ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1381.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1381/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 3 To 250/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 155/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 91 T 155/2007, byl obviněný Ing. Z. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „od blíže nezjištěné doby do 12. května 2007 převzal od neustanovené osoby, popřípadě sám přivezl, a poté v B. na ulici S., v objektu kotelny, skladoval se záměrem nabízet ke spotřebě dalším osobám tabákové výrobky v počtu nejméně 4580 ks cigaret značky LM modré, které nebyly označeny tabákovými nálepkami České republiky ve smyslu ustanovení §114 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž ukrajinskými kolky, přičemž se jednalo o předtím nezákonně dovezené zboží ze zahraničí v rozporu s Nařízením Rady EHS č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §148a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 4580 ks cigaret značky LM modré, uložených v centrálním skladu zajištěných věcí Policie ČR v B.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 3 To 250/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že se vůbec necítí být vinen spácháním nějakého protiprávního jednání, natož pak dokonce trestného činu. Konstatoval, že si prostě během několika cest do ciziny dovezli zásoby cigaret, aniž by je hned na hraničním přechodu vykouřili, a prohlásil, že nijak nepopírá, že se v jeho bydlišti našlo cca 23 kartonů cigaret, rozhodně se však ohrazuje proti tvrzení, že je skladoval pro následné uvádění do oběhu. Dodal, že si je tam jen s rodinou uložili. Následně vznesl otázku, na základě jakého důkazu mají soudy při svém odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) Tpjn 306/2001 za prokázané, že účelem uložení v kotelně byl prodej či jiné nabízení na trhu. Podotkl, že co je trestný čin může stanovit pouze zákon a že ani Nejvyšší soud by jistě nezamýšlel – dokonce k tíži pachatele – rozšiřovat v rozporu se zřejmým zněním zákona objektivní stránku předmětného trestného činu, konkrétně na pouhé ukládání cigaret do vlastní skříně. Shledal, že soudy nižších stupňů staví své závěry o uvádění cigaret do oběhu pouze na tom, že kartony byly uzamčeny ve skříni v kotelně, některé ještě logicky neotevřené, a vzápětí namítl, že přece nenechají cigarety válet se po bytě před dětmi a známými, každou krabičku či dokonce cigaretu zvlášť, aby náhodou nebudili zdání překupníků s ještě neotevřenými kartony.
Dále argumentoval, že obžaloba i soudy od počátku stavěly své závěry o lukrativním byznysu odehrávajícím se s pár kartony cigaret v jeho bydlišti (kromě místa „skladování“) takřka výlučně na tzv. rozporech ve výpovědích členů jeho rodiny. Poukázal na skutečnost, že prvoinstanční soud ve svém rozsudku na str. 2 odkazuje na výpověď jeho manželky, která podle jeho (obviněného) přesvědčení zajisté nebyla vyslýchajícím orgánem poučena o svém právu odmítnout výpověď proti osobě blízké a která i přesto sama uvedla, že cigarety neprodávali. Podle jeho slov se manželka mohla lehce ocitnout v pozici obviněné, její chaotický výslech tudíž nemůže být v její tehdejší tísnivé situaci prakticky korunním důkazem, resp. způsob kvalifikování objektivní stránky trestného činu na základě takového důkazu nemá oporu v zákoně, když soud jej zvolil zřejmě v nouzi proto, že neexistuje jediná svědecká výpověď třetí osoby, která by mohla potvrdit, že (obviněný) cigarety prodával nebo to měl alespoň v úmyslu. Přitom žádný z orgánů činných v trestním řízení ani neprokázal, že by neokolkované cigarety rozdávali náhodným kolemjdoucím. Akcentoval, že podle zdravého selského rozumu jsou toto (tedy spolu s prodejem) prakticky jediné dva způsoby, jak cigarety v souladu s dikcí skutkové podstaty §148a tr. zák. uvádět do oběhu, popř. že nějaké nepodložené spekulace a možná nenulová pravděpodobnost nemohou mít v trestním právu ve 21. století místo. Argumentoval, že podle §3 odst. 3 tr. zák. se musí jednat o trestný čin spáchaný výhradně úmyslně a jak tedy může být rozhodnuto o naplnění jeho subjektivní stránky jen na základě domněnek a ničím nepodložených úvah žaloby. Rovněž připomněl, že soud je při svém rozhodování a hodnocení důkazů vázán zásadou in dubio pro reo, a položil otázku, kde tedy vzal bez sebemenší pochybnosti jistotu, že se vše naplánovalo a dělalo tak, jak tvrdila obžaloba? Seznal, že v naprosté důkazní nouzi soudy odkazují na jeho předchozí pravomocná provinění, aniž by však tato měla souvislost s trestnou činností, která je mu nyní kladena za vinu.
V další části svého mimořádného opravného prostředku vyslovil názor o absenci společenské nebezpečnosti činu. Podotkl, že kdyby byl tak pošetilý, že by plánoval daňové úniky s 4.580 ks cigaret, při tehdejším rozdílu v ceně balíčku cigaret na U. a v Č. r. nějakých 20,- Kč, mohl by si vydělat 4.580,- Kč, a to samozřejmě jen bez ohledu na spotřebu pohonných hmot a opotřebení převážejícího vozidla při tak daleké cestě nebo několika cestách, nehledě na další související náklady. Nikdo rozumný nemůže předpokládat, že by mohl takovýmto hypotetickým „černým obchodem“ celkově vůbec něco vydělat. Konstatoval, že je zřejmé, že případná společenská nebezpečnost takového činu je při užití §3 odst. 4 tr. zák. nepatrná. K tomu ještě poznamenal, že soud musí posuzovat míru společenské nebezpečnosti každého trestného činu zvlášť, nikoliv vycházet při aplikaci zmíněného paragrafu takřka pouze z předešlých a nesouvztažných provinění obviněného a nezabývat se podstatnými okolnostmi tvrzeného jednání (způsob provedení, následek atd.). Pozastavil se přitom nad tím, proč orgány činné v trestním řízení nepostoupily takovou bagatelní věc raději správním orgánům.
V neposlední řadě vyjádřil nesouhlas s výší trestu, jenž mu byl uložen, a to i za předpokladu, pokud by přijal nepravdivý závěr o tom, že trestný čin skutečně spáchal. Prohlásil, že při domnělém možném zisku, který by nemohl v žádném případě dosáhnout ani čtvrtiny škody nikoliv malé, byl odsouzen k jedenácti měsícům trestu odnětí svobody. Pro srovnání pak uvedl, že trestní sazba v případě značného prospěchu má podle §148a odst. 2 písm. b) tr. zák. dolní hranici pouhých měsíců dvanáct. Vzápětí zdůraznil, že z hlediska výměry trestu je pro něho ovšem nejpodstatnější, že nad ním byl vysloven dohled po dobu čtyř let, tedy že má být omezen i „na svobodě“ ve způsobu života, de facto stejně jako pachatel, který byl odsouzen téměř ke tříletému trestu odnětí svobody.
Závěrem shrnul, že soudem zjištěný skutkový stav nelze z hlediska objektivní stránky vůbec posoudit jako trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží, co se týče subjektivní stránky, nebyl a ani mu nemohl být prokázán byť jen eventuální úmysl takový trestný čin spáchat, společenská nebezpečnost jednání, která je mu nesprávně kladena za vinu, je naprosto nepatrná a výměra trestu je neopodstatněná a porušuje v jeho neprospěch ustanovení o ukládání trestů, uvedená v trestním zákoně. Napadené rozhodnutí tedy podle něho spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž byl založen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodal, že vzhledem k výše uvedeným vadám a závažným pochybením již samotného prvoinstančního soudu a k zamítnutí odvolání proti jeho neopodstatněnému rozhodnutí byly naplněny i důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy již v odvolacím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby ho podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 3 To 250/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině), jimiž obviněný deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí členů jeho rodiny, jmenovitě výpovědi jeho manželky I. S.), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že nebylo prokázáno, že účelem uložení cigaret v kotelně byl jejich prodej či jiné nabízení na trhu a akcentuje, že takovýto závěr nemůže být učiněn toliko na základě skutkového zjištění, že kartony s cigaretami byly uzamčeny ve skříni v kotelně, resp. že některé z nich byly neotevřené, dále zdůrazňuje, že jeho manželka, která podle jeho přesvědčení nebyla vyslýchajícím orgánem poučena o svém právu odmítnout výpověď proti osobě blízké, uvedla, že cigarety neprodávali, přitom upozorňuje, že se manželka mohla lehce ocitnout v pozici obviněné, a dovozuje, že její chaotický výslech nemůže být v její tehdejší tísnivé situaci prakticky korunním důkazem, a rovněž shledává, že neexistuje jediná svědecká výpověď třetí osoby, která by mohla potvrdit, že (obviněný) cigarety prodával nebo to měl alespoň v úmyslu, dále poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by neokolkované cigarety rozdávali náhodným kolemjdoucím, a namítá, že soudy rozhodly o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu výhradně na základě domněnek a ničím nepodložených úvah a spekulací obžaloby] a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že cigarety, které si dovezl během několika cest do ciziny s dalšími, v dovolání blíže nespecifikovanými osobami, rozhodně neskladoval pro následné uvádění do oběhu). Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, jako trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák., konkrétně vyjadřuje přesvědčení, že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka tohoto trestného činu. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také (převážně) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a naznačenou argumentací věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
V rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl rovněž námitky proti výroku o trestu. Argumentoval, že i pokud by přijal nepravdivý závěr o tom, že trestný čin skutečně spáchal, je výměra trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, při domnělém možném zisku, který by v žádném případě nemohl dosáhnout ani čtvrtiny škody nikoliv malé, neopodstatněná, a dále z hlediska výměry trestu brojil proti skutečnosti, že nad ním byl ve smyslu §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. vysloven dohled na dobu čtyř let.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání formálně ani věcně neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem k těmto skutečnostem nelze shora uvedené námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu (vytýkající neopodstatněnost jeho výměry) pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. V daných souvislostech lze doplnit, že obviněnému byl v předmětné trestní věci uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, nenaplňuje materiální stránku trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo s nálepkami k označení zboží pro daňové účely nakládá v rozporu s právním předpisem v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nebo kdo v rozporu s právním předpisem uvádí do oběhu zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na kontrole pohybu zboží podléhajícího spotřebním daním a zájem státu na příjmu ze spotřebních daní, kterým podléhají vybrané výrobky označené k tomuto určenými nálepkami. Ochrana se poskytuje pouze tuzemským nálepkám k označení zboží.
Uváděním zboží do oběhu ve smyslu ustanovení §148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. je nejen nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, ale též přeprava, skladování nebo dovoz cigaret, které nejsou označeny tabákovou nálepkou (§40c zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů), za účelem jejich prodeje či jakéhokoli jiného nabízení na trhu. Pachatel, který takovým způsobem jedná, se dopustí dokonaného trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 55/2002 Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
V návaznosti na rozvedená teoretická východiska je na místě ve stručnosti předeslat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že shora popsaným skutkem byly naplněny všechny formální znaky trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák. Soudy zjištěné skutkové okolnosti vyjadřují též objektivní stránku (k tomu viz výše citované stanovisko Nejvyššího soudu) a subjektivní stránku (zavinění ve formě přímého úmyslu) uvedeného trestného činu.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že posuzovaná věc je charakterizována okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku, zejména vzhledem tomu, že se jednalo o nikoli bagatelní množství cigaret (v daných souvislostech je třeba poznamenat, že zmíněné zákonné ustanovení neváže trestnost na výši prospěchu pachatele, ať již dosaženého či zamýšleného) a k tomu, že čin byl spáchán v závažnější formě úmyslného zavinění, což ovlivnilo (ve smyslu zvýšení) i míru zavinění, a dále s ohledem na osobu obviněného (tuto stránku nelze právě se zřetelem k ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. pomíjet), který byl v minulosti za rozličnou trestnou činnost již několikrát pravomocně odsouzen [konkrétně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 T 239/2002, byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž tento trest vykonal dne 27. 3. 2005, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 70 T 204/2002, byl shledán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kdy vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 T 239/2002, bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu, a rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 1 T 420/2002, byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nicméně opět vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 T 239/2002, bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu], a dokonce vykonal i nepodmíněný trest odnětí svobody, a přesto úmyslný protiprávní čin, byť jiné povahy, spáchal znovu, nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr, že předmětný skutek již vykazoval vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (byť je zřejmé, že šlo o společenskou nebezpečnost při spodní hranici typového stupně zmíněného trestného činu) a že tak i materiální znak uvedeného trestného činu byl dán.
Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí stran naplnění materiální stránky předmětného trestného činu dovodil: „Typově je společenská nebezpečnost jeho jednání dána narušením obecného zájmu společnosti na kontrole pohybu zboží podléhajícího spotřebním daním a zájmu na příjmu ze spotřebních daní, kterým podléhají vybrané výrobky označené nálepkami. Konkrétné stupeň je zvyšován osobou obžalovaného a jeho sklony k trestné činnosti.“
Z výše popsaných důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně, jako soud druhého stupně, konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněná dovolací argumentace dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněná (viz výše).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý