ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1390.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1390/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání obviněného K. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 10 To 242/2008-89, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 53/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 10 To 242/2008-89, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného K. H. proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 T 53/2008-77, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání třiceti měsíců.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 10 To 242/2008-89, napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „soud prvního stupně ani odvolací soud patřičně nepřihlédly k argumentům obhajoby, tím méně že by byly provedeny všechny důkazy tak, aby bylo možno učinit správná skutková zjištění“. Argumentuje tím, že na důvody obhajoby nebyl brán více méně zřetel, přičemž soudu prvního stupně vytýká, že nedostatečně přihlédl ke všemu, co mohlo ho zbavit viny. Podle jeho názoru nejen řidič je účastníkem silničního provozu, účastníkem silničního provozu je stejně tak i chodec, který se musí řídit stejnými pravidly a počínat si tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Dále vypočítává jednotlivé povinnosti chodce jako účastníka silničního provozu. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že „nebyla nade vší pochybnost dokázána vina obviněného“, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze v plném rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky uplatněné obviněným podle mínění státního zástupce uplatněný dovolací důvod nenaplňují, vzhledem k tomu, že se jedná o námitky skutkové. Poukazuje mj. i na to, že dovolatelem předkládaný výčet povinností chodce v rámci dopravy na pozemních komunikacích je pro posouzení věci bezpředmětný, neboť podstatné pro vznik předmětné situace bylo zásadní porušení povinností řidiče na straně obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je vhodné uvést, že obviněný byl uznán vinným, že „dne 30. 1. 2008 v době kolem 20.40 hodin, kdy řídil osobní automobil tov. zn. Ford Mondeo RZ po silnici II. tř. č. 110 v obci S., okr. B., ve směru U. J., v místě mostu přes řeku S., v levém odbočovacím pruhu na obec S. S., v důsledku nedostatečného sledování situace v silničním provozu a nepřiměřené rychlosti přejel cyklistu V. S., který krátce předtím spadl z kola na vozovku, a jemuž takto způsobil závažná zranění, jimž jmenovaný na místě podlehl“. Soud prvního stupně s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací poukázal na to, že obviněný v obci jel „strašně moc rychle“, dokonce málem přejel osobu, která se snažila upozornit na překážku, kterou vytvořil na zemi ležící poškozený. Soudy obou stupňů uzavírají, že v daném případě z těchto skutečností, které vyplývají z vypovědí svědků, jednoznačně vyplývá, že se obviněný jako řidič motorového vozidla dostatečně nevěnoval řízení tohoto vozidla. Správně soudy poukazují mj. i na tu skutečnost, že sám obviněný uváděl, že „viděl na větší vzdálenost“ (cca 400m) přejíždět cyklistu. Z výpovědí svědků tak, jak bylo uvedeno v rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně vyplývá (nepřímo i výpovědi samotného obviněného – vzhledem k částečnému zaregistrování pohybu cyklisty), že tento se dostatečně nevěnoval řízení motorového vozidla. Za správný je třeba označit i závěr odvolacího soudu, který s ohledem na to, že obviněný jel v obci na tlumená světla, neregistroval dále poškozeného, ani svědka, který se gestikulací snažil na poškozeného, ležícího na zemi obviněného upozornit, že nejenže se dostatečně nevěnoval sledování situace v silničním provozu, ale jel také rychlostí vyšší, než která mu umožňovala zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou by viděl ležet na vozovce poškozeného.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter a jsou opakováním námitek obviněného, který tento uplatňoval nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i soudem odvolacím, když oba soudy se s jeho námitkami způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vypořádaly a své úvahy zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s uvedenými námitkami je však třeba uvést, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann