ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1414.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1414/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2008 o dovoláních, která podali obvinění T. H., a M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 12 To 203/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 148/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 11 T 148/2007, byl obviněný T. H. znán vinným (v bodech 1. a 2. a 12. – 14.) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že s obviněnou A. G. a s obviněným P. U. po předchozí domluvě společně „1. dne 16. ledna 2007 kolem 01.30 hodin v místě zaměstnání P. U. v hotelu A., ulice P. v P., A. G. za účelem dalšího prodeje předala blíže nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 8 gramů, P. U., který ve stejný den před 15.00 hodinou v P. – K. na parkovišti u nemocnice na přímý pokyn T. H. prodal 7,2 gramu bílého prášku obsahujícího 5,35 gramů (76,7%) metamfetaminu v sáčku s rychlouzavíráním P. T. (za využití ustanovení §55, odst. 2) trestního řádu) a ten předal 10.000,- Kč P. U. a poté 1.000,- Kč T. H., kdy před prodejem T. H. z místa svého bydliště v Č. S., s P. U. prodej metamfetaminu telefonicky dohodl,
2. dne 14. února 2007 kolem 17.00 hodiny v ulici R. v P. – K. T. H. a P. U. prodali ve dvou sáčcích s rychlouzavíráním 49 gramů bílého prášku obsahujícího 24,8 gramů (56%) metamfetaminu za částku 46.100,- Kč P. T. (za využití ustanovení §55, odst. 2) trestního řádu), kdy 44.100,- Kč předal P. U. a 2.000,- Kč T. H., který z místa svého bydliště v Č. S., prodej metamfetaminu také předtím domluvil, metamfetamin P. U. ten samý den na stejném místě předala A. G., které metamfetamin v předcházejících dnech předala za účelem dalšího prodeje blíže nezjištěná osoba“,
a obviněný T. H. sám „12. v období od měsíce června 2005 do podzimu roku 2006 na různých místech okresu N. v jednom případě prodal za částku 500,- Kč a dále pak ve dvaceti až třiceti případech daroval metamfetamin, zvaný též jako pervitin, v hodnotě 1.000,- Kč na jednu předávku M. M., bytem N., B.,
13. v období jara a léta roku 2006 v H. a okolí ve dvou případech prodal metamfetamin, zvaný též jako pervitin, za částky 500,- Kč za jednu předávku a ve dvou případech metamfetamin prodal za částky 1.000,- Kč za jednu předávku V. H., bytem H., Z.,
14. v měsíci dubnu až květnu 2006 v H. a okolí ve třech případech prodal metamfetamin za částky 500,- Kč za jednu předávku metamfetaminu M. S., bytem K., N.,
přičemž všichni obvinění takto jednali samostatně i společně, ačkoli věděli, že metamfetamin, zvaný též jako pervitin, je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, k jejímuž držení je třeba povolení a nakládání s ní je jinak zakázáno“.
Za tento trestný čin byl obviněný T. H. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks SIM karty T Mobile č.
Obviněný M. K. byl uznán vinným (v bodě 15.) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „15. nejméně od začátku roku 2007 do doby jeho zadržení dne 29. 5. 2007 na různých místech v P. z různých léčiv a chemikálií (louhu, kyseliny fosforečné apod.) vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu z části pro vlastní spotřebu a z části pro další distribuci, kterou zajišťovala blíže nezjištěná osoba, kdy konkrétně ve dnech 16. února 2007, 23. února 2007, 28. února 2007, 7. března 2007, 13. března, 21. března 2007, 26. března 2007, 31. března 2007 v domě č. v ulici K. v P., 16. dubna 2007 v domě č. v ul. R. v P., v domě č. v ulici K. v P. a od 27. dubna 2007 do 28. dubna 2007 v domě č. v ul. R. v P. takto vyrobil cca 30 – 50 gramů množství metamfetaminu během jednoho výrobního procesu;
přičemž takto jednal, ačkoli věděl, že metamfetamin, zvaný též jako pervitin, je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, k jejímuž držení je třeba povolení a nakládání s ní je jinak zakázáno“.
Za tento trestný čin byl obviněný M. K. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných v předmětném rozsudku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných A. G., K. R. a P. U. a o zproštění obžaloby obviněného J. B.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění A. G., T. H., M. K., K. R. a P. U. a dále státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 12 To 203/2008, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění T. H. a M. K. dovolání, přičemž obviněný T. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný M. K. dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný T. H. soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly, resp. se nevypořádaly s navrhovaným důkazem výslechem svědka „J.“, který měl být přítomen jeho jednání, ačkoli tento důkaz je klíčový pro právní kvalifikaci jednání a výši uloženého trestu nejen ve vztahu k němu, ale též k obviněným P. U. a A. G.
Připomněl, že odvolací soud shledal, že je podstatné, zda byl (obviněný T. H.) operativně pátracími prostředky policie vyhodnocen jako osoba obchodující s omamnými látkami a zda ještě před setkáním se skrytým vyšetřovatelem byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v distribuci drog. Následně akcentoval, že odvolací soud stran něho zcela mylně odkázal na dobu roku 2005 s tím, že již v této době měl distribuovat omamné látky, i když pro to neexistuje jediný důkaz vyjma tvrzení svědkyně M. M., která však toto své tvrzení opravila a upřesnila na období roku 2006. Podotkl, že ani z telefonických odposlechů nemohla policie dovodit, že páchá trestnou činnost spočívající v distribuci drog, a konstatoval, že byl k distribuci drog, tj. ke spáchání trestné činnosti uvedené pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyprovokován. Následně vyjádřil přesvědčení, že v důsledku procesního pochybení soudů nižších stupňů neprovedením navrhovaných důkazů tyto nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci, neboť v takovém případě se nemohl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Dále prohlásil, že policejní provokace nebyla soudy nižších stupňů v důkazním řízení náležitě objasněna a byla rozhodnutími soudů v podstatě zakryta s odkazem na důvody uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 5 Tdo 1366/2003.
Poté poznamenal, že ze strany S. k. p. a v. – N. p. c. bylo přistoupeno k použití dalších operativně pátracích prostředků, a to sledování osob a věcí podle §158c tr. ř. a předstíraného převodu podle §158d tr. ř., když ve styk s jeho osobou vešel policista z útvaru zvláštních činností pod krycím jménem P. T. Rozvedl, že je nepochybné, že byl odposloucháván od 20. 7. 2006 a vycházeje z tvrzení svědka P. T. též, že k prvému osobnímu kontaktu s tímto svědkem došlo dne 14. 10. 2006 v H. v H. K. za přítomnosti třetí osoby, kterou měl (obviněný T. H.) dobře znát. Obviněný T. H. však důrazně popřel, že by se ním svědek P. T. kontaktoval prostřednictvím třetí osoby, kterou označil jménem „J.“ a dodal, že zpráva o prvém kontaktu s ním (obviněným T. H.) nebyla policií soudu poskytnuta. Přitom vyslovil názor, že je nepochybné, že distribuci drog, která je trestnou činností, by těžko sjednal (obviněný T. H.) s osobou, ke které nemá důvěru. Také argumentoval, že z výpovědi svědka P. T. vyplývá, že se měl sejít s „J.“ přímo v H. K. na N. Této osobě tedy muselo být známo, kde se nachází a pro koho se angažuje a že tato osoba, pokud lze uvěřit tvrzení svědka, je jeho (obviněného T. H.) dlouholetým známým. Obviněný T. H. prohlásil, že pokud by mu byla známa z dřívější doby osoba jménem „J.“, pak neexistuje žádný důvod zakrývat její identitu policii. Poté upozornil, že svědek P. T. vypověděl, že (obviněný T.H.) měl mít zakalkulovanou svou odměnu (provizi i náklady) již v ceně 900,- Kč za 1g pervitinu a hned následně uvádí, že pervitin bude mít P. U. od nějaké holky, která chce za 1g 1.000,- Kč. V této souvislosti zdůraznil, že k prodeji za cenu 900,- Kč za 1g nikdy nedošlo. Akcentoval, že seznámil P. T. přímo s P. U. a že z odposlechů musí být zřejmé, že se dále nechtěl ve věci angažovat, pokud by nebyl opakovaně kontaktován P. T. Rovněž shledal, že se nikdo nezabýval tím, jaký prospěch by měl (obviněný T. H.) z prodeje mít a doplnil, že žádný prospěch z prodeje P. T. neměl, měl toliko výdaje za ztrátu času spojené s cestou do P. Z tohoto důvodu také požadoval zaplacení nákladů ve výši 1.000,- Kč a ve druhém případě ve výši 2.000,- Kč (nejednalo se o podíl na prodeji pervitinu).
Posléze uvedl, že k navození důvěry mezi ním a svědkem P. T. došlo v říjnu 2006 na základě předchozího přímého telefonického kontaktu jmenovaného svědka, který se mu představil při osobním jednání jako policista s tím, že policie má zájem o drogového dealera K. F., jenž mu (obviněnému T. H.) dlužil a s nímž nebyl v přátelském vztahu. Konstatoval, že to byl základní důvod, proč přistoupil na spolupráci s tímto svědkem. Protože se však věci vyvíjely jinak, podal dne 17. 1. 2007 elektronickou zprávu Inspekci Ministerstva vnitra, a to ze své švýcarské adresy t. na adresu i., kterou si po obvinění dne 12. 7. 2007 přeposlal na svou elektronickou adresu v České republice t., k důkazu založil do spisu a tuto skutečnost uvedl také v podaném trestním oznámení na policisty po provedené domovní prohlídce a státnímu zástupci. V této zprávě upozornil na podivnou činnost N. p. c., e. H. K., a to v souvislosti s prvým předstíraným převodem dne 16. 1. 2007, nicméně uvedený důkaz byl soudy odmítnut, aniž by byla vyvrácena jeho pravost.
V návaznosti na uvedené skutečnosti zdůraznil, že tyto námitky proti procesu před prvoinstančním soudem odvolací soud nepřijal a výslechy navrhovaných svědků nepřipustil a že tak bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) zákona č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl takto: „1. Z podnětu dovolání obviněného T. H. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové 24. 7. 2008, spisová značka 12 To 203/2005.
2. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 1. 2005, spisová značka 11 T 148/2008-1600, v bodech 1, 2, jímž byl obviněný T. H. společně s A. G. a P. U. a v bodech 12. 13. 14. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona.“
Obviněný M. K. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že již způsob vyšetřování v přípravném řízení trpěl fatálními nedostatky a procesními vadami. Ve vazební věznici byl na něho během celého přípravného řízení činěn průběžně nátlak, kdy byl navštěvován policejním orgánem a jím vyslýchán bez účasti svého obhájce a zároveň byl určitým způsobem donucován k výpovědi, konkrétně mu bylo policejním orgánem naznačováno, že v případě jeho dalšího mlčení bude označen za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 tr. zák. a následně budou z této kvalifikace vyvozovány další případné následky. Dodal, že jelikož tomuto protiprávnímu nátlaku nepodlehl, byl nakonec za zvlášť nebezpečného recidivistu skutečně označen (viz přípis P., N. p. c. ze dne 9. 8. 2007), a že jeho stížnost proti takovému postupu uznal státní zástupce za důvodnou. Následně připomněl dikci §2 odst. 13 tr. ř., §33 odst. 1 tr. ř., článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přitom akcentoval, že obviněný má právo zvolit si svého obhájce a být vždy vyslýchán v jeho přítomnosti a rovněž právo na účast obhájce u všech procesních úkonů a že v jeho případě byly naplněny podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. Také upozornil na znění §92 odst. 1 tr. ř. a §164 odst. 2 tr. ř., které výslovně zakazují, aby byl obviněný k výpovědi jakýmkoliv způsobem donucován. Uzavřel, že postup policejních orgánů, kterým ho jako obviněného bez účasti obhájce vyslýchaly a přemlouvaly, aby se k věci vyjádřil, je nepochybně protiprávní, příčí se výše citovaným ustanovením zákonů a zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že skutek, pro který byl odsouzen, nemůže být kvalifikován podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Prohlásil, že nikdy nedržel omamné látky ve větším rozsahu, kterým je podle ustálené výkladové praxe 10 g (viz pokyn obecné povahy č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy NSZ ze dne 27. 4. 2000 vydaný Nejvyšším státním zástupcem). Podle jeho slov totiž neexistuje jediný důkaz svědčící pro probíhající výrobu drogy ve větším rozsahu, resp. důkaz na jehož základě by bylo možné usuzovat na množství údajně vyráběné drogy. V této souvislosti shledal, že tvrzené množství údajně vyráběné psychotropní látky soud prvního stupně dovodil toliko z výpovědi svědka E. J. Y. učiněné v přípravném řízení, a to přesto, že svědek v hlavním líčení před soudem nejenže tuto výpověď nepotvrdil, ale přímo uvedl, že žádné množství vyrobené drogy během své výpovědi na policii nezmiňoval, že se mu (obviněný M. K.) nikdy s množstvím nějaké vyrobené drogy nesvěřoval, a pokud se jedná o způsob, jak se do protokolu o jeho svědecké výpovědi dostalo uvedené číslo, přiznal, že mohl být pod vlivem psychotropní látky nebo že na nějaké množství mohl pouze z jakési vlastní zkušenosti odhadovat, tento rozpor vysvětloval i prováděným tlumočením.
Následně stran výkladu znaku „ve větším rozsahu“ [§187 odst. 2 písm. a)tr. zák.] odkázal obviněný M. K. na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 280/2005, a v souvislosti s tím zdůraznil, že vzhledem k tomu, že podle znaleckých posudků a odborných vyjádření z oboru toxikologie je jednoznačné, že na objevených věcech bylo expertně zajištěno pouze nepatrné množství metamfetaminu, konkrétně 0,2 g 80% metamfetaminu, což činí 0,162 g psychoaktivní báze (stopa č. 2) a 1,4 g metamfetaminu (stopa č. 23), tedy celkem jen 1,562 g pervitinu (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie zpracovaný Ing. I. V. dne 18. 7. 2007), je nutné zabývat se právě skutečností, po jakou dobu se mělo s drogou zacházet a jakému počtu osob měla být takováto látka zprostředkována. Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně měl drogu údajně vyrábět po dobu nejméně 12 dnů, z toho 9 dnů v ulici K. v hudebním studiu svědka E. J. Y. Konstatoval, že záznamy telefonních hovorů však jednoznačně prokazují, že dne 28. 2. 2007 vůbec v kontaktu se svědkem E. J. Y. nebyl a z výpisu telefonních hovorů uskutečněných ve dnech 27. a 28. 4. 2007 také nevyplývá žádný jeho kontakt s nějakými osobami, ze kterého by se dalo usuzovat na probíhající výrobu psychotropních látek. Dodal, že zbylé tři dny měl drogu údajně vyrábět ve sklepních prostorách svého bydliště v ulici R., ovšem z výslechu jeho otce je evidentní, že do těchto sklepních prostor má přístup prakticky každý nájemník domu, že se sklepní místnost nedá uzavřít zevnitř, že v ní zcela chybí přívod světla a fungující přívod elektrické energie, tedy, že ve sklepních prostorách v ulici R. nemohl vyrábět vůbec nic. Shrnul, že je tedy zřejmé, že údajná výroba hypoteticky mohla probíhat pouze po dobu několika málo dnů, a že se za žádných okolností nemůže jednat o trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jelikož svým jednáním nenaplnil objektivní stránku kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, tedy znak „ve větším rozsahu“.
Dále opětovně vyzdvihl, že trestná činnost, za kterou byl odsouzen, je dokazována toliko výpovědí svědka E. J. Y., a vyjádřil přesvědčení, že zhodnocení výpovědí tohoto svědka učiněných během probíhajícího trestního řízení (soudy uvěřily jeho výpovědi z přípravného řízení) je zcela nesprávně právně provedené, což zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentoval, že výpovědi svědka E. J. Y. z přípravního řízení a z hlavního líčení konaného dne 20. 11. 2007 jsou zatíženy vadami, které mají za následek jejich procesní nepoužitelnost jako odsuzujícího důkazu (v této souvislosti připomněl rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 4 To 354/1994). Posléze konstatoval, že výpověď svědka E. J. Y. z přípravného řízení nebyla náležitě přeložena do jazyka, kterému svědek rozumí, tento podepsal pouze jemu nesrozumitelný text v českém jazyce, který neovládá, popř., že byla učiněna pod vlivem omamných látek. Výpověď svědka E. J. Y. učiněná v hlavním líčení dne 20. 11. 2007 podle obviněného M. K. trpěla díky nekvalitnímu tlumočení podstatnými vadami, které způsobily její procesní nepoužitelnost. Přitom namítl, že podle odborného vyjádření zpracovaného Mgr. J. H. dne 24. 1. 2008 výpověď učiněná jmenovaným svědkem při hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2007 byla přetlumočena velmi nekvalitně, kdy se nejednalo o pouhé stylistické chyby, ale i o vážná věcná pochybení, kdy svědek ani nemohl pochopit význam některých skutečností nastalých v průběhu jeho výpovědi, především význam poučení o možnosti odmítnout výpověď.
Upozornil, že svou výpověď z přípravného řízení si mohl svědek E. J. Y. v rodném jazyce přečíst teprve v průběhu hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně dne 12. 3. 2008, a shledal, že je tedy pochopitelné, že až v tomto okamžiku se dotyčný vyjadřoval v jistých věcech odlišně než dříve. Následně předestřel obsah této svědecké výpovědi, především zdůraznil, že svědek vypověděl, že jej viděl jednou vařit nějakou tekutinu, nedokázal však jasně identifikovat, o co se mohlo jednat. Uzavřel, že výpověď svědka učiněná při hlavním líčení dne 12. 3. 2008 byla jako jediná provedena řádně, že z ní vyplývá, že možnou výrobu drog svědek pouze předpokládal a odhadoval, ve skutečnosti ho (obviněného M. K.) však nikdy neviděl vařit pervitin, resp., že (obviněný M. K.) svědkovi nikdy výslovně o množství vyráběné drogy nic neřekl. Přitom dodal, že za těžiště dokazování je podle teorie trestního práva procesního nutno považovat hlavní líčení konané před soudem, nikoliv řízení přípravné. Dospěl k závěru, že neexistuje důvod, proč by soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů měly vycházet toliko z výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení a podotkl, že k vyjasnění rozporů ve výpovědích tohoto svědka navrhoval jeho opakovaný výslech před soudem odvolacím, tento jej však zamítl.
V daných souvislostech vyjádřil přesvědčení, že policejní orgány měly proti svědkovi E. J. Y. zahájit trestní stíhání (minimálně pro pomoc k trestnému činu), když v jeho studiu a sklepních prostorech jeho bytu byly při domovní prohlídce nalezeny různorodé předměty sloužící k výrobě drog (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1466/2005). Jelikož orgány činné v trestním řízení byly zcela nečinné a neučinily vůči svědkovi jediný úkon trestního řízení, nelze podle jeho slov jinak, než se domnívat, že se za pomoci porušení základních zásad ovládajících trestní právo procesní, tedy legality a oficiality, rozhodly použít výpověď svědka v probíhajícím trestním řízení proti němu (obviněnému M. K.) a právě z tohoto důvodu nezahájit proti dotyčnému svědkovi trestní stíhání. Dodal, že svědek E. J. Y. při hlavním líčení dne 12. 3. 2008 jednoznačně uvedl, že při výslechu v přípravném řízení mu policie dala zřetelně najevo, co má říkat. Shrnul, že svědeckou výpověď učiněnou E. J. Y. měly soudy obou stupňů nutně hodnotit s vědomím vysoké pravděpodobnosti, že je tento sám minimálně spolupachatelem předmětného trestného činu a že byl policejními orgány zmanipulován v tom směru, jak v přípravném řízení vypovídat. Jeho výpověď je zásadně nutno považovat za velice nevěrohodný důkaz, kdy je více než pravděpodobné, že svědek sám vypovídal ze strachu z případně hrozícího trestního stíhání, které mělo být, podle názoru obviněného M. K., proti jeho sobě orgány činnými v trestním řízení zahájeno. Uzavřel, že nesprávné právní posouzení výpovědí učiněných svědkem E. J. Y. v jejich vzájemném souladu zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru svého dovolání namítl, že jelikož mu byl uložen takový druh trestu, pro který nebyly splněny zákonné podmínky, je dán též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně mu byl totiž uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 tr. zák., který je podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení možné uložit jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli trestného činu. Z jeho (obviněného M. K.) výpovědi učiněné v hlavním líčení ale jednoznačně plyne, že se jedná o předměty, které byly ve vlastnictví osoby cizí, konkrétně pana H. a že se tyto předměty dostaly do jeho (obviněného M. K.) držení prostřednictvím pana B. Za situace, kdy nebyl proveden jediný důkaz prokazující skutečnost, že byl (obviněný M. K.) vlastníkem předmětných věcí nebylo podle jeho názoru možno trest propadnutí věci podle §55 tr. zák. uložit.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který si odpykává ve věznici J.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, a podstatu dovolací argumentace obou obviněných, konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustná. Dále však zdůraznila, že v daném případě je třeba uvést, že oba obvinění, tedy jak M. K., tak T. H., se domáhají výlučně odlišného hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom zdůraznila, že s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných.
Vyjádřila přesvědčení, že obě dovolání jsou dovoláními podanými z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a není možno o nich věcně rozhodovat. Nejvyššímu soudu proto navrhla, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S konáním neveřejného zasedání vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 12 To 203/2008, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byli obvinění T. H. a M. K. uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění T. H. a M. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, resp. ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. a v případě mladistvého ustanovení §42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Obviněný M. K. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že v průběhu přípravného řízení byl ve vazební věznici navštěvován policejním orgánem a jím vyslýchán bez účasti svého obhájce a byl určitým způsobem donucován k výpovědi, konkrétně mu bylo policejním orgánem naznačováno, že v případě jeho dalšího mlčení bude označen za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 tr. zák. a následně budou z této kvalifikace vyvozovány další následky.
Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání) nelze subsumovat námitku nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícího v údajném donucování obviněného k výpovědi. Naopak, argumentaci obviněného v tom smyslu, že byl v přípravném řízení vyslýchán bez účasti svého obhájce, je možno z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že proti obviněnému M. K. bylo od počátku vedeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy pro trestný čin, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (viz usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 5. 2007, ČTS:, založeno na č. l. 1 až 5 spisu, které bylo obviněnému M. K. doručeno dne 30. 5. 2007). Obviněný byl již v průběhu přípravného řízení ve vazbě (viz usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 0 Nt 310/2007, založeno na č. l. 70 až 72 spisu). V posuzované trestní věci tedy byly ve vztahu k obviněnému M. K. dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., jinými slovy, obviněný M. K. musel mít obhájce již v přípravném řízení. Na základě plné moci ze dne 29. 5. 2007, udělené otcem obviněného M. K. (založena na č. l. 502 spisu), převzal obhajobu obviněného M. K. již v přípravném řízení advokát JUDr. V. J. Nutno dodat, že dne 30. 5. 2007 vyslovil obviněný s obhájcem, kterého mu na plnou moc zajistil jeho otec, souhlas (viz protokol o výslechu obviněného založený na č. l. 534 až 537 spisu).
Pokud obviněný M. K. namítl, že byl v průběhu přípravného řízení vyslýchán bez přítomnosti svého obhájce, Nejvyšší soud konstatuje, že z protokolu o výslechu obviněného M. K., jenž se uskutečnil dne 30. 5. 2007 (založen na č. l. 534 až 537 spisu) je zřejmé, že tomuto výslechu byl přítomen též obhájce obviněného - Mgr. V. K. zastupující JUDr. V. J. (substituční plná moc ze dne 30. 5. 2007 založena na č. l. 504 spisu). Rovněž dalšího výslechu obviněného M. K., který se konal dne 31. 5. 2007, se zúčastnil jeho obhájce - i v tomto případě Mgr. V. K. zastupující JUDr. V. J. (viz protokol o výslechu obviněného založený na č. l. 68 až 69 spisu). Obhájce - Mgr. J. K. zastupující JUDr. V. J. (substituční plná moc ze dne 3. 8. 2007 založena na č. l. 508 spisu) - byl dne 24. 8. 2007 přítomen také u třetího a zároveň posledního výslechu obviněného M. K. v rámci přípravného řízení (viz protokol o výslechu obviněného založený na č. l. 538 spisu).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný M. K. měl obhájce již od počátku přípravného řízení a že tento obhájce byl účasten při všech výsleších jmenovaného obviněného, jež se v přípravném řízení konaly. Za tohoto stavu nelze přiznat dovolací argumentaci obviněného M. K. uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výhradně, resp. primárně, právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž namítají toliko, resp. v prvé řadě, neúplné důkazní řízení, vadné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry, přitom prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozují závěry o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Konkrétně obviněný T. H. soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly, resp. se nevypořádaly s navrhovaným důkazem výslechem svědka „J.“, v této souvislosti zpochybňuje svědeckou výpověď P. T. (policisty z útvaru zvláštních činností), zejména odmítá jeho tvrzení, že se s ním (s obviněným T. H.) kontaktoval právě prostřednictvím osoby, kterou označil jako „J.“, upozorňuje, že zpráva o jeho prvém kontaktu se svědkem P. T. nebyla policií soudu poskytnuta, tvrdí, že byl ke spáchání trestné činnosti popsané pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně policií vyprovokován a že tato policejní provokace nebyla soudy nižších stupňů v důkazním řízení náležitě objasněna, přitom vyjadřuje přesvědčení, že neexistuje jediný důkaz, že omamné látky distribuoval již v roce 2005 (zdůrazňuje, že svědkyně M. M. svoji výpověď opravila a upřesnila na období roku 2006, resp., že ani z telefonických odposlechů nemohla policie dovodit, že páchá trestnou činnost spočívající v distribuci drog), prohlašuje, že svědka P. T. seznámil přímo s P. U. a že z odposlechů musí být zřejmé, že se dále nechtěl ve věci angažovat, pokud by nebyl opakovaně svědkem P. T. kontaktován, popř. uvádí, že k navození důvěry mezi ním a svědkem P. T. došlo v říjnu 2006, kdy ho tento svědek přímo telefonicky kontaktoval a následně při osobním jednání se mu představil jako policista s tím, že policie má zájem o drogového dealera K. F., jenž mu (obviněnému T. H.) dlužil a s nímž nebyl v přátelském vztahu, že to byl důvod, proč přistoupil (obviněný T. H.) na spolupráci s tímto svědkem, ale později se věci vyvíjely jinak, proto podal (obviněný T. H.) elektronickou zprávu I. M. v., v níž upozornil na podivnou činnost N. p. c., expozitura H. K., v souvislosti s předstíraným převodem dne 16. 1. 2007, přitom vyjadřuje nesouhlas s tím, že nalézací soud důkaz touto zprávou odmítl, neboť dospěl k závěru, že byla uměle vytvořena, také shledává, že se nikdo nezabýval otázkou, jaký prospěch by měl z prodeje drog mít a uzavírá, že žádný prospěch z prodeje P. T. neměl, měl toliko výdaje spojené s cestou do P. a z tohoto důvodu také požadoval zaplacení nákladů ve výši 1.000,- Kč a 2.000,- Kč.
Také obviněný M. K. soudům vytýká v celém rozsahu primárně nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Konkrétně namítá, že neexistuje jediný důkaz svědčící pro probíhající výrobu drogy ve větším rozsahu, resp. důkaz, na jehož základě by bylo možné usuzovat na množství údajně vyráběné drogy. V této souvislosti poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie stran množství zajištěného metamfetaminu a tvrdí, že pokud měl drogu údajně vyrábět po dobu nejméně 12 dnů, z toho 9 dnů v ulici K. v hudebním studiu svědka E. J. Y., pak záznamy telefonních hovorů jednoznačně prokazují, že dne 28. 2. 2007 vůbec v kontaktu se svědkem E. J. Y. nebyl a z výpisu telefonních hovorů uskutečněných ve dnech 27. a 28. 4. 2007 také nevyplývá žádný jeho kontakt s nějakými osobami, ze kterého by se dalo usuzovat na probíhající výrobu psychotropních látek, přičemž ve sklepních prostorách v ulici R. (zbylé tři dny) nemohl vyrábět vůbec nic, neboť do těchto sklepních prostor má přístup prakticky každý nájemník domu, sklepní místnost nedá uzavřít zevnitř a zcela v ní chybí přívod světla a fungující přívod elektrické energie. Zejména však zpochybňuje věrohodnost svědka E. J. Y. a prohlašuje, že soudy nesprávně vycházely z jeho výpovědi z přípravného řízení, ačkoli je tato výpověď (jakož i jeho výpověď z hlavního líčení konaného dne 20. 11. 2007) zatížena vadou mající za následek její procesní nepoužitelnost jako odsuzujícího důkazu (uvádí, že výpověď z přípravného řízení byla učiněna pod vlivem omamných látek a nebyla náležitě přeložena do jazyka, kterému svědek rozumí, tento podepsal pouze jemu nesrozumitelný text v českém jazyce, který neovládá, že výpověď z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2007 trpí díky nekvalitnímu tlumočení podstatnými vadami), zdůrazňuje, že soud měl vycházet z výpovědi E. J. Y. v hlavním líčení konaném dne 12. 3. 2008 (jelikož tato byla jako jediná provedena řádně), z níž vyplývá, že možnou výrobu drog svědek pouze předpokládal a odhadoval, ve skutečnosti ho (obviněného M. K.) však nikdy neviděl vařit pervitin, resp., že (obviněný M. K.) svědkovi nikdy výslovně o množství vyráběné drogy nic neřekl, přitom odvolacímu soudu vytýká, že zamítl jeho návrh na opakovaný výslech E. J. Y., a vyjadřuje přesvědčení, že svědeckou výpověď E. J. Y. měly soudy obou stupňů hodnotit s vědomím vysoké pravděpodobnosti, že je tento sám minimálně spolupachatelem předmětného trestného činu a že byl policejními orgány zmanipulován v tom směru, jak v přípravném řízení vypovídat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými T. H. a M. K. ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze uplatněné námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění T. H. a M. K. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný M. K. namítl, že mu byl uložen takový druh trestu, pro který nebyly splněny zákonné podmínky. Konkrétně argumentoval, že mu byl uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 tr. zák. za situace, kdy z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení jednoznačně plyne, že předmětné věci, byly ve vlastnictví cizí osoby, jmenovitě pana H., resp. kdy nebyl proveden jediný důkaz prokazující skutečnost, že byl (obviněný M. K.) vlastníkem těchto věcí.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V návaznosti na to považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit, že zmíněnou argumentaci uplatnil obviněný již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s touto argumentací též na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně vypořádal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl následující: „Podle tvrzení obžalovaného K. nemohl být uložen trest propadnutí věci, neboť věci, které byly zajištěny, nejsou jeho, patří jiné osobě, když před tím obžalovaný uváděl, že patří jiné osobě, a to panu H., který však zemřel. I tímto tvrzením obžalovaného vzneseným již v hlavním líčení se okresní soud podrobně zabývá a poukazuje na nesmyslnost tvrzení obžalovaného, který v hlavním líčení uváděl, že P. H. mu měl nalezené věci při domovní prohlídce svěřit do úschovy na konci roku 2006 nebo na začátku roku 2007. Bylo však zjištěno, že tento občan již zemřel v červnu 2006 a tudíž za půl roku nemohl obžalovanému nic svěřovat. Navíc část chemikálií byla pořizována až v roce 2007, o čemž svědčí i data výroby na obalech chemikálií. Pomůcky nutné k výrobě pervitinu, které byly zajištěny, nesly na sobě znaky předchozího používání. I znalec Ing. V. dospěl k závěru, že zařízení bylo ještě v roce 2007 používáno k výrobě pervitinu. Z těchto skutečností lze učinit jednoznačný závěr o tom, že věci, ohledně nichž bylo vysloveno propadnutí, náležely právě obžalovanému K.“
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i při posuzování existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, popřípadě druhého stupně, a teprve v návaznosti na tato zjištění následně hodnotit přípustnost uloženého druhu trestu nebo uložení trestu v mezích příslušné trestní sazby (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 300/2002).
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného M. K., jimiž brojí proti uloženému trestu propadnutí věci, vycházejí z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Takto pojaté námitky proto nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (a ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného T. H. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl podle zmíněného ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona také dovolání obviněného M. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud rozhodnutí o předmětných dovoláních v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný M. K. požádal, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý