru, bezprostředně fyzicky napadli poškozeného J. P., a to tím způsobem, že poté, co poškozený přišel do výše uvedeného baru a požádal je, aby bar opustili a aby zde přestali napadat hosty, M. H. jej verbálně i fyzicky napadl, a to tím způsobem, že jej označil za Žida, a poté mu dal tzv. „hlavičku“, tedy udeřil jej svým čelem do oblasti jeho nosu, poté, co poškozený svoji výzvu opakoval, tak jej M. H. znovu fyzicky napadl, a to tím způsobem, že jej začal bít dosud přesně nezjištěným počtem úderů do obličeje, po chvíli, kdy se situace na okamžik uklidnila, odešel M. H. s poškozeným do zadní části baru, kde jej opětovně označil za Ž., který do podniku pouští „cigány“, a poté jej fyzicky napadl, a to tím způsobem, že mu nejdříve dal dvakrát po sobě tzv. „hlavičku“ a poté jej bil dosud nezjištěným počtem úderů pěstmi do obličeje, poškozený následně M. H. povalil na zem a v tom jej společně fyzicky napadli J. L. a T. M., a to tím způsobem, že jej zezadu začali za krk a za hlavu strhávat z M. H., a poté jej začali společně bít dosud nezjištěným počtem úderů pěstmi do hlavy až do doby, než byl poškozený z M. H. stržen a poté, když vstal, tak jej M. H. opětovně začal bít dosud nezjištěným počtem úderů do obličeje a současně s tímto jej J. L. a T. M. drželi za paže, když po skončení celého fyzického konfliktu M. H. ve výše uvedeném baru úderem pěstí levé ruky rozbil krycí sklo dotykového hracího automatu zn. Quizard, čímž způsobil škodu poškozením ve výši 15.470,- Kč, a dále z venkovní strany úderem pěstí levé ruky rozbil výplň výkladní skříně baru, kde vytvořil nepravidelný otvor o rozměru cca 5x50 cm a způsobil tak škodu poškozením ve výši 6.188,- Kč, a v důsledku výše uvedeného jednání poškozený J. P. utrpěl zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, vybočení nosní přepážky doprava, krevní výron nosní přepážky, otok kořene nosu, krvácení z nosu, tržnou ranku na dolním rtu, krevní výron za levým uchem, otok levého ušního boltce, otok obočí a čelní krajiny, krevní výron na levé paži velikosti 5x7 cm, oděrky na pravé paži a na pravém předloktí, což si vyžádalo téhož dne v ranních hodinách lékařské ošetření na chirurgické ambulanci N. B. s nutností další následné lékařské péče bez následné hospitalizace s vystavením pracovní neschopnosti od 1. 6. 2005 do 23. 6. 2005 včetně s tím, že u poškozeného došlo ze soudně lékařského hlediska k citelnému omezení v obvyklém způsobu života po dobu 9 – 14 dnů, přičemž dále M. H. způsobil svým jednáním majiteli zařízení J. P. škodu poškozením v celkové výši 21.658,- Kč“.
V souvislosti s těmito zjištěními je nejprve na místě vyjádřit se k otázce spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS).
Ze zjištěných skutkových okolností je zřejmé, že poškozený utrpěl zranění rázu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., a to právě v důsledku společného jednání obviněného a odsouzených M. H. a J. L. Konkrétně obviněný přispěl k tomuto následku (účinku) tím, že poté, co poškozený povalil na zem útočícího odsouzeného M. H., fyzicky poškozeného napadl společně s odsouzeným J. L. tak, že jej zezadu začali za krk a za hlavu strhávat z odsouzeného M. H., a poté jej začali společně bít dosud nezjištěným počtem úderů pěstmi do hlavy až do doby, než se jim podařilo poškozeného z odsouzeného M. H. strhnout a vzápětí na to držel (opět společně s odsouzeným J. L.) poškozeného za ruce a umožnil tak, aby odsouzený M. H. bil poškozeného do hlavy, aniž by se tento mohl bránit jeho útoku. Tím byla naplněna objektivní stránka spolupachatelství (společné jednání) ve vzájemné provázanosti s objektivní stránkou trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
K tomu je totiž nutno ještě zdůraznit, že spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. přiměř. rozhodnutí č. 41/1993/III Sb. rozh. tr.).
Skutková zjištění soudu prvního stupně však současně odůvodňují rovněž subjektivní stránku spolupachatelství ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. – společný úmysl, neboť je evidentní, že každý ze shora jmenovaných pachatelů jednal vědomě společně s ostatními pachateli, a to zjevně se záměrem poškozenému přivodit citelné poranění. Úmysl též obviněného tedy směřoval ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. společným jednáním.
Tytéž závěry (spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující) platí i ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti mimo jiné tím, že napadne jiného.
Lze tedy učinit (mezitímní) závěr, že skutek, jehož se obviněný (společně s dalšími osobami) dopustil naplňuje znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dále však je třeba konstatovat, že popis skutku nekoresponduje ve vztahu k obviněnému se zákonným znakem (pohnutkou) podle §221 odst. 2 písm. b) tr. zák. („spáchá-li takový čin - úmyslné ublížení na zdraví - na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání“), a to ani z hlediska shora vymezeného spolupachatelství.
Ostatně, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí naplnění tohoto zákonného znaku obviněným v podstatě nevyložil a omezil se na formální konstatování, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví pro jeho příslušnost k etnické skupině, resp. že obviněný se trestného jednání vůči poškozenému dopustil z důvodu jeho příslušnosti k etnické skupině.
Odvolací soud (zjevně vědom si nedostatků rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o zmíněnou otázku) v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „…při posuzování trestné činnosti obžalovaného M. nelze pominout již pravomocné rozhodnutí ohledně trestné činnosti obžalovaných H. a L., za kterou tito byli odsouzeni a která předcházela nyní projednávanému násilnému konfliktu týkajícího se i obžalovaného M. Bez ohledu na to, že obžalovaný M. je souzen až v souvislosti s následným jednáním, nelze pominout ani předchozí konflikt, kdy došlo k napadení jiných přítomných osob ze strany H. a L., mimo jiné poškozeného R. H., který je R., a to za použití slov „ty černá svině, ty černá špíno, tady nemáš co dělat“. Jak vyplývá z dokazování a z výpovědí svědků předchozího konfliktu, obžalovaný M. se do tohoto konfliktu také jistým způsobem zapojil a i když za toto jednání není trestně stíhán, nepochybně byl tomuto konfliktu přítomen. Zcela jistě mu tedy byl znám důvod tohoto konfliktu a příčiny spočívající v rasovém podtextu, kdy jiní hosté baru byli napadáni právě pro svoji příslušnost k rómskému etniku. V každém případě byl srozuměn s tím, že M. H. a J. L. jednali proti jiným návštěvníkům baru pro jejich příslušnost k etnické skupině, když toto jejich jednání bylo kvalifikováno mimo jiné jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zákona. Pokud tedy byl následně napadán poškozený J. P. právě z důvodu, že vystoupil proti obžalovaným na obranu těchto hostů a obžalovaný M. se k jednání H. a L. přidal a v důsledku jejich společného jednání bylo P. způsobeno předmětné zranění, nepochybně při svém konkrétním jednání byl veden pohnutkou uvedenou v ustanovení §221 odst. 2 písm. b) tr. zákona a tím je také dán znak subjektivní stránky jeho jednání společný úmysl všech pachatelů. Za dané situace soud I. stupně správně jednání obžalovaného T. M. kvalifikoval nejen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, ale i jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.“
Lze tedy usuzovat, že ani odvolací soud nezjistil, že by obviněný (společně s dalšími osobami) napadl poškozeného právě proto, že by poškozený byl příslušníkem určité etnické skupiny. Odvolací soud, stručně shrnuto, dospěl k závěru, že motivem zmíněného útoku byla skutečnost, že poškozený se zastal jiných osob, které před tím již jmenovaní odsouzení společně s obviněným napadali právě pro jejich etnickou příslušnost.
Jakkoli jde jistě o zavrženíhodnou pohnutku podstatně zvyšující společenskou nebezpečnost takového činu (naproti tomu je třeba vyzdvihnout zřejmou občanskou statečnost poškozeného), nelze na tomto základě dovodit naplnění zmíněného kvalifikačního znaku. Je totiž opětovně nutno poukázat na to, že tento znak je dán tehdy, jestliže pachatel úmyslně ublíží na zdraví jinému „pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání\". Znamená to tedy, že pachatel takto jedná vůči jinému, protože právě napadený je určité rasy, příslušnosti k etnické skupině, národnosti atd.
Na podporu uvedeného závěru je třeba uvést ještě další argumenty. Skutečnost, že zákonodárce neměl, jde-li o znak vymezený v ustanovení §221 odst. 2 písm. b) tr. zák., na mysli případ, kdy je jinému způsobováno ublížení na zdraví proto, že vystoupil na obranu osoby náležející k jiné rase, etnické skupině, národnosti atd. je zřejmá ze srovnání zmíněné skutkové podstaty s dalšími ustanoveními trestního zákona.
Konkrétně je třeba připomenout ustanovení §157 tr. zák., podle něhož se ochrana podle §155 a §156 tr. zák. poskytuje též osobě, která vystoupila na podporu nebo na ochranu veřejného činitele.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákonodárce výslovně upravil případy, kdy je zákonná ochrana podle konkrétních trestních norem poskytnuta i osobám, na něž se primárně tyto normy samy o sobě nevztahují - předmětem ochrany ustanovení §155 a §156 tr. zák. je totiž pouze jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele.
Rovněž z kontextu citovaných ustanovení je tedy na místě uzavřít, že ustanovení §221 odst. 2 písm. b) tr. zák. neposkytuje ochranu osobám, jež vystoupily na podporu či na obranu osob jiné rasy, jiné etnické příslušnosti, jiné národnosti atd.
Zákonné meze dané ustanovením §221 odst. 2 písm. b) tr. zák. proto nelze rozšiřovat způsobem, který aplikoval soud druhého stupně.
Je skutečností, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl poškozený označen odsouzeným M. H. za Ž. Ani toto zjištění nelze podle názoru Nejvyššího soudu vzít jako spolehlivý poklad pro závěr, že obviněný (ve spolupachatelství s dalšími osobami) ublížil poškozenému na zdraví právě pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost atd. V daných souvislostech je totiž nutné poukázat na zjištění odvolacího soudu o tom, jaká byla pohnutka jednání obviněného. Je tedy zapotřebí opětovně zdůraznit, že podle tohoto zjištění obviněný napadl (společně s dalšími osobami) poškozeného proto, že poškozený vystoupil na obranu hostů, vůči nimž v rámci předchozího konfliktu zejména jmenovaní odsouzení jednali pro jejich příslušnost k etnické skupině. Navíc lze poznamenat, že status poškozeného v řízení ani nebyl objasněn a ze skutkových zjištění nelze vyvodit, že by byl status poškozeného útočníkům včetně obviněného znám.
Nad tento rámec je třeba dále konstatovat, že skutková zjištění nalézacího soudu vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je na místě vedle varianty vyložené odvolacím soudem interpretovat tak, že jednání obviněného bylo motivováno snahou pomoci odsouzenému M. H. a následně „potrestat“ poškozeného (či se poškozenému pomstít) za to, že se bránil a ubránil útoku vedenému odsouzeným M. H. Obviněný se totiž zapojil do fyzické potyčky mezi odsouzeným M. H. a poškozeným J. P. až v situaci, kdy poškozený získal nad odsouzeným M. H. fyzickou převahu a povalil jej na zem. Teprve v tomto okamžiku poškozeného fyzicky napadl společně s odsouzeným J. L., a to tím způsobem, že jej ze zadu začali za krk a za hlavu strhávat z odsouzeného M. H., a poté jej začali bít pěstmi do hlavy, a to až do doby, než byl poškozený z dotyčného odsouzeného stržen, a následně (obviněný) společně s odsouzeným J. L. drželi poškozeného za ruce a umožnili odsouzenému M. H. bít poškozeného do hlavy, aniž by se tento mohl bránit.
K tomu se patří poznamenat, že subjektivní stránka spolupachatelství je založena na tom, že spolupachatel musí znát alespoň v podstatných rysech rozhodné skutkové okolnosti, jež zakládají určitou právní kvalifikaci, a s vědomím těchto okolností a minimálně se srozuměním s nimi musí jednat.
V souvislosti s tím lze na základě rozvedených skutečností dovodit, že z učiněných skutkových zjištění není zřejmý spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný napadl poškozeného pro jeho (odsouzeným M. H. označenou) příslušnost k etnické skupině.
Nezbývá proto, než uzavřít, že skutečnost, že předmětný zraňující útok vůči poškozenému byl spáchán za podmínek spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., ještě neodůvodňuje závěr, že obviněný byl při jeho páchání veden pohnutkou vymezenou v ustanovení §221 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že právní závěr soudů nižších stupňů o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. neodpovídá soudy dosud zjištěným skutkovým okolnostem, to ovšem pouze ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku ve smyslu ustanovení §221 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Blansku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně, který znovu rozhodne o vině a trestu obviněného T. M.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. února 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý