ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1409.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1409/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 8 To 58/2008-538, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 8 To 58/2008-538, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu zákazu pobytu k odvolání obviněného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2008, č. j. 41 T 2/2007-459, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu pěti roků.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 8 To 58/2008-538, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když naplnění zmíněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání vymezený v písm. a) až k)“. K odůvodnění uvedených dovolacích důvodů poukázal ve svých námitkách na to, že soudy opřely svá rozhodnutí o problematická tvrzení jediného člověka, přičemž neexistoval jiný důkaz, který by jej usvědčoval, přičemž návrhy, které mohly závěr o jeho vině změnit, byly soudy odmítnuty. Podle mínění obviněného soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení, jako zásadu zákonnosti, presumpce neviny, zjišťování skutkového stavu věci, volného hodnocení důkazů apod., které garantují právo na řádný a zákonný trestní proces. V této souvislosti pak poukazuje na porušení mezinárodních smluv a „presumpce neviny jako ústavního principu včetně z ní plynoucí zásady – v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Doplněk podaného dovolání je ve své podstatě konstatováním již shora zmíněných výhrad uvedených v dovolání, když v tomto doplňku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část usnesení Vrchního soudu v Praze (napadeného dovoláním), jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a současně aby předseda senátu odložil obviněnému výkon rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, vznést výhrady vůči okruhu shromážděných a soudy provedených důkazů a tvrzení o nerespektování základních zásad trestního řízení soudy. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi předně namítán nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné hodnocení důkazů. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému stavu, že „obviněný dne 20. 4. 2006 v době okolo 7.30 – 7.45 hod. v P., K. před domem č., přistoupil s dosud neztotožněným spolupachatelem k poškozenému T. Q. D., , který mířil ke svému vozidlu zn. AUDI A6 ALLROAD, reg. zn., prokázal se černou průkazkou se slovy „P.“, společně se spolupachatelem pak poškozeného násilím vhodili do připraveného vozidla, ve kterém ho na dotaz, kam jedou, udeřili do obličeje, spoutali ho pouty a odvezli ho na neznámé místo za P., kde zastavili, vystoupili z vozidla, nastříkali mu slzný plyn do očí, prošacovali ho a odcizili mu svazek s klíčky od jeho vozidla a s klíčky od dalších prostor v hodnotě 408,- Kč, pak jej ležícího na zemi zkopali a zbili pěstmi do celého těla, poté z místa odjeli, vrátili se zpět do ulice K. v P., kde odcizili za použití klíčků vozidlo poškozeného zn. AUDI A6 ALLROAD reg. zn. v hodnotě 617 000,- Kč, v jehož zavazadlovém prostoru byla uložena pálka v hodnotě 257,- Kč a 30 ks míčků v hodnotě 249,- Kč, sportovní souprava ADIDAS v hodnotě 1.944,- Kč, sportovní obuv ADIDAS v hodnotě 743,- Kč a sportovní taška ADIDAS (neoriginální) v hodnotě 270,- Kč a poškozenému tímto jednáním způsobili škodu ve výši 620.871,- Kč“.
V dovolání a jeho doplňku obviněný soudům vytýká, že „opřely svá rozhodnutí o problematické tvrzení jediného člověka, přičemž ve věci neexistovaly jiné důkazy podporující závěr o jeho vině (obviněného), a zároveň odmítly jeho návrhy na provedení důkazů, jež by mohly změnit závěr o jeho vině“. V souvislosti s námitkami, které vznáší k osobě „jediného člověka“ – poškozeného, je nezbytné uvést, že výhrady obviněného spočívají v tom, že „postupně podávaná výpověď poškozeného nebyla vyhodnocena podle hledisek §2 odst. 6 tr. ř.“ Z výše uvedené argumentace obviněného je nepochybné, že tento primárně nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily. K tomu je však třeba uvést, že takto uplatněná námitka dovolací důvod uplatněný obviněným nemůže naplnit, a ze strany obviněného se jedná o pouhé formální uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když pravou podstatou jeho dovolání je dosáhnout změny v hodnocení důkazů (proto také obviněný zdůrazňuje porušení základních zásad trestního řízení, jejichž porušení formálně proklamuje, aniž by konkretizoval tato porušení a podřadil pod odpovídající dovolací důvod, obdobná je i situace u jím tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo, ke které se vyjádří Nejvyšší soud následně). V závislosti na změně hodnotících úvah soudy, se obviněný domáhá také změny skutkového zjištění.
Námitky, které byly obviněným uplatněny, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly předmětem řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Je vhodné podotknout, že věc byla soudu prvního stupně vrácena soudem odvolacím, kdy bylo doplněno dokazování (přičemž otázka viny obviněného zůstala v rozhodnutích soudů neměnná). Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2008, č. j. 41 T 2/2007-459, velmi podrobně rozvádí nejen výpověď obviněného a poškozeného, ale rozvádí rovněž další důkazy, které byly shromážděny, event. které provedl na základě pokynu odvolacího soudu, a proto nelze akceptovat námitku obviněného, že jeho vina byla soudem prvního stupně vybudována na problematických výpovědích poškozeného, když z rozsudku soudu prvního stupně, ale i usnesení soudu odvolacího je patrno, že závěr o vině nebyl vybudován pouze na výpovědi poškozeného, ale jako nepřímé důkazy posloužily např. informačně analytické údaje k pohybu účastnického čísla mobilního telefonu obviněného či vyšetřovací pokus k otázce pohybu obviněného a časovým souvislostem se spáchaným trestným činem, výpověď svědka P. (str. 10 rozsudku) a další. Veškeré důkazy (nikoli jen shora zmíněné) soudy hodnotily způsobem plně odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., o čemž svědčí logické zdůvodnění rozhodnutí, plně v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. event. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž nelze akceptovat „všeobecnou“ námitku obviněného o nerespektování základních zásad trestního řízení. Soud prvního stupně zejména na str. 7 – 11 rozvedl své hodnotící úvahy a totéž učinil odvolací soud na str. 4 – 6 svého usnesení. Z výše uvedených rozhodnutí je rovněž patrno, že argumentace obviněného ohledně „problematických tvrzení jediného člověka“ (myšleno poškozeného) je zavádějící, neboť pokud se vyskytly nepřesnosti ve výpovědi poškozeného, byly tyto zapříčiněny nedostatkem na straně překladu tlumočníkem, proto také soud prvního stupně přibral další tlumočníky a nedostatky napravil, přičemž i s uvedenou námitkou se vypořádal ve svém rozhodnutí (str. 8) shodně jako odvolací soud (str. 3). Pokud obviněný argumentuje nerespektováním ze strany soudů zásady in dubio pro reo, nelze ani této námitce přiznat právní relevantnost, když je nutno uvést, že soudy tuto zásadu neporušily a plně postupovaly v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními. K problematice zásady in dubio pro reo se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 838/08, kdy uvedl, že „v situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozeného, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, jak se stěžovatel snaží naznačit svojí argumentací. Takovým postupem by totiž zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezování obecných soudů při výkonu jejich pravomoci“.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Obviněný rovněž bez bližšího rozvedení dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Stejné rozhodnutí učinil i ohledně dovolání opřeného o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za této situace nebylo nutno věc ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumávat. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
S ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo již důvodu zabývat se návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí (viz §265o odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann